Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Bij Turka a všechny ostatní „mohametány“: Krátká historie islamofobie

Bij Turka a všechny ostatní „mohametány“: Krátká historie islamofobie

Představte si situaci: Jedete ve vlaku. Kousek od vás sedí dvě mladé dívky, jedna z nich má schované vlasy pod hidžábem. Najednou na ně začne dorážet chlap jako hora, vykřikuje, že by měli všechny muslimy pozabíjet. Děvčata jsou vyděšená, nemají se jak bránit. Co uděláte? Přesně ve stejné situaci se v pátek 26. května ocitli pasažéři ve vlaku v americkém Portlandu. Tři odvážní muži se postavili jednomu, který však měl na rozdíl od nich nůž. Výsledkem jsou dva mrtví, jeden těžce raněný a xenofobní fanatik ve vazbě. Amerika je na své hrdiny pyšná, pořádá sbírku na pomoc rodinám zavražděných (třiapadesátiletý bývalý voják Ricky John Best po sobě nechal čtyři děti) – tedy až na prezidenta Trumpa, jenž se sice na svém twitteru pyšní hesly o boji proti rasismu, ale ty, kdo se proti němu skutečně i za cenu vlastního života postavili, nijak nezmínil, natož aby jejich čin ocenil. 

Islamofobie, strach z islámu a muslimů, je v poslední době čím dál skloňovanějším termínem, a přestože by si muslimové přáli, aby to byl jev nový, který se dá vysvětlit konkrétními událostmi, není tomu tak. Ve francouzském slovníku Le Petit Robert se sice heslo „islamofobie“ objevilo až v roce 2005, v Oxford Dictionary ho však bylo možné poprvé nalézt už v roce 1923. Katarská televize al-Džazíra hledá kořeny islamofobie v koloniální éře a v odporu evropských úředníků k domorodým obyvatelům. Posléze ji podle nich silně přiživila íránská revoluce se svými striktními pravidly, nicméně jako hlavní rozbušku vnímají události z 11. září 2001. Islám se po nich stal novým nepřítelem Západu, který se po skončení studené války neměl vůči komu vymezovat a „rudou hrozbu“ tak nahradila „hrozba zelená“.

Kořeny démonizování islámu a muslimů ale musíme hledat ještě hlouběji v minulosti. Podle BBC platil islám ve Spojených státech až do roku 1944 za legitimní důvod k zamítnutí žádosti o občanství. Zamítáni byli dokonce i křesťané, kteří by „mohli být“ muslimy nebo ti, jejichž předci či příbuzní vyznávali islám. Až do roku 1952 byla bílá barva kůže základním atributem naturalizovaných Američanů a nezdálo se, že by islám mohl být s „bělostí“ slučitelný. Dnes žije ve Spojených státech pouhých osm milionů muslimů z celkového počtu více než 325 milionů obyvatel, tedy méně než 2,5 %.

Islám však zůstává tradičně vnímaný jako neamerický a muslimové jako potenciální hrozba. Americký průzkum veřejného mínění z června 2015, přišel s výsledky, podle nichž by 38 % obyvatel nevolilo jinak velice schopného prezidentského kandidáta, pokud by byl muslim. Konec konců nemusíme chodit daleko, když se republikáni snažili poškodit image demokratického prezidenta Baracka Obamy, vypichovali jeho prostřední jméno Hussein – ve snaze navodit dojem, že je muslim. (I když je to nesmysl.) A přestože se podle údajů FBI muslimové podílí na pouhých 5 % domácích teroristických útoků, mají Američané zvláštní program na boj s extremismem, jenž americké muslimy monitoruje.

Před sílící islamofobií varoval už v roce 2004 někdejší generální tajemník OSN Kofi Annan a hovořil o nutnosti bojovat s předsudky. Zásadním problémem islamofobie je nesprávný výklad islámu a celá řada předsudků pramenících z úplné nebo jen částečné nevědomosti. Jeden z nejvlivnější britských think-tanků na poli boje proti rasismu The Runnymede Trust přišel už před 26 lety se zprávou nazvanou „Islamofobie: Výzva pro všechny“, jejíž závěry jsou stále aktuální (a možná dnes více než dříve).

Podle nich pramení islamofobie především z chybného vnímání islámu jakožto statického monolitu neschopného reagovat na moderní dobu a muslimů jako „těch druhých“, kteří žádným způsobem nereagují na ostatní kultury, ani jimi nejsou ovlivňováni. Islamofobní pohled staví Západ nad islámský svět, který považuje za barbarský, sexistický, iracionální a primitivní, násilnický a agresivní. Islám je vnímaný jako politická ideologie využívaná pro politické nebo vojenské účely a jakákoliv kritika Západu z úst muslimů je okamžitě a bezmyšlenkovitě zavrhovaná. Nepřátelství vůči muslimům je vnímané jako cosi normálního a pochopitelného. Navíc je tu běžné zaměňování Araba za muslima.

Ze strachu z islámu těží ultrapravicové politické strany, které se ohánějí islamofobními termíny, jako je „islamizace Evropy“ nebo „skrytá islámská hrozba“. Zdůrazňují rizikovost muslimů, jejich vysokou porodnost a neochotu integrovat se. Podle al-Džazíry přilila olej do ohně i ekonomická krize, která vypukla před deseti lety a jež posloužila právě extrémní pravici k posílení nenávisti vůči přistěhovalcům, kteří jsou potenciálními „zloději“ pracovních míst a „zneuživateli“ sociálních systémů. Nárůst nenávisti vůči muslimům je patrný i ve Spojených státech, kde se počet trestných činů, jejichž oběťmi byli muslimové, zvýšil z 1400 v roce 2015 na více než 2000 v roce 2016. Některé státy USA odmítly statistiky tohoto druhu zločinů zveřejnit a sklidily tak kritiku v Kongresu. Odhady praví, že by čísla mohla být až třicetkrát vyšší.

Ale nemusíme chodit daleko. Xenofobní fanatici těžící ze strachu z neznámého, jenž je vlastní všem lidem, v Čechách mají sice pré až v posledních letech, ale historii islamofobie máme poměrně dlouhou. Hrůza „z Turka“, jehož hlavu, které vyklovává oči krkavec, má dodnes ve svém erbu knížecí rod Schwarzenbergů, vedla v 16. století českého pána a diplomata Václava Budovce z Budova k sepsání dnes úsměvně působícího spisu nazvaného Antialkorán. Ten měl s definitivní platností odradit všechny zbožné katolíky od myšlenek na případnou konverzi.

Jeho slovník s lety sice poněkud zastaral, nicméně obsah se zas tolik neliší od současných internetových diskusí: „A jistě kdybychom Turky za tak blízké sousedy neměli a s nimi bojovati nemuseli, ano že mnoho tisíců lidu křesťanského sobě podmaněného mají a posavád podmaňují, i náše milé přátely zajímají, hubí a mordují, mohlo by snad bez této práce býti. Ale poněvadž nám křesťanům ustavičný s nimi boj jest a mnozí k nim za tělem a světem jdou a odpadají… jaký tu jed medem pomazaný se podává a jako machomurka nad jiné všecky houby nejkrásnější, avšak jedovatá za dobrou houbu se vyhlašuje, ti takoví snadno k otrávení přicházejí, a zvláště kteří Písem svatých nečtou. Nebo o nebeském věku to smýšlejí, že bez práce a ustání jísti a píti a tělesných frejů požívati v něm budou, tak jakž se to vše z jejich Alkoránu ukáže.“

Václav Budovec z Budova se nakonec Turka bál zbytečně. Jeho život skončil spolu s dalšími šestadvaceti českými pány v rukou kata Mydláře na Staroměstském náměstí (a za to, že „mohametánům“ tlumočil, mu ještě před samotnou popravou vyřízli jazyk). Stejně, jako v případě odvážných mužů, kteří se minulý týden rozhodli postavit na obranu dvou mladých dívek, se tak nakonec „naši“ ukázali být podstatně nebezpečnější než „oni“. 

 

Kouká jako vyvoraná myš, nebo hledí jak žaba z kyšky? Mapy ukazují, jak se napříč ČR liší používání slov

Některá slova patří do nářečí nebo jsou pevně spojená s určitým regionem, třeba šufánek (naběračka) či zapackovat (klopýtnout). Co ale třeba slova jako koukat se, dívat se a hledět – máte pocit, že je jen tak volně zaměňujeme nebo volíme třeba podle formálnosti situace? Ve skutečnosti byla nebo jsou všechna tato slova regionálně vázaná.

Neznamená to sice, že by se v určité oblasti používalo výhradně jen jedno z nich, ale jsou oblasti, ve kterých je znatelná tendence volit některé z nich častěji.

U trojice slov koukat, dívat, hledět je současná situace podobná té původní nářeční. V Čechách i na Moravě se díváme, ale v Čechách se navíc často i koukáme. Na střední a východní Moravě a v části Slezska navíc i hledíme. Rozdíly se zachovávají i v ustálených spojeních kouká jako vyvoraná myš nebo hledí jak žaba z kyšky.

 

Kde lidé spíše hledí a kde spíše koukají

Kde lidé spíše hledí a kde spíše koukají • Foto https://syd.korpus.cz/

Link

Co děláme, když nás tlačí čas? V severní polovině Čech a také v části Moravy se pospíchá, kdežto v jihozápadní části Čech se častěji chvátá. Na východě Čech se spěchá, což dříve plynule přecházelo ve středomoravské spíchá, které ale dnes slyšíme už jen výjimečně.

V Českém jazykovém atlasu najdeme zaznamenané i další zeměpisné rozdíly u běžně užívaných slov, které však už v dnešní mluvě nejsou tak patrné. Zatímco v severovýchodní polovině Čech a na severní a severozápadní Moravě se říkalo, že je člověk bojácný, v jihozápadní polovině Čech a na jihozápadní a střední Moravě se používalo spíš označení bázlivý.

 

Je bojácný, nebo bázlivý?

Je bojácný, nebo bázlivý? • Foto Český jazykový atlas, Ústav pro jazyk český AV ČR 2012, http://cja.ujc.cas.cz

Link

Člověku bez pokrývky hlavy se říkalo v severovýchodní polovině Čech vlasatý, v jihozápadní prostovlasý. Když se někomu nechtělo pracovat, byl na většině území Čech prostě líný, ale na jižním okraji lenivý a na Moravě lenošný nebo dokonce shnilý (což se používá dodneška).

Porovnání dalších dvojic slov najdete v aplikaci SyD Českého národního korpusu

Další mapy, které ukazují, jak odlišnou mají lidé tendenci používat obecně známá slova naleznete na webu Reflex.cz. 

 

Komunální volby 2018 se blíží. Aktuální informace i zpravodajství o sestavování politických koalic naleznete zde>>>

-1