Balkán v čele Evropy: Hvězdná chvilka Chorvatska koronaviru navzdory? | info.cz

Články odjinud

Balkán v čele Evropy: Hvězdná chvilka Chorvatska koronaviru navzdory?

Evropskou unii v současné době vede, s nadsázkou řečeno, Balkán: od začátku roku až do konce června je předsednickou zemí Rady EU Chorvatsko. Nejen pro unii, ale i pro Chorvaty samotné to mělo mít (a také má) velký význam. Tím spíš, že pandemie koronaviru chorvatské předsednictví „den ze dne“ výrazně zdramatizovala a zkomplikovala: politické špičky ze Záhřebu teď musejí obstát ve zcela bezprecedentní situaci. Na INFO.CZ zveřejňujeme následující text, původně chystaný do nového magazínu „I“.

Editorial Jana Januše
Podle původního plánu jsme měli v těchto dnech dokončovat práce na zcela novém časopisu „I“. Vedle současných publicistických postupů jsme pro něj zvolili v českém prostředí specifickou metodu: aktuální témata a problémy propojovat s těmi historickými – protože téměř všechno už tady v nějaké podobě bylo – a tak ukázat, co by mohlo následovat v budoucnu. Koronavirová pandemie nás ale zaskočila stejně jako všechny ostatní. Rozhodli jsme se proto, že první číslo magazínu „I“ vydáme až v září, s určitým prologem v podobě letního bookazinu „Korona“, v němž se ohlédneme za událostmi těchto měsíců spojenými s pandemií. O původně plánovaná témata ale nepřijdete. Některá z nich, jako tento text, vám nabízíme v aktualizované verzi na webu INFO.CZ.

Třebaže to není poprvé, co se vedení Evropské unie ujala země z Balkánu – v letech 2018 a 2019 jí předsedaly Bulharsko, respektive Rumunsko, nemluvě o předchozích předsednictvích Řecka, Kypru a Slovinska, je chorvatská „mise“ (s motem „silná Evropa ve světě plném výzev“ – „A Strong Europe in World of Challenges“, což se v dnešních časech vážně hodí, bez jakékoli ironie) v jednom ohledu přelomová, dokonce i když ponecháme stranou koronavirus. EU zatím nikdy neřídil stát, jenž se v devadesátých letech minulého století naplno zapojil do válek a do genocidních tažení, které po sobě zanechaly obrovské materiální škody, množství obětí i psychická traumata, s nimiž se (nejen) jeho obyvatelé budou vyrovnávat ještě dlouhou dobu.

Povinností, jež s sebou předsednictví státu, který vstoupil do Evropské unie jako zatím poslední (k 1. lednu 2013), nese, byla už před vypuknutím pandemie celá řada. Šéf chorvatské vlády v prvním pololetí předsedá Radě EU, jednomu z klíčových orgánů společenství, kde se hledají často složité a citlivé kompromisy. Chorvatsko v čele unie naplňuje agendu určenou pro daný půlrok, respektive pro posledních osmnáct měsíců v rámci tzv. společného programu „trojice předsednictví“. V případě Chorvatska, jež v tomto ohledu navazuje na Rumunsko a Finsko, jde, respektive mělo jít mimo jiné o posílení digitalizace a o podporu konkurenceschopnosti evropského průmyslu (včetně malých a středních podniků), o podporu rovnosti žen ve společnosti a sociálních práv obecně atd. Troufnu si říci, že koronavirová pandemie učinila některá z těchto témat přinejmenším dočasně nepodstatná, současně ale nastolila řadu jiných: spolupráci v oblasti zdravotnictví, podporu podnikatelů ohrožených nejrůznějšími omezeními nebo udržení, přesněji řečeno co nejrychlejší obnovení „schengenu“, tj. volného pohybu osob, zboží a kapitálu.

Magazín I: Balkán v čele EU

Role předsedajících Chorvatů byla i bez problémů s koronavirem o to složitější, že v prosinci loňského roku začala úřadovat nová Evropská komise v čele s Němkou Ursulou von der Leyenovou, která ještě není tak „zaběhnutá“, jako byla její předchůdkyně, vedená Lucemburčanem Jeanem-Claudem Junckerem. Chorvatský premiér a šéf Chorvatského demokratického společenství Andrej Plenković (v úřadu od října 2016), ministr zahraničních věcí Gordan Grlić-Radman z téže politické strany i nový prezident Zoran Milanović (vůdce chorvatských sociálních demokratů a ministerský předseda z let 2011–2016, který na konci loňského roku porazil ve volbách úřadující hlavu státu Kolindu Grabarovou Kitarićovou), by zkrátka měli starostí nad hlavu i za „normálních okolností“.

Chorvatská vláda si je dobře vědoma toho, že na jejím zdaru/nezdaru hodně záleží. Při této příležitosti si stačí připomenout dlouhodobě nepříjemné dozvuky a následky toho, jak úspěšné předsednictví České republiky zničil na jaře 2009 někdejší šéf opozičních sociálních demokratů Jiří Paroubek, když ve sněmovně nakonec na několikátý pokus dosáhl vyslovení nedůvěry koaličnímu kabinetu Mirka Topolánka. Chorvatsko je navíc malá, mladá, a navíc balkánská země, na jaké na Západě, chci říct ve „starých členských zemích“, hledí někteří politikové, o „běžné populaci“ nemluvě, tak trochu svrchu. Vzpomínáte si ještě na arogantní výrok francouzského prezidenta Jacquesa Chiraca z roku 2003, podle něhož „kandidátské státy EU zmeškaly (v souvislosti s jejich podporou americké invaze do Iráku) vhodnou příležitost mlčet“? Nedělejme si iluze, že se situace od té doby zlepšila: četní západní politici vnímají země „na východ od Rýna“ pořád stejně, jenom si pečlivě hlídají, aby něco takového neřekli nahlas.

Úspěch Chorvatska je důležitý nejen pro tamní vládu a pro tamní vnitropolitický vývoj, ale i pro jeho obyvatele, kteří jsou na každý mezinárodní nezdar ve srovnání například s námi, Čechy, kromobyčejně citliví. Republika Hrvatska vznikla na troskách bývalé (svérázně) komunistické a krátce postkomunistické Jugoslávie teprve v červnu 1991 a byl to věru „těžký porod“. Vyhlášení nezávislosti (mimochodem, společně se Slovinskem, jehož se ale následné boje prakticky nedotkly) totiž vedlo ke krutému válečnému konfliktu, převážně mezi Chorvaty a chorvatskými (krajinskými) Srby (součást tzv. jugoslávských válek).

Magazín I: Balkán v čele EU

Tyto boje, jež ničily a paralyzovaly zemi až do roku 1995 (v Chorvatsku jsou známé jako Domovinski Rat, tj. občanská válka či válka za nezávislost), měly fatální vnitropolitické i zahraničněpolitické důsledky. To se projevilo i ve chvíli, kdy Záhřeb na počátku 21. století požádal o vstup do Evropské unie. Vzhledem k tomu, že tamní vláda jen s krajní neochotou spolupracovala s Mezinárodním trestním tribunálem pro bývalou Jugoslávii (například při pátrání po generálovi Antem Gotovinovi), nebylo dlouhou dobu jasné, zda „přístupová jednání“ vůbec začnou. Nakonec ale dopadlo všechno dobře a Chorvatsko se v roce 2009 stalo nejprve členem Severoatlantické aliance a, k již zmíněnému 1. lednu 2013, i členem EU.

Jakkoli by se na první pohled mohlo zdát, že se v případě Chorvatska jedná o příběh se šťastným koncem, skutečnost je/může být složitější. Jde totiž, znovu to opakuji, o zemi na Balkáně, což je vskutku „specifický“ prostor na jihovýchodní periferii Evropy. Ponecháme-li stranou jeho starší dějiny, které nejsou z velké části ničím jiným než strašlivou historií krvavých střetů mezi tureckými dobyvateli a jeho převážně křesťanskými obránci (kteří se navíc co chvíli „řezali“ se stejným zápalem a se srovnatelnými důsledky i mezi sebou), byl tento region i ve 20. stoletím místem, kde se odehrávaly vskutku dramatické příběhy, posuďte ostatně sami.

Právě zde proběhly v letech 1912–1913 tzv. balkánské války, jež byly v mnoha ohledech „předehrou“ k první světové válce; právě tuto oblast, zejména tzv. první Jugoslávii, zasáhla drtivě druhá světová (a s ní související občanská) válka; právě v této oblasti proběhla po roce 1945 další občanská válka, tentokrát v Řecku, a právě tady se v první polovině 90. let střílelo, vraždilo, „etnicky čistilo“, mučilo a znásilňovalo v rámci již zmíněných jugoslávských válek, právě tady musely bránit ještě několik let dalšímu krveprolití mezinárodní jednotky. Pár set kilometrů od mírumilovné a poklidné západní a střední Evropy…

Magazín I: Balkán v čele EU

O tom, že stará nepřátelství a staré nenávisti nejsou zdaleka zapomenuty, svědčí, abych uvedl alespoň jeden příklad za všechny, naprostá nesmiřitelnost Srbů vůči Kosovské republice, jež vyhlásila samostatnost v únoru 2008 a již Bělehrad stále považuje za své území a uplatňuje na ni nárok jako na Autonomní provincii Kosovo a Metochie. Příznačné jsou i některé na první pohled bezvýznamné až bizarní „drobnosti“, jež ale hodně vypovídají o náladách a smýšlení obyvatel jednotlivých zemí bývalé Jugoslávie. Když například v létě 2018 hráli fotbalisté Chorvatska finále mistrovství světa, našlo se jenom velmi málo Srbů, kteří by jim drželi palce, a když chorvatské reprezentaci popřál před zápasem hodně štěstí srbský tenista Novak Djoković, v Srbsku mimořádně populární světový hráč číslo jedna, dočkal se od svých krajanů na sociálních sítích hodně příkrého odsouzení (jemně řečeno) a jen velmi vzácné podpory. Jak jsem již řekl: zdánlivá maličkost, mající ovšem nemalou vypovídací hodnotu.

Nejen s ohledem na koronavirovou krizi, ale i vzhledem ke všemu výše uvedenému je zkrátka třeba, aby chorvatské předsednictví Evropské unie v první polovině tohoto roku uspělo. Pro Chorvaty, přirozeně, ale i, na první pohled paradoxně, pro Srby, pro něž by mohlo být velkou vzpruhou a motivací v jejich úsilí stát se členským státem evropských společenství, i pro EU, jejíž orgány čelí v posledních týdnech, do jisté míry nespravedlivé, kritice, že tváří v tvář katastrofě „nic nedělají“.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud