Bobby Kennedy: Ten druhý bratr, který se nestal prezidentem | info.cz

Články odjinud

Bobby Kennedy: Ten druhý bratr, který se nestal prezidentem

Na dnešek, respektive na zítřek, připadá jedno nenápadné, smutné výročí. Pátého června 1968 vypálil čtyřiadvacetiletý Palestinec Sirhan Bishara Sirhan v losangeleském hotelu The Ambassador z malého revolveru tři výstřely, které uprostřed nadějně rozběhnutých demokratických primárek smrtelně zranily Roberta Francise „Bobbyho“ Kennedyho, mladšího bratra bývalého prezidenta USA Johna Fitzgeralda Kennedyho; následujícího dne dvaačtyřicetiletý politik zraněním v nemocnici podlehl. Zatímco JFK je všeobecně znám, RFK stál vždy v jeho stínu, třebaže to byl právě on, komu „Jack“ do značné míry vděčil za své úspěchy. Když Bobby z relativního ústraní konečně vystoupil a vyrazil na cestu do Bílého domu, stal se i on obětí atentátníka.

Zavraždění Roberta Kennedyho Ameriku šokovalo a hluboce poznamenalo tím spíš, že byl už třetím synem „starého“ Josepha Patricka Kennedyho, jenž zemřel v mladém věku. Nejstarší syn, Joe po tatínkovi, padl jako letec během druhém světové války v roce 1944, prezidenta Johna zastřelil atentátník v roce 1963 a prezidentský kandidát Robert byl zabit roku 1968. Není se co divit, že lidé začali mluvit o „kennedyovském prokletí“, o „božím trestu“, který dopadl na až „nezdravě ambiciózní rodinu“ a podobně. Většina veřejnosti nicméně po Bobbym upřímně truchlila, zatímco novináři a později historikové si stále častěji kladli otázku: Jaký vlastně byl „ten druhý bratr“ a jaký je jeho politický odkaz?    

Robert Francis „Bobby“ Kennedy se narodil 20. listopadu 1925 a jeho dětství bylo, pokud šlo o rodinné zázemí, pohodové (bohatství a s ním související pohodlí byly všudypřítomné) i stresující zároveň – zejména otec Joseph totiž vystavoval své děti, hlavně syny, soustavnému tlaku. Prakticky neustále v nich pěstoval extrémní soutěživost, touhu vyniknout, prosadit se, zkrátka uspět v tom slova smyslu, jak mu rozuměl on sám. Chladná a poněkud upjatá matka Rose nemohla dětem otcovu přísnost při nejlepší vůli vynahradit, a tak to „kluci“ skvělému materiálnímu zabezpečení navzdory neměli úplně snadné.

Bobby prožil dětská a mladistvá léta dílem ve Spojených státech, dílem ve Velké Británii, konkrétně v Londýně, kde jeho otec působil v letech 1938–1940 jako (nepříliš úspěšný) velvyslanec své země, poté studoval na Milton Academy v Massachusetts, prodělal válečnou službu v americkém námořnictvu a během studií práv na Harvardu se stačil i oženit (jeho vyvolenou se stala katolička Ethel Skatelová) a počít první z jedenácti dětí – dceru Kathleen, jež se k radosti rodičů i dědečka narodila 4. července (tj. na americký státní svátek) 1951. Krátce nato Bobby přerušil právnickou kariéru a vrhl se naplno do politiky.

Již v roce 1952 vedl úspěšnou kampaň bratra „Jacka“ do Senátu Kongresu USA za stát Massachusetts. Vítězství, jehož Kennedyové dosáhli, dodalo rodině na prestiži a dále zvýšilo jejich touhu po moci. Zatímco „Jack“ zkoušel prorazit v Senátu, Robert se pustil do budování vlastní kariéry, přičemž nějaký čas úzce spolupracoval se senátorem Josephem „Joem“ McCarthym, známým bojovníkem proti komunistům a komunismu; politický instinkt mu ale velel, aby se od něj držel na distanc. Následně působil jako právník v Senátu (například v tzv. Hooverově komisi), v roce 1956 pomáhal v kampani neúspěšnému demokratickému prezidentskému kandidátovi Adlaiovi Stevensonovi a poté se vrátil do Senátu jako poradce tzv. McClellanova výboru. Početní nepřátelé jej označovali za bezectného oportunistu, jeho stoupenci v něm naopak viděli charismatického mladého politika, schopného spojit rozdělenou americkou společnost.

V roce 1960 se stal Bobby klíčovou postavou prezidentské kampaně svého staršího bratra. Za to, že Jack v těsném a nemilosrdném souboji s Eisenhowerovým viceprezidentem Richardem Nixonem vyhrál, byla jednak zásluha jeho nepopiratelného charismatu a otcových peněz, jednak Robertovy neobyčejně nápadité a neúnavné práce jako šéfa kampaně. Slavná Jackova věta, pronesená bezprostředně po volbách „Bez tebe bych se prezidentem nikdy nestal, Bobby“, byla bezpochyby pravdivá.

Poté, co se Kennedyové dostali k moci, Jack dlouho zvažoval, zda a případně jakým způsobem zapojí bratra do vládní administrativy. Nakonec bez ohledu na to, co tomu řeknou strana, političtí protivníci, média i veřejnost, jmenoval Bobbyho na radu či spíše na naléhání otce ministrem spravedlnosti, tj. přímo členem kabinetu, a udělal z něj jednoho ze svých nejbližších a nejvlivnějších spolupracovníků. Důvěra, kterou JFK v bratra vkládal, se projevila při mnoha příležitostech, ať už šlo o tažení proti organizovanému zločinu, o boj za lidská práva či o jeho roli během kubánské raketové krize, během níž Bobby jako jedna z tzv. „holubic“, tj. odpůrců přímého útoku na Kubu, spoluzabránil rozpoutání války se Sovětským svazem. Nenávist, kterou si Bobby vzhledem k růstu svého vlivu vysloužil, byla vpravdě obrovská; silné antipatie vůči němu pociťoval mimo jiné i viceprezident Lyndon Johnson, jenž se cítil být odsouván nezaslouženě do pozadí. Rodina je ovšem rodina a Kennedyové na „krevní pouta“ vždycky dbali, Bílý dům nebyl žádnou výjimkou; Johnsonovy protesty proto neměly nejmenší šanci uspět.

Zavraždění JFK v listopadu 1963 vzestup rodiny zabrzdilo, avšak jenom na čas. Již v roce 1964, nedlouho po odchodu z vlády, vyhrál Robert volby do Senátu ve státě New York, což bylo o to cennější, že si Lyndon Johnson vybral za svého viceprezidentského kandidáta Huberta Humphreyho a nikoli jeho, třebaže si to přála většina strany. Jako senátor se Bobby věnoval lidským právům a problémům souvisejícím s desegregací americké společnosti, palčivým otázkám chudoby a dramatickým sociálním rozdílům, stejně jako vietnamské válce a dalším důležitým tématům. Hlavou mu však již běžely myšlenky na prezidentskou kandidaturu v roce 1968.

Poté, co se úřadující prezident Johnson v březnu 1968 rozhodl, že o další termín v Bílém domě usilovat nebude, stali se hlavními demokratickými kandidáty viceprezident Hubert Humphrey a senátor Eugene McCarthy. Bobby Kennedy se nicméně vrhl do kampaně rovněž a po vlažném začátku (kdy prohrál mimo jiné v domovském státě Massachusetts) začal nabírat na síle: vítězství v Indianě a v Nebrasce a především velký emotivní projev v Indianapolis krátce po zavraždění Martina Luthera Kinga Jr., ve kterém volal po rasovém smíření a po sjednocení národa, z něj udělaly „černého koně“ voleb. Triumfy v primárkách v Jižní Dakotě a zejména v Kalifornii 4. června 1968 jeho šance dále zvýšily a Bílý dům se náhle nejevil nedostupným.

Ve skutečnosti to ovšem byla „labutí píseň“ Bobbyho politické kariéry. Osudné výstřely Sirhana Bishary Sirhana z 5. června ukončily v prvních hodinách následujícího dne jeho život a daly vzniknout další kennedyovské legendě. Nebylo se co divit – po JFK se stal obětí atentátníka i jeho mladší bratr. Pocity beznaděje, frustrace a nefalšovaného zoufalství mnoha lidí, kteří věřili, že „Jack“ a poté „Bobby“ mohou změnit americkou společnost i svět k lepšímu, skvěle zachytil režisér Oliver Stone ve slavném filmu „JFK“, na jehož konci newyorský státní zástupce Jim Garrison (Kevin Costner), který nevěřil oficiální verzi o zabití JFK (právě o tom snímek pojednává), zdrceně pláče před televizní obrazovkou a zoufale si šeptá: „Proboha, tak už i druhý bratr…“

Legenda jménem RFK není přirozeně tak silná jako ta o jeho starším bratrovi, prezidentem byl zkrátka pouze on. Podíváme-li se ale na oba muže podrobněji, zjistíme, že to byl – ve většině ohledů – právě Bobby Kennedy, který stál za fascinujícím úspěchem svého bratra Jacka a který následně energicky rozjel svou vlastní kariéru, jež ho mohla přivést až do Bílého domu. O Bobbyho politickém talentu (včetně, což jsou trochu odlišné věci, schopnosti vést politickou kampaň) a o tom, že se dokázal rychle a správně rozhodovat v důležitých okamžicích (kubánská raketová krize), již byla řeč; důležitá ale byla rovněž jeho neobyčejná přesvědčivost, mluvil-li o tématech, na nichž mu opravdu záleželo (rasismus, sociální problematika, rozdělený národ atd.), právě ta jej činila dokonce „uvěřitelnějším“ než jeho bratra.

Významný americký historik a publicista, držitel Pulitzerovy ceny Arthur M. Schlesinger Jr., mimo jiné autor podrobné biografie obou bratrů Kennedyových, ve své knize „Robert Kennedy a jeho doba“ (Robert Kennedy and His Times; 1978) napsal, že bude-li chtít někdo opravdu dobře porozumět padesátým, a hlavně šedesátým létům 20. století ve Spojených státech, bude si muset nastudovat životopis Bobbyho Kennedyho. Myslím, že na tom něco je.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud