Arabské jaro 2.0: Protesty v Africe nekončí. Horší čas si ale revolucionáři vybrat nemohli

Pavel Novotný

KOMENTÁŘ PAVLA NOVOTNÉHO | Mají Súdán a Alžírsko šanci stát se spíše demokratickými či alespoň svobodnými zeměmi? Nebo je po egyptském vzoru opanuje armáda, která jen rozdává rozkazy a po politicích dupe v kanadách? Čekají Afriku další protesty? Převraty? Arabské jaro z roku 2011 nakonec přineslo více utrpení než svobody. Příčiny, kvůli kterým povstali především mladí lidé, se ale autokratickým režimům odstranit nepodařilo. I proto, že se o to ani nepokoušely.

Súdánci se včera na náměstích radovali z pádu nenáviděného prezidenta Umara Bašíra, který zemi řídil tvrdou a navíc ekonomicky nešikovnou rukou dlouhá tři desetiletí. Už dnes se ale (právem) obávají, že jejich zemi hrozí egyptský, ba obecně africký scénář. Vojáci – zkraje i krátce milováni za to, že sesadili diktátora – převezmou vládu sami. A už se jí nevzdají. „Jeden zloděj nahradí druhého,“ zhodnotil změnu pro list The Washington Post súdánský demonstrant Ahmad Ibrahím.

Je jistě otázkou, zda súdánské výložky mohou svému státu vládnout ještě drsněji a méně efektivně než Bašír se svými nejbližšími. Třeba egyptští sousedé si ale oproti prvnímu desetiletí nového století co do míry svobody pohoršili: prezidenta Husního Mubaraka (vládl v letech 1981 až 2011) jistě nelze označit za demokrata a i on samozřejmě před nástupem do funkce svlékl stejnokroj s lampasy. Na jeho panování ale teď, kdy zemi řídí jen naoko převlečený generál Abdal Fatáh Sísí, vzpomínají svobodomyslní Egypťané s nostalgií.

Za televizní rozhovor s gayem rok vězení? Pro egyptského moderátora realita

sinfin.digital