Články odjinud

ANALÝZA: Evropa chce vytvořit tábory pro migranty v chaotické Libyi. Je to ale vůbec reálné?

ANALÝZA: Evropa chce vytvořit tábory pro migranty v chaotické Libyi. Je to ale vůbec reálné?

Evropská unie diskutuje o zřízení táborů pro africké migranty ještě na černém kontinentě. Nejčastěji se hovoří o Libyi, která je hlavním nástupištěm běženců pro cestu na starý kontinent. Proč právě Libye? Kdo jí vládne? A jak na takové řešení reagovala severní Afrika?

Proč je Libye hlavním tranzitem pro cestu do EU?

Nemá silnou a efektivní vládu, která by ovládala alespoň výraznou většinu území předválečné Libye. Na její pobřeží se proto sbíhají uprchlické trasy ze všech stran černého kontinentu. 

Kdo zemi vládne? Jak efektivně?

Země nelítostného i výstředního diktátora Muammara Kaddáfího (1942–2011) nedlouho po jeho smrti upadla do chaosu. Opět se rozhořely diktaturou potlačené, ale nevyřešené spory.

Brzy se odtrhla východní Libye, historická Kyrenaika. Její vláda stále jedná samostatně, i když v Tripolisu, tedy na západě země, vznikla před dvěma lety tzv. Vláda národní jednoty. Vedle dvou vlád se někdejší diktaturou prohánějí jistě stovky milic organizovaných podle kmenové i politické příslušnosti. Uchytil se zde i Islámský stát, místní radikálové jsou ale mnohem životaschopnější a ti nejumírněnější z islamistů se dokonce podílejí na vládě.

Jakkoli se oba kabinety snaží vytvořit dojem, že mají svá území pod kontrolou, v Libyi zůstává značný prostor pro kriminální i islamistické skupiny.

Jak se Libyjci staví k migrantům?

Spíše negativně.

Země se nachází v chaosu, ke kterému proud uprchlíků přispívá. Nejde jen o samotné Afričany: na obchodu s nimi totiž profitují kriminální gangy novodobých otrokářů, které se prolínají s organizacemi radikálních islamistů přivydělávajících si pašováním zboží i lidí.

Mnozí Libyjci mají vůči obyvatelům subsaharské Afriky také výhrady politické a rasové. Na vině je i bývalý diktátor Muammar Kaddáfí, který se zhlédl v projektu Africké unie (vznikla v roce 2002). Zlí jazykové tvrdí, že poté, co jeho vůdcovstvím pohrdli ostatní arabské země, rozhodl se opanovat černý kontinent. Kaddáfí při podpoře unie nešetřil penězi. A do Libye, kterou obývají převážně arabizovaní Berbeři, pozval Afričany z jižnějších částí kontinentu. Pobídl prý dokonce své spoluobčany a spoluobčanky k tomu, aby co největší náklonností k černošským příchozím vytvořili novou, společnou africkou rasu.

Konzervativní Libyjci podobné nápady odmítali. Nejen kvůli rasovým, jistě rozšířeným předsudkům: černí Afričané, kteří byli Kaddáfímu vděční za ekonomickou příležitost, mu byli většinou oddáni i v boji s rebely. Autor tohoto textu, který v srpnu roku 2011 referoval o povstaleckých bojích v Tripolisu, viděl v parcích několik pohozených mrtvol černošských bodyguardů, které nikdo z domácích nespěchal pohřbít.

Jak se k návrhům na vytvoření táborů staví Libye? 

Odmítá je. Podobně jako další severoafrické státy.

Libyjský vicepremiér Ahmad Maítík evropský návrh vyloučil toto pondělí. „Musíme pohyb migrantů zastavit na jižní hranici Libye,“ prohlásil lídr tripoliské Vlády národní jednoty. Její pobřežní stráž sice zachraňuje topící se migranty z moře, hlídky ale mají omezené kapacity. Zachráněné běžence Libye umisťuje do táborů, které ale prosluly špatnými životními podmínkami.

O záchytných střediscích na svém území nechtějí slyšet ani alžírský ministr zahraničí Abdal Kádir Misálih a jeho marocký kolega Násir Búrita. Alžírsko navíc zvolilo vůči běžencům krutý postup: jeho úřady během posledních 14 měsíců vyhnaly asi 13 tisíc migrantů zpět do Sahary. Bez jídla a vody. Afričané museli pešky dojít do sousedního Nigeru, což se mnohým z nich nepodařilo – k dispozici zatím nejsou ani hrubé odhady ztrát na životech.

Kde by tedy tábory případně mohly být?

Těžko říci. Jih Libye (i dalších severoafrických zemí) tvoří Sahara, kde jsou životní podmínky (samozřejmě) velmi krušné. Což ale platí i o území na druhé straně libyjské hranice. Pokud případná střediska vzniknou v mnohem pohostinnějším přímořském pásu, jistě se mnozí běženci pokusí tábory opustit a dostat se na vlastní pěst do Evropy – zde umístěná střediska by tedy plnila účel jen zčásti. Takové řešení navíc velmi pravděpodobně nikdy neodsouhlasí severoafrické země, i kdyby se k jednání časem uvolily.

Otázkou také je, kdo by případná unijní střediska mimo kontinent chránil. Přítomnost evropských jednotek na ochranu imigračních úředníků by byla zřejmě nezbytná.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud