Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Sport nemusí být honba za výkonem, říká ředitelka olympiády pro mentálně postižené

720p360p

Smyslem speciálních olympiád, kterých se účastní sportovci s mentálním postižením, není vyhrávat a porážet ostatní, ale podporovat vzájemný respekt a přispívat k začlenění těchto lidí do společnosti. „Pamatuji, že ve finálovém běhu na 200 metrů na světových hrách dobíhaly do cíle tři atletky a ta, co byla nejblíže cíli, upadla. Ostatní dvě se okamžitě zastavily a pomohly jí zpět na nohy. Do cíle pak doběhly společně. To je opravdu něco výjimečného – postavit pomoc druhému člověku nad vlastní úspěch ve sportu,“ říká v rozhovoru pro INFO.CZ národní ředitelka Českého hnutí speciálních olympiád (ČHSO) Martina Středová. Jak speciální olympiády probíhají a kdo se jich může účastnit? Co obnáší jejich příprava a je mezi sportovci s mentálním postižením o sport vůbec zájem? Jak se k těmto lidem staví česká společnost a v čem se lišíme od světa? 

Co je smyslem aktivit Českého hnutí speciálních olympiád?

České hnutí speciálních olympiád je součástí světového hnutí, které v letošním roce oslavuje 50 let od svého vzniku – v roce 1968 jej založila paní Eunice Kennedyová Shriverová, sestra amerického prezidenta Johna F. Kennedyho. Od té doby se k této organizaci připojilo na 180 zemí z celého světa včetně Česka, která je členem od roku 1990.

Smyslem je prostřednictvím sportovních aktivit podporovat respekt, úctu a lidskou důstojnost lidí s mentálním postižením, a tím přispívat k jejich plnohodnotnému začlenění do společnosti. Sport je ve speciální olympiádě chápán trochu šířeji než jako honba za sportovními výkony a rekordy.

Jak to funguje?

Speciální olympiády mají svá přesná pravidla a principy, které je třeba respektovat v každém turnaji nebo hrách, ať už probíhají na světové nebo národní úrovni. Sportovci se rozdělují do kategorií podle pohlaví, věku a také podle výkonosti tak, aby v každé kategorii bylo maximálně osm závodníků s tím, že výkon nejlepšího a nejhoršího se neliší o 15 %. Při turnajích a hrách tedy probíhají nejdříve kvalifikační závody, a to nikoliv ve smyslu vyřazovacím, ale rozřazovacím. Při finálových závodech jsou pak všichni účastníci po jejich skončení odměněni – první tři medailí a do osmého místa stužkou. Každý má díky tomu pocit úspěchu a ohodnocení. Na speciálních olympiádách se díky tomu nesetkáváme s traumaty z neúspěchu. Naopak se tu často dostáváme do spíše humorných situací.

720p 360p
Specialni olympiady

Co máte na mysli? Můžete nějakou takovou historku popsat?

Vzpomínám si na jednu sportovkyni, která pravidelně vyhrávala stužky, tedy umisťovala se nejlépe na čtvrtém místě. Jednou ale vyhrála stříbrnou medaili na národních hrách na Strahově a byla úplně vedle z toho, že získala medaili a ne stužku.

Na stranu druhou tu ale také zažíváme momenty, které by nás měly přimět k zamyšlení. Na světových hrách v roce 1999 v Severní Karolíně ve finálovém běhu na 200 metrů dobíhaly do cíle tři atletky a ta, co byla nejblíže cíli, upadla. Ostatní dvě se okamžitě zastavily a pomohly jí zpět na nohy. Do cíle pak doběhly společně. To je opravdu něco výjimečného – postavit pomoc druhému člověku nad vlastní úspěch ve sportu.

Co je České hnutí speciálních olympiád?
ČHSO je oficiálním akreditovaným národním programem Special olympicas a v souladu s cíli a pravidly SO organizuje akce speciálních olympiád v ČR. Sdružuje 130 sportovních klubů SO v celé ČR, kde působí přes 2500 sportovců s mentálním postižením. Mezi patrony ČHSO patří diplomatka Livia Klausová, europoslankyně Martina Dlabajová a tanečník a herec Vlastimil Harapes. První patronkou ČHSO byla někdejší první dáma Československa resp. České republiky Olga Havlová.

Jak vznikla myšlenka založit hnutí speciálních olympiád v Česku?

Začátky nebyly vůbec jednoduché. Jak už jsem říkala, světové hnutí speciálních olympiád vzniklo v roce 1968 a od té doby se snažilo získávat co nejvíce národních programů. V osmdesátých letech přijela do tehdejšího Československa jeho zakladatelka paní Kennedyová Shriverová a to bylo vůbec poprvé, co jsme o speciálních olympiádách slyšeli. V roce 1986 jsem se setkala s ředitelem evropských speciálních olympiád a myšlenka, na které je hnutí postaveno, mne naprosto nadchlo. O dva roky později jsme na jeho pozvání spolu s kolegyní Olgou Kurzovou odjely jako pozorovatelky na národní hry v Belgii. A od té doby nebyla cesta zpátky.

Jak se dařilo tuto myšlenku prosazovat tady doma?

Od druhé poloviny 80. let v Československu probíhaly sportovní hry Ústavu sociální péče, kde ale byla jediným kritériem výkonnost. To bylo samozřejmě také důležité, ale odměna pro všechny a radost, která provází speciální olympiády, je opravdu něco jiného. Snažili jsme se tento přístup změnit. Za zlom považuji hry ve Varšavě v roce 1989, které nás naprosto jednoznačně utvrdily v tom, že je to senzace. Ve Varšavě jsme také měli možnost se osobně setkat s paní Kennedyovou Shriverovou, která nás pozvala na světové hry v Minnesotě v roce 1992. Tehdy mi to přišlo jako bláznivý nápad, ale po listopadu 1989 vzaly věci rychlý vývoj a my na ty hry skutečně odletěli – letadlem, které nám propůjčil tehdejší pan prezident Havel.

Jak se ke speciálním olympiádám staví lidé s mentálním postižením? Mají o sport zájem?

Zájem určitě mají. Speciální olympijské soutěže a turnaje podporují jejich sebevědomí a také sebehodnocení. Co si budeme povídat, tito lidé se většinu svého života, ať už ve škole nebo celkově ve společnosti, s pocitem úspěchu a radosti nesetkávají. V této souvislosti si vzpomínám, že na vůbec prvních speciálních olympiádách ve Varšavě v roce 1989, kterých jsme se zúčastnili se sportovci, došlo k zajímavé události, jež mluví za všechno. S delegací sportovců jel i tatínek jednoho z nich, a když viděl, že jeho syn zvítězil v jedné z atletických disciplín, tak se úplně rozsypal. Vyprávěl pak, že v porodnici jim říkali, ať dají dítě do ústavu, protože z něj nikdy nic nebude. A podívejte, on vyhrál zlato! Pro rodiče to jsou silné momenty, mnohdy vůbec poprvé se setkávají s úspěchem a radostí jejich dětí.

Mluvíme o dětech, ale věkových kategorií bude, předpokládám, více…

Ano, do Hnutí Speciálních olympiád se mohou zapojovat sportovci již od předškolního věku, avšak účast v soutěžích je až od osmi let. Na evropské a světové soutěže se pak doporučuje účast až od 16 let.

Jak starý je nejstarší český účastník nebo účastnice?

Horní věková hranice není určená, protože sport se ve speciální olympiádě bere jako celoživotní aktivita. Setkáváme se proto i se sportovci pokročilejšího věku, kteří se samozřejmě nezúčastňují sportovních aktivit, jako je třeba atletika nebo rychlostní sporty, ale věnují se boccie nebo bowlingu. Ve stolním tenise máme hodně sportovců kolem 50 let.

Jak se mohou lidé s mentálním postižením dostat v Česku ke sportu a závodit v něm?

V Českém hnutí speciálních olympiád je asi 145 sportovních klubů z celé ČR. Existují při institucích, jako jsou speciální školy nebo domovy pro osoby se zdravotním postižením, tělovýchovných jednotách nebo to jsou týdenní či denní stacionáře pro osoby se zdravotním postižením.

Jakých soutěží se mohou sportovci zúčastnit?

Hnutí Speciálních olympiád je uznáno mezinárodním olympijským výborem a zahrnuje 22 letních a 9 zimních sportů. Speciální olympijské hry se tedy konají v souladu s olympijským cyklem – to znamená, že každé dva roky se střídají zimní a letní hry s tím, že vždy probíhají v roce, kdy se nekonají běžné olympijské hry. Poslední zimní světové hry byly v roce 2017 v Rakousku a nyní se připravujeme na světové letní hry, které proběhnou v roce 2019 v Abú Dhabí. Nepochybně to bude jedna z největších světových sportovních a společenských událostí a zpravidla se letních světových her účastní v průměru na 7 500 sportovců z celého světa.

Jak probíhá nominace našich sportovců na tyto velké světové události?

Skrze národní nominační turnaje nebo celé nominační hry. Nominace na účast na Abú Dhabí probíhala už v loňském roce během národních turnajů v jednotlivých sportovních disciplínách. Nyní v Brně, kdy probíhají již 12. národní letní hry Speciálních olympiád, vybíráme už jen náhradníky. Vítězové kategorií v jednotlivých sportech jdou do slosování a z nich se pak vybere, kdo na hry pojede. A opět – jde o to, že každý má možnost uspět.

Máme mezi sportovci nějaké šampiony nebo talenty?

Určitě, mnoho. Konkrétně si vzpomínám třeba na sportovkyni Petru Menšíkovou z Prahy, která byla naprosto úžasná ve stolním tenise. Po operaci kyčlí a vážné nehodě v autě se nyní soustředila na bowling. Loni vyhrála národní turnaj ve Zlíně, kde neměla soupeře, a nyní pojede na olympiádu.

Jak sportovce s mentálním postižením přijímá česká společnost? Změnilo se to nějak v průběhu let?

Musím říct, že od devadesátých let se to velmi zlepšilo. Dříve byla upřednostňována jejich institucionalizace, kdy byli dáváni do různých zařízení, která stála nejlépe uprostřed lesa, kam autobus jezdil jen dvakrát týdně. Dnes je to v jiné v tom, že už jsou více začleněni do společnosti. Je běžné na ulici potkat člověka s Downovým syndromem a nikdo se za ním nebude otáčet. Mohou jít do obchodu a prodavači se s nimi budou slušně bavit, pozdraví je a budou jim vykat.

Jak jste se k práci s lidmi s mentálním postižením dostala vy sama?

Byl to asi osud. Po skončení vysoké školy jsem nechtěla jít do školství ovládaného komunisty, a ocitla jsem se proto v Ústavu sociální péče v Praze. Do té doby jsem se nikdy s lidmi s mentálním postižením nesetkala, a přiznávám, že začátky tam nebyly lehké. Pak se ale postupně ukázalo, že práce v podobném zařízení představuje v tom světě, ve kterém jsme tehdy tady všichni žili, pomyslný ostrůvek svobody. Byl to původně takový únik, ale postupně se to stalo mou hlavní náplní, do které je dnes zapojena i má rodina.

Práce s lidmi s mentálním postižením byla pro mne obohacující a já jsem těmto lidem vděčná. Díky nim jsem se dostala do vzdálených končin na světě, kam bych třeba nikdy nedostala, setkala jsem se se spoustou zajímavých a krásných lidí a zažila jsem úžasné životní momenty. Celý můj pracovní a vlastně i soukromý život to nesmírně obohatilo a já jim za to děkuji.

Co považujete za největší úspěch?

Úspěch je, že od roku 1990, kdy jsme založili hnutí, se nám podařilo naši organizaci uvést v život. Vše jsme dělali jako dobrovolníci a neměli jsme vůbec žádný podpůrný aparát. To se zlepšilo až v poslední době. Mluvím například o podpoře ze strany ministerstva.

Jak říkáte, začátky nebyly nejjednodušší. Neměla jste někdy chuť s tím, lidově řečeno, praštit?

To víte, že měla. Nikdy ale předmětem mých pochybností nebyli sportovci. Práce s nimi mne vždy naplňovala a nikdy mne nezklamali. Pochybovala jsem třeba při organizaci našich prvních národních her v Praze na Strahově. To byl neuvěřitelný zápřah a pracovali jsme na tom ve třech lidech. Občas jsem si říkala, že to asi nezvládneme. Nakonec se to ale povedlo a my dostali od sportovců úžasnou zpětnou vazbu.

Naposledy jsem měla chuť s tím, jak říkáte, praštit, v roce 2015, když jsme se chystali na speciální olympijské hry do Los Angeles. Bylo to nesmírně finančně náročné a já se bála, že to nezvládneme. Nakonec se i tohle povedlo.

Na co se nyní chystáte?

Vždy je před námi celoroční plán celorepublikových sportovních aktivit, dále tu jsou regionální hry a několik turnajů, které se cyklicky opakují každý rok. Je to třeba turnaj v přehazované, stolním tenise, fotbale nebo boccie a především se připravujeme na světové letní hry, které budou v Abú Dhabí, kde nás bude reprezentovat 64členná výprava sportovců a jejich doprovodu. Pracujeme také na vzdělávání a školení našich trenérů, partnerů nebo rozhodčích. Je toho opravdu hodně.

 

 

Vláda stopla utajovaný program, na kterém závisí životy českých vojáků v Afghánistánu

Ministr vnitra Milan Chovanec loni zastavil utajovaný program přesídlování místních tlumočníků, kteří pomáhají českým vojákům na misi v Afghánistánu. Podle zdrojů serveru INFO.cz toto rozhodnutí způsobilo nedostatek klíčových spolupracovníků české jednotky na neklidném bojišti. Vláda tak ohrozila nejen životy afghánských překladatelů a jejich rodin, ale zřejmě i bezpečnost českých vojáků, kteří se bez tlumočníků obejdou jen stěží. Konec programu podle všeho způsobil incident v pražské nemocnici na Bulovce, po kterém byl syn již přemístěného afghánského spolupracovníka obviněn ze znásilnění.

Čeští vojáci jsou zoufalí, tvrdí zdroje serveru INFO.cz. Nedaří se jim do svých služeb získat afghánské tlumočníky, které jsou pro fungování jednotky nepostradatelní. Ti se k Čechům nehrnou, Praha jim totiž počínaje loňskem odmítá po skončení nebezpečné služby pomoci na cestě do Evropy. Zahraniční armády působící v kulturně cizím prostředí místním spolupracovníkům i jejich rodinám běžně nabízejí přesídlení, a to z velmi dobrých důvodů. Tlumočníci i jejich blízcí jsou logickým cílem radikálů, kteří na jejich hlavy nezřídka vypisují i finanční odměny – jsou si totiž dobře vědomi jejich důležitosti.

Link

Kupříkladu Američané odvážejí lokální tlumočníky po skončení mise prý nejen z Afghánistánu, ale třeba i z Iráku. Autor tohoto textu pobýval v roce 2009 u české jednotky na základně v Lógaru, kde se s místními překladateli setkal. Na jejich výslovné přání je nefotografoval a dříve pořízené snímky z aparátu vymazal. Kvůli jejich utajení. Radikální povstalci z hnutí Tálibán totiž za jejich smrt nabídli slušný obnos.

Na tuto situaci ve své interpelaci ze dne 11. září upozornila poslankyně ODS a předsedkyně výboru pro obranu Jana Černochová. Místopředseda vlády a ministr vnitra Jan Hamáček na její dotaz ohledně programu pro afghánské spolupracovníky odpověděl 8. října. „V současnosti žádný program pomáhající afghánským tlumočníkům a spolupracovníkům Armády ČR s přesídlením do České republiky neprobíhá,“ konstatuje předseda české sociální demokracie. „Pokud jde o aktivity realizované v nedávné minulosti, ty jsou předmětem utajení ve stupni vyhrazené,“ dodal Jan Hamáček.

5033675:article:true:true:true

Může za konec programu konflikt z pražské Bulovky? 

A proč byl program – v armádách jiných zemí zcela obvyklý – v Česku zastaven? Zdroje oslovené serverem INFO.cz se shodují v tom, že tehdejší sociálnědemokratický ministr vnitra Milan Chovanec tímto způsobem reagoval na kauzu údajného znásilnění v nemocnici na pražské Bulovce. Tam se syn již do Česka přesídleného afghánského tlumočníka dostal do nejasného konfliktu se zdravotní sestrou, která mladíka obvinila ze znásilnění. Soud nakonec rozhodl, že se dvacetiletý Afghánec Sabawoon Davizi trestného činu nedopustil.

Případu se ale chytla média, která v době uprchlické krize zveřejňovala nejen údajné podrobnosti nepotvrzeného útoku, ale i jména přesídlených Afghánců. Detaily utajovaného programu se dostaly na veřejnost a ministerstvo vnitra se tehdy zřejmě z politických důvodů rozhodlo v přesídlování tlumočníků nepokračovat, aby prý nebylo konkurenčními politiky obviněno z podpory migrace.

Čeští vojáci se v Afghánistánu dostávají do střetů s islamistickými povstalci stále častěji. Letos v srpnu zahynuli při sebevražedném útoku tři vojáci, tuto středu bylo na hlídce zraněno pět českých vojáků, jeden z nich těžce. Zvýšená aktivita Tálibánu zřejmě souvisí se snahou získat před možnými mírovými jednáními se Spojenými státy pod kontrolu co nejvíce území.

Link

37232