Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

ANALÝZA: Nejčistší rasa, jejíž vůdce zmůže vše. KLDR ukazuje vstřícnost, ale ideologie se nevzdá

ANALÝZA: Nejčistší rasa, jejíž vůdce zmůže vše. KLDR ukazuje vstřícnost, ale ideologie se nevzdá

„Klima usmíření a dialogu“ panuje nyní podle severokorejského vůdce Kim Čong-una mezi Severní a Jižní Koreou, které jsou technicky stále ve válce. Kim to prohlásil po návštěvě severokorejské delegace na olympiádě na Jihu a pozval na návštěvu Severu jihokorejského prezidenta. Zapůsobila snad olympiáda a život kolem ní na severokorejskou delegaci, která doma vidí strádající obyvatele a nerozvinutou zemi? Chystají se Severokorejci konečně usmířit se světem?

Severní Korea vykazuje až neuvěřitelnou odolnost vůči mezinárodním sankcím, které na ni byly uvaleny kvůli jejímu jadernému a raketovému programu. A svérázný má dlouhodobě i pohled na Jižní Koreu, svého ekonomicky pokročilejšího souseda. Jedním z důvodů je severokorejská vládní ideologie čučche, kterou jsou indoktrinováni všichni obyvatelé Severní Koreje a která jim umožňuje vyrovnat se s realitou. Čučche totiž není jen ideologií soběstačnosti, směsí komunismu, rasismu, nacionalismu a myšlenky, že člověk – zejména vůdce – zmůže vše bez ohledu na materiální podmínky.

Ani odborníci na Severní Koreu si nejsou jisti, z čeho vlastně tahle ideologie vznikla. Existují tři teorie, uvádí Grace Leeová, odbornice na Severní Koreu v časopise Stanford Journal of East Asian Affairs. Podle první z nich vznikla jako nástroj, který použil zakladatel Severní Koreje Kim Ir-sen, aby si vybudoval vlastní kult osobnosti a potřel své nepřátele. Kim Ir-sen, nejstarší z dynastie Kimů (zemi dnes vládne jeho vnuk Kim Čong-un, který nastoupil po jeho synovi Kim Čong-ilovi) se oficiálně hlásil k marxismu-leninismu. Neváhal ale poslat do vězení své stranické odpůrce, kteří sice měli mnohem blíže k myšlenkám marxismu-leninismu, jenže ohrožovali jeho moc. Navíc balancoval mezi dvěma komunistickými velmocemi, Čínou a Sovětským svazem, takže i jeho ideologie přijímala myšlenky z obou zemí a vyvíjela se podle toho, jak to bylo potřeba v boji o moc.

Podle dalších odborníků, které zmiňuje Leeová, je zdrojem severokorejské ideologie tradiční korejská politická kultura, která je založena na odporu proti cizím vetřelcům, konfuciánské filosofii prosazující úctu ke starším a nadřízeným. Korejci tak prý získali jakýsi „obranářský postoj,“ odpor vůči cizímu vlivu a snahu o soběstačnost. Sám Kim Ir-sen mluvil v souvislosti s čučche o tom, že vychází z „historického vývoje“ a „geografické polohy“ Koreje, která byla v minulosti často cílem cizích invazí. Severní Korea také převzala myšlenky válečného Japonska s jeho rasismem a nákloností k fašismu, přestože se severokorejský režim oficiálně prohlašuje za jediného dědice protijaponského odboje za druhé světové války. Japonsko Korejský poloostrov okupovalo od roku 1910 do konce druhé světové války a spravovalo ji jako svoji kolonii.

1080p 720p 360p
KLDR: jak vznikl hrozivý režim a proč se (ne)bát jaderného konfliktu

Americký expert Brian Reynolds Mayers navíc uvádí ve své knize o Severní Koreji, že se Severokorejci po vzoru válečného Japonska považují za „nejčistší rasu,“ která je nadřazena ostatním lidem, se kterými by se neměli míchat. V Severní Koreji jsou podle zpráv uprchlíků diskriminováni lidé se smíšeným původem, ať už mají předky z Evropy či třeba právě z Japonska. Severní Korejci se dokonce považují i za nadřazené nad Korejci z jihu, ačkoliv mají stejný etnický původ. Jižní Korea byla dle této úvahy „znečištěna“ Američany, kteří v Korejské válce v letech 1950 - 1953 pomohli zastavit útok Severu na Jih a dodnes mají v zemi své vojenské základny. Dodnes jsou Severní a Jižní Korea formálně ve válce, protože konflikt v roce 1953 ukončilo jen dodnes trvající příměří.

Podle Mayerse sama severokorejská propaganda dlouho tvrdila, že KLDR trpí vojenskou slabostí a jen silnější armáda a lepší zbraně jí chybí k tomu, aby se stala dokonalým státem. Zřejmě právě to je důvodem, proč země začala vyrábět jaderné zbraně a rakety, kterými ohrožuje i část území USA. Výdaje na jaderný program přitom zřejmě neomezila ani v době, kdy v zemi propukl ve druhé polovině devadesátých let minulého století hladomor, který si vyžádal zřejmě mezi 500 až 600 tisíci obětí. Nakonec Severokorejci uspěli. Tamní diktátor Kim Čong-un minulý rok po jaderném testu navzdory nelibosti mezinárodního společenství oznámil, že Severní Korea je „jaderným státem,“ zajistila si svoji bezpečnost a vyrovnala se dalším zemí. Naznačil, že se svých nukleárních zbraní nikdy nevzdá a postaral se o to, aby severokorejské zbrojní schopnosti nedaly politikům v USA, Jižní Koreji nebo v Japonsku spát.

Poslední teorie o zdroji severokorejské ideologie upozorňuje na vypjatý individualismus, který je v ní obsažen. Nejedná se o individualismus v západním smyslu, jde o nadvládu myšlenky nad hmotou a individuální vůli vůdce. Je to v příkrém protikladu vůči marxismu-leninismu, kde je důležitá materiální základna, vše se odvozuje od stavu ekonomiky a výrobních vztahů. Severní Korea tak může být podle čučche (nyní přejmenované na kimirsenismus-kimčongilismu) dokonalá a rozvinutá země, i když lidé mají problém zajistit si základní prostředky k životu. Vůdcova rozhodnutí totiž v očích stoupenců ideologie nakonec vše napraví a výše postavení členové vládnoucí strany – jako ti, co byli na olympiádě – tomu rádi uvěří. I když v Jižní Koreji viděli něco jiného.

Pravdu má v jejich očích zkrátka ideologie čučche, která se proměnila bez ohledu na realitu v náboženství svého druhu. Včetně obřadného klanění se sochám vůdců a pověstech o jejich nadpřirozených schopnostech. Například narození Kim Čong-ila a Kim Čong-una prý provázeli zázračné úkazy včetně podivného chování zvířat, zjevení hvězdy a Kim Čon-il dokázal ve třech letech pouhým postříkáním mapy Japonska inkoustem vyvolat nad japonskými ostrovy bouřit. V zemi je zhruba 40 tisíc soch Kim Ir-sena a v každé severokorejské domácnosti jsou povinně portréty Kim Ir-sena a jeho syna Kim Čong-ila. Jde v podstatě o domácí oltář a před jídlem lidé – alespoň pokud jsou v dohledu kamery nebo někdo cizí – děkují současnému vůdci Kim Čong-unovi a jeho předchůdcům za to, že mají co jíst.

Všichni Kimové včetně mrtvých vládců mají polobožský status a dokonce zastávají „funkce“ ve stranickém a státním aparátu. Například Kim Ir-sen je „věčným prezidentem“, Kim Čong-il je „věčný generální tajemník“ severokorejské vládnoucí strany zatímco současný vládce Kim Čong-un je „pouhý“ první tajemník Korejské strany práce. I ten chce ale vládnout jako jeho předci navždy a své moci se určitě sám nevzdá. Ostatně, mocenské hrátky v izolované totalitě provázejí mnohdy brutální zákulisní boje a černé praktiky.

Fungující ideologickou mašinérii ale v posledních letech narušuje růst tržního hospodářství v Severní Koreji. Země teď stojí na křižovatce, říká profesor Dongho Jo z jihokorejské Ewha Womans University, který se specializuje na severokorejské hospodářství. Rozvoj tržního hospodářství, které je maskované jako „socialistické“ umožnil právě současný severokorejský diktátor Kim Čong-un. Vznikly trhy, kde lidé prodávají výpěstky ze svých záhumenků, a soukromé podniky, které ale na papíře patří městu či státu. Cílem Kim Čong-una bylo zlepšit stav ekonomiky, mimo jiné aby měl režim více peněz na vývoj jaderných zbraní a raket. Navíc na Severní Koreu dopadají v posledních měsících tíživě mezinárodní ekonomické sankce, které se loni výrazně zpřísnily.

Podle Dongho Joa si teď Severokorejci, kteří okusili základy kapitalismu, přejí kapitalismu stále více. Kim Čong-un se tak bude muset v příštích několika letech rozhodnout co dál, tvrdí expert. Buď připustí změnu severokorejské ekonomiky na tržní, nebo bude muset opět posílit kontrolu nad společností. V prvním případě by zřejmě mohl být severokorejský režim ochotný k menším ústupkům, ale nikoliv pokud jde o vlastnictví jaderných zbraní či raket. V opačném případě půjde jen o jednání na oko, která severokorejská propaganda vyloží tak, že Jižní Korea za Severem „dolézá.“ A potvrdí si tak sama pro sebe, že čučche funguje a Sever má nad Jihem i nad jeho spojencem USA převahu.

 

Migrant do každé rodiny? Do Česka míří projekt „Uprchlíci, vítejte“

Do Česka přichází poněkud se zpožděním projekt „Uprchlíci, vítejte“. Ten zprostředkovává bydlení lidem na útěku v zemích, kde našli útočiště; pokud možno co nejblíž starousedlíkům, tedy rovnou u nich doma. S českou verzí projektu pomáhá Michal Sikyta, který byl před třemi lety u zrodu stejné platformy v Rakousku. „Nejsme sluníčkáři. My jenom nevítáme, ale nabízíme řešení,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

Ačkoli se migrační krize z roku 2015 Česku prakticky úplně vyhnula a počet lidí, kterým ČR ročně udělí azyl, se počítá jen na desítky, rozdělila migrace českou společnost.

„V Česku je migrace jistě kontroverzní. Ale nemyslím, že to, jak k ní přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti,“ říká Michal Sikyta. Podle něj jsou Češi schopní si uvědomovat, že nic není černobílé, ani otázka přijímání uprchlíků.

Link

Sám má zkušenosti z Rakouska, které v roce 2015 přijalo necelých 100 tisíc lidí. Tamní verze projektu je proto taky mnohem větší než kdy asi bude ta česká, kterou zaštiťuje Sdružení pro integraci a migraci.

„To, že teď přichází méně uprchlíků. neznamená, že se to nemůže rychle a dramaticky změnit. A pak tu budeme mít funkční platformu, která v takové situaci nabídne řešení,“ říká.

Spolubydlení uprchlíků s domácími podle jeho zkušenosti urychluje integraci, pomáhá uprchlíkům najít práci a naučit se rychleji jazyk. V Česku chce zatím „Uprchlíci, vítejte“ ubytovat řádově jednotky až desítky osob.

Link

Proč v Česku s projektem začínáte až tři roky po poslední migrační vlně? Není to pozdě?

Myslíme si, že to téma je aktuální pořád, i když už se tolik neobjevuje v médiích. Situace v Česku se zas tak moc nezměnila – pořád je tu hodně lidí s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, kteří mají problém najít adekvátní bydlení. Týká se to počtu lidí v řádu několika stovek.

Druhá věc je integrace uprchlíků – myšlenkou projektu je umožnit jim sdílet domácnost s místními lidmi. Podle nás je to klíč k úspěchu – je pro ně pak mnohem jednodušší naučit se češtinu, najít si zaměstnání, zorientovat se v novém prostředí a navázat sociální vazby.

Převzali jste název projektu z původní německé verze tak, jak byl – tedy „Uprchlíci, vítejte“. Nemůže vás to v očích řady Čechů diskvalifikovat už od začátku? Tenhle národ se rozdělil na „vítače“ a „odmítače“, jakoby nic jiného ani neexistovalo…

Samozřejmě je to určitý politický statement, ale na druhé straně to vyjadřuje, že ten projekt je konstruktivní odpovědí na celou tuhle problematiku. Tím, že se snažíme uprchlíkům zprostředkovat bydlení. Takže podle mě je to hlavně odpovědný přístup.

Když jsme u těch vítačů a odmítačů…. Jste sluníčkář?

Já vlastně nevím, co to je. Možná to má popisovat určitou naivitu – ale náš projekt rozhodně naivní není. My ty uprchlíky jenom nevítáme, my nabízíme řešení. Konstruktivní a odpovědný přístup. Ne, že řekneme „všechny vás vítáme“, ale taky to vítání nějak aplikujeme. Tím, že umožníme uprchlíkům bydlet s místními.

Link

Vy jste se podílel na rozjezdu stejné platformy v Rakousku v roce 2015. Jak to zafungovalo tam?

Na začátku nás bylo jen pár, ale pak se to začalo velmi dynamicky rozrůstat a před pár dny jsme ubytovali pětistého člověka, takže myslím, že to funguje velmi dobře.

Situace v současném Česku je ale jiná, nepřichází sem desítky tisíc lidí jako tehdy do Rakouska a Česko má kapacity, jak uprchlíky, kteří sem při současných počtech přijdou, ubytovat.

Nějaké ubytovací kapacity tu jsou, ale musíme se ptát, jakou mají úroveň a jestli není lepší, aby uprchlíci byli spíš v centru společnosti a sdíleli domácnosti s místními lidmi.

Není ale tenhle přístup jen střídání dvou extrémů? Na jedné straně může být přetížená státní infrastruktura pro uprchlíky, nedostatečná empatie státních institucí vůči nim. Na straně druhé ale vy nabízíte nastěhovat si uprchlíky domů. Nejde to ještě jinak?

Je potřeba si říct, co tomu předchází – nejde jen o to, že zprostředkujeme kontakt mezi majitelem bytu a uprchlíkem. Obě strany se registrují na našich stránkách a my se pak od nich snažíme získat podrobnější informace, jak tráví volný čas, jaké mají představy o sdílení jedné domácnosti a podobně. Tenhle „screening“ trvá několik týdnů.

Link

Jak obě strany kontaktujete – po telefonu, nebo s nimi děláte osobní pohovory.

Jako první krok vyplní poměrně obsáhlý registrační formulář, pak přichází komunikace po telefonu nebo mailem. A nakonec osobní setkání v bytě, kde se znovu probírá, jak by vypadalo to případné soužití, obě strany si vyzkouší, jestli jsou tam řekněme nějaké vzájemné sympatie a jestli by do toho vlastně chtěli jít. Teprve pak se rozhodnou.

Naše Podpora tím nekončí. Třeba v Rakousku existuje i psychosociální tým, takže pokud se objeví nějaké problémy, můžou se na nás obrátit. Klienti tedy mají k dispozici rozsáhlé poradenství.

Jaký je ideální profil uprchlíka pro tenhle program?

Jsou to lidé s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, můžou to být i lidé, kterým ještě běží azylové řízení. Ta nemožnost najít adekvátní bydlení, se v Česku týká i řady lidí, kteří tu žijí už řadu měsíců a třeba už i umí trochu česky. Pro ně je ten projekt určený, naopak lidé, kteří jsou v Česku úplně čerstvě, nejsou naše primární cílová skupina.

Cítíte už po takovém ubytovávání uprchlíků v Česku poptávku – z obou stran?

Kdybychom ji necítili, nikdy bychom s tím projektem nezačali. Máme už pár registrací, zatím v řádu jednotek zájemců.

Link

Kdo může ubytovat uprchlíka u sebe doma? Jsou tam nějaké minimální požadavky?

Může to být naprosto kdokoli – třeba studentské spolubydlení nebo rodina. Pro nás je důležité, aby to byl samostatný pokoj, aby ten pokoj byl nabídnutý minimálně na šest měsíců, ideálně na rok nebo déle, a to kvůli určité stabilitě pro uprchlíka.

