Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

ANALÝZA: Hizballáh dostal největší lopatku na horkém libanonském pískovišti. Co teď čekat?

ANALÝZA: Hizballáh dostal největší lopatku na horkém libanonském pískovišti. Co teď čekat?

Jako by aktuální situace na Blízkém východě nebyla dostatečně bezvýchodná, svoje si k ní teď řekl i Libanon. Nedělní parlamentní volby, první po devíti letech, mají jasného poraženého i jasného vítěze. A ten minimálně na další volební období vychýlí jazýček mocenských vah od Saúdské Arábie a Západu k Íránu.

Navzdory očekávání totiž získal většinu v parlamentu ší’itský blok – Hizballáh (13 křesel), hnutí Amal (16 křesel) a jejich spojenci. Zato Saúdskou Arábií a Západem podporovaný stávající premiér Sa’ad Harírí, jeho Hnutí budoucnosti a spřátelené strany přišli zkrátka. Harírí přijde o 13 křesel, tedy o celou třetinu, a místo dosavadních čtyřiatřiceti se bude muset spokojit s jedenadvaceti. „Je pravda, že jsme doufali v lepší výsledek. A je také pravda, že doufáme v širší blok, v němž budou více zastoupení ší’ité a křesťané,“ vyjádřil se premiér po zveřejnění prvních odhadů.

Volební účast u dlouho odkládaného a očekávaného hlasování nakonec nebyla nijak závratná. Ministr vnitra Nihád al-Mašnúq na pondělní tiskové konferenci oznámil, že volební účast nepřesáhla ani padesát procent. Odvolilo nakonec 49,2 % (oproti 54 % v posledních volbách), tedy 3,75 milionu Libanonců, přičemž 63 % z nich byli muslimové a zbytek křesťané. Nízkou účast ve volbách má podle něj na svědomí nový volební systém. „Problém těchto voleb spočíval v tom, že jim spousta lidí vůbec nerozuměla.“

„Národní úspěch“ Hizballáhu

Radovat se mohl vůdce Hizballáhu Hasan Nasralláh, který označil výsledky voleb za „národní úspěch“, jenž zajistí pokračování v „odporu“ vůči Izraeli. Reakce na sebe nenechala dlouho čekat. Naftali Bennett, člen izraelské vlády, tweetoval hned v pondělí po oznámení předběžných výsledků velice stručně: „Hizballáh = Libanon.“ Poté ještě dodal, že „Izrael nebude rozlišovat mezi suverénním státem Libanon a Hizballáhem a bude považovat Libanon odpovědný za jakoukoliv akci, k níž dojde na jeho území.“  

Hnutí Hizballáh, nebo-li Strana Boží, vzniklo v roce 1982 jako hnutí odporu vůči izraelské okupaci Libanonu a od prvopočátku významně těžilo z politické, ekonomické a vojenské podpory Sýrie a Íránu, jež mu pomohly s přerodem z lokální milice v regionálně významnou sílu. Řada západních zemí považuje minimálně jeho ozbrojené křídlo za teroristickou organizaci a mnozí jej viní z atentátu na někdejšího premiéra Rafíqa Harírího.

Hizballáh ani přes všechnu podporu ze strany Íránu nemá v Libanonu nic jistého a bez svých ší’itských voličů by na domácí politické scéně nesvedl vůbec nic. A přesto, že v několika zásadních regionech Hizballáh tentokrát ztratil, celkově jej jeho stoupenci podrželi. Přitom především severní provincie, tradiční bašty hnutí, Biká’a a Ba’albek-Hermel, mohly mít oprávněně pocit, že by pro ně jejich političtí představitelé měli dělat více a nesypat peníze pouze do jižní části země – obzvláště teď, když stovky mladých mužů ze severních provincií odjely bojovat do sousední Sýrie za zájmy Íránu a na pomoc režimu Baššára Asada.

Výsledek voleb umožní Hizballáhu posílit politické pozice, a to jak v samotném Libanonu, tak i za jeho hranicemi, neboť jej bude chránit široká koalice, které je součástí. Ta získala celkem 67 ze 128 parlamentních křesel. Kvorum je v libanonském parlamentu nastavené na dvou třetinách hlasů, což znamená, že by Hizballáh ve spojenectví s Volným vlasteneckým hnutím (FPM) prezidenta Aúna mohl případně zablokovat hlasování o zásadních otázkách, jako jsou změny ústavy nebo volba prezidenta. Nikde však není psáno, že dvanáctileté spojenectví Hizballáhu a FPM vydrží. Podle politického analytika Samího Nádira z al-Monitoru ší’itské duo Hizballáh a Amal vůbec nepotřebují „Aúnisty“ (tedy FPM), protože blokovací většinu v parlamentu získají i bez nich.

720p 360p
Co je Islám? Animace vysvětluje spor mezi sunnity a šíity

Libanonské síly na vzestupu

Velkým překvapením voleb je křesťanská strana Libanonských sil, v jejímž čele stojí Samír Dža’dža’. Strana byla v 90. letech rozpuštěna a Dža’dža’ odsouzen hned čtyřikrát k doživotí. Soud jej tehdy shledal vinným z „vybudování a vedení milice vydávající se za politickou stranu“, podněcování násilí a vraždění za občanské války. Podle zprávy amerického ministerstva zahraničí to neměl za mřížemi vůbec lehké. Jeho cela ve sklepě ministerstva obrany byla špatně větraná, chabě osvětlená a mizerné hygienické podmínky stály Dža’dža’u téměř život. Propuštění se dočkal o jedenáct let později, po cedrové revoluci. Jeho strana zdvojnásobila počet křesel z osmi na šestnáct a připravila tím o křesťanský monopol Volné vlastenecké hnutí.

„Země je roztříštěná,“ konstatuje analytik Samí Nádir. „Jak zformují novou vládu? Kdo bude pověřen jejím sestavením? Rovnováha moci se nahnula ve prospěch Hizballáhu.“ Výsledek navíc ukazuje, že už neplatí, že by se země neobešla bez Sa’ada Harírího. Do popředí se totiž dostávají jiné silné sunnitské osobnosti jako bývalý premiér Nadžíb Míqátí v čele Hnutí Madžd nebo Fajsal Karámí z Arabské osvobozenecké strany.

Poprvé za víc než deset let proti sobě nebudou v parlamentu stát dva jasně rozdělené tábory, jejichž prostřednictvím soupeří o vliv v Libanonu Saúdská Arábie, respektive Írán. Navíc narůstá napětí mezi Izraelem na jedné straně a Hizballáhem a Íránem na druhé. Nesmírně důležité teď bude, aby si v Libanonu udržely vliv Spojené státy. „Pokud by Spojené státy svůj boj o Libanon prohrály, přišly by zároveň o hlavní přístupové místo ke Středozemnímu moři – kde se strategicky usídlilo Rusko – a Írán by získal jasnou základnu na severní hranici Izraele,“ píše pro Foreign Policy Bilal Y. Saab.

Libanon zůstává v regionu unikátní zemí. Je to svobodná, pluralistická a relativně tolerantní společnost, v níž spolu dokážou vedle sebe žít muslimové a křesťané. Navíc tu panuje jakás takás demokracie, jež by mohla posloužit jako vzor okolním zemím, jež hledají cestu ven z vlastních konfliktů. Jenže to by se nejdřív museli velcí a vlivní sousedé o ten malý libanonský píseček přestat přetahovat. A výsledek voleb nenasvědčuje tomu, že by měl jejich zájem nějak opadnout. Spíše naopak.

 

Migrant do každé rodiny? Do Česka míří projekt „Uprchlíci, vítejte“

Do Česka přichází poněkud se zpožděním projekt „Uprchlíci, vítejte“. Ten zprostředkovává bydlení lidem na útěku v zemích, kde našli útočiště; pokud možno co nejblíž starousedlíkům, tedy rovnou u nich doma. S českou verzí projektu pomáhá Michal Sikyta, který byl před třemi lety u zrodu stejné platformy v Rakousku. „Nejsme sluníčkáři. My jenom nevítáme, ale nabízíme řešení,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

Ačkoli se migrační krize z roku 2015 Česku prakticky úplně vyhnula a počet lidí, kterým ČR ročně udělí azyl, se počítá jen na desítky, rozdělila migrace českou společnost.

„V Česku je migrace jistě kontroverzní. Ale nemyslím, že to, jak k ní přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti,“ říká Michal Sikyta. Podle něj jsou Češi schopní si uvědomovat, že nic není černobílé, ani otázka přijímání uprchlíků.

Link

Sám má zkušenosti z Rakouska, které v roce 2015 přijalo necelých 100 tisíc lidí. Tamní verze projektu je proto taky mnohem větší než kdy asi bude ta česká, kterou zaštiťuje Sdružení pro integraci a migraci.

„To, že teď přichází méně uprchlíků. neznamená, že se to nemůže rychle a dramaticky změnit. A pak tu budeme mít funkční platformu, která v takové situaci nabídne řešení,“ říká.

Spolubydlení uprchlíků s domácími podle jeho zkušenosti urychluje integraci, pomáhá uprchlíkům najít práci a naučit se rychleji jazyk. V Česku chce zatím „Uprchlíci, vítejte“ ubytovat řádově jednotky až desítky osob.

Link

Proč v Česku s projektem začínáte až tři roky po poslední migrační vlně? Není to pozdě?

Myslíme si, že to téma je aktuální pořád, i když už se tolik neobjevuje v médiích. Situace v Česku se zas tak moc nezměnila – pořád je tu hodně lidí s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, kteří mají problém najít adekvátní bydlení. Týká se to počtu lidí v řádu několika stovek.

Druhá věc je integrace uprchlíků – myšlenkou projektu je umožnit jim sdílet domácnost s místními lidmi. Podle nás je to klíč k úspěchu – je pro ně pak mnohem jednodušší naučit se češtinu, najít si zaměstnání, zorientovat se v novém prostředí a navázat sociální vazby.

Převzali jste název projektu z původní německé verze tak, jak byl – tedy „Uprchlíci, vítejte“. Nemůže vás to v očích řady Čechů diskvalifikovat už od začátku? Tenhle národ se rozdělil na „vítače“ a „odmítače“, jakoby nic jiného ani neexistovalo…

Samozřejmě je to určitý politický statement, ale na druhé straně to vyjadřuje, že ten projekt je konstruktivní odpovědí na celou tuhle problematiku. Tím, že se snažíme uprchlíkům zprostředkovat bydlení. Takže podle mě je to hlavně odpovědný přístup.

Když jsme u těch vítačů a odmítačů…. Jste sluníčkář?

Já vlastně nevím, co to je. Možná to má popisovat určitou naivitu – ale náš projekt rozhodně naivní není. My ty uprchlíky jenom nevítáme, my nabízíme řešení. Konstruktivní a odpovědný přístup. Ne, že řekneme „všechny vás vítáme“, ale taky to vítání nějak aplikujeme. Tím, že umožníme uprchlíkům bydlet s místními.

Link

Vy jste se podílel na rozjezdu stejné platformy v Rakousku v roce 2015. Jak to zafungovalo tam?

Na začátku nás bylo jen pár, ale pak se to začalo velmi dynamicky rozrůstat a před pár dny jsme ubytovali pětistého člověka, takže myslím, že to funguje velmi dobře.

Situace v současném Česku je ale jiná, nepřichází sem desítky tisíc lidí jako tehdy do Rakouska a Česko má kapacity, jak uprchlíky, kteří sem při současných počtech přijdou, ubytovat.

Nějaké ubytovací kapacity tu jsou, ale musíme se ptát, jakou mají úroveň a jestli není lepší, aby uprchlíci byli spíš v centru společnosti a sdíleli domácnosti s místními lidmi.

Není ale tenhle přístup jen střídání dvou extrémů? Na jedné straně může být přetížená státní infrastruktura pro uprchlíky, nedostatečná empatie státních institucí vůči nim. Na straně druhé ale vy nabízíte nastěhovat si uprchlíky domů. Nejde to ještě jinak?

Je potřeba si říct, co tomu předchází – nejde jen o to, že zprostředkujeme kontakt mezi majitelem bytu a uprchlíkem. Obě strany se registrují na našich stránkách a my se pak od nich snažíme získat podrobnější informace, jak tráví volný čas, jaké mají představy o sdílení jedné domácnosti a podobně. Tenhle „screening“ trvá několik týdnů.

Link

Jak obě strany kontaktujete – po telefonu, nebo s nimi děláte osobní pohovory.

Jako první krok vyplní poměrně obsáhlý registrační formulář, pak přichází komunikace po telefonu nebo mailem. A nakonec osobní setkání v bytě, kde se znovu probírá, jak by vypadalo to případné soužití, obě strany si vyzkouší, jestli jsou tam řekněme nějaké vzájemné sympatie a jestli by do toho vlastně chtěli jít. Teprve pak se rozhodnou.

Naše Podpora tím nekončí. Třeba v Rakousku existuje i psychosociální tým, takže pokud se objeví nějaké problémy, můžou se na nás obrátit. Klienti tedy mají k dispozici rozsáhlé poradenství.

Jaký je ideální profil uprchlíka pro tenhle program?

Jsou to lidé s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, můžou to být i lidé, kterým ještě běží azylové řízení. Ta nemožnost najít adekvátní bydlení, se v Česku týká i řady lidí, kteří tu žijí už řadu měsíců a třeba už i umí trochu česky. Pro ně je ten projekt určený, naopak lidé, kteří jsou v Česku úplně čerstvě, nejsou naše primární cílová skupina.

Cítíte už po takovém ubytovávání uprchlíků v Česku poptávku – z obou stran?

Kdybychom ji necítili, nikdy bychom s tím projektem nezačali. Máme už pár registrací, zatím v řádu jednotek zájemců.

Link

Kdo může ubytovat uprchlíka u sebe doma? Jsou tam nějaké minimální požadavky?

Může to být naprosto kdokoli – třeba studentské spolubydlení nebo rodina. Pro nás je důležité, aby to byl samostatný pokoj, aby ten pokoj byl nabídnutý minimálně na šest měsíců, ideálně na rok nebo déle, a to kvůli určité stabilitě pro uprchlíka.

Kromě té samotné klíčové myšlenky – integrace soužitím – máte v projektu ještě nějaké jiné nástroje, jak uprchlíka motivovat k tomu, aby se o integraci opravdu aktivně snažil?

V Rakousku, kde je projekt nesrovnatelně větší, a je vlastně součástí celé sítě projektů, jsou v rámci podpůrného týmu k dispozici třeba i sociální pracovníci, kteří dotyčnému můžou pomoct s hledáním práce, jsou tam zdravotníci, je tam školní projekt a tak dál. Celou tuhle infrastrukturu mají k dispozici jak uprchlíci, tak jejich hostitelé, u kterých bydlí.

Co se stalo s uprchlíky, kteří programem prošli v Rakousku? Jsou nějaká spolehlivá data k tomu, jak dopadla jejich integrace?

My s těmi lidmi zůstáváme v kontaktu, děláme společné aktivity. Jeden příklad z mojí zkušenosti – mladík, kterému jsme zprostředkovali ubytování, začal studovat ve Vídni ekonomii a založil organizaci, která pomáhá lidem v Somálsku, odkud on sám pochází, s podporou vzdělávání a škol. V Česku se hodně zdůrazňuje, že je potřeba pomáhat v zemích, odkud lidé utíkají, spíše než pomáhat jim tady v Evropě. Tohle je dobrý příklad toho, jak člověk, který sám utekl, té zemi zpětně pomáhá, aby neutíkali ostatní.

Link

Jak často jste museli řešit ve spolubydlení Rakušanů s uprchlíky nějaké konflikty?

Velice málo, to mě dost překvapilo. Sám bydlím ve studentském bytě a ta míra konfliktů tam je poměrně vysoká – a s tím i fluktuace. Znám spoustu lidí, co takové bydlení mění po roce i dříve. Bavíme se tady o zhruba pěti stech zprostředkovaných spolubydlení a ta míra konfliktů byla velmi nízká.

Vídeň je specifické město, zvyklé na migraci, sociálně nebývale soudržné, s vysokou kvalitou života. Sousedským projektům se tam daří, včetně těch na integraci cizinců. Jsou tyhle podmínky vůbec přenositelné do Česka?

Proč by ne? Projekt „Uprchlíci, vítejte“ v současnosti běží ve 13 evropských zemích, nově také ve Francii, a dále v Austrálii a Kanadě. Samozřejmě, že realita z hlediska zákonů a dalších věcí je v těch jednotlivých státech odlišná. Ale ta základní myšlenka zůstává stejná.

V Česku je to jistě kontroverzní téma. Ale nemyslím, že to, jak k němu přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti.

Takže Češi jsou ve skutečnosti k uprchlíkům méně nepřátelští, než se obecně předpokládá?

Ano, do určité míry. Minimálně ve schopnosti uvědomit si, že to téma není černobílé. Ani my neříkáme, že v integraci nejsou problémy. Ale snažíme se to řešit konstruktivně. Zprostředkovávat kontakty a pak ty nové vazby podporovat.

Článek původně vyšel na webu HlídacíPes.org. INFO.CZ ho publikuje se souhlasem redakce.

-1