ANALÝZA: Supermoderní F-35 poprvé bojovaly a vyhrály. Špičkové ruské rakety mají ostudu | info.cz

Články odjinud

ANALÝZA: Supermoderní F-35 poprvé bojovaly a vyhrály. Špičkové ruské rakety mají ostudu

Izraelské letectvo nasadilo do boje stíhačku páté generace F-35 Lightning II. Šlo o vůbec první bojové nasazení tohoto typu letadla. Izraelci jím způsobili syrským cílům významné škody, na dlouho očekávaný střet s nejmodernějšími ruskými prostředky protivzdušné obrany nicméně nedošlo. Základní otázka, tedy zda západní letectvo má navrch nad ruským protiletadlovým štítem, zůstává nezodpovězená.

Operační nasazení nejnovějších nadzvukových stíhaček, typu Lockheed F-35 potvrdil listu Haaretz velitel izraelského letectva generálmajor Amikam Norkin. Ten upřesnil, že akce, při níž došlo k operacím F-35 byl odvetou za íránský pokus napadnout ze syrského území Izrael. Mimochodem íránský útok skončil blamáží epických rozměrů: Z dvaceti odpálených raket šestnáct vůbec nedoletělo k cíli. Rakety dopadly na syrské území. Zbývající čtyři se roztříštily o sofistikovaný izraelský protivzdušný systém Iron Dome.

Izraelská odveta byla výrazně efektivnější. Vypáleno bylo dvaatřicet raket, které zasáhly více než sto jednotlivých cílů. Cílem byly pozice íránských jednotek na syrském území. Zničeny byly skladiště střeliva a zbraní, tvrdě zasažena byla také logistika íránských jednotek.

Pozoruhodné jsou nicméně zejména kusé zmínky, které generálmajor Norkin přičinil o íránské obraně a izraelské reakci na ni. Norkin na tiskové konferenci v Herzliyi uvedl pouze tolik, že bránící se strana provedla obranné úkony, ale že nebyly efektivní a bylo zabráněno jejich opakování. Yaniv Kubovich, obvykle dobře informovaný novinář Haaretzu tvrdí, že íránské a vládní syrské síly na útočící izraelské letouny – tedy právě na F-35 – vypálily asi sto střel typu země – vzduch. Žádná raketa nezasáhla a naopak stanoviště protiletecké obrany se stala terčem protiútoku.

Při něm stíhačky F-35 zlikvidovaly množství stanovišť vybavených ruskými systémy protivzdušné obrany. Konkrétně v oblasti operačního nasazení byly přítomné komplety SA-2, SA-22, SA-5 a SA-17. Rakety izraelských lightningů z nich nadělaly hromady šrotu, aniž by samy útočící letouny utrpěly škody.

Agresivita generála Sulejmáního, který velí jednotkám íránských Revolučních gard na syrském území, se v tomto kontextu ukázala jako mimořádně kontraproduktivní. Odpálení raket směrem ke Golanským výšinám samozřejmě bylo provokací. Asi nikdo ale nečekal, že Izrael v odvetě provede jednu z nejrozsáhlejších vojenských operací posledních třiceti let. Nečekal to dokonce ani generál Sulejmání, o jehož osudu není mimochodem od izraelského útoku nic známo.

Íránský útok ukázal, že schopnost jeho ozbrojených sil zasazovat údery je limitovaná nejenom úrovní obranyschopnosti napadeného, ale především faktem, že vlastní raketová výzbroj se předvedla jako ryzí „kaputniky.“ Naopak Izrael prokázal, že jeho ozbrojené síly patří na světovou špičku. Nejde jenom o samotnou vojenskou kapacitu a technologickou vyspělost. Důležité je, jak rychle dokázali izraelští vojenští plánovači celou operaci spustit. Vysoká míra akceschopnosti je pro moderní ozbrojené síly naprosto kruciálním parametrem; izraelská pohotovost ostře kontrastuje například s nedávným zdlouhavým rozběhem Trumpova v podstatě propagačního úderu na syrské cíle.

F-35, kterých mí Izrael ve výzbroji devět a čeká na dodávku dalších padesáti, ukázal, jak výrazně může technologicky pokročilý zbraňový systém změnit rovnováhu sil. Stačil jediný úder a celý golanský perimetr vojsk věrných prezidentu Bašáru Asadovi se z vojenského hlediska rozpadl.

Otázkou je, proč všechny zdroje mlčí o případném střetu mezi nejmodernějším ruským systémem protiraketové obrany S-300 (případně jeho modifikace S-400). O tom se dlouho mluví jako o jediné zbrani, která je schopná F-35 vykrýt. Obecně se počítá s tím, že komplety S-300 v Sýrii jsou. Otákou tedy zůstává, co s nimi bylo, zatímco izraelské F-35 ničily jeden cíl za druhým. První možností je, že šlo o bluf a žádné S-300 v Sýrii nejsou, přestože se od konce dubna tohoto roku mluví o opaku. Rusko chtělo dodávkou S-300 odstrašit zejména Američany od leteckých útoků.

Další možností je, že S-300 v oblasti jsou, a že na F-35 prostě nestačily. Anebo, a to je možnost, která vypadá nejpravděpodobněji, S-300 v Sýrii během izraelského útoku mlčely, aby se neukázalo, že na ně nestačí. Jde totiž o víc, než jen o výsledek vojenské operace jako takové. Velmoci roztříštěnou syrskou frontu průběžně využívají jako dějiště pro reklamní kampaně svých zbraní. F-35 očividně uspěly tam, kde jejich přímý konkurent, ruský Suchoj Su-57 zklamal natolik, že kvůli tomu padl velký zbrojní kontrakt v Indii. Ruský průmysl si další podobný trapas nemůže dovolit. Než aby případní zájemci o koupi S-300 měli mít pochyby, Rusové radši nedali rozkaz k nasazení a nechali svoje syrské spojence ve štychu.

Kde si po včerejšku naopak mohou mnout ruce, je v ústředí Lockheedu. Vývoj a prosazení F-35 do výzbroje bylo infarktová záležitost, nakonec se ale ukázalo, že v obchodní válce v Sýrii Lightning II vyhrál. Zatímco si vojenský svět láme hlavu s tím, co se stalo s ruskými S-300, akcie Lockheed Martinu vyrostly na květnové maximum.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud