Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

ANALÝZA: Amerika nás zradí, obávají se syrští Kurdové. A zřejmě mají pravdu

ANALÝZA: Amerika nás zradí, obávají se syrští Kurdové. A zřejmě mají pravdu

Nechají nás v tom. Tak hodnotí syrští Kurdové rozhodnutí amerického prezidenta Donalda Trumpa stáhnout v řádu měsíců své vojáky z území, které kontrolují jejich Lidové obranné jednotky (YPG). Washington argumentuje tím, že tzv. Islámský stát je „téměř úplně“ zničen, což byl jeho cíl. Teď už ale nejde o zničení extremistů, ale osud Kurdů, kteří jsou obklopeni jen nepřáteli.

"Vojenská mise zaměřená na vymýcení Islámského státu v Sýrii směřuje k rychlému konci. Islámský stát je téměř úplně zničen,“ uvedl tento týden Bílý dům v oficiálním prohlášení. „Očekáváme, že země tohoto regionu i vnější hráči budou společně s OSN spolupracovat na budování míru. A zajistí, aby se Islámský stát už nikdy neukázal,“ dodávají lidé amerického prezidenta.

Poněkud alibisticky, chce se říci. Toto syrští Kurdové opravdu nechtěli slyšet poté, co nesli tíhu už takřka vyhraného boje s Islámským státem. Navíc v době, kdy turečtí vojáci obsadili jejich enklávu Afrín. A kdy turecký prezident Recep Tayyip Erdogan veřejně vyhrožuje dobytím významné části syrsko-kurdského území včetně klíčových měst Kobane a Kámišlí.

Budou Kurdové opět občany druhé kategorie?

Valný soucit nemohou Kurdové očekávat ani od režimu Bašára Asada, který tvrdí, že chce zpět celou předválečnou Sýrii. Podle zprávy agentury Reuters nyní damašská vláda kontroluje už 85 procent rozlohy země. Ve staré Sýrii přitom byli Kurdové občany druhé kategorie: neměli stejný přístup ke vzdělání, byli nuceni přijímat arabská jména a mnozí z nich dokonce nezískali faktické občanství země, do které se narodili.

Vyčerpaný Asadův režim kromě Ruska podpírá také Írán, který si podobně jako Turecko nepřeje žádnou kurdskou emancipaci, i kdyby k ní mělo dojít v Sýrii. Ankara i Teherán se obývají radikalizace vlastní kurdské menšiny: podle nejvyšších odhadů žije v Turecku 15 milionů, v Íránu pak až osm milionů Kurdů. A oba státy tvrdí, že jakékoli nezávislé, či třeba jen autonomní kurdské státy budou poskytovat zázemí svým soukmenovcům, tedy rebelujícím Kurdům z jiných zemí.

Jasné a pro Kurdy varovné stanovisko zaznělo i z Moskvy. „Všechny argumenty, které teď budou Američané snášet pro další setrvání v Sýrii, budou jen výmluvy. Myslíme si, že jejich vojenská přítomnost v Sýrii má skončit,“ konstatoval hlavní moskevský vyjednavač Alexandr Lavrentěv. Jinými slovy: Sýrie je naše a případně Asadova, Američané tu nesmějí mít žádný vliv.

Američtí vojáci mají více soucitu než politici

I proto syrští Kurdové vnímali náklonnost USA jako dar z nebes a doufali v jejich pomoc i poté, co bude poražen Islámský stát. Trumpem oznámené stažení přišla jako studená, či spíše ledová sprcha. „Byla by to katastrofa. Dokonce i běžní syrští Kurdové, ne jen politici by takový krok vnímali jako zradu,“ říká pro deník The Washington Post kurdský předák Bedran Ciya Kurd.

„Po čtyřech letech společného válčení vznikl mezi Kurdy a Američany jistý druh vzájemné důvěry. Pokud teď Američané opustí Kurdy, znamená to, že už na Blízkém východě nikdy nenajdou opravdové přátelé,“ dodává pro stejný list jiný kurdský lídr Sálih Muslim, který je dobře znám i v Česku – nedávno byl v Praze na tureckou žádost zatčen a posléze propuštěn.

Kurdové proti odchodu zhruba dvou tisíc amerických vojáků argumentují i tím, že Islámský stát sice pomalu a opatrně, přesto zvedá hlavu na zbytcích svého území při syrsko-irácké hranici. A dokonce se vítězně vrací na už ztracená území, byť jde pouze o malé územní zisky. Což je pravda, Islámský stát však v tuto chvíli přesto nepředstavuje klíčovou hrozbu pro blízkovýchodní stabilitu. Tou je spíše možné ponížení, v horším případě masakr Kurdů, pokud opět zůstanou osamoceni, bez přátel.

To pochopili i američtí vojáci operující ve městě Manbidži, kteří se podle snímků ze sociálních médií zúčastnili tamní demonstrace proti tureckému útoku na enklávu Afrín. Možná tak učinili jako jednotlivci, kteří se snaží osobně podpořit kurdskou věc. Jisté ale je, že i jejich velitelé ve Washingtonu odmítli rychlé stažení a vymohli si na prezidentovi odklad v řádu měsíců, který se teoreticky může prodloužit na roky. Přímo na místě pak američtí důstojníci sáhli k demonstraci síly, aby dali znepřáteleným arabským milicím najevo, že dnes ještě nikam neodcházejí. A že dokud jsou ve městě, není na ně radno útočit.

Co se ale stane po jejich odchodu? Kurdská tragédie jen tak neskončí.

 

Migrant do každé rodiny? Do Česka míří projekt „Uprchlíci, vítejte“

Do Česka přichází poněkud se zpožděním projekt „Uprchlíci, vítejte“. Ten zprostředkovává bydlení lidem na útěku v zemích, kde našli útočiště; pokud možno co nejblíž starousedlíkům, tedy rovnou u nich doma. S českou verzí projektu pomáhá Michal Sikyta, který byl před třemi lety u zrodu stejné platformy v Rakousku. „Nejsme sluníčkáři. My jenom nevítáme, ale nabízíme řešení,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

Ačkoli se migrační krize z roku 2015 Česku prakticky úplně vyhnula a počet lidí, kterým ČR ročně udělí azyl, se počítá jen na desítky, rozdělila migrace českou společnost.

„V Česku je migrace jistě kontroverzní. Ale nemyslím, že to, jak k ní přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti,“ říká Michal Sikyta. Podle něj jsou Češi schopní si uvědomovat, že nic není černobílé, ani otázka přijímání uprchlíků.

Link

Sám má zkušenosti z Rakouska, které v roce 2015 přijalo necelých 100 tisíc lidí. Tamní verze projektu je proto taky mnohem větší než kdy asi bude ta česká, kterou zaštiťuje Sdružení pro integraci a migraci.

„To, že teď přichází méně uprchlíků. neznamená, že se to nemůže rychle a dramaticky změnit. A pak tu budeme mít funkční platformu, která v takové situaci nabídne řešení,“ říká.

Spolubydlení uprchlíků s domácími podle jeho zkušenosti urychluje integraci, pomáhá uprchlíkům najít práci a naučit se rychleji jazyk. V Česku chce zatím „Uprchlíci, vítejte“ ubytovat řádově jednotky až desítky osob.

Link

Proč v Česku s projektem začínáte až tři roky po poslední migrační vlně? Není to pozdě?

Myslíme si, že to téma je aktuální pořád, i když už se tolik neobjevuje v médiích. Situace v Česku se zas tak moc nezměnila – pořád je tu hodně lidí s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, kteří mají problém najít adekvátní bydlení. Týká se to počtu lidí v řádu několika stovek.

Druhá věc je integrace uprchlíků – myšlenkou projektu je umožnit jim sdílet domácnost s místními lidmi. Podle nás je to klíč k úspěchu – je pro ně pak mnohem jednodušší naučit se češtinu, najít si zaměstnání, zorientovat se v novém prostředí a navázat sociální vazby.

Převzali jste název projektu z původní německé verze tak, jak byl – tedy „Uprchlíci, vítejte“. Nemůže vás to v očích řady Čechů diskvalifikovat už od začátku? Tenhle národ se rozdělil na „vítače“ a „odmítače“, jakoby nic jiného ani neexistovalo…

Samozřejmě je to určitý politický statement, ale na druhé straně to vyjadřuje, že ten projekt je konstruktivní odpovědí na celou tuhle problematiku. Tím, že se snažíme uprchlíkům zprostředkovat bydlení. Takže podle mě je to hlavně odpovědný přístup.

Když jsme u těch vítačů a odmítačů…. Jste sluníčkář?

Já vlastně nevím, co to je. Možná to má popisovat určitou naivitu – ale náš projekt rozhodně naivní není. My ty uprchlíky jenom nevítáme, my nabízíme řešení. Konstruktivní a odpovědný přístup. Ne, že řekneme „všechny vás vítáme“, ale taky to vítání nějak aplikujeme. Tím, že umožníme uprchlíkům bydlet s místními.

Link

Vy jste se podílel na rozjezdu stejné platformy v Rakousku v roce 2015. Jak to zafungovalo tam?

Na začátku nás bylo jen pár, ale pak se to začalo velmi dynamicky rozrůstat a před pár dny jsme ubytovali pětistého člověka, takže myslím, že to funguje velmi dobře.

Situace v současném Česku je ale jiná, nepřichází sem desítky tisíc lidí jako tehdy do Rakouska a Česko má kapacity, jak uprchlíky, kteří sem při současných počtech přijdou, ubytovat.

Nějaké ubytovací kapacity tu jsou, ale musíme se ptát, jakou mají úroveň a jestli není lepší, aby uprchlíci byli spíš v centru společnosti a sdíleli domácnosti s místními lidmi.

Není ale tenhle přístup jen střídání dvou extrémů? Na jedné straně může být přetížená státní infrastruktura pro uprchlíky, nedostatečná empatie státních institucí vůči nim. Na straně druhé ale vy nabízíte nastěhovat si uprchlíky domů. Nejde to ještě jinak?

Je potřeba si říct, co tomu předchází – nejde jen o to, že zprostředkujeme kontakt mezi majitelem bytu a uprchlíkem. Obě strany se registrují na našich stránkách a my se pak od nich snažíme získat podrobnější informace, jak tráví volný čas, jaké mají představy o sdílení jedné domácnosti a podobně. Tenhle „screening“ trvá několik týdnů.

Link

Jak obě strany kontaktujete – po telefonu, nebo s nimi děláte osobní pohovory.

Jako první krok vyplní poměrně obsáhlý registrační formulář, pak přichází komunikace po telefonu nebo mailem. A nakonec osobní setkání v bytě, kde se znovu probírá, jak by vypadalo to případné soužití, obě strany si vyzkouší, jestli jsou tam řekněme nějaké vzájemné sympatie a jestli by do toho vlastně chtěli jít. Teprve pak se rozhodnou.

Naše Podpora tím nekončí. Třeba v Rakousku existuje i psychosociální tým, takže pokud se objeví nějaké problémy, můžou se na nás obrátit. Klienti tedy mají k dispozici rozsáhlé poradenství.

Jaký je ideální profil uprchlíka pro tenhle program?

Jsou to lidé s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, můžou to být i lidé, kterým ještě běží azylové řízení. Ta nemožnost najít adekvátní bydlení, se v Česku týká i řady lidí, kteří tu žijí už řadu měsíců a třeba už i umí trochu česky. Pro ně je ten projekt určený, naopak lidé, kteří jsou v Česku úplně čerstvě, nejsou naše primární cílová skupina.

Cítíte už po takovém ubytovávání uprchlíků v Česku poptávku – z obou stran?

Kdybychom ji necítili, nikdy bychom s tím projektem nezačali. Máme už pár registrací, zatím v řádu jednotek zájemců.

Link

Kdo může ubytovat uprchlíka u sebe doma? Jsou tam nějaké minimální požadavky?

Může to být naprosto kdokoli – třeba studentské spolubydlení nebo rodina. Pro nás je důležité, aby to byl samostatný pokoj, aby ten pokoj byl nabídnutý minimálně na šest měsíců, ideálně na rok nebo déle, a to kvůli určité stabilitě pro uprchlíka.

Kromě té samotné klíčové myšlenky – integrace soužitím – máte v projektu ještě nějaké jiné nástroje, jak uprchlíka motivovat k tomu, aby se o integraci opravdu aktivně snažil?

V Rakousku, kde je projekt nesrovnatelně větší, a je vlastně součástí celé sítě projektů, jsou v rámci podpůrného týmu k dispozici třeba i sociální pracovníci, kteří dotyčnému můžou pomoct s hledáním práce, jsou tam zdravotníci, je tam školní projekt a tak dál. Celou tuhle infrastrukturu mají k dispozici jak uprchlíci, tak jejich hostitelé, u kterých bydlí.

Co se stalo s uprchlíky, kteří programem prošli v Rakousku? Jsou nějaká spolehlivá data k tomu, jak dopadla jejich integrace?

My s těmi lidmi zůstáváme v kontaktu, děláme společné aktivity. Jeden příklad z mojí zkušenosti – mladík, kterému jsme zprostředkovali ubytování, začal studovat ve Vídni ekonomii a založil organizaci, která pomáhá lidem v Somálsku, odkud on sám pochází, s podporou vzdělávání a škol. V Česku se hodně zdůrazňuje, že je potřeba pomáhat v zemích, odkud lidé utíkají, spíše než pomáhat jim tady v Evropě. Tohle je dobrý příklad toho, jak člověk, který sám utekl, té zemi zpětně pomáhá, aby neutíkali ostatní.

Link

Jak často jste museli řešit ve spolubydlení Rakušanů s uprchlíky nějaké konflikty?

Velice málo, to mě dost překvapilo. Sám bydlím ve studentském bytě a ta míra konfliktů tam je poměrně vysoká – a s tím i fluktuace. Znám spoustu lidí, co takové bydlení mění po roce i dříve. Bavíme se tady o zhruba pěti stech zprostředkovaných spolubydlení a ta míra konfliktů byla velmi nízká.

Vídeň je specifické město, zvyklé na migraci, sociálně nebývale soudržné, s vysokou kvalitou života. Sousedským projektům se tam daří, včetně těch na integraci cizinců. Jsou tyhle podmínky vůbec přenositelné do Česka?

Proč by ne? Projekt „Uprchlíci, vítejte“ v současnosti běží ve 13 evropských zemích, nově také ve Francii, a dále v Austrálii a Kanadě. Samozřejmě, že realita z hlediska zákonů a dalších věcí je v těch jednotlivých státech odlišná. Ale ta základní myšlenka zůstává stejná.

V Česku je to jistě kontroverzní téma. Ale nemyslím, že to, jak k němu přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti.

Takže Češi jsou ve skutečnosti k uprchlíkům méně nepřátelští, než se obecně předpokládá?

Ano, do určité míry. Minimálně ve schopnosti uvědomit si, že to téma není černobílé. Ani my neříkáme, že v integraci nejsou problémy. Ale snažíme se to řešit konstruktivně. Zprostředkovávat kontakty a pak ty nové vazby podporovat.

Článek původně vyšel na webu HlídacíPes.org. INFO.CZ ho publikuje se souhlasem redakce.

-1