Kromě té samotné klíčové myšlenky – integrace soužitím – máte v projektu ještě nějaké jiné nástroje, jak uprchlíka motivovat k tomu, aby se o integraci opravdu aktivně snažil?

V Rakousku, kde je projekt nesrovnatelně větší, a je vlastně součástí celé sítě projektů, jsou v rámci podpůrného týmu k dispozici třeba i sociální pracovníci, kteří dotyčnému můžou pomoct s hledáním práce, jsou tam zdravotníci, je tam školní projekt a tak dál. Celou tuhle infrastrukturu mají k dispozici jak uprchlíci, tak jejich hostitelé, u kterých bydlí.

Co se stalo s uprchlíky, kteří programem prošli v Rakousku? Jsou nějaká spolehlivá data k tomu, jak dopadla jejich integrace?

My s těmi lidmi zůstáváme v kontaktu, děláme společné aktivity. Jeden příklad z mojí zkušenosti – mladík, kterému jsme zprostředkovali ubytování, začal studovat ve Vídni ekonomii a založil organizaci, která pomáhá lidem v Somálsku, odkud on sám pochází, s podporou vzdělávání a škol. V Česku se hodně zdůrazňuje, že je potřeba pomáhat v zemích, odkud lidé utíkají, spíše než pomáhat jim tady v Evropě. Tohle je dobrý příklad toho, jak člověk, který sám utekl, té zemi zpětně pomáhá, aby neutíkali ostatní.

Link

Jak často jste museli řešit ve spolubydlení Rakušanů s uprchlíky nějaké konflikty?

Velice málo, to mě dost překvapilo. Sám bydlím ve studentském bytě a ta míra konfliktů tam je poměrně vysoká – a s tím i fluktuace. Znám spoustu lidí, co takové bydlení mění po roce i dříve. Bavíme se tady o zhruba pěti stech zprostředkovaných spolubydlení a ta míra konfliktů byla velmi nízká.

Vídeň je specifické město, zvyklé na migraci, sociálně nebývale soudržné, s vysokou kvalitou života. Sousedským projektům se tam daří, včetně těch na integraci cizinců. Jsou tyhle podmínky vůbec přenositelné do Česka?

Proč by ne? Projekt „Uprchlíci, vítejte“ v současnosti běží ve 13 evropských zemích, nově také ve Francii, a dále v Austrálii a Kanadě. Samozřejmě, že realita z hlediska zákonů a dalších věcí je v těch jednotlivých státech odlišná. Ale ta základní myšlenka zůstává stejná.

V Česku je to jistě kontroverzní téma. Ale nemyslím, že to, jak k němu přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti.

Takže Češi jsou ve skutečnosti k uprchlíkům méně nepřátelští, než se obecně předpokládá?

Ano, do určité míry. Minimálně ve schopnosti uvědomit si, že to téma není černobílé. Ani my neříkáme, že v integraci nejsou problémy. Ale snažíme se to řešit konstruktivně. Zprostředkovávat kontakty a pak ty nové vazby podporovat.

Článek původně vyšel na webu HlídacíPes.org. INFO.CZ ho publikuje se souhlasem redakce.

-1

', perex: '

Prezident Miloš Zeman se na Žofínském fóru zase rozpovídal. Nikoho sice tentokrát neposlal do tepláků jako vloni Zdeňka Bakalu, ani v Česku nehledal novičok, díky jeho moudrosti ale zase máme spoustu nových „idiotů“. Kromě komentátorů nově do hrdého klubu mentálů přibyli i sportovní komentátoři, ti kvůli komentování olympijské jízdy Ester Ledecké. Je škoda, že Zeman mezi idioty skromně nezahrnul i sebe, ve skutečnosti by jim totiž měl dělat předsedu.

', image: 'https://img.cncenter.cz/img/12/normal1050/4986174-img-milos-zeman-zofinske-forum-prezident-v0.jpg?v=0', views: 4974, title: 'Zoufalec týdne: Miloš Zeman. Komentář Petra Holce', imgCount: 7, type: 'wide gallery', url: 'https://www.info.cz/nazory/zoufalec-tydne-milos-zeman-komentar-petra-holce-30871.html' }, { id: 30000, date: '2018-05-12 14:19:00', body: '

Podle webu Daily Mail se 20 stop dlouhá stvůra objevila u města San Antonio v pátek 11. května. Okamžitě se k ní začali stahovat místní obyvatelé a zatímco někteří se s pozůstatky fotili, jiní neskrývali obavy, že se blíží velká katastrofa. „Na provincii se řítí zemětřesení,“ cituje britský bulvár slova jednoho z místních.

HTML box

Matka dvou dětí Imelda říká, že sama nechtěla věřit tomu, co vidí. „Nikdy jsem nic podobného nepozorovala, Bože, byla jsem šokovaná a děti byly vyděšené.“ 

Experti na mořský život odebrali vzorky, které teď budou analyzovat. Předběžně se domnívají, že se jedná o velrybu, ale její druh zatím neurčili. Nebylo by to poprvé, kdy se beztvará hmota vyvržená mořem ukáže být velrybou v rozkladu. Takřka vždy to vzbudí podobně velké pozdvižení.

Link

Jisté je jedno: ať už přihlížející mají celou událost za zajímavé zpestření nebo za předzvěst něčeho špatného, musejí bez výjimky snášet příšerný puch, který i sami zoologové v nadsázce popisují „jako z jiného světa“.

„Když jsem si dal sprchu, začalo to být lepší, ale stále ten zápach cítím,“ dodává k tomu jeden z pracovníků, který osobně odebíral vzorky. Útěchou jemu i místním může být, že vláda by v průběhu dneška měla nechat mršinu odstranit.

', perex: '

Pozdvižení na jedné z filipínských pláži vzbudil nález pozůstatků neidentifikovaného zvířete, které tam vyplavilo moře. Nevábná organická masa pokrytá jakýmsi „vlasy“ láká vědce. Místní se mezitím bojí, že je to znamená blížící se pohromu. Informují o tom dnes britské bulvární deníky.

', image: 'https://img.cncenter.cz/img/12/normal1050/4967749-img-filipiny-v0.jpg?v=0', views: 4756, title: 'Moře na Filipínách vyplavilo záhadnou stvůru. Místní se v panice báli, že nastal soudný den', imgCount: 1, type: 'wide image', url: 'https://www.info.cz/magazin/more-na-filipinach-vyplavilo-zahadnou-stvuru-mistni-se-v-panice-bali-ze-nastal-soudny-den-30000.html' }, { id: 30343, date: '2018-05-19 06:00:00', body: '

-1

Link

Link

Link

Online reportáž se svatby můžete sledovat zde>>>

', perex: '

V sobotu čeká Velkou Británii další královská svatba. Ženit se bude druhorozený syn princezny Diany a prince Charlese Harry. Jeho vyvolenou je americká herečka Meghan Markleová a všichni napjatě očekávají, jak budou oslavy vypadat. Inspiruje se dvojice tradicí, nebo bude jejich sňatek naopak netradiční? Jisté ovšem je, že událost přítáhne velkou pozornost stejně jako se to povedlo u předchozích svateb členů britské královské rodiny.

', image: 'https://img.cncenter.cz/img/12/normal1050/4976045-img-svatba-velka-britanie-kralovna-kralovska-rodina-v0.jpg?v=0', views: 4397, title: 'GALERIE: Století královských svateb. Podívejte se na svatební dort Alžběty II. a zákulisí sňatku princezny Diany', imgCount: 32, type: 'normal', url: 'https://www.info.cz/magazin/galerie-stoleti-kralovskych-svateb-podivejte-se-na-svatebni-dort-alzbety-ii-a-zakulisi-snatku-princezny-diany-30343.html' }, ]; // Spust controller $('.main-article.next-article').nextArticleController({ articles: articles, mainArticleId: mainArticleId, nextArticleRenderer: { element: '.main-article.next-article', options: { renderCallbacks: [function(selectedArticle) { if (selectedArticle.type.indexOf('normal') < 0) $('.four-col.left.second').css({marginTop: 776}); }] } }, nextArticleLoader: { element: loaderSelector, options: { duration: 10 } }, scrollTarget: { element: loaderSelector, options: { tolerance: 200 } } }); }); })(jQuery);