Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Boty pro ni byly oknem do duše, vesničanům je brala přímo z nohou. Vzpomínka na Sonju Baťovou

Boty pro ni byly oknem do duše, vesničanům je brala přímo z nohou. Vzpomínka na Sonju Baťovou

Byl to jeden z rozhovorů, na které nezapomenu. Sešly jsme se v „jejím“ muzeu obuvi na jedné z hlavních nákupních tříd Toronta. Právě ona mu vdechla život, i ve svých tehdy 89 letech do něj pravidelně chodila pracovat a jen tak mimoděk se zdravila se zákazníky. Jakmile si všimla, že i já mám na sobě podpatky od firmy rodiny, do které se přivdala, celá se rozzářila. Boty byly pro Sonju Baťovou oknem do duše člověka. Asi jsem prošla, říkala jsem si v červnu 2016. Můj tehdejší kameraman z České televize Lukáš Roganský podle tohoto kritéria ne, ale milá na něj byla také. 

„Tak si to nejdřív projděte, hlavně začněte v suterénu. Síň slávy patří až nakonec,“ dala nám hned na začátku naší návštěvy jasný pokyn. Odmlouvat jsme se ani nepokusili, přestože náš plán byl původně jiný. Sonja Baťová působila rázně. Byla zvyklá na to, že ji lidé poslouchají.

Soňa Baťová při rozhovoru pro Českou televizi, červen 2016Soňa Baťová při rozhovoru pro Českou televizi, červen 2016autor: Radka Zítková

Baťová patřila mezi stálice torontského společenského života. Byla předsedkyní Národní rady designu, působila jako ředitelka Umělecké galerie provincie Ontario,  seděla v radách několika nadací a intenzivně spolupracovala se Světovým fondem na ochranu zvířat. Tam mimochodem pracovala s bývalou indickou premiérkou Indirou Gándhíovou, se kterou byly blízké přítelkyně. Později mi citovala z dopisů, které si vyměňovaly. O politiku v nich nešlo, snažily se spolu zachránit tygry a vzácné želvy. 

Z architektky manželkou obuvníka

„Chtěla jsem být architektkou, tou nejlepší architektkou na celém světě. Pak jsem se ale zamilovala do ševce,“ vzpomínala se smíchem na seznámení se svým manželem Tomášem Baťou mladším. Právě on ji vzhledem k rodinnému podniku přivedl k botám, spolu cestovali po světě, zakládali nové pobočky firmy, poznávali nové kultury. Do Československa kvůli režimu dlouho nesměli a Baťová přiznávala, že ji to vždy mrzelo, ona sama byla ze Švýcarska. Rodnou zemi svého partnera téměř neznala, jen jednou, krátce před válkou, byla v Karlových Varech s rodiči, vliv nacismu už ji tam ale tehdy děsil. Rok 1989 proto označovala za jedno ze svých nejkrásnějších období.

17. listopadu se pamatovala téměř do posledního detailu. Byla doma v Torontu, manžel na konferenci v pět hodin vzdálené Ottawě. Když mu volala, měl už zprávy přímo z Prahy. „Chtějí, abychom přijeli,“ řekl jí a okamžitě začal organizovat odlet. „Když jsme už byli nad pražským letištěm, tak nám pilot řekl, že nám do plánovaného přistání zbývají ještě tři minuty. Nám to připadalo zábavné, že máme plánované přistání, jako kdyby šlo o něco zvláštního.  Pak jsme uviděli ty zástupy lidí a říkali jsme si, co tam dělají. Nedošlo nám, že přijeli přivítat právě nás.“ Byly jich stovky, další tisíce pak na Václavském náměstí, kam přejeli. Tam Tomáš Baťa mladší i chvíli promlouval k davům. „Moc toho říct nemohl, protože všichni jásali a křičeli. To byla opravdu neuvěřitelná scéna,“ vzpomínala v rozhovoru pro ČT Baťová.

Z Prahy se vydali rovnou do Zlína. Na ten ani ona nedala dopustit, v zahraničí ho stejně jako celé Česko hlasitě propagovala. Od začátku se podílela na vzniku Univerzity Tomáše Bati, která jí později udělila čestný doktorát. K 90. narozeninám jí pak tamní studenti natočili dokument právě o její lásce k botám.

Muzeum, největší svého druhu na světě, založila v roce 1995. Jsou v něm lodičky Marilyn Monroe, mokasíny Václava Havla, zlacené boty panovníků z 16. století, rolnické boty, do kterých čínské rodiny svazovaly chodidla svých dcer. Právě to, jak se boty v různých koutech světa liší, Baťovou fascinovalo.

Boty Václava Havla v Baťově muzeu obuvi v kanadském Torontu.Boty Václava Havla v Baťově muzeu obuvi v kanadském Torontu.autor: Radka Zítková

„Boty jsou jen malou součásti materiální kultury, ale o člověku toho dokážou říct víc než jiné věci. Jsou velmi osobní.“ Když jsem se jí ptala, jaké jsou její nejoblíbenější, říkala, že je to jako u každé ženy: ty, které získala jako poslední. Později ale přiznala, že to nejsou ty nejdražší, jaké má v muzeu. Víc si vážila těch od šamanů, které něco uměly. Například indických paduk, které původně zdobily květy lotosů. Některé měly tlačítko, které když žena zmáčkla, vyšla z něj parfémovaná voda. Cenila si také ty, které během cest s manželem složitě sháněla, třeba v indické vesnici. „Na místním trhu jsem tam viděla člověka, který měl krásné tibetské boty, nádherně zdobené a já okamžitě začala přemýšlet, jak bych je mohla dostat z jeho nohou. Nakonec jsem sebrala všechnu svou odvahu a přes tlumočníka jsem se ho zeptala, jestli by je nevyměnil. Nabídla jsem, že mu koupím nový pár a že to bude ten nejdražší pár, jaký kdy vlastnil, když mi dá ty svoje. On na mě jen zíral, nemohl tomu věřit. A pak řekl, že tedy dobrá,“ vyprávěla Baťová se smíchem.

I takto bot nasbírala na 13 tisíc. Většina z nich je uložená ve skladu muzea, kam moc lidi nevodí. My měli štěstí, i když jen na pár minut. Byl to její svět, její vášeň, o kterou se chtěla dělit. Když jsem v muzeu byla znovu loni, už návštěvy nepřijímala, předdomluvený rozhovor nakonec nevyšel. V Torontu zemřela v noci na dnešek, ve věku 91 let. 

 

Kouká jako vyvoraná myš, nebo hledí jak žaba z kyšky? Mapy ukazují, jak se napříč ČR liší používání slov

Některá slova patří do nářečí nebo jsou pevně spojená s určitým regionem, třeba šufánek (naběračka) či zapackovat (klopýtnout). Co ale třeba slova jako koukat se, dívat se a hledět – máte pocit, že je jen tak volně zaměňujeme nebo volíme třeba podle formálnosti situace? Ve skutečnosti byla nebo jsou všechna tato slova regionálně vázaná.

Neznamená to sice, že by se v určité oblasti používalo výhradně jen jedno z nich, ale jsou oblasti, ve kterých je znatelná tendence volit některé z nich častěji.

U trojice slov koukat, dívat, hledět je současná situace podobná té původní nářeční. V Čechách i na Moravě se díváme, ale v Čechách se navíc často i koukáme. Na střední a východní Moravě a v části Slezska navíc i hledíme. Rozdíly se zachovávají i v ustálených spojeních kouká jako vyvoraná myš nebo hledí jak žaba z kyšky.

 

Kde lidé spíše hledí a kde spíše koukají

Kde lidé spíše hledí a kde spíše koukají • Foto https://syd.korpus.cz/

Link

Co děláme, když nás tlačí čas? V severní polovině Čech a také v části Moravy se pospíchá, kdežto v jihozápadní části Čech se častěji chvátá. Na východě Čech se spěchá, což dříve plynule přecházelo ve středomoravské spíchá, které ale dnes slyšíme už jen výjimečně.

V Českém jazykovém atlasu najdeme zaznamenané i další zeměpisné rozdíly u běžně užívaných slov, které však už v dnešní mluvě nejsou tak patrné. Zatímco v severovýchodní polovině Čech a na severní a severozápadní Moravě se říkalo, že je člověk bojácný, v jihozápadní polovině Čech a na jihozápadní a střední Moravě se používalo spíš označení bázlivý.

 

Je bojácný, nebo bázlivý?

Je bojácný, nebo bázlivý? • Foto Český jazykový atlas, Ústav pro jazyk český AV ČR 2012, http://cja.ujc.cas.cz

Link

Člověku bez pokrývky hlavy se říkalo v severovýchodní polovině Čech vlasatý, v jihozápadní prostovlasý. Když se někomu nechtělo pracovat, byl na většině území Čech prostě líný, ale na jižním okraji lenivý a na Moravě lenošný nebo dokonce shnilý (což se používá dodneška).

Porovnání dalších dvojic slov najdete v aplikaci SyD Českého národního korpusu

Další mapy, které ukazují, jak odlišnou mají lidé tendenci používat obecně známá slova naleznete na webu Reflex.cz. 

 

Komunální volby 2018 se blíží. Aktuální informace i zpravodajství o sestavování politických koalic naleznete zde>>>

Blíží se senátní volby. Aktuální informace a zpravodajství naleznete zde>>>

-1