ANALÝZA: „Génius“ Putin vede Rusko vstříc kolapsu. Co přijde po něm, bude ještě horší | info.cz

Články odjinud

ANALÝZA: „Génius“ Putin vede Rusko vstříc kolapsu. Co přijde po něm, bude ještě horší

Vladimir Putin bývá často vykreslován jako geniální stratég. Ve skutečnosti jeho strategie Rusko vede po známé sovětské cestě stagnace, zaostávání a otrocké závislosti na plynu a ropě. Konflikt se Západem je pro něj šance i past.

Ani k tomu nepotřeboval další volby. Už před nedělním hlasováním zlomil Vladimir obzvlášť symbolický rekord. V čele země stojí, v té či oné funkci, déle než Leonid Brežněv. Pichlavou ironií osudu se jeho režim stále více začíná podobat poměrům, které vládly za časů zkornatělé sovětské gerontokracie.

Na první pohled to nemusí být patrné, stejně jako se Putin, chlapácký bývalý agent s černým páskem z juda, nepodobá zchátralému aparátčíkovi Brežněvovi. Pod povrchem naleštěných televizních show, v nichž prezident exceluje v hlavní roli, ale Rusko směřuje k podobně neslavnému osudu, jaký potkal Brežněvovu říši.

It’s not the economy, stupid

Jde o ekonomiku, hlupáčku. S tímhle mottem zvítězil v prezidentských volbách Bill Clinton. V případě Vladimira Putina by mohl platit opak. Kdyby se ruští voliči rozhodovali podle momentální ekonomické situace, měl by Vladimir Putin ve volbách velké problémy.

Země se jen pomalu vzpamatovává ze zhroucení cen ropy v roce 2014. Jejím výsledkem byl prudký hospodářský propad a strádání velké části populace. Pod hranicí chudoby nyní přežívá téměř 20 milionů Rusů.

Nic z toho ale Vladimira Putina neohrozí. Rozhodovat bude národní hrdost. Ne náhodou si Putin za zlatý hřeb své kampaně zvolil prezentaci zbraní, zejména těch, které by dokázaly USA změnit na prach a popel.

Rozhodovat bude taky minulost. Rusové jsou na tom pořád výrazně lépe, než v temných Jelcinových časech.

A vítězství přinese Putinovi i naděje. Prezident v kampani sliboval konec utahování opasků. Slíbil investice ve výši tří miliard rublů, které mají nastartovat ekonomiku a zlepšit Rusům jejich každodenní úděl, aniž naznačil, kde chce tuto gigantickou částku vzít. A konečně, slíbil z Ruska udělat zemi „přitažlivou svou životní úrovní“ a méně závislou na ropě a plynu.

Tyto sliby mají jednu chybu. Z úst Vladimirta Putina a jeho věrných už jsme je slyšeli mnohokrát.

Rusko vs. USA autor: Radka Zítková; Martin Krepindl, Matěj Hanauer

Naděje, štěstí, ropa a pšenice

Do těchto čtyř slov by se dala shrnout nejen dosavadní Putinova ekonomická strategie, ale pravděpodobně i strategie příští.

Blouznění o tom, že sankce Západu a jejich ruská odpověď budou konečně ten pravý stimul, který Rusko změní z „benzínové pumpy s jadernými raketami“ v moderní ekonomiku, zůstalo jen blouzněním. Struktura ruské ekonomiky zůstala podivuhodně stabilní. Zhruba stále více než třetinu svého rozpočtu země sytí z ropy a zemního plynu. Tyto dvě suroviny navíc odpovídají za celých 70 % jeho exportu.

To je ovšem jen část této narkomanie. Kam zařadit daně, které platí zaměstnanci energetického sektoru? Kam přidruženou výrobu a služby? Není divu, že příjmy ruského rozpočtu kopírují výkyvy na trhu s ropou a plynem s přesností ohromujících 98 %. Téměř veškerý zbytek ruského exportu navíc vyplňují další suroviny a zemědělské produkty. Putin dokázal usměrnit oligarchy a nasměrovat penězovod tím správným směrem. Jinak je ale jeho ekonomický úspěch z prvních let jeho prezidentství dílem šťastných okolností, extrémně vysokých cen ropy, dalších surovin a potravin.

Putinovi stoupenci tvrdí: reformy přijdou, jen počkejte po volbách. Existuje ale řada dobrých důvodů, proč se kromě kosmetických úprav nestane nic.

Zatarasená cesta vpřed

Vladimir Putin má ve své blízkosti člověka, který by Rusko dokázal postavit na nohy. Bývalý ministr financí Alexej Kudrin s ním spolupracuje už od jeho politických začátků na Petrohradské radnici. Jeho recept zní: investovat do toho nejlepšího co Rusko má. Překvapivě ne do ropy, ale do jeho početné, zčásti velmi vzdělaní a kreativní populace. Místo do armády a policie mají peníze plynout do vzdělání a zdravotní péče. Spolu s privatizací, reformou státní správy a justice mají tato opatření z Ruska udělat zemi přitažlivou po byznys a investice.

Kudrinova cesta dává smysl, skrývá ale jeden zásadní háček. Jde přímo proti zájmům lidí, na kterých závisí Putinova moc. Nejen obřích státních podniků, které zodpovídají za víc než dvě třetiny ruské ekonomiky. Jde i o vojensko-průmyslový komplex, závislý na velkorysém utrácení státních prostředků za hypermoderní zbraně. A v neposlední řadě jde o samotnou mocnou armádu, policii a tajné služby.

Klid, stabilita, úpadek

„Všichni to mysleli dobře, ale dopadlo to jako vždycky“. Není náhodou, že autorem této okouzlující věty je bývalý ruský premiér Viktor Černomyrdin.

„Jako vždycky“ zřejmě bude postupovat i Vladimir Putin. I v ekonomické oblasti se má čím pochlubit – poměrně nízkou nezaměstnaností, poměrně nízkým veřejným dluhem. Ukazatele, které spíš než o rozvoji vypovídají o stabilitě. Té bude ruský vládce dávat přednost než před překotným a pro něj nebezpečným vývojem.

Praktickým průvodcem po blízké budoucnosti Ruska je čerstvá zpráva Carnegieho centra v Moskvě. Rusku nepředpovídá rychlý kolaps, ale:

  • Stagnaci či pomalý růst
  • Zaostávání za Západem i některými rozvíjejícími se ekonomikami
  • Rozšiřování státního na úkor soukromého sektoru
  • Přetrvávající epidemickou korupci a nevýkonnost ve státní správě, stejně jako dysfunkční právní stát

I v samostatné a extrémně důležité kapitole, tedy závislosti Ruska na energetických surovinách, prognózy slibují podobný příběh: bezprostřední kolaps nehrozí, žádná sláva se nechystá. Makléři předpokládají, že ceny ropy se po několik příštích let stabilizují zhruba na dnešní úrovni. Dost vysoké na to, aby Rusko přežilo. Příliš nízké, než aby prosperovalo.

Snahy členů kartelu OPEC vyhnat cenu vzhůru omezením těžby se míjejí účinkem. Suroviny je na trhu dost. Jen před pár dny oznámily americké společnosti další zvýšení těžby z ropných břidlic. USA nejpozději v příštím roce předstihnou Ruko v pozici největšího ropného producenta.

Je pravda, že tento posun může být krátkodechý. Naděje pro Rusko se rýsuje za horizontem zhruba tří až pěti let. Ložiska břidličného plynu a ropy jsou typická tím, že se rychle vytěžují. Břidličný boom může ztroskotat stejně rychle a nečekaně jako přišel. Začátek 20. let našeho století proto může být obdobím renesance Putinovy vlády v plném lesku.

Ani to ale nemění celkový výhled, který z Ruska dělá zemi, přikovanou k ekonomickému modelu bez budoucnosti.

Přechod světa do éry po ropě probíhá sice mnohem pomaleji, než slibovali nadšenci, ale zároveň mnohem rychleji, než jak prorokovali skeptici. Česko-kanadský univerzitní profesor a uznávaná světová intelektuální veličina, Václav Smil, konstatuje, že přechod do postfosilní doby bude pomalý a komplikovaný, jednou ale přijde. V době, kdy 40 % produkce elektřiny v EU zajišťují obnovitelné zdroje, je už alespoň představitelná éra, když ne konce fosilních paliv, tak jejich nízké a dále klesající spotřeby. Je představitelná na rozdíl od Ruska, odstřihnutého od petrodolarů. Ruska s možná méně než polovičním rozpočtem, s polovinou lékařů a učitelů, s poloviční armádou.

PROČ: Migrace z Afriky. Problém, který jen tak neskončí autor: INFO.CZ

Kolaps přijde. Kdy?

Analytici Carnegieho centra předvídají v důsledku stagnace Rusku zhroucení, ne ale v příštích letech. Poukazují na to, s jakým stoickým klidem Rusové překonali hospodářský otřes minulých let. Do hry vstupují kulturní faktory, zejména zvláštní forma inteligentního života, známá jako „homo sovieticus“, tedy lidský druh, schopný přežít i za extrémně nepříznivých podmínek. I to může fungování současného hospodářského režimu prodloužit možná o desítky let. Anebo také ne.

Velkou část svých dějin se Rusko jevilo přesně tak, jak se jeví dnes: jako zdánlivě stabilní masa, kompenzující ekonomickou slabost neobyčejnou vojenskou silou, s imperiálními cíli a obyvatelstvem, které trpělivě snáší státní šikanu i ekonomické propady.

Jeví se tak vždy až do okamžiku, kdy zkolabuje. Rusko se bezmála zhroutilo v roce 1905. Jeho moc se rozpadla v roce 1917. Sovětský svaz, následovník carské říše, se zcela nečekaně rozpadl v roce 1991. Příští kolaps může být plíživý a trvat desítky let. Stejně tak ale může být stejně náhlý jako rozklad Sovětského svazu.

Rusko v příštích letech bude dál předstírat sílu. Ukrajina, Blízký východ, Balkán, to budou místa konfliktů nutných k tomu, aby Rusko jevilo dojem, že expanduje.

Putinova cesta střetu se Západem je zřejmě jednosměrná. Je také velmi drahá za situace, kdy na obrovské ruské teritorium budou dotírat rozkladné vlivy. Chudoba, beznaděj, bezpříkladná demografická krize a alkoholismus, nacionalismus a separatismus v ruských regionech. Skořápka, která tento chumel problémů svírá, je sice díky vojenské síle neprorazitelná zvenčí, může ale už poněkolikáté prasknout zevnitř.

Carnegieho centrum v Moskvě považuje v takovém případě návrat prozápadního liberalismus Jelcinových dob za téměř vyloučený. Spíše je třeba obávat se extrémně levicového a zároveň extrémně nacionalistického, agresivního následníka, prorostlého s armádou a silovými složkami. V takovém případě bude Západ ještě s nostalgií vzpomínat na Putinova léta. A zároveň mu po právu vyčítat, že budoucnost své země podřídil vlastní moci.

 

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud