Arabista: Arabská kultura může přinést hodně dobrého. Že nás převálcuje strach nemám

Lenka Petrášová

Je předním českým arabistou, autorem učebnic, umí sedm světových jazyků. Procestoval arabské státy a má moc rád Libyi, což je pro něj nádherná země. O současném rozervaném stavu této země však profesor Jiří Fleissig už moc hovořit nechce. Konec války je podle něj v nedohlednu a před turistickou návštěvou varuje.

 

Jak jste se dostal ke studiu arabštiny?

To byl takový trošku omyl. Nebo náhoda, chcete-li. Když jsem byl v Plzni na střední škole, tak jsem se rozhodoval, kam jít dál. Měl jsem velmi rád matematiku a účastnil jsem se i mnoha olympiád, ale taky mě zajímal orient a Afrika. Když jsem maturoval v roce 1963, tak se na filozofické fakultě otevíraly právě tyto obory – arabština a francouzština. Podal jsem si přihlášku a ono to vyšlo.

To jsou ale dva poměrně dost těžké jazyky, ne?

Ne, neřekl bych. Arabština se zdá těžká, jen když ty znaky vidíte. Myslím si, že čeština je mnohem těžší. Navíc jakmile se jednou arabštinu naučíte, už se tak nějak dorozumíte i v ostatních okolních zemích.

Kdo je Jiří Fleissig?

Vysokoškolský profesor arabštiny. Narodil se v roce 1946. Je autorem mnoha knih či učebnic, mimo jiné encyklopedie islámu či moderní učebnice spisovné arabštiny. Napsal ale například i knihu reálií věnovanou čtyřem historicky nejvýznamnějším městům na území Saudské Arábie: Mekce, Medině, Rijádu a Džiddě, která podle něj vždy hrála významnou roli při rozvoji kultury a obchodu v arabském světě.

To si je tamní řeč tolik podobná?

Všechny arabské státy, kterých je asi přes dvacet, mají v podstatě jeden spisovný jazyk. Pozná se to třeba na na novinách, ze které země pocházejí, přestože některá slova se velmi nepatrně liší. Kdo ovšem umí číst arabštinu, ten si velmi snadno přečte noviny z Maroka či z Alžírska, až takový rozdíl mezi nimi není. Ovšem v řeči, tedy v dialektech, ano. Každý stát má svůj hovorový jazyk a ten se stejně jako v Česku rozpadá na řadu dialektů. Je to podobné jako rozdíly mezi jednotlivými slovanskými jazyky. Třeba Česko a Makedonie. Čech s Makedoncem si porozumí tak zhruba jen z deseti patnácti procent. Zato když půjde o sousední státy, jako Česko a Slovensko, nebo Egypt a Súdán, samozřejmě si porozumí mnohem víc. Nerozumí si ovšem třeba lidé z hlavního města Tunisu a z jihu země právě kvůli dialektům.

Čím to?

Spisovná arabština je založena na jazyku koránu. Takže rozdíl mezi spisovnou arabštinou a dialekty je tisíc čtyři sta let. Nelze se divit, že si ti lidé neporozumí ani ve vlastní zemi. Zkoušel jsem v Egyptě mluvit spisovně arabsky s jednou dámou, a ta mi řekla, že neumí česky, že musím mluvit po jejich. Ona totiž ani nepoznala, že používám skutečně spisovnou arabštinu, tak daleko ten jazyk od dialektů je.

Řeknete příklad?

Třeba takové slovo „zítra“ zní spisovně „radan“. V egyptské arabštině je to ovšem „bukra“. V írácké arabštině zase řeknou „báčír“. A v tuniské arabštině „hudva“. Chápete? Nemohou si porozumět. Jistě, kdo chodil sedm osm let do školy, ten se dorozumí, ale kdo ne, zvlášť mezi lidmi na venkově, tam je velmi obtížné se dorozumět i mezi sebou mezi jednotlivými vesnicemi vzdálenými 50 kilometrů od sebe. Kdo má ovšem školu za sebou, ten se řekněme po půl roce specifický dialekt naučí. Kdyby člověk začal právě jen dialektem, tak to nedá.

Co vás na tom jazyce překvapuje?

Pravidelnost. Spisovná arabština je jedním z nejpravidelnějších jazyků na světě svým tvaroslovím. Jistě, je to dáno tím, že oni se to učí tak trochu středověkým způsobem.

sinfin.digital