Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

REPORTÁŽ: Partie s mistrem aneb jak jsem hrál šachy s Ivančukem

REPORTÁŽ: Partie s mistrem aneb jak jsem hrál šachy s Ivančukem

Může obyčejný člověk usednout za šachovnici proti mistrovi rapid šachu Vasilu Ivančukovi a doufat v remízu, nechat si zdát o náhodné, šťastné výhře? Proč by ne! Vždyť i Usian Bolt může na startu zaškobrtnout, Gábině Koukalové dokáže nečekaný záchvěv větru srazit poslední střelu před sprintem pro zlatou. A v šachách se navíc dá šance na výhru přesně spočítat. Pravda, výsledek po porovnání našich ratingů Elo mi mnoho optimismu do nadcházejícího boje nedává. Moje šance na remízu je totiž podobná, jako podíl alkoholu v krvi letošních maturantů po absolvování zkoušky – přibližně 1.7 promile.

Do překrásného Michnova paláce, kde se simultánní partie s velmistrem koná, přicházím dříve. Předtím jsem bezcílně bloumal po Kampě, po Starém městě; snažil si vyčistit hlavu. „Hlavně nikde nenech ‚viset‘ figuru,“ zní mi v uších poslední rady mého šachového mentora. A co dál? Nehrát okrajové zahájení v naivní naději, že tím Ivančuka překvapím. Jestli bude „karlovarská losovačka“, tak si vytáhnout černé figury. Když jsem procházel ivančukovy partie, zjistil jsem, že jeho oblíbené zahájení černými je francouzská obrana. Proti té se mi hraje špatně. Pak už jen neměnit bezúčelně figury a netlačit se příliš brzy do koncovky. A hlavně útočit, být agresivní. „Abys vyhrál, musíš vzít svého soupeře na cestu do hlubokého lesa, kde 2+2 je 5 a cesta ven je široká jen pro jednoho,“ přemílám si v hlavě stále dokola nesmrtelná slova šachového šampiona Michaila Tala.

V zahájení mě Ivančuk zpočátku školí – transpozicí se dostáváme do moderní variace slovanské obrany, Ivančuk s bílými získává mírnou výhodu. Na ní ale nedokáže stavět a postupně se mi tak daří situaci vyrovnat. Velmistr hraje klidně, tahy promýšlí. Agresivní přístup nevolí. Ve dvacátém tahu je tak partie vyrovnaná, říká mi zpětně počítačový program Stockfish. I samotný Ivančuk v tu chvíli před naší šachovnicí tráví více času, zdá se mi. Zvažuje, jakým směrem chce partii vést. „Zajímavá pozice, jak jen dál?“ jakoby říkalo jeho zdvižené obočí.

Uklidňuji se, nervozita opadá. První ivančukovi soupeři tou dobou začínají vzdávat, já ale cítím čirou radost nad krásnou hrou, nad otevřenou pozicí proti nejlepšímu hráči světa. Jako když při běhu proběhnete kouzelným zrcadlem, za kterým čekají magické endorfiny. „Čert vem, že nejspíš stejně prohraju. Bez boje se nevzdám!“ Ivančuk se do útoku netlačí, tohle by mohla být moje šance!

Urputně propočítávám otevření pozice na pravém křídle. Mám ale málo času, mistr světa zrychlil tempo. Přemisťuje své těžké figury vpravo, tak rychle měním strategii. Rozhoduji se pravou stranu „zabetonovat“ pěšci a proniknout na levém křídle. Přímo na krále. Tam má Ivančuk narušenou strukturu pěšců. Navíc skoro žádné figury k obraně. Nezaútočit teď by znamenalo čekat na pomalou smrt. Jenže Ivančuk je rychlejší, jsem proti němu vždy jako na potvoru o tah pozadu.

Dostává mě do taktické nevýhody. Bleskově staví baterii dvou věží a dámy na pravém křídle, nutí mě tam otevřít pozici. Mám teď na vybranou. Buď přijmu hru proti mistrovi světa s jeho iniciativou a pěšcem navíc, nebo se pokusím o vytvoření asymetrické pozice. Rozhoduji se pro druhé. Obětuji svoji věž za mistrova koně s pěšcem. Kůň je přece nejlstivější figura celé šachovnice, v koncovce dokáže zavařit i velmistrům.

Ne však tomuto.

V poslední snaze o vzdor se snažím o posílení asymetrie - nabízím svou dámu za jeho dvě věže. Ivančuk odmítá. Ví, že když teď bude hrát jednoduché šachy, nemůže prohrát. Donutí mě měnit figury, po pár tazích musím materiál dokonce obětovat. Na šachovnici je už jen jeden hráč. Ivančuk hru pilotuje bezchybně až do situace, kdy ve 42. tahu vzdávám.

Jakoby ze mě najednou po dvou hodinách spadla všechna tíže světa a zbylo jen naprosté vyčerpání. Spolu s ním trocha smutku, že jsem prohrál, trocha radosti, že jsem vydržel tak dlouho. Ale hlavně víra, že třeba příště se mi se světovým mistrem remizovat může podařit.

 

 

„Prostě končíš!" Jak Babiš zachází se svými lidmi. Komentář Markéty Žižkové

Už za pár hodin bude jasno o tom, jaké složení vlády si představuje designovaný premiér Andrej Babiš. Události, které k tomuto rozzuzlení vedou, zatím nepřinesly žádné velké překvapení. Už delší dobu se spekulovalo o tom, že ministerské křeslo opustí šéfka resortu obrany Karla Šlechtová nebo ministr průmyslu Tomáš Hüner. Příznačný je ovšem způsob, kterým se o svém konci dozvěděli.

Šéfovi hnutí ANO se daří až do poslední chvíle tajit jména ministrů za ANO. Ví je Hrad a pak zřejmě několik Babišových nejbližších. K jejich zveřejnění vyzývali designovaného premiéra i sociální demokraté (kteří by jako koaliční partneři alespoň občas něco rádi věděli), na veřejnost se ale nedostala. Jak opakují členové hnutí stále dokola, své záležitosti si strana umí řešit za zavřenými dveřmi. Prostor pro úniky je minimální. Už kvůli tomu, že sami členové „této firmy“ toho ví jen pomálu a spoléhají na svého šéfa.

Link

Páteční ráno přitom opět ukázalo, jak Babiš ke svým lidem přistupuje. O svém konci v čele resortů se „nechtění“ ministři dozvěděli až dnes. Během telefonátu. A bez vysvětlení. Alespoň tak to popsala médiím Šlechtová. Telefon jí zazvonil v sedm ráno před zasedáním vlády.

4987065:article:true:true:true

O důvodech, proč už s ní Babiš není spokojený, se napsalo mnoho. Osobně jí ale prý nic nevysvětlil. „Pan předseda nic nezdůvodňuje. Prostě mi řekl, že nebudu součástí nového návrhu vlády,“ komentovala to pro média smířeně končící ministryně.

Dnes ráno se Babišovo rozhodnutí dozvěděl i šéf resortu průmyslu a obchodu. Právě okolo Hünera, potažmo obsazení významného ministerstva vedl Babiš se Zemanem spor. Už nyní – ač neznáme přesné jméno nového ministra – panují obavy z toho, jakým směrem Česko povede v důležitých rozhodnutích, jako je dostavba jaderných elektráren.

Link

Kdy se tento člověk i další „nováčci“ o své nominaci od Babiše dozvěděli, je otázka. Také jim zazvonil telefon dnes ráno?

Faktem přitom je, že i ministři, kteří odchází o „své vůli“ a rozhodnutí oznámili už před časem, to nelíčí zrovna v optimistických barvách. Ministr spravedlnosti v demisi Robert Pelikán pochopil, že se znelíbil Zemanovi mimo jiné tím, že vydal hackera Jevgenije Nikulina do Spojených států. Kritizuje i poměry v ANO a tvrdí, že jeho názory se od směřování hnutí liší. Jeho odchod z resortu v posledních dnech působí tiše. Příliš nekomunikuje. Nevyjadřuje se ani k otázkám na resort. Nejvíce by se jeho kroky daly přirovnat k vytracení, kdy za sebou jen potichu zavře dveře.

Končící ministr zahraničí Martin Stropnický si zas po letech uvědomil, že politika je vlastně špinavá hra, na kterou nemá nervy.

Link

Když se podíváme na chvilku mimo vládu – třeba na pražský magistrát – tak uvidíme Adrianu Krnáčovou, která se rozčiluje, že ji obklopuje parta neschopných lidí. Zároveň je ale jasné, že k jejímu konci vedlo i to, že ztratila Babišovu podporu.

5017080:article:true:true:true

Zpátky ke kabinetu: už v pátek večer by mělo být jasno v tom, kdo za ANO získá místo v pověstném vládním autobusu. Jedno je ale jisté už teď. Každý jmenovaný bude muset počítat s tím, že přes přátelskou atmosféru na PR fotkách hnutí, ho může kdykoliv potkat krátký telefonát: „Končíš a není ti nic do toho proč“. A to i firemní šéfové svým podřízeným vyjadřují větší porci úcty.

32744