Ani Mordor, ani Severní Korea s balalajkami. Expert vyvrací mýty o Putinově Rusku | info.cz

Články odjinud

Ani Mordor, ani Severní Korea s balalajkami. Expert vyvrací mýty o Putinově Rusku

O Rusku a jeho prezidentovi panuje spousta mýtů, a to jak těch pozitivních, tak i negativních. Přitom je ale nutné říci, že velkou část z nich o sobě šíří Vladimir Putin sám, respektive je o něm rozšiřuje jeho okolí, v některých případech i jeho nepřátelé. Putin je tak machem, géniem zla, neomylným vládcem, konzervativcem a ochráncem křesťanských hodnot, obnovitelem Sovětského svazu, filozofem či krotitelem divokých tygrů. V některých mýtech může být i díl pravdy, ale zpravidla mají společné to, že Západ jen naskakuje na obrázek, který je mu předkládán.

Mark Galeotti komentuje ve své knize Musíme si promluvit o Putinovi: Jak se Západ mýlí v nebezpečném vládci Ruska (We need to talk about Putin: How the West gets him wrong) právě ony mýty, které o Vladimiru Putinovi a současném Rusku kolují. Téměř jistě zklame příznivce teorií o ruském prezidentovi jako géniovi zla, který vše vidí a nic se neodehraje bez jeho příkazu či podobných konstruktů. Putin je podle Galeottiho spíše schopný oportunista, člověk, který se chopí příležitosti, pokud se mu naskytne. Postupuje při tom opatrně, ale ne zbaběle.

Když se Krym ocitl v mocenském vakuu, kdy centrální moc v Kyjevě neexistovala a ukrajinská armáda byla prolezlá ruskými špiony, Putin, respektive Rusko, prostě využilo proruského sentimentu velké části krymského obyvatelstva a poloostrov si vzalo. Od ruského prezidenta to nebylo žádné dobrodružství, ale kalkulované riziko. Velmi suše, pokud by chtěl Putin dobýt celou Ukrajinu, v únoru až dubnu 2014 mu v tom neměl kdo zabránit. Jen si spočítal, že by taková akce přinesla až příliš mnoho nákladů. Ruský prezident tak není ani geniálním šachistou, který promýšlí svoje tahy několik kroků dopředu, jak je často líčen v alarmistickém tisku, ale prostě jen reaguje na podněty.

Někdy stačí pro pochopení ruských událostí a jejich pozadí i jednoduchá úvaha. Pokud je Vladimir Putin tak bezvýhradně populární, proč tedy dochází k takovým machinacím, jichž jsme svědky během každých voleb? I kdyby chtěl kdokoli ignorovat zprávy očitých svědků o bránění opozičním kandidátům v registraci, o různých „kolotočích“, kdy jeden volič hlasuje několikrát či o nátlaku na státní zaměstnance i zaměstnance různých firem, aby hlasovali „správně“, videa s členkami volebních komisí vhazujícími štosy lístků do uren, jsou více než přesvědčivá. Stejně tak se lze ptát, proč jsou stíhány nevládní organizace či proč Kreml založil Národní gardu o síle větší, než je britská armáda, zaměřené na vnitřní pořádek – pod vedením obskurní postavy Viktora Zolotova, bývalého Putinova bodyguarda, který z platu 70 tisíc liber dokázal „našetřit“ milionové jmění (v librách).   

Základní otázkou tak není, jestli jsou ruské volby zfalšované, Skripal otráven či jestli byl Němcov zavražděn ruskými představiteli. Galeotti sám odmítá oblíbenou verzi, že Putin zvedl telefon a dal příkaz, byť i k jediné z těchto věcí. Otázkou spíše je, co nám tyto události říkají o samotné povaze režimu panujícího v Rusku. Namísto zažité představy o všemocném Putinovi, který zadá příkaz a podřízení jej bez ptaní vyplní, se zde naskýtá obraz systému hájemství, ze kterých jednotliví úředníci či politici žijí. Pokud splní požadovaná kritéria, mohou si relativně dělat, co chtějí. A je jen na nich, jak toho dosáhnou. Všechny zmiňované příklady tak nejsou projevy přímého příkazu z centra, ale místní (teritoriálně či z hlediska funkce) iniciativy.   

Ač to mnohé zklame, Vladimir Putin není ani všemocný, ani vševědoucí, byť se takový obraz snaží vytvořit. Někdy ani do dějů nezasáhne, i když by mohl. Typickým příkladem byl případ Alexeje Uljukajeva, řadového liberálního ministra, který byl v obskurním případu odsouzen k osmi letům vězení v nejtvrdším režimu, když se podle obžaloby pokusil vydírat Igora Sečina. Pro znalce ruských poměrů bylo obvinění naprosto absurdní, protože Sečin je považován, ne neprávem, za nejmocnější postavu po Putinovi. Nikdo ani příliš nepochyboval, že je případ Sečinovou pomstou za to, že Uljukajev bránil „privatizaci“ ropné společnosti Bašněfť do rukou Rosněfti (také státem vlastněné).

Putin – i přes zjevnou nesmyslnost obvinění – nezasáhl, a Uljukajev byl odsouzen. Stejně tak ruský prezident ustoupil, když chtěl jmenovat svého bývalého bodyguarda Alexeje Ďumina šéfem GRU (vojenská rozvědka). Odpor části tzv. siloviků ho ujistil v tom, že bude lepší se tohoto nápadu vzdát a Putin tak raději Ďumina pověřil řízením Tulské oblasti. Jak tedy Galeotti poměrně vtipně uvádí, Rusko není Mordorem, ani Severní Koreou s balalajkami.  

Nepřekvapí tak ani pojetí, které se někdy jmenuje Politbyro 2.0, někdy „kolektivní Putin“. V praxi to znamená, že nemůžeme vše připisovat Putinovi, že ne vše, co se v Rusku stane, ne každý, kdo je, byť i představiteli ruských silových složek, zabit, či ne každá podivnost, která se v Rusku odehraje, je na Putinův příkaz. Většinou je to tak, že ruský prezident jen neudělal dost, aby situaci zabránil.

Tento článek neměl ambicí být recenzí na knihu, která nedávno vyšla v českém vydání (autor článku četl anglickou verzi, nemůže tedy posuzovat případné problémy překladu). Některé věci, které jsou zde uvedeny, se v ní neobjevují, jiné zase naopak. A některými (namátkou mýtem o Velké vlastenecké válce) se nezabývá ani článek, ani kniha. Šlo o upozornění na, sice poměrně útlou, ale zajímavou knihu o současném Rusku. Ta sice asi nepomůže člověku vítajícímu Noční vlky nebo tomu, kdo i za připálenou polévkou vidí Putina, ale pro člověka, který chce chápat, jak vypadá politický systém Ruska, pomocí být může.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud