Boris Johnson: Všestranně nadaný egomaniak, který chce být britským premiérem | info.cz

Články odjinud

Boris Johnson: Všestranně nadaný egomaniak, který chce být britským premiérem

Je to muž, kterého nepřehlédnete, ať už zastává vysokou veřejnou funkci či nikoli. Neustále je v médiích, kde se vyjadřuje k domácí a zahraniční politice Británie, k Evropské unii, k dění ve světě i k na první pohled marginálním tématům naší hektické současnosti. Jeho vyjádření jsou takřka vždy politicky nekorektní, často kontroverzní, někdy doslova „třaskavá“, občas úplně pitomá či zavádějící, ale nezřídka zajímavá a nutící k zamyšlení. Boris Johnson. Bývalý starosta Londýna a exministr zahraničních věcí, vlivný poslanec Konzervativní strany a muž, jenž chce být a – jak se alespoň v tuto chvíli zdá – možná i bude novým ministerským předsedou Velké Británie.

Životní příběh Borise Johnsona, to je velice britský příběh se vším všudy, třebaže se v roce 1964 rodičům z majetných vrstev narodil – jako Alexander Boris de Pfeffel Johnson – na newyorském Manhattanu, ve Spojených státech amerických, a navíc s poněkud, jak sám říká, „exotickým“ původem. Posuďte ostatně sami: dědeček z otcovy strany byl čerkesko-turecký novinář, matčin původ je pro změnu britsko-francouzský a k tomu sahající až ke králi Jiřímu II. Hannoverskému (jenž vládl ostrovnímu státu v letech 1727–1760). Už toto byl sám o sobě, řečeno znovu Borisovými slovy, věru „solidní počin do začátku“!

Také pokračování stálo za to. Po absolvování londýnské Primrose Hill Primary School nastoupil „Boris“, jak mu Britové, zejména „jeho“ Londýňané důvěrně (i tak trochu majetnicky) říkají, díky štědrému stipendiu na Eton College – nejlepší, nejprestižnější a také nejsnobštější internátní školu v Británii (v těsném sousedství královského Windsoru), kde se již po staletí vzdělávají budoucí zákonodárci, ministři a premiéři, stejně jako chlapci z vládnoucí dynastie, zkrátka elita Spojeného království. Následovala klasická studia na Balliol College v Oxfordu, kde o sobě dal hodně slyšet a kde se sešel například s budoucím ministerským předsedou Davidem Cameronem, s budoucím vůdcem konzervativců a ministrem zahraničí Williamem Haguem a také, třeba, s budoucím polským ministrem zahraničích věcí Radosławem „Radkem“ Sikorskim, absolventem – pro změnu – tamní Pembroke College.

Cesta k velké kariéře byla, jak vidno, již od mládí otevřená a Boris Johnson toho dokázal využít. Začátek novinářské kariéry, kterou si vzhledem ke svému talentu psát zvolil, byl však poněkud rozpačitý: poté, co byl usvědčen z falšování citací ke svému článku o archeologických nálezech v paláci krále Eduarda II., jej totiž vyhodili z The Times, pokládaných tehdy i dnes za „první list“ v zemi. Boris se ovšem vzápětí prosadil v konzervativním The Daily Telegraph a jako sloupkař spřízněného týdeníku The Spectator, kde působil i jako úspěšný editor. Mnozí kolegové i konkurence na něj vzhledem k údajně „bulvárnímu“ stylu, jakým psal i profiloval noviny, pohlíželi s nedůvěrou, většina čtenářů a zadavatelů reklam ale byla na jeho straně, a to bylo rozhodující.

Na počátku nového milénia už Borise nemohlo nic zadržet od vstupu do velké politiky. V roce 2001 získal navzdory dominanci Blairových „nových labouristů“ hladce křeslo ve Westminsteru za volební obvod Henley (kde se každoročně koná slavná regata) a zanedlouho z něj šéf strany Michael Howard udělal jednoho ze svých místopředsedů a stínového ministra kultury. Roku 2005 pak Johnson hladce obhájil poslanecký mandát a v letech 2008 a 2012 jej Londýňané dokonce zvolili starostou britské metropole (v obou případech na úkor labouristického, „rudého Kena“ Livingstonea), která jej byla během osmi let v úřadu doslova „plná“, mimo jiné vzhledem k finišujícím přípravám na olympijské hry a jejich hladkému průběhu.

„Borisova kola“, „Borisovy autobusy“, „Borisova Oystercard“ (londýnská varianta pražské „lítačky“), „Borisova zmrzlina“ a tak dále – to všechno byly jen dílčí, avšak na první pohled patrné známky toho, kdo vládne Londýnu. Johnson se přitom prezentoval poměrně rozporuplným způsobem: na jedné straně jako typický „hard-core“ tory, nekompromisní zastánce tradičních konzervativních hodnot, na druhé straně jako liberál podporující migraci do země a účastnící se, například, londýnské Gay Pride Parade či Světového islámského ekonomického fóra, jež se v Londýně konalo v létě 2013. Na popularitě napříč všemi společenskými vrstvami, westendskými metrosexuály počínaje a příslušníky working classes z East Endu konče, mu to ale v žádném případě neubíralo.

Když se po vypršení druhého starostenského mandátu v roce 2015 v parlamentních volbách bez potíží vrátil do sněmovny, tentokrát za okrsek Uxbridge and South Ruislip, nijak se netajil nejvyššími ambicemi. První možnost, jak se vymezit vůči premiéru Cameronovi, přišla v souvislosti s jeho neuváženým slibem, že vyhrají-li konzervativci znovu volby, vypíše referendum o setrvání ostrovního státu v Evropské unii. Boris Johnson, dříve jasně proevropsky orientovaný („Kdyby Evropská unie neexistovala, museli bychom si ji vymyslet,“ řekl mimo jiné), se stal jedním z nejviditelnějších stoupenců brexitu, tj. odchodu Británie z EU, a de facto i vyzývatelem ministerského předsedy. O tom, že si během kampaně nebral žádné servítky a nejednou veřejnosti předkládal k uvěření přinejmenším nesprávné údaje, pokud přímo nelhal, svědčí to, že bude muset jít některé ze svých výroků vysvětlovat k soudu.

Právě v době brexitové kampaně, na jaře roku 2016, jsem měl v Londýně možnost pocítit Johnsonovo charisma na vlastní kůži. Návštěvníky mítinku, na který Boris přijel a k němuž jsem se shodou okolností nachomýtl i já, zdaleka nebyli pouze stoupenci brexitu. Po padesáti minutách bez přehánění strhující „one-man-show“ ale drtivá většina přítomných odcházela s tím, že odchod z Unie je jedinou možností, jak zachránit ostrovní stát před zkázou. Jaký rozdíl proti nudnému, rutinérskému vystoupení premiéra, jehož jsem slyšel v metropoli mluvit na totéž téma o pár dní později! Právě na těchto shromážděních, v těchto diskusích s občany, se rodilo budoucí brexitové překvapení.

Jak jsem pro INFO.CZ napsal již v lednu letošního roku – výsledek referenda musel být pro Borise Johnsona naprostým šokem, hlavním cílem jeho do značné míry hazardní „politické hry“ totiž bylo oslabit premiéra, nikoli vyhrát a následně řešit složitý mezinárodněpolitický problém. Z toho také vyplýval jeho dnes již legendární útěk před novináři po uzavření hlasovacích místností a následné tápání, včetně neochoty převzít premiérský úřad, byť v tomto ohledu sehrál důležitou roli i zákeřný útok od jeho do té doby spojence, ministra spravedlnosti Michaela Govea. Nová ministerská předsedkyně Theresa Mayová nakonec Johnsona jmenovala ministrem zahraničí, zčásti pro jeho neoddiskutovatelné schopnosti, zejména ale proto, aby jej měla tak říkajíc „pod kontrolou“. Spojení nicméně dlouho nevydrželo, Johnson už na jaře 2018 na funkci rezignoval, stáhl se do „zadních řad“ parlamentu a vyčkával, jak se situace vyvine.

Krach dosavadních jednání o brexitu a skutečnost, že Mayová prokázala naprostou neschopnost řídit stranu i vládu, konečně poskytly Borisovi šanci, na kterou čekal. V minulém týdnu, po ohlášené rezignaci premiérky, to byl právě on, kdo jako první oznámil, že se bude o post předsedy vlády ucházet. Pro bookmakery se stal okamžitě hlavním favoritem, na čemž se dodnes nic nezměnilo. Vyhráno ale zdaleka nemá. Boj o místo „na vrcholu kluzkého stožáru“, jak premiérský post označil ve druhé polovině 19. století konzervativní ministerský předseda Benjamin Disraeli (1868; 1874–1880), bude neobyčejně tvrdý.

Všestranně nadaný egomaniak, extravagantní (zdaleka nejen díky své soustavně rozcuchané blonďaté kštici), věčně provokující a z řady vyčnívající Boris má více než dost politických i osobních nepřátel; také jeho nevypočitatelnost či nevyzpytatelnost může hrát u některých spolustraníků negativní roli. Ať už ale souboj o Downing Street číslo 10 dopadne jakkoli, jedním si můžeme být jistí: Boris Johnson z politické a společenské scény Londýna a Velké Británie hned tak nezmizí, a to je dobře. Třebaže má za sebou kromě nezpochybnitelných úspěchů i celou řadu osobních i politických karambolů, byla by jeho odchodu z politické scény škoda. Osobností jako on je totiž na dnešní čím dál sterilnější a bezbarvější (nejen britské) politické scéně čím dál méně.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud