Blízký východ 2017: Úder na Islámský stát, nevyzpytatelný Trump i podivná blokáda Kataru | info.cz

Články odjinud

Blízký východ 2017: Úder na Islámský stát, nevyzpytatelný Trump i podivná blokáda Kataru

Blíží se konec roku a s ním nevyhnutelné bilancování. Blízký východ v roce 2017 rozhodně patřil k nejrušnějším oblastem a do větší či menší míry ovlivňoval dění po celém světě. A nejen proto, že odtamtud přece přicházejí všichni ti teroristi, migranti a uprchlíci, a taky že tamní režimy sedí na obrovských zásobách ropy, bez níž bychom se nejspíš vrátili do doby kamenné…

Následující shrnutí nastiňuje vývoj postojů nejdůležitějších aktérů a událostí v klíčových zemích regionu. Proto nelze pominout Spojené státy, které jsou už desítky let považovány za garanta jakés takés stability na Blízkém východě, ale které jej také jediným tahem dokážou důkladně rozvrátit. V uplynulém roce navíc v jejich čele stál jistý Donald, Donald Trump. 

USA: Když nevíte dne, ani hodiny

Americký prezident Donald Trump zvládl za necelý rok v úřadu prezidenta ledascos, většinu tvořily výroky a skutky, z nichž zbytku světa padala čelist nevěřícností. Po roce od zvolení je stále ještě těžké říct, jaký přístup hodlá Trumpova administrativa zaujmout vůči Blízkému východu. Prezident hovořil o několika cílech, jichž by v oblasti rád dosáhl. Patřila k nim porážka Islámského státu, zatlačení Íránu, vyřešení palestinsko-izraelského konfliktu a znovuzískání význačného postavení Ameriky.

Prozatím si mohou ze seznamu odškrtnout jeden bod. V boji proti IS navázal Trump na aktivity svého předchůdce Baracka Obamy a dočkal se vítězství jak v Mosulu, tak v Raqce.

Avizovaný tlak na Írán zůstává pouze u velkých slov, k žádné skutečné akci nedošlo. Otázku dohody o omezení íránského jaderného programu přehodil na Kongres, a přes všechna silácká vyjádření Spojené státy dál bez problémů spolupracují s Íránem podporovanými jednotkami v Iráku a Sýrii.

Pokud jde o palestinsko-izraelský konflikt, slíbil Trump na počátku roku „dohodu století“ a na jeho konci jednostranně uznal Jeruzalém jako hlavní město výhradně Izraele, což je krok, jenž může potenciální mírové partnery pouze odcizit. Mírový proces bude tím pádem o to těžší oživit a nahraje to leda tak radikálům.

Vůdčí představitelé jednotlivých režimů na Blízkém východě se aktuálně ke Spojeným státům staví velice chladně a jejich renomé je na bodu mrazu. Trump je pro ně nevypočitatelný prezident, jenž stojí v čele nejednotné administrativy, jejíž jednotlivé části si často protiřečí. Nemají ponětí, kdo vlastně za USA mluví a jestli postoj země zůstane v určitých klíčových otázkách stejný, nebo se radikálně změní z týdne na týden, případně jak někteří jízlivě podotýkají, z „tweetu na tweet“.

Sýrie: Se Lvíčkem na věčné časy

V březnu letošního roku uběhlo už šest let od začátku syrské občanské války. Vládnoucí režim dosáhl v tomto roce vítězství nad Islámským státem. V květnu podepsali představitelé Íránu, Turecka a Ruska dohodu o vytvoření takzvaných „deeskalačních zón“ v částech Damašku, Idlibu, Homsu a na jihu země u hranic s Jordánskem ovládaných povětšinou povstaleckými jednotkami. Signatáři měli sloužit jako garanti. Cílem mělo být zajištění bezpečného průchodu humanitárním konvojům. Asadovy jednotky dohodu opakovaně porušily.

Rusko na Damašek za porušení dohod neuvrhlo žádné sankce a navíc vetovalo rezoluci OSN, jež požadovala vyšetření zpráv o použití chemických zbraní. Rusko je tak buď spoluviníkem útoků, nebo nemá na Asada potřebný vliv. Prezident Vladimir Putin 11. prosince prohlásil, že bylo v Sýrii dosaženo vítězství a většinu ruských jednotek proto stáhne ze země.

Po pádu posledních bašt IS na východě země oznámily Spojené státy, že na místě ponechají pouze nepočetnou vojenskou sílu, která by měla zajistit bezpečnost syrsko-kurdským spojencům a zabránit případnému návratu extremistů. Na stažení vojsk Spojených států ze země byl vyvíjený enormní tlak. Jak Rusko, tak Írán jejich přítomnost označovaly za nelegální.

Irák: Most přes rozbouřenou řeku

Rok 2017 přinesl hned tři zásadní události: vojenské vítězství nad Islámským státem, kurdské referendum o nezávislosti a postupné zlepšení vztahů s arabskými sousedy.

Porážka IS s sebou přinesla posílení důvěry Iráčanů v jejich bezpečnostní složky, nicméně znamenala také devastaci infrastruktury a miliony Iráčanů připravila o domov. Mnozí z těch, kdo by se i měli kam vrátit, nemohou, neboť jim to absence práva a pořádku nedovoluje. Milice, které se zformovaly, aby bojovaly s IS, zůstávají i nadále mimo kontrolu státního aparátu a ve svých oblastech se dál chovají jako vlastní páni.

Referendum o kurdské nezávislosti vedlo ke zmražení vztahů mezi Bagdádem a Irbílem. Nelze očekávat, že by se Bagdád hrnul k jednacímu stolu dřív než po nadcházejících parlamentních a následných provinčních volbách.

Na zahraničněpolitické scéně došlo k zásadnímu zlepšení oficiálních vztahů se Saúdskou Arábií, se kterou země podepsala celou řadu dohod ve všemožných oblastech od ekonomiky, přes bezpečnost, po obchod a rozvoj. Mezi oběma zeměmi začala znovu létat přímá linka a Saúdové se chystají na oficiální návštěvu iráckých politických a náboženských představitelů. Saúdové si od pevnějšího vztahu s Irákem slibují posílení svého vlivu v zemi na úkor Íránu. Pro Bagdád je to příslib, že by mohl napříště fungovat spíše jako most mezi oběma rivaly, než jako píseček, na němž se budou oba mocní sousedé přetahovat.

Saúdská Arábie: Teď to roztočíme

Zprávám z Perského zálivu v roce 2017 jednoznačně dominovala Saúdská Arábie a její nový korunní prince Muhammad bin Salmán. Ten odstranil z cesty svého staršího bratrance Muhammad bin Nájifa a stal se přímým dědicem saúdské koruny. Aby potvrdil svou image reformátora, který se nebojí tnout do živého, vyhlásil celou řadu společenských a ekonomických reforem, které jsou všeobecně přijímány především mezi mladými Saúdy s nadšením, a jež se skvěle vyjímají v novinových titulcích.

Obvinění z korupce, kterých se dočkalo hned několik zdánlivě nedotknutelných prominentních businessmanů a politiků, otřásla nejen domácím, saúdským trhem ale i trhem globálním. Nový korunní princ také smetl ze stolu striktní omezení, jež po desítky let udržovali v platnosti a účinnosti náboženští představitelé, v zemi se začaly pořádat koncerty a zábavná vystoupení a v příštím roce se Saúdové dočkají i znovuotevření kinosálů a poprvé ve svých dějinách také žen za volantem. Muhammad bin Salmán si od reforem slibuje raketový ekonomický růst.

Na poli zahraniční politiky se nový korunní princ pokusil oživit vztahy s Trumpovou administrativou a jako společné téma jim měl posloužit antagonismus vůči Íránu. Zároveň ovšem zapracoval i na posílení vztahů s Čínou a Ruskem, jen tak pro jistotu. Kromě toho byla ovšem učiněna i řada kontroverzních rozhodnutí: intervence v Jemenu, nepodařená snaha zatlačit na Hizballáh přes Libanon, stejně tak neúspěšná snaha podrobit si silou Katar kvůli jeho vazbám na Írán a politický islám. To vše vzbudilo obavy, zda si nezkušený tým kolem Muhammada bin Salmána nepočíná příliš lehkomyslně a nepředstavuje hrozbu pro stabilitu v regionu.

Jemen: Další rok zbytečné války

Pro Jemen byl rok 2017 jen dalšími dvanácti měsíci naprosto zbytečného utrpení a smrti. Válčící strany se ocitly ve slepé uličce a nedokázaly se dohodnout na obnovení jednání.

Snahy húthíjů minimalizovat vliv (momentálního spojence a někdejšího úhlavního nepřítele) Alího Abdalláha Sáliha a jeho stoupenců definitivně skončily v prosinci Sálihovým zavražděním. Lídr húthíjů sice jeho smrt označil za „historický, výjimečný a skvělý den“ pro celý Jemen, v důsledku je tato vražda ale jen politicky oslabí, neboť si spolu s bývalým prezidentem a jemu loajální částí politického spektra odstřelili i jakýkoliv nárok na roli lídra, jehož cílem je boj s korupcí a zlepšení správy země. Navíc tím nahráli do karet současné vládě a Saúdům, kteří chtějí, aby se Jemenci sjednotili v boji proti húthíjům.

To vše se odehrává na pozadí humanitární katastrofy, kdy se už 20 milionů Jemenců, tedy 80 % populace země ocitlo ve stavu, kdy nutně potřebují humanitární pomoc. Deset milionů obyvatel, převážně žen a dětí potřebuje pomoc do té míry, že je pro ně otázkou života a smrti. A aby toho na zdecimovanou zemi nebylo málo, vypukla v ní v dubnu epidemie cholery. Červený kříž hlásí v současné době přes milion nakažených osob.

Libanon: Surrealistické drama s Harírím v hlavní roli

Pokud by se rozdávaly na Blízkém východě Oscary za nejlepší výstup v absurdním politickém dramatu, musel by sošku získat libanonský premiér Sa’ad Harírí za svou rezignaci na půdě Saúdské Arábie, kterou záhy poté v Bejrútu zase stáhnul v duchu „odvolávám, co jsem odvolal a slibuji, co jsem slíbil“. Dosud není jisté, jestli Harírí vyšel ze situace, kdy jej saúdští spojenci fakticky donutili rezignovat (buď kvůli neschopnosti nebo neochotě postavit se šíitskému Hizballáhu), posílený nebo naopak oslabený.

Nabízí se interpretace, podle níž se před premiérem otevřel nový politický život poté, co získal podporu z Paříže a Washingtonu a navíc se za něj postavila celá řada libanonských komunit, které požadovaly jeho návrat. To by byla sklenice z poloviny plná. Z poloviny prázdná varianta hovoří o tom, že Harírímu zásadně ublíží ztráta podpory (ať už zdánlivá nebo faktická) jeho hlavního patrona v regionu – Saúdské Arábie – a té části sunnitů, kteří neměli ani trochu radost z dohody, kterou jejich vůdce uzavřel před rokem s Hizballáhem.

Jak si Harírí stojí, se ukáže už velmi brzy. V Libanonu se zkraje roku 2018 budou konat parlamentní volby. Všeobecně se očekává Harírího jasné vítězství, neboť má pevné vazby na Volné vlastenecké hnutí, jež představuje strategického partnera jak Hizballáhu, tak Hnutí Amal. Pokud Harírí vyhraje a opět stane v čele vlády, potvrdí se, že Hizballáh nemá na domácí scéně žádného protivníka, jenž by byl dostatečně silný na to, aby hnutí oslabil či uvrhl do izolace. 

Egypt: Jednou nahoře, jednou dole

Letošní rok přinesl v Egyptě bolestnou, nicméně nezbytnou ekonomickou reformu a následný růst. V jiných oblastech – v bezpečnostní, lidskoprávní a na poli politického rozvoje – však vše zůstává při starém.

Reformy z konce předchozího roku – zavedení plovoucího směnného kurzu a snížení státních subvencí na benzin a naftu – si letos vybraly svou daň. Inflace dosáhla v červnu 30 % a vzrostly i ceny elektřiny. V prosinci ovšem ekonomika začala vykazovat známky oživení a odhady hovoří o tom, že by na konci roku měla dosáhnout 5% růstu, inflace by se měla začít snižovat, deficit běžného účtu by měl klesat a platební bilance se zlepšovat. V prosinci se navíc začalo těžit v supergigantickém a výlučně egyptském ložisku zemního plynu Zohr ve Středozemním moři, což by mělo zásadně promluvit do státního účtu za energie.

Většina země se sice těšila relativní stabilitě, tu ovšem zcela zastínily teroristické útoky na křesťanskou katedrálu v Alexandrii, súfijskou mešitu na Sinaji a na několik konvojů bezpečnostních sil. A zatímco v Iráku, Sýrii i Libanonu utrpělo IS zásadní porážku, Egypťané stále ještě nedokázali porazit jeho stoupence operující na severním Sinaji.

Stejně neúspěšné byly i veškeré protesty proti přetrvávající nesvobodě slova a tisíce politických oponentů a aktivistů zůstává za mřížemi. Striktně omezený zůstává i politický život, nicméně se zdá, že drtivá většina Egypťanů navzdory všemu dává přednost šedé, okleštěné stabilitě před nejistotou, kterou by s sebou případná změna nevyhnutelně přinesla.

Na zahraničněpolitické scéně Egypt nadále podporoval libyjského generála Chalífu Haftara. Káhira sehrála klíčovou roli při řešení kritické situace mezi Saúdskou Arábií a Libanonem. A spolu se SAE a Saúdskou Arábií se Egypt zúčastnil blokády Kataru.

Maroko: Rok protestů

Po volbách v roce 2016 nebyl premiér Abdelilah Benkirane, jmenovaný králem Mohammedem VI, schopný celých šest měsíců sestavit vládu. Země se tak ekonomicky a politicky ocitla na mrtvém bodě. Král v březnu letošního roku jmenoval novým premiérem Saadeddina el-Othmaniho, který byl podstatně ochotnější sestavit koaliční vládu. Bývalý ministr zahraničí a stávající předseda Strany spravedlnosti a rozvoje za to zaplatil ztrátou klíčových ministerstev ve prospěch koaličních partnerů.

V oblasti Rif na severu země zatím eskalovaly protesty, které začaly v prosinci roku 2016 po smrti prodavače ryb Mouhcina Fikriho, jehož rozdrtil popelářský vůz, když se Mouhcine pokoušel dostat ke svým zkonfiskovaným rybám. K další vlně protestů v téže oblasti došlo po zatčení vůdce hnutí Hirak Nassera Zefzafiho. Bezpečnostní síly proti protestujícím tvrdě zasáhly, minimálně jeden člověk přišel o život a řada z odpůrců vládnoucího režimu skončila za mřížemi.

Na mezinárodním poli si Maroko dokázalo zachovat neutralitu v diplomatické roztržce mezi Katarem a Saúdskou Arábií; nepostavilo se vysloveně ani na stranu Saúdské Arábie, ani proti ní. Maroko nicméně nadále zůstává členem vojenské koalice v čele se Saúdskou Arábií, která operuje na území Jemenu. Většinu diplomatických snah směřovalo Maroko v letošním roce na africký kontinent. Znovu se připojilo k Africké unii a požádalo o přijetí do ECOWAS, Hospodářského společenství západoafrických států.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud