Čech, který bojoval proti islamistům: Chtěl jsem ukázat, že umíme riskovat život pro ideály | info.cz

Články odjinud

Čech, který bojoval proti islamistům: Chtěl jsem ukázat, že umíme riskovat život pro ideály

Bojoval se zbraní v ruce proti Islámskému státu v mezinárodní jednotce milic YPG, kterou vytvořili syrští Kurdové. Václav Skutil (50) věří, že v tomto regionu vzniká nový, spravedlivější společenský systém, který může inspirovat nejen Blízký východ, ale také Evropu. „Chtěl jsem ukázat, že nejen islamisté, ale i ateisté jsou ochotni za svoji věc položit život. Ti druzí navíc vědí, že je žádný ráj nečeká,“ říká.

Sedíme spolu v jedné z holešovických restaurací. Usměvavý muž ještě loni pobýval na východě Sýrie, kde se v uniformě kurdských Lidových obranných jednotek (známých pod zkratkou YPG) utkal se zbytky ozbrojenců z extremistického Islámského státu. Na území ovládaných syrskými, respektive iráckými Kurdy strávil několik měsíců.

Václav Skutil se v životě neměl čas nudit. Narodil se v Československu, odkud s rodiči z politických důvodů odešel, aby nakonec zakotvili v Jižní Africe. „Byli jsme tehdy jaksi přirozeně antikomunisté,“ vzpomíná na svoji výchovu. V mládí proto choval nedůvěru k Africkému národnímu kongresu (ANC) pozdějšího prezidenta Nelsona Mandely, neboť ten s místní komunistickou stranou do značné míry spolupracoval. Věděl ale zároveň, že apartheid v pořádku není. Ještě zkraje 90. let měl za to, že řešením všech problémů je politická svoboda a hlavně volný trh.

Pak se na dlouhých dvanáct roků vydal na Blízký východ, kde působil jako pedagog. A začal se zajímat o alternativní způsoby vlády i řízení ekonomiky. Kromě jiného o tzv. demokratický konfederalismus, který se na rozdíl od klasického státu opírá o komunity. Právě takový systém se tamní autonomní vláda pokouší zavést v Rojavě, tedy zhruba řečeno na území syrských Kurdů. „Studoval jsem na univerzitě politiku, chtěl jsem to vidět na vlastní oči,“ vzpomíná nad desítkou v pražské restauraci.

Na syrské bojiště se vydal loni na jaře. Z Čech. Nejprve putoval na kurdský severovýchod Iráku, jmenovitě do města Sulejmánie. Odtud ho místní převedli do Rojavy, na území řízené Sjednocenou demokratickou stranou (PYD), k níž se milice YPG hlásí. Tady prodělal měsíční výcvik – fyzický, vojenský i ideový. Učil se zacházet se zbraněmi převážně ruské výroby: samonabíjecí puškou přezdívanou po jejím konstruktérovi Dragunov i její útočnou kolegyní AK-47, které rovněž dal jméno její stvořitel Michail Kalašnikov. Do výzbroje patřil ještě granátomet. Mimochodem, Václav prošel v Jihoafrické republice povinnou vojenskou službou. Ačkoliv mnozí z jeho druhů ve zbrani podobnou zkušenost neměli, v jednotce přesto uspěli.

Kurdové

Na frontu se dostal s podzimem. Ocitl se na východě Sýrie, v oblasti u města Dajr az-Zaur. „Hlídkoval jsem na střeše domu. Obvykle jsme od místních informátorů dostali hlášku, že se třeba v místní škole usídlili islamisté, tak jsme tam vyslali několik dávek. Jindy se intenzivně střílelo dvě hodiny jen kousek od mého stanoviště a já čekal, kdy se islamisté probojují až ke mně – naši je ale zastavili,“ vypráví. Jednou omylem hodně blízko dopadly bomby z amerických, přátelských letounů. Naštěstí bez následků pro bojovníky YPG.

Mezinárodní jednotka měla v době Václavova působení asi stovku příslušníků. Celkově jí prošlo nějakých 700, možná ale až tisícovka Evropanů, Američanů a Australanů (i dalších). To za extremistický Islámský stát přišel ze Západu válčit až desetinásobek bojovníků. „Chtěl jsem svým angažmá dát najevo, že dokážu za svobodu bojovat i jako ateista, který se po smrti prostě rozpadne v prach. Že i my máme vůli, že i my umíme riskovat život pro ideály. Přitom nám nikdo neslibuje ráj jako islamistům,“ říká Václav. A dodává: „Oni nás úplně nepotřebují jako vojáky, mají dost vlastních. Mnohem důležitější je symbolická solidarita, kterou jsme osobně jejich boji projevili. Ale rozhodně to nebyla procházka růžovým sadem. I když nás možná nevystavovali těm zcela nejnebezpečnějším situacím, stejně nás hodně zemřelo.“

Kolik tedy podle jeho odhadu zahynulo zahraničních dobrovolníků? Jistě přes čtyřicet, loví v paměti Václav. A motivace? Jistě ne finanční. „Dávali nám měsíční kapesné, ekvivalent zhruba 140 dolarů v syrských librách. Na to by žádného žoldnéře nedostali,“ směje se ex-příslušník YPG. Jací lidé tedy jeli válčit za Rojavu? V zásadě prý bylo možné odlišit dvě velké skupiny: do první podle něho patřili (třeba) příslušníci americké námořní pěchoty i armády, kteří učili ostatní bojovat. Tito toužili válčit s islamisty a podle zkušeností z jiných bojišť se jim boj zkrátka dostal příliš pod kůži (dodává autor textu). Druhou sortu tvořili muži s ideologickými pohnutkami, říká někdejší kurdský milicionář.

Členové tohoto oddílu YPG bývají srovnáváni s interbrigadisty ze španělské občanské války (1936 až 1939). Václav se ošívá, přesto takový pohled částečně připouští. Svědčí o tom i politická rozmanitost jeho přátel (ženy jsou soustředěny v samostatných jednotkách). V Kurdistánu vedle něj stáli anarchisté i ekoanarchisté, přesvědčení antifašisté, socialisté, ale i komunisté, kteří ovšem ve skupině netvořili většinu. Navíc obvykle nešlo o stoupence sovětského výkladu této ideologie.

Koncem loňského roku se Václav vydal do Evropy, opět přes irácký Kurdistán. Ten ale kontrolují Pešmergové, tedy vojáci autonomie, jejíž umírněně nacionalistická vláda není zcela nakloněna levicové, post-marxistické Sjednocené demokratické straně (PYD). Jindy přes kurdský region s centrem v iráckém Irbílu proudí milicionáři z YPG bez problémů, Václav a jeho druzi však měli smůlu. Strávili měsíc za mřížemi, odkud držiteli českého pasu pomohl konzul zastupující na severu Iráku pražskou diplomacii. Dozorci se v mezích možností chovali slušně, o cennosti, batoh a oblečení ovšem český dobrovolník přišel. V promrzlé Praze přistál v sandálech, ve kterých přišel z vězení.

V hlavě si s sebou ale Václav přinesl opatrnou naději: nový systém, který se v Rojavě rodí, by prý jednou mohl být vzorem pro celý blízkovýchodní region. „Je sekulární a odmítá sektářství,“ říká s nadšením. Rovnostářský a komunitární způsob společenské organizace je ale údajně inspirativní i pro Evropu, která se teď podle dobrovolníka v řadách YPG politicky hledá. Jistě nejde o komunismus sovětského typu, ale – teoreticky a velmi zjednodušeně řečeno – systém založený na vzájemně propojených komunitách, které si své záležitosti kontrolují samy. A spolupracují jen v oblastech, kde to považují za nutné, či vhodné.

Kdo kontroluje Sýrii?Kdo kontroluje Sýrii?autor: INFO.CZ

„Strana PYD se obrací ke kurdské historii, kde čerpá inspiraci pro odpor vůči hierarchickému členění společnosti. A trvá i na rovnosti mužů a žen. Podle jednoho z výkladů to byl dokonce až obrat k zemědělskému způsobu života, respektive urbanizace, které vedly k přijetí patriarchátu – předtím společenství řídily ženy,“ připomíná si hodiny strávené v rojavské lavici český rodák. A dodává, že na všech úrovních komunitního zastoupení musí být delegována nejméně jedna žena. Daří se ale PYD opravdu podobný model mezi konzervativními kurdskými venkovany zavádět? Jejich kritici je osočují z autoritářských, ideologických způsobů, které jsou zemědělcům cizí. „Je samozřejmě otázka, jak hluboko pod kůži se tyto myšlenky obyvatelům Rojavy dostaly. Nedokáži to docela posoudit, ale předpokládám, že by potřebovaly ještě mnoho času,“ připouští Václav. Hned ale pro jistotu dodává: „Nejsem ani komunista, ani zavilý antikapitalista. Lenin byl po mém soudu rudý fašista a kontrarevolucionář“.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud