Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Al-Džazíra: milovaná a nenáviděná. Proč leží tolika lidem a státům v žaludku?

Al-Džazíra: milovaná a nenáviděná. Proč leží tolika lidem a státům v žaludku?

Al-Džazíra. Bez ohledu na to, kolik toho o Blízkém východu (ne)víte, je téměř jisté, že tohle jméno jste už někdy slyšeli. A není divu, momentálně totiž tento zpravodajský kanál vysílá do více než 100 zemí světa a počet jeho diváků se odhaduje na 40 milionů. Právě jeho bezpodmínečné uzavření se minulý týden objevilo na třináctibodovém seznamu požadavků, který Kataru předložily Saúdská Arábie, Spojené arabské emiráty, Bahrajn a Egypt, tedy země, jež téměř před měsíce zahájily jeho blokádu. Čím to, že jim stanice leží v žaludku natolik, aby se z ukončení jejího vysílání musela stát mezinárodní otázka nejvyšší důležitosti?

Kořeny sporu o al-Džazíru bychom museli hledat v polovině 90. let minulého století. Tehdy obvinila katarská vláda Saúdy z podpory nezdařeného státního převratu. Krátce poté věnoval tehdejší emír Hamad bin Chalífa Ál Sání 150 milionů dolarů na vznik televizní stanice. A tak v roce 1996 začala al-Džazíra měnit obraz arabských médií.

Televizi extrémně pomohl zánik arabské mutace BBC (spoluvlastněné saúdskou firmou), které podřízli větev svými censorskými požadavky sami Saúdi. Novináři z arabské BBC se poté přelili do al-Džazíry; lepší dárek do začátku katarské televizi snad ani Saúdi dát nemohli, protože tolik špičkových profesionálů v oboru by jinak asi těžko ulovila. „Al-Džazíra má pořádně hluboké kapsy, a to jí umožňuje zaplatit ty nejlepší zpravodaje, kteří pokrývají všechny kontinenty a všechny národnosti a vytváří tak jakousi miniaturní OSN,“ píše v článku pro Hindustan Times někdejší redaktor na anglického webu al-Džazíry Ruben Banerjee. „V mezinárodní konkurenci má televize ohromnou výhodu, protože se může po celé Africe a na Blízkém východě opřít o hustou síť fyzicky přítomných korespondentů.“

Umlčení by byl zločin

Proč tedy al-Džazíra leží tolika lidem a státům v žaludku? Pochopitelně se jim nelíbí, jak reportuje události, zvlášť ty týkající se Saúdské Arábie. Ale to není tak jednoduché. Problematickým je hlavně výrazný rozdíl mezi arabským vysílání a anglickou verzí, kterou televize spustila v roce 2006 – a odlišné je i složení webového zpravodajství. Anglická verze je uhlazená a sofistikovaná, zatímco ta arabská, která si věhlas získala záhy po svém vzniku především díky exkluzivnímu vysílání videonahrávek s projevy Usámy bin Ládina (což je další věc, kterou jí Saúdi vyčítají), je mnohem přímočařejší.

Hranice mezi zpravodajstvím a aktivismem se u ní často stírají. Očividné to bylo například během egyptského převratu, při němž armáda svrhla prezidenta Muhammada Mursího a odstavila od moci Muslimské bratrstvo. Za ně al-Džazíra údajně kope snad nejaktivněji. Silné emoce také vyvolávají osudy Palestinců – na výplatní pásce al-Džazíry najdete samozřejmě také Katarce, ale mnohem víc je tam Palestinců, Jordánců a Iráčanů. „Citové prožitky jsou člověku vlastní a americkou invazi do Iráku prožívala celá redakce velice intenzivně,“ vzpomíná Banerjee, který pro al-Džazíru pracoval 12 let. „Zahynuly desítky tisíc civilistů, ale jakákoliv zmínka o smrti amerického vojáka vyvolávala v newsroomu nadšení. Není divu, že tajné dokumenty, jež se později objevily na veřejnosti, dokazovaly, že americké špičky – jako Donald Rumsfeld – uvažovaly o tom, že by ústředí televize vybombardovaly.“ Přesto je Banerjee přesvědčený o tom, že „umlčet hlas al-Džazíry, jež se pyšní tím, že je ‚hlasem němých‘, by byl zločin“.

Jako staří básníci

 „Arabská média hrají v současné době úplně stejnou roli jako předislámští kmenoví básníci,“ komentoval situaci na Blízkém východě před časem bývalý šéfredaktor Forbes Arabic Sulajmán al-Hattlán, „jejich úlohou je vychvalovat kmen, ne říkat pravdu.“ Perský záliv, stejně jako drtivá většina arabské světa, není oblastí, kde by se svobodě slova dvakrát dařilo. Své by o tom mohl vyprávět třeba katarský básník Muhammad al-Adžmí, jenž si za svou báseň proti emírovi vysloužil v roce 2011 doživotí. O pět let později byl sice omilostněn, nicméně pět let za mřížemi za básničku, není zrovna málo. O al-Adžmím, stejně jako o čemkoliv, co by vrhalo negativní světlo na dění v zemi, jste se ale neměli v místních médiích – včetně al-Džazíry – šanci dozvědět. Stejně tak se netočily reportáže o jihoafrickém zaměstnanci televize, který byl bez vlastního vědomí v rámci vstupní lékařské prohlídky nezbytné pro získání nabízeného postu redaktora testován na HIV. Poté, co se jeho výsledky ukázaly jako pozitivní, mu byla odepřena víza a následovala deportace ze země bez jediného slůvka vysvětlení.

Oč méně (z logických důvodů) pasou redaktoři al-Džazíry po domácích událostech, o to zuřivěji brojí proti režimům v okolních zemích. A ty, stejně jako ten katarský, stejnou měrou milují chválu a jako nesnášejí kritiku. Kvůli ní také valná většina z nich odebrala televizi vysílací licenci. V týdnu po vypuknutí krize v Zálivu zbavil Rijád al-Džazíru vysílacích práv a obvinil stanici z „propagace teroristických skupin v regionu“. Vzápětí se k Saúdské Arábii připojilo Jordánsko. Odejmutá licence ovšem není pro al-Džazíru ničím novým. Opakovaně o ni přišla v letech 1999, 2002 a 2010 v Kuvajtu, v roce 2011 v Egyptě nebo v roce 2016 v Iráku, kde ji Komise pro komunikaci a média obvinila z „porušováním oficiálních etických kodexů, zásad a zákonných předpisů televizního vysílání“. Aktuálně nemá al-Džazíra vysílací práva (kromě bojkotujících zemí) také v Izraeli.

Televizní stanice se všem nařčením tvrdě brání a katarská vláda se oficiálně staví na její obranu (což tedy příliš nepomáhá obrazu nezávislosti televize). Druhý týden po zahájení blokády se katarský ministr zahraničí Muhammad bin Abdarrahmán Ál Sání o televizní stanici rozhovořil v oficiálním prohlášení, když ji během tiskové konference v Paříži označil za „interní záležitost“. „Nejde tu o Írán nebo al-Džazíru,“ konstatoval, „nemáme ponětí, jaké jsou skutečné důvody… Dauhá odmítá diskutovat o jakýchkoliv otázkách spjatých s televizním kanálem al-Džazíra, který považuje za interní záležitost. A rozhodnutí, jež se týkají katarský vnitřních záležitostí, jsou otázkou katarské suverenity – a nikdo jiný do nich nebude zasahovat.“ V tom ho podpořil i vysoký komisař OSN pro lidská práva jordánský princ Zajd ibn Ra’d al-Husajn. „Je jedno, zda se na ni díváte, máte ji rádi, souhlasíte s ní nebo ne, arabské a anglické vysílání al-Džazíry má své opodstatní a miliony diváků,“ prohlásil tiskový mluvčí prince Zajda Rupert Colville a dodal, že „…požadavek na zavření televizní stanice v jiném státě je mimořádný, bezprecedentní a naprosto bezdůvodný“.

„Jakkoliv neobjektivní může být jejich informování o Kataru, není pochyb o tom, že díky vysílání al-Džazíry se dostalo hlasu lidem, kteří žijí pod vládou těch nejhorších režimů na světě… A navzdory všemu zůstává al-Džazíra majákem v regionu, kde je svoboda slova krajně nedostatkovým zbožím,“ konstatuje její bývalý redaktor Ruben Banerjee.

 

 

 

„Prostě končíš!" Jak Babiš zachází se svými lidmi. Komentář Markéty Žižkové

Už za pár hodin bude jasno o tom, jaké složení vlády si představuje designovaný premiér Andrej Babiš. Události, které k tomuto rozzuzlení vedou, zatím nepřinesly žádné velké překvapení. Už delší dobu se spekulovalo o tom, že ministerské křeslo opustí šéfka resortu obrany Karla Šlechtová nebo ministr průmyslu Tomáš Hüner. Příznačný je ovšem způsob, kterým se o svém konci dozvěděli.

Šéfovi hnutí ANO se daří až do poslední chvíle tajit jména ministrů za ANO. Ví je Hrad a pak zřejmě několik Babišových nejbližších. K jejich zveřejnění vyzývali designovaného premiéra i sociální demokraté (kteří by jako koaliční partneři alespoň občas něco rádi věděli), na veřejnost se ale nedostala. Jak opakují členové hnutí stále dokola, své záležitosti si strana umí řešit za zavřenými dveřmi. Prostor pro úniky je minimální. Už kvůli tomu, že sami členové „této firmy“ toho ví jen pomálu a spoléhají na svého šéfa.

Link

Páteční ráno přitom opět ukázalo, jak Babiš ke svým lidem přistupuje. O svém konci v čele resortů se „nechtění“ ministři dozvěděli až dnes. Během telefonátu. A bez vysvětlení. Alespoň tak to popsala médiím Šlechtová. Telefon jí zazvonil v sedm ráno před zasedáním vlády.

4987065:article:true:true:true

O důvodech, proč už s ní Babiš není spokojený, se napsalo mnoho. Osobně jí ale prý nic nevysvětlil. „Pan předseda nic nezdůvodňuje. Prostě mi řekl, že nebudu součástí nového návrhu vlády,“ komentovala to pro média smířeně končící ministryně.

Dnes ráno se Babišovo rozhodnutí dozvěděl i šéf resortu průmyslu a obchodu. Právě okolo Hünera, potažmo obsazení významného ministerstva vedl Babiš se Zemanem spor. Už nyní – ač neznáme přesné jméno nového ministra – panují obavy z toho, jakým směrem Česko povede v důležitých rozhodnutích, jako je dostavba jaderných elektráren.

Link

Kdy se tento člověk i další „nováčci“ o své nominaci od Babiše dozvěděli, je otázka. Také jim zazvonil telefon dnes ráno?

Faktem přitom je, že i ministři, kteří odchází o „své vůli“ a rozhodnutí oznámili už před časem, to nelíčí zrovna v optimistických barvách. Ministr spravedlnosti v demisi Robert Pelikán pochopil, že se znelíbil Zemanovi mimo jiné tím, že vydal hackera Jevgenije Nikulina do Spojených států. Kritizuje i poměry v ANO a tvrdí, že jeho názory se od směřování hnutí liší. Jeho odchod z resortu v posledních dnech působí tiše. Příliš nekomunikuje. Nevyjadřuje se ani k otázkám na resort. Nejvíce by se jeho kroky daly přirovnat k vytracení, kdy za sebou jen potichu zavře dveře.

Končící ministr zahraničí Martin Stropnický si zas po letech uvědomil, že politika je vlastně špinavá hra, na kterou nemá nervy.

Link

Když se podíváme na chvilku mimo vládu – třeba na pražský magistrát – tak uvidíme Adrianu Krnáčovou, která se rozčiluje, že ji obklopuje parta neschopných lidí. Zároveň je ale jasné, že k jejímu konci vedlo i to, že ztratila Babišovu podporu.

5017080:article:true:true:true

Zpátky ke kabinetu: už v pátek večer by mělo být jasno v tom, kdo za ANO získá místo v pověstném vládním autobusu. Jedno je ale jisté už teď. Každý jmenovaný bude muset počítat s tím, že přes přátelskou atmosféru na PR fotkách hnutí, ho může kdykoliv potkat krátký telefonát: „Končíš a není ti nic do toho proč“. A to i firemní šéfové svým podřízeným vyjadřují větší porci úcty.

32744