Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

ANALÝZA: Báječná léta psa? Loni sáhla Čína po světové dominanci, teď přichází protiúder Trumpa

ANALÝZA: Báječná léta psa? Loni sáhla Čína po světové dominanci, teď přichází protiúder Trumpa

Novinovým titulkům loňského roku jednoznačně dominoval americký prezident. Z dlouhodobého pohledu se ale minulé měsíce do historie zapíší spíš tím, koho americký prezident naplno pustil do mezinárodní arény – a koho se v ní chystá v příštích měsících napadnout. První výstřel v této bitvě, která může změnit planetu, padnul právě teď, spolu s novými americkými cly. Pro Čínu je rok 2018 rokem psa. Pro svět bude rokem Číny, která se ocitá hned na několika osudových křižovatkách. 

Až budou historici vybírat klíčový okamžik světového dění roku 2017, dost možná smetou ze stolu události obou kontinentů západní civilizace. V případě Evropě jim nezbude než konstatovat, že souboj mezi pro- a protievropskými silami v podobě několika důležitých voleb skončil nejednoznačnou remízou. Podobně smíšené dojmy zůstaly i za 12 měsíci vlády Donalda Trumpa. Ten sice za kouřovou clonou pubertálních tweetů, skandálů a skandálků mění Ameriku víc, než se zdá, na mezinárodním poli ale spíš tápe.

Jiná země si ale o svůj nárok na zápis do učebnic řekla s šokující otevřeností.

Sjezd čínské komunistické strany, partaje, která má víc členů, než Německo obyvatel, je už svým aranžmá velkolepé politické divadlo. Čínský prezident Si Ťin-pching k tomu poslednímu v říjnu loňského roku přidal projev, který se dalece vymyká obvyklému bezkrevnému ptydepe komunistických byrokratů.

Na jedné straně nechal současný vládce Pekingu sám sebe zařadit po bok Mao Ce-tunga a Teng Siao-pchinga, nadále totiž mají být jeho myšlenky jakýmsi zřídlem zjevené pravdy. Na straně druhé konstatoval, že Čína se hodlá prosadit jako vůdčí síla na světovém poli.

Nebesy předurčená světovláda?

Čína prožívá podobný euforický okamžik, jako měly USA v první polovině 19. století. V roce 1845 uchvátil Spojené státy článek s názvem Manifest destiny – zjevné poslání. Tím posláním měla být dominance mladé a plnokrevné americké demokracie, nejdřív v Latinské Americe, poté i jinde. Ona předurčenost se měla projevovat v dynamice americké společnosti, oproti které se zbytek světa Američanům jevil jako spolek unavených a dekadentů.

Současný čínský prezident mluví podobným jazykem. Čínský ekonomický zázrak nemá jen a pouze otevírat cestu návratu země do mezinárodního obchodního systému, ze kterého ho vytrhla Maova chaotická hrůzovláda. Je to údajně také doklad nadřazenosti čínské civilizace, o které jsou tak neotřesitelně přesvědčeni císaři dračího trůnu.

Klepání na otevřené dveře

Velkou službu prokázal čínským ambicím Donald Trump, a to hned několik hodin poté co vstoupil do úřadu. Spojené státy stáhl z jednání o dvou mimořádně významných obchodních seskupení – Transatlantické a Transpacifické dohody.

Tato uskupení, která měla provázat Ameriku s obřím evropským i asijským trhem, probírala česká média především z řady dílčích a pragmatických hledisek: ochrany zaměstnanců, kvality potravin i léčiv, moci mezinárodních firem. To vše zcela po právu. Mimo zájem ale zůstal geopolitický rozměr plánu s planetárními ambicemi. Obě uskupení měla obklíčit obří čínský trh a společnou silou mu vnutit pravidla fungování.

Poté, co Trumpův Washington zabouchl za tímto plánem dveře, mohl Peking s úlevou vydechnout. A pustit se do vlastní expanze.

Křižovatky „měkké“ a „ostré“ moci

Je to aktuálně třetí nejoblíbenější kurz nejslavnější americké univerzity.

Na 700 studentů Harvardu si loni zapsalo úvod do klasické čínské filosofie. V mladých lidech vzbuzuje Konfuciovo učení naději, že naleznou cestu z pasti moderního egoismu.

Vítězství tohoto typu Peking potřebuje. Základní motto jeho nového učení zní: Čína nemá být imitací Západu, má dost sil nabídnout světu alternativu k liberálním hodnotám.

Termín „měkká moc“ používají politologové od konce 80. let.  Podle jejich teorie obecná přitažlivost té které země, ať ji reprezentuje vzorná ústavnost, populární hudba nebo dobrodružné filmy, pomáhá jejím reprezentantům na diplomatickém poli. A vědci také jedním dechem dodávali – minimálně od dob jazzu hraje tento fenomén do karet Spojeným státům.

Dlouholetý úpadek toho, s jakým nadšením přijímá zbytek světa americkou dominanci, ale vyvrcholil právě v minulém roce, alespoň podle sociologických průzkumů. Podle výzkumu slavného Gallupova ústavu v 134 zemích si americkou vůdčí roli ve světě přeje méně lidí (30%), než kolik by ji přálo Číně (31%).

Vzestup čínského renomé je ale spíš konjukturální poryv, daný reakcí na klaunský styl Trumpova prezidentství a dobrovolnou americkou izolaci podle motta „America First“. Jinak se právě v oblasti měkké moci projevuje obrovský rozpor mezi tím, co by Čína chtěla, a čeho je schopna. Zejména pro Západ zůstane přitažlivost čínské kultury typově omezena na podobný okruh lidí, kteří studují čínskou filosofii na Harvardu – na výlučné intelektuály. Ta je navíc paradoxně pro Američana i Evropana pochopitelnější než často bizarní svět čínské populární kultury. Čínských thrillerů a popových zpěváků známe málo, čínská ústava vzbuzuje svým jazykem i obsahem spíš hrůzu než nadšení. Čínský pokus o agresivní akvizice v hollywoodských filmových studiích skončil v minulém roce stažením investice za miliardu dolarů. Kdo viděl fantasmagorický hudební klip, kterým chce Peking šířit slávu svého projektu nové hedvábné stezky, tomu je zřejmé, že to Čína s šířením své měkké moci nebude mít snadné.

Daleko zručnější se zdají aktivity, pro které odborníci dokonce kvůli Číně razí nový termín: sharp power, v překladu„ostrá moc“. Označují se tak pokusy koupit, nebo vydíráním ovlivňovat klíčové hráče politiky cizích zemí. I v tomto ohledu Číně roste chuť.  Ne náhodou na konci minulého roku Austrálie protestovala proti tomu, že si čínští agenti podle názoru místních tajných služeb za miliony dolarů kupovali hlasy australských poslanců. Ještě výmluvnější událostí je pád letitého zimbabwského diktátora Mugabeho. K převratu, který kleptokratického staříka odstavil od moci, došlo poté, co šlápl na kuří oko zájmům čínských firem v zemi.

Křižovatky tvrdé moci

Byla to zpráva, která fascinovala představivost amerických novinářů v různých variacích celý minulý rok: dokázalo by NATO zastavit alianci Ruska a Číny?

Těm, kdo tuší toto spojenectví na obzoru, přihrálo debatní body šestidenní cvičení v loňském prosinci. Ruská a čínská armáda spolu nacvičovali obranu proti neznámému nepříteli, přičemž nebylo těžké uhodnout, že tím neznámým jsou Spojené státy.

Někteří analytici dokonce tvrdí, že nás čeká návrat bipolarity, tedy mezinárodního režimu, který známe z dob studené války, kdy proti sobě stojí dva tábory s vyrovnanými silami. Číně a Rusku by podle těchto představ mohl sekundovat ještě Írán.

To by ale musela Moskva s Pekingem začít spřádat nitky skutečné aliance, a nikoliv jen ad hoc sňatků z rozumu jako dosud. Čína a Rusko za sebou mají dlouhou historii dodnes bolavých sporů, které v 60. letech vyústily až v otevřenou pohraniční válku. Skutečné spojenectví by vyžadovalo harmonizaci jejich ambicí ve Střední Asii, kam Čína míří se svým projektem Hedvábné stezky a Rusko svou Euroasijskou unií. Že spolupráce obou armád nedospěla k hlubší integraci, o tom svědčí i oficiální článek Čínské lidové armády o společném cvičení s Ruskem. Podle něj se obě země v příštích letech zaměří na spolupráci „v oblasti vojenské medicíny a přehlídkové hudby“.

Křižovatka jménem „Chimerica“

Termínem Chimerica, tedy spojení slova China a America, označují novináři ekonomický a finanční srůst obou mocností, za kterým se skrývají půvabné paradoxy. De iure komunistická mocnost může fungovat jen díky tomu, že kapitalistický lídr odsává z jejího trhu obří množství výrobků, a ochotně za to nabízí ideologickému nepříteli levnou pracovní sílu. Amerika je zase po narkomanském způsobu závislá na přísunu levného spotřebního zboží – a také úvěru, který poskytuje čínská vláda. Tím, že Peking ve velkém skupuje obligace hluboce zadlužené americké vlády, vlastně přispívá na to, aby Američané zpětně kupovali čínské zboží.

Rok 2018 bude znamenat výzvu pro osu, okolo které se otáčí velká část světové ekonomiky. Donald Trump sliboval tvrdý zákrok proti čínské konkurenci už během své kampaně. Během prvního roku ve funkci šly ale hrozby stranou. Přednost dostala spolupráce s Pekingem při tlaku na Severní Koreu. Spolupráce, která dosud vyzněla do prázdna. Neméně prázdná byla i většina Trumpových slibů dělníkům z oborů, které už Amerika neodkáže obnovit. Například americké horníky nelikviduje konkurence z Číny, ale vlastní, americký a levnější zemní plyn. Přesto přijde chvíle, kdy bude Trump vystaven vlastním slibům. A bude snadné ukázat prstem za Pacifik, tím spíš, že Čína třeba v ocelářství předvádí tvrdý dumping bez servítků.

Kompletní zpravodajství k prezidentským volbám 2018 najdete zde>>>

První úder americké administrativy přišel právě teď. Až padesátiprocentní cla na solární panely zasáhnou především čínské výrobce. Je málo pravděpodobné, že by čínský prezident vzhledem k vlastní nacionalistické rétorice a nově nabyté sebedůvěře couvl bez toho nejhoršího, co se může Číňanovi vůbec stát, bez ztráty tváře. Budeme svědky série válečnických tirád u obou stran, zatímco odborníci budou v pozadí tiše jednat o řešení přijatelném pro obě strany? Nebo se schyluje k eskalaci obchodní války dvou největších ekonomik světa, nepříjemně ale páchnoucí střelným prachem? Války, která by dokázala přinejmenším rázně ukončit konjukturu, které se současný svět těší?

Prezident Si teď bude muset reagovat. A jeho rozhodnutí bude významnou křižovatkou nejen pro Čínu, ale i pro zbytek světa.

 

„Prostě končíš!" Jak Babiš zachází se svými lidmi. Komentář Markéty Žižkové

Už za pár hodin bude jasno o tom, jaké složení vlády si představuje designovaný premiér Andrej Babiš. Události, které k tomuto rozzuzlení vedou, zatím nepřinesly žádné velké překvapení. Už delší dobu se spekulovalo o tom, že ministerské křeslo opustí šéfka resortu obrany Karla Šlechtová nebo ministr průmyslu Tomáš Hüner. Příznačný je ovšem způsob, kterým se o svém konci dozvěděli.

Šéfovi hnutí ANO se daří až do poslední chvíle tajit jména ministrů za ANO. Ví je Hrad a pak zřejmě několik Babišových nejbližších. K jejich zveřejnění vyzývali designovaného premiéra i sociální demokraté (kteří by jako koaliční partneři alespoň občas něco rádi věděli), na veřejnost se ale nedostala. Jak opakují členové hnutí stále dokola, své záležitosti si strana umí řešit za zavřenými dveřmi. Prostor pro úniky je minimální. Už kvůli tomu, že sami členové „této firmy“ toho ví jen pomálu a spoléhají na svého šéfa.

Link

Páteční ráno přitom opět ukázalo, jak Babiš ke svým lidem přistupuje. O svém konci v čele resortů se „nechtění“ ministři dozvěděli až dnes. Během telefonátu. A bez vysvětlení. Alespoň tak to popsala médiím Šlechtová. Telefon jí zazvonil v sedm ráno před zasedáním vlády.

4987065:article:true:true:true

O důvodech, proč už s ní Babiš není spokojený, se napsalo mnoho. Osobně jí ale prý nic nevysvětlil. „Pan předseda nic nezdůvodňuje. Prostě mi řekl, že nebudu součástí nového návrhu vlády,“ komentovala to pro média smířeně končící ministryně.

Dnes ráno se Babišovo rozhodnutí dozvěděl i šéf resortu průmyslu a obchodu. Právě okolo Hünera, potažmo obsazení významného ministerstva vedl Babiš se Zemanem spor. Už nyní – ač neznáme přesné jméno nového ministra – panují obavy z toho, jakým směrem Česko povede v důležitých rozhodnutích, jako je dostavba jaderných elektráren.

Link

Kdy se tento člověk i další „nováčci“ o své nominaci od Babiše dozvěděli, je otázka. Také jim zazvonil telefon dnes ráno?

Faktem přitom je, že i ministři, kteří odchází o „své vůli“ a rozhodnutí oznámili už před časem, to nelíčí zrovna v optimistických barvách. Ministr spravedlnosti v demisi Robert Pelikán pochopil, že se znelíbil Zemanovi mimo jiné tím, že vydal hackera Jevgenije Nikulina do Spojených států. Kritizuje i poměry v ANO a tvrdí, že jeho názory se od směřování hnutí liší. Jeho odchod z resortu v posledních dnech působí tiše. Příliš nekomunikuje. Nevyjadřuje se ani k otázkám na resort. Nejvíce by se jeho kroky daly přirovnat k vytracení, kdy za sebou jen potichu zavře dveře.

Končící ministr zahraničí Martin Stropnický si zas po letech uvědomil, že politika je vlastně špinavá hra, na kterou nemá nervy.

Link

Když se podíváme na chvilku mimo vládu – třeba na pražský magistrát – tak uvidíme Adrianu Krnáčovou, která se rozčiluje, že ji obklopuje parta neschopných lidí. Zároveň je ale jasné, že k jejímu konci vedlo i to, že ztratila Babišovu podporu.

5017080:article:true:true:true

Zpátky ke kabinetu: už v pátek večer by mělo být jasno v tom, kdo za ANO získá místo v pověstném vládním autobusu. Jedno je ale jisté už teď. Každý jmenovaný bude muset počítat s tím, že přes přátelskou atmosféru na PR fotkách hnutí, ho může kdykoliv potkat krátký telefonát: „Končíš a není ti nic do toho proč“. A to i firemní šéfové svým podřízeným vyjadřují větší porci úcty.

32744