Patrně každý izraelský politik touží mít vlastní stranu. I před dubnovými volbami se do politické soutěže přihlásily nejméně tři nové formace, které mají šanci probojovat se do Knesetu, tedy izraelského parlamentu. I když všechny průzkumy naznačují, že vítězství obhájí stále pravicovější strana Likud (stále autoritativnějšího) premiéra Benjamnina Netanjahua, rodí se mu nová opozice nejen zleva a středu, ale i z opačného směru, jakkoli se to nezdá možné.
Staré židovské rčení říká, že dva Židé reprezentují tři názory. V nynějším Knesetu se o stodvacet křesel dělí hned deset stran, přičemž polovina z nich má méně než deset zákonodárců. Důvodem pro četnost parlamentních stran je ovšem dána spíše nízkou volební klauzulí, v roce 2014 stanovenou na 3,25 procenta (v Česku je 5%). Proto jsou izraelští politici zvyklí koalice nejen uzavírat, ale také z nich náhle i s velkým křikem odcházet a vůbec měnit strany. Mezi roky 1949 až 1992 ale bylo ještě veseleji: tehdy totiž straně stačilo pro vstup do Knesetu pouhé jedno procento hlasů.
V tuto chvíli tvoří spolu s dominantním Likudem vládní koalici strana Šás reprezentující zájmy ortodoxních věřících sefardského původu a ekonomicky orientované hnutí Kulanu. Kromě nich v kabinetu zasedají také tři politici nominovaní za radikálně pravicovou, v současnosti se rozpadající formaci Židovský domov.
A proč nás mají izraelské volby (proběhnou zřejmě 9. dubna) vlastně zajímat? Židovský stát je klíčovým hráčem – pro některé muslimské země spíše problémem – Blízkého východu. Stát Izrael má navíc významnou oporu v nynějším americkém prezidentovi Donaldu Trumpovi, který premiérovi Netanjahuovi naslouchá více než pozorně. Cyničtí jazykové tvrdí, že to byli právě židovští politici, kteří přesvědčili velitele nejmocnější armády světa, aby prozatím nestahoval (své, tedy americké) vojáky ze Sýrie.
