ANALÝZA: Turecko vykročilo k autokracii. 5 věcí, které Erdogan udělá po vítězství ve volbách | info.cz

Články odjinud

ANALÝZA: Turecko vykročilo k autokracii. 5 věcí, které Erdogan udělá po vítězství ve volbách

V Turecku skončila tichá revoluce. Země se odvrací od republikánského parlamentního režimu zavedeného po první světové válce a vrací se ke starým tradicím monarchismu, propojení státu a náboženství a k imperiální politice. Islamistický prezident Recep Tayyip Erdogan vyhrál hladce dvojí volby – prezidentské i parlamentní – a v platnost spolu s tím automaticky vstupuje loni schválená změna ústavy sepsaná v jeho prospěch. Dohromady to přinese rozsáhlé změny. Přinášíme přehled pěti zásadních kroků, kterými Erdogan chystá proměnit Turecko.

Sultán jsem já

Prezident se stane v zemi téměř absolutním vládcem, spojí ve své osobě pravomoci prezidenta, premiéra a části parlamentu. Prezident bude vybírat a jmenovat členy kabinetu a vysoké státní úředníky, posílí svůj vliv v armádě a bude moci vládnout dekrety bez účasti parlamentu. Na rozdíl od jiných prezidentských systémů je v novém tureckém systému prezident téměř bez kontroly například soudní mocí.

Erdogan už nepříjemně překvapil i členy své vlastní strany, když oznámil, že do vlády může jmenovat kohokoliv a třeba i lidi, co působí mimo politiku. Tedy i mimo jeho vládní Stranu práva a spravedlnosti. Erdogan, který se inspiruje tureckými sultány, si chce vládu i další úředníky vybírat právě jako sultán bez jakékoliv porady s kýmkoli a bez jakéhokoliv omezení. Jak prohlásil po volbách: „Před nikým se neskloním, jen před Bohem“.

Demokracie je jen prostředek

Erdogan sice neustále zdůrazňuje, že chce v Turecku zachovat demokracii, ale stále častěji jeho odpůrci či bývalí členové jeho strany připomínají dřívější prezidentova vyjádření, že demokracie je jen nástrojem, který lze opustit. Erdogan se snaží vytvořit jakousi „řízenou demokracii“, které se nemají účastnit „nepřátelé“ Turecka. Ve vězení tak skončili například někteří kurdští politici, tedy zástupci kurdské národnostní menšiny, a z podpory terorismu Erdogan obviňoval i nekurdské politiky.

Samostatnou kapitolou pak jsou obří čistky rozpoutané po zmařeném puči, které pokračují prakticky dodnes a které postihly desítky tisíc skutečných i domnělých odpůrců prezidenta.

Turecko: předběžné výsledky prezidentských voleb dle agentury AnadoluTurecko: předběžné výsledky prezidentských voleb dle agentury Anadolu

V politice policejního nátlaku bude vláda po volbách pokračovat. Zároveň se ale Erdogan bude snažit nabídkou politických či státních funkcí i dalších výhod získat členy dalších politických partají na svoji stranu. Prvním cílem bude zřejmě Strana nacionalistického ruchu (MHP), která kandidovala spolu s vládní Stranou spravedlnosti a rozvoje (AKP), a pomohla tím Erdoganovi získat většinu v parlamentu. Erdogan si rozhodně nepřeje, aby MHP zůstala samostatnou stranou kterou nemůže ovládat. Dalším cílem je podle expertů hlavní opoziční strana, Lidová republikánská strana (CHP).

Současné hranice nestačí, chce to impérium

Erdogan po volbách prohlásil, že bude pokračovat v „osvobozování syrských zemí“. Fakticky se jedná o otevřenou ofenzivu a intervenci na území cizího státu, kterou teď prezident zřejmě bude chtít rozšířit. 

Vojenská akce začala původně jako trestná výprava proti syrským Kurdům, spojencům Kurdské strany pracujících, separatistické teroristické skupiny působící v Turecku. Podle zpráv ze Sýrie ale Turci na kontrolovaných územích zavádějí vlastní civilní správu a turečtina se tam začala používat jako oficiální jazyk. Vypadá to, že prezident Erdogan si chce právě v Sýrii a možná i v části Iráku vybudovat vlastní impérium. Jak prohlásil před pár lety: „náš zápas“ nemůže být ohraničen na 780 km² současného Turecka.

Turecká armáda v AfrínuTurecká armáda v Afrínuautor: Reuters

Původně se snažilo Turecko provádět takzvanou neoosmanskou zahraniční politiku, tedy přitáhnout do sféry svého vlivu především postsovětské muslimské země. Jenže tahle snaha na začátku desetiletí zkrachovala. Turecko se proto postupně obrátilo k Blízkému východu, kde podle Erdogana obyvatelé stále vzpomínají na Osmanskou říši, jejíž byli před první světovou válkou součástí. Turečtí vojáci jsou v Sýrii a zřejmě také v Iráku, což vyvolalo napětí s Washingtonem. Ankara zároveň propaguje „umírněný“ islamismus, zejména spolupracuje s Muslimským bratrstvem. Turecko to dovedlo i ke konfliktu s americkým spojencem Saúdskou Arábii.

Zároveň se Turecko v uplynulém roce v Sýrii stále více angažovalo po boku Ruska a Íránu, který je úhlavním nepřítelem Saúdů. Ankara, která je zároveň důležitým členem NATO, se tak průběžně vzdalovala Západu. Erdogan by například rád spolu s Moskvou vyráběl střely do ruských protiraketových systémů.

Parlamentní volby
Souběžné parlamentní volby vyhrála vládní Strana spravedlnosti a rozvoje (AKP), kterou spoluzakládal současný prezident Erdogan. AKP získala 42,5 procent. Do voleb šla v bloku se Stranou nacioanalistického ruchu (MHP), která má 11,1 procenta. Dohromady tak mají v parlamentu většinu. Největší opoziční stranou je CHP, která získala 22,6 procenta. Erdoganovi a jeho straně se podařilo získat podstatnou část hlasů kurdské menšiny i Turků žijících v zahraničí. Zřejmě u nich převážila touha po „stabilitě“ a „velikosti“ Turecka.

Fackovací panák Evropa

Erdogan sice tvrdí, že Turecko chce vstoupit do Evropské unie, ve skutečnosti ale stále více využívá protievropskou rétoriku pro zvýšení své domácí podpory. Nyní se prezident zřejmě ještě více obrátí proti Evropě a ztratí zájem o další spolupráci s unií. Naznačuje to i skutečnost, že ohlásil, že po volbách zruší speciální turecké ministerstvo pro vztahy s EU a sloučí ho s ministerstvem zahraničí.

Erdogan ale zároveň ztrácí možnosti, jak si od unie vynucovat ústupky v obchodní politice, které potřebuje pro posílení své ekonomiky. EU je totiž hlavním obchodním partnerem Turecka.

Hrozba, že Turecko vpustí do Evropy tři miliony syrských uprchlíků, které hostí na svém území, se stává stále více iluzorní. Syřané jsou v Turecku dlouho, mají tam rodiny, zaměstnání, někdy i domy či byty a do Evropy se ve velkém počtu rozhodně nechystají. Stejně iluzorní jsou turecké hrozby, že země nebude přijímat evropská pravidla a zastaví sbližování s Evropskou unií. Turecko už nyní nerespektuje ani základní pravidla, která unie požaduje po kandidátských zemích. Ať již jde o vládu práva nebo dodržování základních lidských práv.

Islamoekonomika

Erdogan slibuje, že zlepší stav turecké ekonomiky a zastaví inflaci nižšími úroky a obřími stavebními projekty. Přitom se často odvolává na islám nebo značně bizarní ekonomické teorie, které ještě navíc vykládá jinak, než to jejich autoři zamýšleli. Například tvrdí, že protože v islámu jsou zakázané úroky, musí úroky v Turecku zůstat nízko a nutí k tomu tureckou centrální banku. Bez ohledu na to, že právě zvýšení úroků by pomohlo snížit současnou zhruba 40procentní inflaci v zemi (oficiálně není ovšem inflace ani poloviční).

Navíc se odvolává na obskurní ekonomickou neofisherovskou teorii a tvrdí, že podle ní nižší úroky znamenají nižší inflaci. Ačkoliv ani tato teorie nic takového netvrdí.

Infografika: Jižní plynový koridor

Zároveň chce Erdogan zahájit další obří státní či polostátní stavební projekty jako je kanál spojující Středozemní a Černé moře, které mají zvýšit v Turecku zaměstnanost. Existuje podezření, že stejně jako v minulosti má část peněz na tyto projekty sloužit k obohacení Strany spravedlnosti a rozvoje a tentokráte i některých zástupců ostatních politických stran, které chce Erdogan získat na svoji stranu.

Výsledkem této politiky bude krátkodobý vzestup ekonomiky a pak bude následovat o to hlubší pád. Z propadu hospodářství pak Erdogan obviní opozici a na západě vyškolené ekonomy ve vládních službách, aby je pak vyhodil ze zaměstnání a posílil tak dále svou moc.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud