Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Británie neví, jaký chce brexit. V zemi je zmatek a Mayová si jen půjčila čas, říká expert z LSE

Británie neví, jaký chce brexit. V zemi je zmatek a Mayová si jen půjčila čas, říká expert z LSE

Brexit je pořád jedna velká neznámá. Nikdo neví, co si pod ním představit, a to i proto, že v zemi zatím neproběhla žádná plnohodnotná debata. „Jediné, co víme, je, že britský parlament nyní nebude hájit to, co si premiérka Theresa Mayová představuje jako brexit,“ řekl v exkluzivním rozhovoru pro INFO.CZ, který proběhl při příležitosti konání Prague European Summit, specialista na brexit z prestižní univerzity London School of Economics and Political Science (LSE) Tim Oliver. Jak silná v kramflecích je premiérka, která nedávno ztratila většinu v parlamentu, tváří tvář vyjednavačům z EU? Jak se to projeví v konečné dohodě? Čekají zemi předčasné volby? Může brexit inspirovat další země EU, třeba Českou republiku, aby upravila své vztahy s EU? Více si přečtěte v rozhovoru. 

V Bruselu dnes po roce od vyhlášení výsledků referenda odstartovala jednání mezi představiteli EU a britskou vládou o brexitu. Premiérka Theresa Mayová je zastáncem tzv. tvrdého brexitu. Dočkáme se ho?

Na úvod připomenu, proč Theresa May svolala volby. Chtěla posílit svou pozici v parlamentu, a to nejen kvůli brexitu, ale i domácím záležitostem. Chtěla získat více času na jednání o brexitu, protože řádné volby měly v Británii proběhnout v roce 2022 (brexit by měl proběhnout do roku 2020; pozn. red.). Jak jsme ale měli možnost vidět, nepovedlo se jí to. Mayová se v průběhu kampaně ukázala být mimořádně slabým lídrem. Je hodně rezervovaná. V soukromí taková není, bývá mnohem otevřenější. Snažím se dostat k tomu, že to bude mít nyní těžké.

V čem?

Výsledky parlamentních voleb přinesly situaci, která nemá jednoho vítěze. Každý něco vyhrál. Konzervativci získali dalších pět let ve vládě, ale ztratili většinu. Labouristická strana nevyhrála, ale posílila. Liberální demokraté nevyhráli, ale získali poslanecká křesla, což znamená, že jsou pořád ve hře. Skotská národní strana (SNP) ztratila hodně poslanců, ale pořád zůstává dominantní politickou silou ve Skotsku. Strana nezávislosti Spojeného království (UKIP) přišla o hodně voličů, ale podařilo se jí dostat zpátky Nigela Farage, což je prakticky to jediné, co ji nyní zajímá.

Kdo je Tim Oliver?
Tim Oliver je odborník na brexit, který působí v IDEAS LSE (London School of Economics and Political Science). Jeho specializací je vnitřní britská politika, vztahy Spojeného království s EU a transatlantické vztahy. Oliver vystudoval University of Liverpool a LSE a v minulosti pracoval v Horní sněmovně britského parlamentu a v celé řadě zahraničních think-tanků a akademických institucí v čele s German Institute for International and Security Affairs (Berlín), the SAIS Center for Transatlantic Relations, a the RAND Corporation (obě ve Washingtonu, D.C.)

Jak se v této situaci bude premiérce jednat o brexitu?

To je jedna velká neznámá. Volby nebyly o brexitu a od referenda, v němž Britové rozhodli o vystoupení z EU, se o něm vlastně vážně nedebatovalo. Nevíme, co to vlastně brexit je. Jediné, co víme, je, že parlament nyní nebude hájit to, co si Theresa Mayová představuje jako brexit. Ona mluví o tvrdém brexitu, ale to je pouze její představa. Jediné, co nám kdy řekla, je, že chce Británii mimo jurisdikci Soudního dvora EU a vnitřní trh EU, konec volného pohybu a obchodní dohodu. Kdyby ve volbách získala většinu, tak tohle by byl hard brexit.

A nyní?

Zní to zvláštně, ale my to vážně nevíme. A neví to ani Konzervativní strana Theresy Mayové. Nyní jsou v ní více slyšet proevropští konzervativci, které výsledky voleb povzbudily. To je třeba případ Skotska, které nechce, aby Británie vystoupila z EU, nebo Londýna.

Představu, co bude znamenat brexit, ale nemají ani labouristé, kteří ve volbách posbírali hodně hlasů od podporovatelů setrvání země v EU a voličů UKIP, kteří volili brexit. Takže vidíte, že ani oni nemají jasno. Neví to SNP, neví to UKIP. Je to zmatek.

To nejsou pro premiérku, která nyní jedná v Bruselu, příliš dobré vyhlídky…

Theresa Mayová měla před dnešním jednáním omezený čas na to, aby prodiskutovala se svými kolegy ve straně jednotlivé možné scénáře. Když se znovu podíváme na složení parlamentu, tak už to skutečně nebude o tom, co chce Theresa Mayová, ale co chce parlament a co bude ochoten podpořit.

Jak moc je Theresa Mayová oslabena v očích svých partnerů v Bruselu a co to může znamenat pro brexit?

Nesmíme zapomenout, že vítězem voleb je pořád ona. Ale je pravda, že tím, že deklarovala, že chce ve volbách posílit, ale ve skutečnosti ztratila, jí moc nepřidává. Theresa Mayová je opravdu mimořádně slabá a je vysoce pravděpodobné, že do dalších parlamentních voleb konzervativce nepovede. A nezáleží na tom, zda proběhnou v řádném termínu, nebo předčasně. Co nyní víme, je to, že neumí vést kampaň. Není v tom dobrá, nemá žádné charisma, je to taková studená dáma. S tím u voličů neprorazí. A ona to ví. Ví, že nyní má „vypůjčený“ čas.

Jak velká je pravděpodobnost, že proběhnou předčasné volby?

Konzervativci vědí, že předčasně volby nemohou dopustit, a to jednoduše proto, že voliči je nyní nechtějí. Kdyby to udělali, tak je tu velká šance, že by v nich uspěli labouristé. Nemuseli by rovnou získat většinu, ale určitě by uspěli a třeba by mohli sestavit menšinovou vládu.

Vraťme se ještě k postavení Theresy Mayové jako vyjednavačky brexitu. Poškodily ji výsledky britských voleb, v nichž přišla o většinu v parlamentu?

Když dříve prohlásila, že chce mít silnější většinu v parlamentu, aby mohla lépe vyjednat brexit, tak to byl naprostý nesmysl. Jen si představte, jak Theresa Mayová, která právě získala v parlamentu absolutní většinu, volá Angele Merkelové do Berlína nebo Emmanuelovi Macronovi do Paříže a říká, že chce tyto ústupky. Odpověď by byla stejná jako v případě situace, ve které je nyní. Je to její domácí záležitost. Ale tím, že Mayová řekla dopředu, že chce posílit svou pozici v parlamentu, ale nepovedlo se jí to, tak si pohoršila. Pokud by chtěla ústupky před volbami, tak by jednání o nich bylo mnohem snazší než nyní. Nyní bude záležet hlavně na tom, jak se k jednání postaví zbytek EU. Bude záviset na tom, jak moc se na to EU bude dívat jako na příležitost. Zda její představitelé uznají, že je potřeba se domluvit, a nebudou chtít nikoho trestat.

Je pozice Theresy Mayové silná natolik, že povede celá jednání o brexitu, které by podle původních mělo trvat dva roky? Hodně komentátorů mluvilo o tom, že by ji strana kvůli neúspěchu ve volbách mohla chtít odvolat…

Mayová bude zcela určitě lídrem na dalších šest měsíců. Co bude potom, už ale tak jasné není. Pokud se ukáže, že nedodržela, co slíbila, nebo že v něčem ustoupila, tak je možné, že jí někdo z jejích oponentů ve straně vyzve k odstoupení. Zároveň ale bude Konzervativní strana řešit velké dilema, aby takříkajíc s vaničkou nevylila i dítě. V zájmu konzervativců opravdu nejsou předčasné volby. Pozice Mayové není nyní nijak záviděníhodná. Je uvězněná mezi zastánci tvrdého brexitu a těmi, co by chtěli volnější podmínky. A jak už jsem říkal, v současném parlamentu mají tyto názory celkem silnou pozici.

K brexitu ale dojde tak jako tak…

Ano, dojde. Nějaká jeho forma určitě proběhne a Velká Británie za pár let vystoupí z EU. Nebude to jednoduché kvůli finančním záležitostem a právům občanů EU v Británii. Bude tu ale přechodné období, ve kterém budou vzájemné vztahy připomínat to, co mezi sebou má EU a třeba Norsko. Může to trvat klidně i pět let, uvidíme. To, co se stane Velké Británii, nezáleží ale jen na ní. Bude to i o tom, jak se promění eurozóna, jestli do ní vstoupí Česká republika nebo například Polsko.

EU stojí na začátku další éry, o které ale nikdo netuší, jak bude vypadat…

Někteří lidé v Británii si myslí, že EU pro ně zmizí. Ale to se nestane. Stejně tak ani pro EU nezmizí Velká Británie. Zůstaneme pořád spojení, ať už mluvíme o politice nebo ekonomice. Nebude to tedy černobílé, vždycky tu budou vazby. Pořád to bude padesát odstínů brexitu. Podívejte se na naši společnou historii. Británie vždycky měla padesát odstínů členství v EU. Není v Schengenu, nemá zavedené euro. V EU jsou ale i další země, které mají s EU vyjednané výjimky. Je tu více rychlostí vývoje. Nové to tedy bude pouze v tom, že oficiálně vystoupí nějaký stát, a vytvoří se tak nová úroveň vztahů, která tu dosud nebyla.

Budou následovat další „exity“?

Další vývoj EU v příští dekádě nebude o tom, že by některý z jejích členů vystoupil. Bude to spíše o tom, že některé státy se v integraci zpozdí, nebo si sami vyberou, že se zpozdí. Krátce po referendu se mluvilo o tom, aby se brexit udělal šikovně a chytře, protože pokud EU zvládne brexit, zvládne i grexit. Nepočítám tedy s tím, že by se některá země rozhodla odejít po vzoru Británie.

Británie je navíc jasnou ukázkou toho, do jakého zmatku se můžete dostat. Političtí reprezentanti v jiných zemích EU si moc dobře uvědomují, že tu nejsou žádné jiné varianty, jaké má Británie. Je to jaderná velmoc, je stálým členem Rady bezpečnosti, má vazby s USA a napojení na Commonwealth. Jak by mohla z EU vystoupit taková země, jako je ČR, která je obklopena EU? Připomíná mi to písničku od Eagles Hotel California, kde se zpívá: můžeš se odhlásit, kdykoliv chceš, ale nemůžeš nikdy odejít.

Od referenda proběhl rok. Je Británie, co se týče brexitu, pořád tak rozdělená? Nebo se něco od té doby změnilo?

Země je pořád rozštěpená. Lidé tehdy hlasovali pro brexit, protože se v nich během posledních deset let utužovaly názory o Evropě a postavení Britů v ní. Lidé si také spočítali přínosy, na což měla velký vliv kampaň za vystoupení z EU, která přesně na toto cílila. Hodně tehdy také udělala kampaň, která nebyla vedena v pozitivním duchu. Na lidech se to podepsalo. Pokud by lidé měli vyjmenovat pět důvodů, proč je EU dobrá pro Británii, a dalších 5 proč není, tak i ti, co patřili do tábora zastánců setrvání v EU, by měli problém s vyjmenováním přínosů. Je tu také pořád „pachuť“ po politicích, jako je Nigel Farage nebo Boris Johnson, kteří naprosto otrávili debatu. Tohle všechno platí i po roce.

Nezvedl se zájem o Evropu u mladých lidí, kteří tehdy nepřišli k referendu?

Příliš ne. Jen bych ale podotkl, že mladí lidé k referendu přišli, ale ne v masách, které by byly bývaly potřeba. Ve věkové skupině 18-45 let by byla bývala nutná volební účast ve výši 93 %, aby to nějak ovlivnilo výsledek. Ve skupině 18-25 dokonce 110 %. Možná by to bylo dneska vyšší, ale o moc ne.

Bylo by však určitě zajímavé sledovat, jaký dopad by v tomto ohledu měl efekt lídra labouristů Jeremyho Corbyna, který v kampani před referendem o brexitu nehrál žádnou roli. Kdyby tehdy používal argumenty, k jakým sahal nyní před volbami, tak by to také bylo jiné. Ale určitě by nehlasovalo více lidí pro setrvání země v EU, nyní ještě ne.

A jsme zase na začátku, v Británii ještě pořád neproběhla plnohodnotná debata, co vlastně požadujeme a co od brexitu čekáme. A to ani ve Skotsku, u kterého máme tendenci si myslet, že je více proevropské. I tady je ale zakořeněn hluboký euroskepticismus. Třetina voličů SNP hlasovala pro brexit. Skotové třeba nechtějí euro, je to pro ně stejně toxické jako pro Angličany.

 

 

Migrant do každé rodiny? Do Česka míří projekt „Uprchlíci, vítejte“

Do Česka přichází poněkud se zpožděním projekt „Uprchlíci, vítejte“. Ten zprostředkovává bydlení lidem na útěku v zemích, kde našli útočiště; pokud možno co nejblíž starousedlíkům, tedy rovnou u nich doma. S českou verzí projektu pomáhá Michal Sikyta, který byl před třemi lety u zrodu stejné platformy v Rakousku. „Nejsme sluníčkáři. My jenom nevítáme, ale nabízíme řešení,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

Ačkoli se migrační krize z roku 2015 Česku prakticky úplně vyhnula a počet lidí, kterým ČR ročně udělí azyl, se počítá jen na desítky, rozdělila migrace českou společnost.

„V Česku je migrace jistě kontroverzní. Ale nemyslím, že to, jak k ní přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti,“ říká Michal Sikyta. Podle něj jsou Češi schopní si uvědomovat, že nic není černobílé, ani otázka přijímání uprchlíků.

Link

Sám má zkušenosti z Rakouska, které v roce 2015 přijalo necelých 100 tisíc lidí. Tamní verze projektu je proto taky mnohem větší než kdy asi bude ta česká, kterou zaštiťuje Sdružení pro integraci a migraci.

„To, že teď přichází méně uprchlíků. neznamená, že se to nemůže rychle a dramaticky změnit. A pak tu budeme mít funkční platformu, která v takové situaci nabídne řešení,“ říká.

Spolubydlení uprchlíků s domácími podle jeho zkušenosti urychluje integraci, pomáhá uprchlíkům najít práci a naučit se rychleji jazyk. V Česku chce zatím „Uprchlíci, vítejte“ ubytovat řádově jednotky až desítky osob.

Link

Proč v Česku s projektem začínáte až tři roky po poslední migrační vlně? Není to pozdě?

Myslíme si, že to téma je aktuální pořád, i když už se tolik neobjevuje v médiích. Situace v Česku se zas tak moc nezměnila – pořád je tu hodně lidí s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, kteří mají problém najít adekvátní bydlení. Týká se to počtu lidí v řádu několika stovek.

Druhá věc je integrace uprchlíků – myšlenkou projektu je umožnit jim sdílet domácnost s místními lidmi. Podle nás je to klíč k úspěchu – je pro ně pak mnohem jednodušší naučit se češtinu, najít si zaměstnání, zorientovat se v novém prostředí a navázat sociální vazby.

Převzali jste název projektu z původní německé verze tak, jak byl – tedy „Uprchlíci, vítejte“. Nemůže vás to v očích řady Čechů diskvalifikovat už od začátku? Tenhle národ se rozdělil na „vítače“ a „odmítače“, jakoby nic jiného ani neexistovalo…

Samozřejmě je to určitý politický statement, ale na druhé straně to vyjadřuje, že ten projekt je konstruktivní odpovědí na celou tuhle problematiku. Tím, že se snažíme uprchlíkům zprostředkovat bydlení. Takže podle mě je to hlavně odpovědný přístup.

Když jsme u těch vítačů a odmítačů…. Jste sluníčkář?

Já vlastně nevím, co to je. Možná to má popisovat určitou naivitu – ale náš projekt rozhodně naivní není. My ty uprchlíky jenom nevítáme, my nabízíme řešení. Konstruktivní a odpovědný přístup. Ne, že řekneme „všechny vás vítáme“, ale taky to vítání nějak aplikujeme. Tím, že umožníme uprchlíkům bydlet s místními.

Link

Vy jste se podílel na rozjezdu stejné platformy v Rakousku v roce 2015. Jak to zafungovalo tam?

Na začátku nás bylo jen pár, ale pak se to začalo velmi dynamicky rozrůstat a před pár dny jsme ubytovali pětistého člověka, takže myslím, že to funguje velmi dobře.

Situace v současném Česku je ale jiná, nepřichází sem desítky tisíc lidí jako tehdy do Rakouska a Česko má kapacity, jak uprchlíky, kteří sem při současných počtech přijdou, ubytovat.

Nějaké ubytovací kapacity tu jsou, ale musíme se ptát, jakou mají úroveň a jestli není lepší, aby uprchlíci byli spíš v centru společnosti a sdíleli domácnosti s místními lidmi.

Není ale tenhle přístup jen střídání dvou extrémů? Na jedné straně může být přetížená státní infrastruktura pro uprchlíky, nedostatečná empatie státních institucí vůči nim. Na straně druhé ale vy nabízíte nastěhovat si uprchlíky domů. Nejde to ještě jinak?

Je potřeba si říct, co tomu předchází – nejde jen o to, že zprostředkujeme kontakt mezi majitelem bytu a uprchlíkem. Obě strany se registrují na našich stránkách a my se pak od nich snažíme získat podrobnější informace, jak tráví volný čas, jaké mají představy o sdílení jedné domácnosti a podobně. Tenhle „screening“ trvá několik týdnů.

Link

Jak obě strany kontaktujete – po telefonu, nebo s nimi děláte osobní pohovory.

Jako první krok vyplní poměrně obsáhlý registrační formulář, pak přichází komunikace po telefonu nebo mailem. A nakonec osobní setkání v bytě, kde se znovu probírá, jak by vypadalo to případné soužití, obě strany si vyzkouší, jestli jsou tam řekněme nějaké vzájemné sympatie a jestli by do toho vlastně chtěli jít. Teprve pak se rozhodnou.

Naše Podpora tím nekončí. Třeba v Rakousku existuje i psychosociální tým, takže pokud se objeví nějaké problémy, můžou se na nás obrátit. Klienti tedy mají k dispozici rozsáhlé poradenství.

Jaký je ideální profil uprchlíka pro tenhle program?

Jsou to lidé s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, můžou to být i lidé, kterým ještě běží azylové řízení. Ta nemožnost najít adekvátní bydlení, se v Česku týká i řady lidí, kteří tu žijí už řadu měsíců a třeba už i umí trochu česky. Pro ně je ten projekt určený, naopak lidé, kteří jsou v Česku úplně čerstvě, nejsou naše primární cílová skupina.

Cítíte už po takovém ubytovávání uprchlíků v Česku poptávku – z obou stran?

Kdybychom ji necítili, nikdy bychom s tím projektem nezačali. Máme už pár registrací, zatím v řádu jednotek zájemců.

Link

Kdo může ubytovat uprchlíka u sebe doma? Jsou tam nějaké minimální požadavky?

Může to být naprosto kdokoli – třeba studentské spolubydlení nebo rodina. Pro nás je důležité, aby to byl samostatný pokoj, aby ten pokoj byl nabídnutý minimálně na šest měsíců, ideálně na rok nebo déle, a to kvůli určité stabilitě pro uprchlíka.

Kromě té samotné klíčové myšlenky – integrace soužitím – máte v projektu ještě nějaké jiné nástroje, jak uprchlíka motivovat k tomu, aby se o integraci opravdu aktivně snažil?

V Rakousku, kde je projekt nesrovnatelně větší, a je vlastně součástí celé sítě projektů, jsou v rámci podpůrného týmu k dispozici třeba i sociální pracovníci, kteří dotyčnému můžou pomoct s hledáním práce, jsou tam zdravotníci, je tam školní projekt a tak dál. Celou tuhle infrastrukturu mají k dispozici jak uprchlíci, tak jejich hostitelé, u kterých bydlí.

Co se stalo s uprchlíky, kteří programem prošli v Rakousku? Jsou nějaká spolehlivá data k tomu, jak dopadla jejich integrace?

My s těmi lidmi zůstáváme v kontaktu, děláme společné aktivity. Jeden příklad z mojí zkušenosti – mladík, kterému jsme zprostředkovali ubytování, začal studovat ve Vídni ekonomii a založil organizaci, která pomáhá lidem v Somálsku, odkud on sám pochází, s podporou vzdělávání a škol. V Česku se hodně zdůrazňuje, že je potřeba pomáhat v zemích, odkud lidé utíkají, spíše než pomáhat jim tady v Evropě. Tohle je dobrý příklad toho, jak člověk, který sám utekl, té zemi zpětně pomáhá, aby neutíkali ostatní.

Link

Jak často jste museli řešit ve spolubydlení Rakušanů s uprchlíky nějaké konflikty?

Velice málo, to mě dost překvapilo. Sám bydlím ve studentském bytě a ta míra konfliktů tam je poměrně vysoká – a s tím i fluktuace. Znám spoustu lidí, co takové bydlení mění po roce i dříve. Bavíme se tady o zhruba pěti stech zprostředkovaných spolubydlení a ta míra konfliktů byla velmi nízká.

Vídeň je specifické město, zvyklé na migraci, sociálně nebývale soudržné, s vysokou kvalitou života. Sousedským projektům se tam daří, včetně těch na integraci cizinců. Jsou tyhle podmínky vůbec přenositelné do Česka?

Proč by ne? Projekt „Uprchlíci, vítejte“ v současnosti běží ve 13 evropských zemích, nově také ve Francii, a dále v Austrálii a Kanadě. Samozřejmě, že realita z hlediska zákonů a dalších věcí je v těch jednotlivých státech odlišná. Ale ta základní myšlenka zůstává stejná.

V Česku je to jistě kontroverzní téma. Ale nemyslím, že to, jak k němu přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti.

Takže Češi jsou ve skutečnosti k uprchlíkům méně nepřátelští, než se obecně předpokládá?

Ano, do určité míry. Minimálně ve schopnosti uvědomit si, že to téma není černobílé. Ani my neříkáme, že v integraci nejsou problémy. Ale snažíme se to řešit konstruktivně. Zprostředkovávat kontakty a pak ty nové vazby podporovat.

Článek původně vyšel na webu HlídacíPes.org. INFO.CZ ho publikuje se souhlasem redakce.

-1