Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

7 nejvýznamnějších demonstrací, jež změnily Ameriku

7 nejvýznamnějších demonstrací, jež změnily Ameriku

Umělec a bojovník za lidská práva Harry Belafonte považuje demonstrace za jednu z největších zbraní demokracie. Sám sehrál vůdčí roli při organizování slavného Pochodu na Washington v roce 1963, na kterém pronesl svou slavnou řeč „I Have a Dream“ (Mám sen) Martin Luther King. Belafonte je rovněž čestným pořadatelem aktuálního washingtonského Pochodu žen. Které další demonstrace změnily Ameriku?

Statisíce žen, které se tuto sobotu shromáždily ve Washingtonu, navázaly na tradici demonstrací v tomto městě, která trvá od počátku 20. století. New York Times připomněly klíčové pochody, které Washington zažil a které změnily – anebo nikoli – americkou historii.

1913: Procesí za volební práva žen

3. března 1913 se 26letá Inez Milhollandová vyšvihla na zapůjčeného koně, aby pomohla vést do té doby největší pochod žen v americké historii. Následovaly ji obchodnice v modrém odění, spisovatelky v bílém, umělkyně v růžovém a hudebnice v červeném, a společně se dožadovaly volebního práva pro ženy.

Na pochod pěti tisíc žen se snášely nadávky přihlížejících mužů, někteří jim dokonce podráželi nohy. „Kdyby byla mezi vámi moje žena,“ nechal se tehdy slyšet jistý policista, „rozbil bych jí hlavu.“ Sto žen muselo být tehdy hospitalizováno.

Prezident Woodrow Wilson se události vyhnul a postranními ulicemi se uchýlil do bezpečí jednoho z hotelů.

Ženy pomýšlely v USA na volební právo přinejmenším od roku 1848, ale až pochod z roku 1913 vyvolal sérii událostí, které přesvědčily veřejnost a politiky a vyvrcholily 19. dodatkem k Ústavě. Ženy mohly volit od roku 1920.

1932: Pochod veteránů (Bonus Army March)

28. července 1932 obklíčil generál Douglas MacArthur s armádními jednotkami na příkaz prezidenta Herberta Hoovera skupinu veteránů z 1. světové války, kteří po několik týdnů protestovali proti nedostatečné odměně za služby, které jim zaručoval zákon z roku 1924, jež jim ale měla být vyplacena až v roce 1945. V době velké hospodářské krize toto pravidlo znamenalo pro veterány život v chudobě.

Generál měl k ruce tanky a na rozprášení demonstrace použil ohromné množství slzného plynu. Dva veteráni v akci zemřeli a tisícovka byla zraněna. Rok nato se protesty opakovaly, za prezidenta Franklina Roosevelta v roce 1936 se ale ke své odměně konečně dostali.

1963: Pochod na Washington za práci a svobodu

Jedna z největších politických manifestací za lidská práva v historii Spojených států požadovala občanská a ekonomická práva pro Afroameričany. Shromáždění se uskutečnilo 28. srpna 1963 před washingtonským Lincolnovým památníkem, kde Martin Luther King přednesl památný projev „I Have a Dream“, v němž obhajoval rovnost ras a konec diskriminace.

Pochod pořádaly občanskoprávní, pracovní a náboženské organizace a účastnilo se ho 200 až 300 tisíc osob. Pozorovatelé odhadli, že 75–80 procent demonstrujících tvořili černoši, zbytek představovali běloši a neafroamerické minority.

Pochod výrazně pomohl následné prosazení zákona o občanských právech a zákona o volebním právu, které zlepšily postavení menšin.

1969: Pochod proti válce ve Vietnamu (Moratorium to End the War in Vietnam)

15. listopadu 1969 se protiváleční aktivisté pustili po Pennsylvania Avenue a skandováním žádali prezidenta Nixona rychle stáhnout jednotky z Vietnamu. Procesí vedli tři bubeníci, následovali je lidé, kteří nesli jedenáct rakví, na nichž stála jména padlých. Za nimi se táhl sedmnáctiřadý zástup lidí, který volal: „Peace Now!“, Mír teď. Policie odhadla, že v pochodu kráčelo 250 tisíc lidí, jiné prameny uvádějí až půl milionu lidí.

Šlo o nejrozsáhlejší protiválečný protest dodnes, mnohé ale nezměnil – Nixon naopak ještě vietnamskou válku zintenzivnil.

1974: Pochod pro život

Rozhodnutí nejvyššího soudu, že žena má právo na potrat, vyvolalo rozhořčení napříč zemí, zejména v silně nábožensky orientovaných a konzervativních komunitách. 22. ledna 1974 se sešly ve Washingtonu tisíce lidí, které proti rozhodnutí protestovaly a žádaly ústavní dodatek, který by rozhodnutí zvrátil.

Když se ukázalo, že tento záměr nevyjde, pořadatelka pochodu Nellie Grayová prohlásila, že pochod se bude opakovat každoročně, dokud se nenaplní záměr akce. Scházejí se tedy dodnes a v některých letech dosahuje dav stovek tisíc účastníků.

1987: Druhý národní pochod na Washington za práva lesbiček a gayů

Do roku 1987 podlehlo víc než 20 tisíc Američanů AIDS a dalších 36 tisíc vědělo, že jsou nakaženi. Aktivisté zorganizovali pochod na podporu výzkumu této nemoci a péče o nemocné. První takový pochod proběhl v roce 1979, ještě před vypuknutím krize AIDS.

11. října 1987 se shromáždilo zhruba 200 tisíc lidí, kteří volali nejen po řádném výzkumu AID, ale zejména po konci diskriminace gayů. „Tehdy nebyla žádná naděje,“ vzpomíná jeden z účastníků demonstrace. „Byli jsme naprosto bezvýznamné hnutí.“

Pochod nicméně zmobilizoval veřejnost k podpoře hnutí proti AIDS a také k přijetí důležitých zákonů a spuštění programu pro lidi žijící s HIV a AIDS.

1995: Million Man March

Tisíce lidí, převážně černochů, se shromáždily 16. října 1995 na popud Louise Farrakhana, vůdce amerického sdružení muslimů černošského původu Nation of Islam (Islámský národ), aby upozornili politiky na socioekonomickou situaci Afroameričanů.

Podle různých zdrojů se pochodu zúčastnilo mezi 400 tisíci a milionem účastníků. Pořadatelé tvrdili, že pochod přiměl 1,7 milionu černochů k registraci k volbám. Jinak jsou ale výsledky demonstrace sporné.

 

„Prostě končíš!" Jak Babiš zachází se svými lidmi. Komentář Markéty Žižkové

Už za pár hodin bude jasno o tom, jaké složení vlády si představuje designovaný premiér Andrej Babiš. Události, které k tomuto rozzuzlení vedou, zatím nepřinesly žádné velké překvapení. Už delší dobu se spekulovalo o tom, že ministerské křeslo opustí šéfka resortu obrany Karla Šlechtová nebo ministr průmyslu Tomáš Hüner. Příznačný je ovšem způsob, kterým se o svém konci dozvěděli.

Šéfovi hnutí ANO se daří až do poslední chvíle tajit jména ministrů za ANO. Ví je Hrad a pak zřejmě několik Babišových nejbližších. K jejich zveřejnění vyzývali designovaného premiéra i sociální demokraté (kteří by jako koaliční partneři alespoň občas něco rádi věděli), na veřejnost se ale nedostala. Jak opakují členové hnutí stále dokola, své záležitosti si strana umí řešit za zavřenými dveřmi. Prostor pro úniky je minimální. Už kvůli tomu, že sami členové „této firmy“ toho ví jen pomálu a spoléhají na svého šéfa.

Link

Páteční ráno přitom opět ukázalo, jak Babiš ke svým lidem přistupuje. O svém konci v čele resortů se „nechtění“ ministři dozvěděli až dnes. Během telefonátu. A bez vysvětlení. Alespoň tak to popsala médiím Šlechtová. Telefon jí zazvonil v sedm ráno před zasedáním vlády.

4987065:article:true:true:true

O důvodech, proč už s ní Babiš není spokojený, se napsalo mnoho. Osobně jí ale prý nic nevysvětlil. „Pan předseda nic nezdůvodňuje. Prostě mi řekl, že nebudu součástí nového návrhu vlády,“ komentovala to pro média smířeně končící ministryně.

Dnes ráno se Babišovo rozhodnutí dozvěděl i šéf resortu průmyslu a obchodu. Právě okolo Hünera, potažmo obsazení významného ministerstva vedl Babiš se Zemanem spor. Už nyní – ač neznáme přesné jméno nového ministra – panují obavy z toho, jakým směrem Česko povede v důležitých rozhodnutích, jako je dostavba jaderných elektráren.

Link

Kdy se tento člověk i další „nováčci“ o své nominaci od Babiše dozvěděli, je otázka. Také jim zazvonil telefon dnes ráno?

Faktem přitom je, že i ministři, kteří odchází o „své vůli“ a rozhodnutí oznámili už před časem, to nelíčí zrovna v optimistických barvách. Ministr spravedlnosti v demisi Robert Pelikán pochopil, že se znelíbil Zemanovi mimo jiné tím, že vydal hackera Jevgenije Nikulina do Spojených států. Kritizuje i poměry v ANO a tvrdí, že jeho názory se od směřování hnutí liší. Jeho odchod z resortu v posledních dnech působí tiše. Příliš nekomunikuje. Nevyjadřuje se ani k otázkám na resort. Nejvíce by se jeho kroky daly přirovnat k vytracení, kdy za sebou jen potichu zavře dveře.

Končící ministr zahraničí Martin Stropnický si zas po letech uvědomil, že politika je vlastně špinavá hra, na kterou nemá nervy.

Link

Když se podíváme na chvilku mimo vládu – třeba na pražský magistrát – tak uvidíme Adrianu Krnáčovou, která se rozčiluje, že ji obklopuje parta neschopných lidí. Zároveň je ale jasné, že k jejímu konci vedlo i to, že ztratila Babišovu podporu.

5017080:article:true:true:true

Zpátky ke kabinetu: už v pátek večer by mělo být jasno v tom, kdo za ANO získá místo v pověstném vládním autobusu. Jedno je ale jisté už teď. Každý jmenovaný bude muset počítat s tím, že přes přátelskou atmosféru na PR fotkách hnutí, ho může kdykoliv potkat krátký telefonát: „Končíš a není ti nic do toho proč“. A to i firemní šéfové svým podřízeným vyjadřují větší porci úcty.

32744