ANALÝZA: Nové arabské jaro? Súdánem zmítá násilí, Alžírsko sesadilo prezidenta na vozíčku | info.cz

Články odjinud

ANALÝZA: Nové arabské jaro? Súdánem zmítá násilí, Alžírsko sesadilo prezidenta na vozíčku

Alžírsko i Súdán zažívají demonstrace podobné těm, které v ostatních zemích regionu a na Blízkém východě před osmi roky způsobily politické zemětřesení. Jsou rovněž namířené proti lídrům, kteří vládnou už desítky let. Alžířané včera dosáhli jistého úspěchu, když přiměli nemohoucího prezidenta, aby odstoupil z nadcházejících voleb. Ty ale režim ihned doložil na neurčito. Revoluce známé jako arabské jaro před časem vyústily ve války, chaos, utužení diktatur, v případě Tuniska ale vedly i k nastolení větší svobody. Jsme nyní svědky nového severoafrického jara ve státech, které arabské jaro zasáhlo jen okrajově?

Protesty v ulicích, touha po ekonomických i politických změnách. Důvody alžírských stejně jako súdánských nepokojů jsou podobné jako u sousedů před osmi roky, tedy na začátku arabského jara. Autokratické, či totalitní vlády postavené na mocenské, stranické, či klanové loajalitě blokují přirozenou generační výměnu. Mladí přitom v obou zemích převažují. V Alžírsku, které má 42 milionů obyvatel, tvoří lidé do 24 let asi 45 procent obyvatel. A polovina všech Alžířanů ještě nedosáhla třiceti roků. V Súdánu (skoro 40 milionů obyvatel) je situace ještě vypjatější: méně než 24 let je zhruba 60 procentům obyvatel.

Problémy mají obě země i ekonomické. Súdánská vzpoura začala právě kvůli rostoucím cenám chleba a základních komodit vůbec. V indexu korupce je Súdán ze sledovaných 180 zemí na 172. místě. Oficiálně trpí inflací ve výši 73 procent, ve skutečnosti je ale situace zřejmě mnohem horší a Chartúm je v tomto ohledu už na třetím místě – za politicky hořící Venezuelou a krachujícím Zimbabwe. Súdánská libra ztratila proti lepším časům 580 procent své hodnoty.

Alžírsko je fakticky závislé na těžbě nerostných surovin, které tvoří podle některých odhadů až 98, podle jiných 85 procent exportu; příjmy státního rozpočtu každopádně ropa a plyn kryjí nejméně z pětiny. Ekonomice tak dominuje přírodní bohatství určující osud státu, který není příliš schopen rozvíjet jiný než těžební průmysl. Země proto hospodářsky stagnuje a nezaměstnanost mezi Alžířany mladšími třiceti let přesahuje 26 procent.

Co se politiky týče, Súdánci žijí už tři dekády v totalitě řízené radikálně muslimským diktátorem Umarem Bašírem, který se k moci dostal pučem. Od té doby vládne tvrdě a neúspěšně: Za jeho panování (2011) se odtrhl jih země. V roce 2008 si Bašír za nelítostný postup v provincii Darfúr vysloužil obvinění Mezinárodního trestního tribunálu (ICC) z válečných zločinů, genocidy i provinění proti lidskosti. Při současných nepokojích nařídil používat nejen gumové projektily, ale rovněž ostré náboje. Řadu ze stovek zadržených aktivistů nechal mučit, mnozí z nich brutalitě tajné policie podlehli. Podle konzervativních odhadů dosud probíhající revoltu nepřežily nejméně čtyři desítky Súdánců.

V tomto ohledu jsou na tom Alžířané lépe než Súdánci, důvody k nadšení ovšem také nemají. Nynější vlnu protestů zahájilo únorové oznámení další prezidentské kandidatury Abdalazíze Butefliky. Dvaaosmdesátiletý, nemohoucí, na kolečkovém křesle putující stařec, který se už šest let zotavuje z mrtvice, je ve funkci od roku 1999.

Buteflika se nakonec v pondělí rozhodl do hlasování nejít a volby obratem odložil na neurčito. Je tak zcela zjevné, že se vládnoucí třída prostě nedokázala předem dohodnout na novém prezidentovi. Pro Alžířany je to ponižující – na vlastní oči vidí, že ve volbách jen potvrzují kompromisního kandidáta elity tvořené výhradně starými, zasloužilými politiky. I proto demonstrace zatím neustaly a lidé v ulicích nadále žádají okamžité Buteflikovo odstoupení, ne jen stažení kandidatury.

Alžířané stále trvají na tom, že jejich protesty jsou nenásilné. Policie proti nim také alespoň dosud zasahuje civilnějším způsobem než třeba v Súdánu. „Jde o hybridní autoritářský režim, kdy je opozice sice upozaďovaná, ne však systematicky potlačovaná, nebo likvidovaná,“ charakterizoval alžírský systém vlády pro agenturu AFP tamní politolog Šaríf Dris.

Jsme tedy svědky nového, tentokrát severoafrického jara? Alžířané sami takové srovnání odmítají. A vědí proč. Mají neblahé zkušenosti z dob občanské války, která probíhala mezi roky 1991 až 2002 a při níž podle střízlivých počtů zemřelo na 150 tisíc lidí.

Země si totiž v říjnu 1988 zažila vlastní alžírský podzim, který posléze vedl ke zavedení pluralitního systému. Ve volbách z konce roku 1991 pak vítězila fundamentalistická Islámská fronta spásy (FIS), pročež armáda provedla převrat, který vyvolal letitý vnitřní konflikt. Bylo to zřejmě trauma občanské války, které v časech arabského jara vedlo Alžířany ke zdrženlivosti. A které je i nyní nutí k tomu, aby během protestů s odkazem na stále probíhající blízkovýchodní válku provolávali „Alžírsko není Sýrie!“

Islamistické skupiny v Africe

Také súdánský exil tvrdí, že „súdánská prosincová revoluce není arabské jaro“. Prý proto, že tentokrát povstal víceméně sekulární lid proti islamistovi Bašírovi u moci a demonstranti odmítají násilí. Beze zbraní začínaly ale i egyptská nebo syrská revoluce, které přinejmenším zkraje jistě nevedli muslimští fundamentalisté. V egyptském případě se navíc islamisté z Muslimského bratrstva ozbrojeného zápasu výslovně zřekli a tento slib drtivá většina z nich dodržela i poté, co je armáda začala nevybíravě likvidovat.

Příčiny arabského jara – demografické i ekologické trendy; ekonomické diletantství; nepotismus; politická neschopnost vládců a nesvoboda občanů; vyšší vzdělanost spolu s vysokou nezaměstnaností mladých – zkrátka z regionu nezmizely. Ba naopak, místy posílily. Při pohledu na libyjský chaos, syrský masakr a jemenský hladomor se však protestující i alžírská vláda (nikoli ta súdánská) drží zpátky. Chyby arabského jara i alžírského podzimu – při všech ideálech, které je zkraje provázely – chce opakovat jen málokdo.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud