Arabista: Arabská kultura může přinést hodně dobrého. Že nás převálcuje strach nemám | info.cz

Články odjinud

Arabista: Arabská kultura může přinést hodně dobrého. Že nás převálcuje strach nemám

Je předním českým arabistou, autorem učebnic, umí sedm světových jazyků. Procestoval arabské státy a má moc rád Libyi, což je pro něj nádherná země. O současném rozervaném stavu této země však profesor Jiří Fleissig už moc hovořit nechce. Konec války je podle něj v nedohlednu a před turistickou návštěvou varuje.

 

Jak jste se dostal ke studiu arabštiny?

To byl takový trošku omyl. Nebo náhoda, chcete-li. Když jsem byl v Plzni na střední škole, tak jsem se rozhodoval, kam jít dál. Měl jsem velmi rád matematiku a účastnil jsem se i mnoha olympiád, ale taky mě zajímal orient a Afrika. Když jsem maturoval v roce 1963, tak se na filozofické fakultě otevíraly právě tyto obory – arabština a francouzština. Podal jsem si přihlášku a ono to vyšlo.

To jsou ale dva poměrně dost těžké jazyky, ne?

Ne, neřekl bych. Arabština se zdá těžká, jen když ty znaky vidíte. Myslím si, že čeština je mnohem těžší. Navíc jakmile se jednou arabštinu naučíte, už se tak nějak dorozumíte i v ostatních okolních zemích.

Kdo je Jiří Fleissig?
Vysokoškolský profesor arabštiny. Narodil se v roce 1946. Je autorem mnoha knih či učebnic, mimo jiné encyklopedie islámu či moderní učebnice spisovné arabštiny. Napsal ale například i knihu reálií věnovanou čtyřem historicky nejvýznamnějším městům na území Saudské Arábie: Mekce, Medině, Rijádu a Džiddě, která podle něj vždy hrála významnou roli při rozvoji kultury a obchodu v arabském světě.

To si je tamní řeč tolik podobná?

Všechny arabské státy, kterých je asi přes dvacet, mají v podstatě jeden spisovný jazyk. Pozná se to třeba na na novinách, ze které země pocházejí, přestože některá slova se velmi nepatrně liší. Kdo ovšem umí číst arabštinu, ten si velmi snadno přečte noviny z Maroka či z Alžírska, až takový rozdíl mezi nimi není. Ovšem v řeči, tedy v dialektech, ano. Každý stát má svůj hovorový jazyk a ten se stejně jako v Česku rozpadá na řadu dialektů. Je to podobné jako rozdíly mezi jednotlivými slovanskými jazyky. Třeba Česko a Makedonie. Čech s Makedoncem si porozumí tak zhruba jen z deseti patnácti procent. Zato když půjde o sousední státy, jako Česko a Slovensko, nebo Egypt a Súdán, samozřejmě si porozumí mnohem víc. Nerozumí si ovšem třeba lidé z hlavního města Tunisu a z jihu země právě kvůli dialektům.

Čím to?

Spisovná arabština je založena na jazyku koránu. Takže rozdíl mezi spisovnou arabštinou a dialekty je tisíc čtyři sta let. Nelze se divit, že si ti lidé neporozumí ani ve vlastní zemi. Zkoušel jsem v Egyptě mluvit spisovně arabsky s jednou dámou, a ta mi řekla, že neumí česky, že musím mluvit po jejich. Ona totiž ani nepoznala, že používám skutečně spisovnou arabštinu, tak daleko ten jazyk od dialektů je.

Řeknete příklad?

Třeba takové slovo „zítra“ zní spisovně „radan“. V egyptské arabštině je to ovšem „bukra“. V írácké arabštině zase řeknou „báčír“. A v tuniské arabštině „hudva“. Chápete? Nemohou si porozumět. Jistě, kdo chodil sedm osm let do školy, ten se dorozumí, ale kdo ne, zvlášť mezi lidmi na venkově, tam je velmi obtížné se dorozumět i mezi sebou mezi jednotlivými vesnicemi vzdálenými 50 kilometrů od sebe. Kdo má ovšem školu za sebou, ten se řekněme po půl roce specifický dialekt naučí. Kdyby člověk začal právě jen dialektem, tak to nedá.

Co vás na tom jazyce překvapuje?

Pravidelnost. Spisovná arabština je jedním z nejpravidelnějších jazyků na světě svým tvaroslovím. Jistě, je to dáno tím, že oni se to učí tak trochu středověkým způsobem.

Porovnám vám to s francouzštinou. Když Francouz řekne „můj dům“, tak to „můj“ má jako přídavné jméno. U nás je to zájmeno. A to je jen rozdíl mezi češtinou a francouzštinou. Mezi češtinou a arabštinou je to ještě jinak. Například i předložky jsou jiné. To, co my máme jako předložku, oni mají jako příslovce místa nebo příslovce času. Když třeba v arabštině řeknete dům mé rodiny, tak nejprve je ta rodina a pak teprve ten přivlastňovací znak. Proto říkám, že je to trochu středověké, ale logicky pravidelné. A vlastně i jednoduché, když pochopíte ten princip. Čeština je mnohem složitější na výuku.

Kromě toho je i arabské písmo jednodušší. Každé písmeno má sice čtyři podoby, ale ty jsou jasně dány. V latince, tedy v češtině, máme velké písmeno, malé písmeno, jiné je tiskací, jiné psací, přidejte si háčky čárky, což ze slov dělá něco úplně jiného, měkké a tvrdé Y… To je mnohem těžší pochopit. Ovšem pravda: arabština vyžaduje poměrně velkou slovní zásobu. To jsou dvacetisvazkové slovníky. Říká se, že spisovná arabština je oceán oceánů a myslím si, že celý ten jazyk obsáhne jen málokdo ze samotných Arabů. I proto ale mají tak bohatou kulturu například co se týče literatury. 

Jak se mění motivace studentů ke studiu arabštiny? Když jste začínal učit, tak to přeci jen nebyl úplně dostupný svět.

Ten zájem se datuje řekněme už od sedmdesátých let devatenáctého století a pak po celou první republiku. Měli jsme tu totiž vynikajícího profesora Rudolfa Dvořáka nebo Aloise Musila, který procestoval značnou část severu Arabského poloostrova, a uměl o tom poutavě vyprávět. Nebo třeba Felixe Tauera. Ten udělal velmi známý nádherný překlad pohádek Tisíce a jedné noci. Byl to historik a měl jsem tu čest být jeho posledním žákem, pak už přestal učit. Byla to tehdy prostě taková romantická doba, i Agatha Christie ostatně psala o Orientu často ve svých detektivkách.

Pak samozřejmě nesmím zapomenout na profesora Karla Petráčka, který napsal první českou učebnici spisovné arabštiny. Takže z velké části je to dáno kvalitními učiteli, kteří uměli přitáhnout zájem mladých. Máte pravdu, že se po válce nedalo moc vyjet do arabského světa, ale třeba profesor Petráček měl sepsanou učebnici novinářské arabštiny, aby si lidé u nás mohli přečíst alespoň ty noviny a ekonomické zpravodajství. Vycestovat se nedalo, ale noviny v knihovnách pro zájemce k dispozici, takže tudy se vyvíjel čas. Ekonomika hrála tehdy velkou roli. No a také tu bylo dost manželek Arabů, kteří u nás žili, a ty se o zemi svého muže samozřejmě zajímaly. Těch byla minimálně třetina ze studentů arabštiny.

A dnes je zájem dán čím? Tehdy to byla spíš ta ekonomická sféra, dnes asi politika, že?

Ne, i dnes jsou to stále ekonomové a byznysmeni, kteří do těchto zemí vyjíždějí a berou jako velkou výhodu pro obchod umět arabštinu. Ovšem musím říct, že mnohem větší zájem je logicky o čínštinu a japonštinu, protože to jsou větší trhy, Čína jde ekonomicky nahoru a Japonsko je zase dlouhodobě stabilní země. Nehledě na to, že obě se o výuku jazyka u nás poměrně dost starají díky svým nadacím. Z Arabské strany je to trochu horší. 

Kdy jste vyjel poprvé do arabského světa a do Libye?

Do Libye jsem jel poprvé v osmdesátých letech a je to skutečně krásná země. Kdyby se víc věnovali turistice a rozvoji péče o turisty, nedalo by se tomu nic vytknout. Ta země má nádherné historické památky. Mají mnoho společného s Římem. Jsou tam krásné amfiteátry a to nemluvím o kouzelné přírodě. Libye je sice z větší části poušť, ale na severu ne. Takže Čecha asi překvapí, když si zemi procestuje, jak umí být zelená. Nehledě na to, jak krásné pláže mají, ovšem to zázemí pro turisty stále chybí. Bohužel nepochopili, že by mohli investovat do infrastruktury pro turisty. Kdyby ano, nejezdili bychom do Egypta nebo do Tuniska, ale do Libye, tomu věřte. Mají korálové útesy i hezčí přírodu než jaká je v obou dalších zmiňovaných zemích. Zajímavé je i samozřejmě strávit i dva dny v poušti, opéct si skopové, vyspat se ve stanu a jet dál. Je mi líto, že dnes se tam vyjet nedá. 

A proč se nevěnovali rozvoji turismu, když odhlédnu od událostí, které se tam dějí v posledních letech?

Oni skoro vše vsadili na jednu kartu - těžbu ropy. Pro ně je priorita to, možná ještě budování silné armády. Až pak měly prioritu další věci, je tedy pravda, že důležitý pro ně byl také důraz na školství. Proto také řada lékařů a vzdělaných lidí v Evropě pochází právě z Libye. 

Jak je to v Libyi se svobodou žen?

Je iluze, že mají víc volnosti, než v jiných arabských státech. I když v armádě měly dost prostoru vždycky. Nemají tu sice jako v Izraeli brannou povinnost pro ženy, ale kariéru v armádě tam dělá mnoho žen.

Sledujete současnou situaci?

Ta je teď stále nejasná a nepřehledná. Ta země měla všechny dobré předpoklady k rozvoji ještě za krále, ale za Muammara Kaddáfího už ne. Nechci říct, že si dělal úplně co chtěl, ale diktatura to byla. Byl to velice tvrdý režim, který zpřísnil veškerá pravidla. Včetně alkoholu například. Ten se tam sice dál dovážel, ale byl velmi drahý. Takže víte, jak to řešili zahraniční expati? Vařili si vlastní pivo a dávali je hostům ochutnávat a předháněli se, které je lepší. Myslím, že jsem nikdy nevypil víc piva, než právě v Libyi při návštěvách rodin, které se předháněly v tom, která ho má lepší. Dokonce jsem tam viděl, jak se tam pašovalo pivo v zásobnících benzinu pro tanky.      

Co vás na té zemi ještě překvapilo?

Ta dezorganizace. Vojenská disciplína tam sice byla, ale jako lidé zvenčí jsme nikdy nevěděli, co nás bude příště šokovat. Když jsem tam byl naposledy, tak jsem při odletu čekal dvě hodiny před odletem letadla do Sofie na letišti. Usadili nás do vládního salonku dokonce. Sjížděli se tam další delegáti konference, ale když bylo dvacet minut do odletu letadla, tak jsem pravda, znervózněl. A začal jsem se zajímat o odbavení. Ukázalo se, že oni tak asi pět různých delegací z různých zemí zapomněli v tom salonku. Takže jsme si museli vzít všechna zavazadla do kabiny a vzít to k letadlu sprintem.

Věci, že jsme měli s někým domluvený sraz a on přišel o dvě hodiny později, to prostě k arabskému světu patří a beru to za normální. Ostatně i když měl mít sám Kaddáfí projev k výročí revoluce, tak přijel taky s dvouhodinovým zpožděním a nikomu to nevadilo, všichni spokojeně čekali. On byl ostatně velmi charismatický vládce. Ale to, co se traduje, že ženy tu měly mírnější režim, tak neplatí. Aby cizinec navázal rozhovor nebo vztah s Lybijkou? To nebylo nikdy myslitelné. Mohl by to být cizinec, ale pak jedině muslim.

Dokázal byste tam žít?

Ne. Nebo jen velmi těžko. S některými věcmi bych se prostě nesmířil. Navíc mám rád Česko.

Jak se podle vás ten režim v Libyi vyvíjí dnes a kam země směřuje? Dá se to odhadnout?

No, to je velká smutná věc. Několik vojenských skupin se snaží uchopit moc. Opravdu je teď těžké říct, co z toho vzejde, ale moc růžově to nevidím. Momentálně to ani není bezpečná země pro turisty, což je skutečně velká škoda, z hlediska jejích krás. A i o ty se obávám. Ale víte, v posledních měsících jsem tam nebyl a nehovořil s těmi přáteli, které tam mám, tak by nebylo fér to hodnotit. Mám zprávy jen z novin.

Znáte arabskou mentalitu a mnozí lidé teď straší přílivem muslimů Evropy. Někteří si na tom postavili i politickou kariéru. Co na to říkáte?

Naše tradice jsou zcela jiné. A nebojím se, že by neodolaly muslimským příchozím. Samozřejmě vnímám, co se děje ve Francii a jinde. Jen si myslím, že tato kultura nám také může přinést hodně dobrého. Třeba v literatuře. Nebo v malířství. Ovšem nepřeválcuje nás, z toho strach nemám.

My si můžeme pomoci vzájemně nejen v byznysu, a arabské státy skutečně zajímají naše automobily, traktory, a vozy jako Tatrovky, vojenská technika či obráběcí stroje, ale třeba právě i umění, to je oblast, kde si určitě porozumíme. Zrovna Libye je nesmírně kulturní národ. A ano, arabský svět také zajímá naše plzeňské pivo. V arabských zemích je sice velmi drahé, ale konkrétně Libanonci jej mají rádi. Tedy – arak ze zkvašené vinné révy nebo rýže mají asi raději, ale vzhledem k tomu, že kocovina z něj není příjemná, tak dávají přednost právě pivu.

Nicméně abychom my bezhlavě přijímali islám, to nevidím jako schůdné. Chápu, že někteří lidé si myslí, že bychom tu náruč otevřít měli, ale naše mentalita je opravdu jiná.   

Co vám schází z dob, kdy jste jezdil do arabských zemí?

Jejich meze, tedy předkrmy, a jehněčí! Pravda, jednu věc jsem sice ochutnal, jen abych neurazil, protože třeba Libanonci dávají mezi předkrmy syrová beraní játra. Nicméně to mi skutečně nechybí. No ale jinak bych ještě opravdu rád znovu viděl některé památky právě v Libyi, což se mi vzhledem k situaci v té zemi opravdu už asi bohužel nepovede. A ani bych to teď nikomu nedoporučoval.

A taky nezapomenu na zážitky, kdy jdete do restaurace a ta má záměrně okna orientovaná na izraelská palebná postavení dvě stě metrů od vás. Pravda, po třech panácích araku už to vezmete jako samozřejmost takové věci, že se tím vlastně chlubí. Právě proto říkám, že mám velké obavy o historické památky v arabských zemích, protože tam když se bojuje, tak se bojuje, a když se někdo ukrývá třeba v památkách, tak jde veškerá kultura stranou.

Vy sám jste věřící?

Myslíte jako muslim, nebo křesťan? To ne. Mně je blízký budhismus.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud