Asad přežil jiné arabské diktátory, povstání vlastních občanů i odpor Západu. Jak to dokázal? | info.cz

Články odjinud

Asad přežil jiné arabské diktátory, povstání vlastních občanů i odpor Západu. Jak to dokázal?

Opora zvenčí. Podpora těch poddaných, kteří mu jsou zavázáni nebo dávají přednost jeho diktatuře před chaosem. Nejednota domácích rebelů i nedůsledná politika cizích mocností. Takové vysvětlení nalezla stanice Al-Džazíra pro fakt, že syrský prezident Bašár Asad – na rozdíl od jiných arabských diktátorů – politicky i fyzicky přežil. A autor tohoto textu s argumentací katarské televize souhlasí.

Před šesti, sedmi lety se zdálo pravděpodobné, že Asada brzy potká osud jiných regionálních autokratů a diktátorů. Svět ho už viděl v exilu a zapomnění, nebo dokonce v hrobě.

Píše se rok 2018. Muammar Kaddáfí (Libye) a Alí Abdalláh Sálih (Jemen) jsou mrtví. Zín Abidín bin Alí (Tunisko) je v saúdském exilu a Husní Mubarak (Egypt) byl svými lidmi nejprve odsouzen, pak zproštěn viny, aby nyní v kritickém stavu pomalu umíral.

Zmínění vládci kdysi nosívali honosné výložky, dotáhli to na maršály i šéfy bezpečnosti. Přesto zmizeli ze scény. Syrský diktátor Bašár Asad, který hodlal být londýnským lékařem a do funkce dědičného prezidenta ho uvrhla až bratrova smrt, vyhlíží zdravě i spokojeně. Proč?

Opora zvenčí

Rusko je v zemi přítomno od studené války, konkrétně od roku 1971, kdy získalo námořní základu v Tartúsu. Tehdy šlo o spíše nevýznamnou, malou zásobovací stanici, která byla pro Moskvu důležitá polohou ve Středozemním moři. Nedlouho po začátku Arabského jara a syrské občanské války (2011) se dokonce objevily zprávy, podle kterých Rusové (byť dočasně) základnu opustili.

Jenže přišel rok 2013 a Rusové nabídli váhavému americkému prezidentovi Baracku Obamovi možnost vyhnout se vojenskému útoku na Asadův režim. Stali se syrskému režimu nepostradatelnými a v roce 2015 do země vstoupili i vojensky. Dnes jsou hlavními partnery Damašku.

Nejen stanice Al-Džazíra se ovšem domnívá, že jako první podal Asadovi pomocnou ruku Írán, a to už v roce 2012. Tehdy měl Asad na krajíčku, jeho armáda se v podstatě rozpadla a rebelové se dostali do bezprostřední blízkosti vládnoucí rodiny. Tehdy Teherán nabídl vyčerpanému Asadovi pomoc v podobě vlastních instruktorů, ale především šíitských milicí, které až dosud do značné míry suplují klasickou armádu.

Nejednota povstalců

Syrským povstalcům se nepodařilo sjednotit na základních požadavcích. Nenalezli vůdčí postavu, kterou by alespoň většina opozice respektovala. Svobodná syrská armáda zkraje opravdu vznikla z dezertérů a místních dobrovolníků, tedy odspodu. Její velitelé se ale utápěli v rozbrojích a každý z nich hledal oporu u jiného zahraničního mecenáše.

Do boje pak vstoupili islamisté, ke kterým se přidali i mnozí, do té doby víceméně sekulární rebelové. S nástupem Islámského státu (ISIL) přišly další střety uvnitř opozice. Asadovi lidé sporů umně využívali a přesvědčili významnou část zahraničních politiků i novinářů, že všichni neposlušní Syřané jsou fakticky islamističtí teroristé.

Nedůsledný postup cizích mocností

Západ odmítl v Sýrii intervenovat i kvůli soustředěnému odporu Ruska. Především Turecko, ale i Západ dlouho trvaly na odstoupení Bašára Asada. V jeho okolí se ovšem nenašel nikdo, kdo by ho dokázal sesadit. A pokud ano, záměr se mu nepodařil a svět si může být jist, že takový troufalec už není mezi živými, což platí i pro jeho příbuzné.

Spojené státy od tohoto požadavku na Asadův odchod nadobro odstoupily až loni, čímž fakticky posvětily prezidentovo setrvání v čele státu. Reagovaly tak na silnou prezidentovu pozici v zemi, který se navíc opírá o mimořádně asertivní Rusko.

Podpora zevnitř

Málokterý Syřan se (doslova) bez mučení vyjádří v tom smyslu, že Asadův režim miluje pro jeho demokratický a nenásilný charakter. Mnohý ovšem už upřímně dodá, že před chaosem občanské války dává přednost relativně stabilní diktatuře.

Asad patří k náboženské společnosti alavitů, která před válkou představovala jen asi 13 procent populace, přesto po uplynulé půlstoletí Sýrii vládla, a to právě prostřednictvím Asadovy rodiny. Jakkoli alavité v rozhovorech s cizinci podporou Asadovi nehýří, ve skutečnosti za ním obvykle stáli i ve strachu z odplaty od většinových sunnitů. I mezi nimi si ale režim našel oddané spojence, které nechal profitovat na bohatství země. Za Asadem obvykle stojí i příslušníci další menšin (křesťané, drúzové, šíité), které alavitský režim protežoval právě jako spojence vůči většinovým sunnitům.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud