Cena, nad kterou není. Před jednadevadesáti lety byly poprvé uděleny filmové Oscary | info.cz

Články odjinud

Cena, nad kterou není. Před jednadevadesáti lety byly poprvé uděleny filmové Oscary

Mnozí slavní herci, scenáristé či režiséři na něj čekali roky. Některé superhvězdy na něj nikdy nedosáhly, jiné nad ním ohrnovaly nos, ale pak přeci jen zjihly. Woody Allen šel v době, kdy ho měl přebírat, hrát na klarinet do oblíbeného hotelu. Pro některé je  ztělesněním „amerického kulturního imperialismu“, podle jiných není důvod, aby byl brán za významnější cenu, než je třeba ocenění za nejlepší norský film roku. Chladným ale nenechává nikoho. Šestnáctého května 1929, před jednadevadesáti lety, byly poprvé uděleny filmové Oscary.

Stalo se tak stalo v mondénním The Hollywood Roosevelt Hotel (pojmenovaném po bývalém prezidentovi USA Theodoru Rooseveltovi) na Hollywood Bouleward, jenž byl otevřen skoro na den přesně o dva roky dříve (15. května 1927) a na jehož výstavbu výrazně přispěly takové hvězdy filmového plátna jako Mary Pickfordová či Douglas Fairbanks a také producent a spoluzakladatel slavných studií Metro-Goldwyn-Mayer (MGM) Louis Burt Mayer. 

Americká Akademie filmového umění a věd (The Academy of Motion Picture Arts and Sciences; AMPAS) tehdy hodnotila filmy natočené od léta 1927 a 1928. V květnu 1928 se spíše než o „velkou slávu“ jednalo o „klubové setkání přátel filmu“; samotné předávání ocenění trvalo necelých dvacet minut a nebylo spojené s žádným mediálním „humbukem“, jako je tomu dnes. Publicita přicházela teprve v dalších letech. 

Ceně Akademie za zásluhy (Academy Award of Merit), jak zní její oficiální název, se tehdy ještě nepřezdívalo Oscar, to přišlo až v roce 1934, kdy se tak údajně vyjádřil novinář Sidney Skolsky v souvislosti s oceněním Katharine Hepburnové za hlavní roli ve filmu Morning Glory (z roku 1933). Zajímavé je, že navzdory spoustě více či méně uvěřitelných historek není prokazatelně jasné, kde se vlastně přezdívka ceny, s níž se Akademie nerada smířila až v roce 1939, vzala.

Počet kategorií, v nichž byli, respektive jsou umělci oceňováni, se v průběhu let přirozeně měnil. Dnes už se například neudílejí ceny za nejlepší režii tanečních scén, za nejlepšího asistenta režie, za nejlepší titulky či mezititulky; i to, mimochodem, vypovídá o tom, jak se film během let proměňoval. Nejvýznamnějšími cenami nicméně zůstává tzv. Velká pětka (Big Five), tj. ceny za nejlepší film, režii, scénář a herce a herečku v hlavních rolích, kterou od počátků Oscarů až dodnes posbíraly pouze tři snímky – Stalo se jedné noci (It Happened One Night; 1934) režiséra Franka Capry s Clarkem Gablem v hlavní roli, Přelet nad kukaččím hnízdem (One Flew Over the Cuckoo´s Nest; 1975) Miloše Formana s Jackem Nicholsonem a Mlčení jehňátek (The Silence of the Lambs; 1991) Jonathana Demmeho s Anthonym Hopkinsem. Fakt, že mezi velikány, kterým se tahle mimořádná, naprosto unikátní věc podařila, patří „český kluk z Čáslavi“, nejtalentovanější ze „všech těch bystrých mladých mužů a žen“ od filmu, jak o nich v roce 1971 psal v kanadském exilu Josef Škvorecký, zní skoro neuvěřitelně a zároveň je to něco, na co můžeme být opravdu pyšní. 

Měnila se, logicky, i místa, kde byly Oscary udělovány – z původního hotelu Roosevelt, přes další ikonické, bez přehánění legendární hotely jako Ambassador či Millenium Biltmore Hotel, Graumanovo Čínské divadlo, slavné kino na Hollywoodském chodníku slávy či RKO Pantages Theatre, postavené ve stylu Art Deco vaudevilleovým impresáriem Alexanderem Pantagesem v roce 1930, Dorothy Chandler Pavilion (pojmenovaný na počest ženy, jež se zasloužila o vybudování důstojného centra pro losangeleskou filharmonii), až po Dolby Theatre (dříve známé jako Kodak Theatre), kde se slavnostní ceremoniály konají od roku 2002 dodnes, abych uvedl alespoň několik příkladů. 

K mezníkům patřily například rok 1930, kdy Akademie poprvé hodnotila herecké výkony ve vedlejších rolích, rok 1942, kdy byla poprvé předána cena za nejlepší dokument, rok 1948, kdy se mohli poprvé radovat tvůrci cizojazyčného filmu (v čele s italským režisérem a hercem Vittoriou de Sicou za neorealistický snímek Děti ulice), rok 1953, kdy slavnostní předávání cen poprvé vysílala televize (první barevný přenos se konal v roce 1966 a v roce 1969 se prvně vysílalo do zahraničí), rok 1981, kdy bylo vyhlašování posunuto o den kvůli atentátu na prezidenta Ronalda Reagana, rok 2002, kdy byl poprvé vyhlášen nejlepší animovaný film (Shrek režisérů Andrewa Adamsona a Vicky Jensonové) či zatím poslední rok 2020, kdy si cenu za nejlepší film roku odnesli korejští tvůrci snímku Parazit, jenž nebyl namluven v angličtině (z čehož neměl žádnou radost prezident Donald Trump).

Historie Oscarů je rovněž historií různých „rekordů“ a zajímavostí. Nejvíc cen Akademie ze všech filmových tvůrců a vůbec lidí kolem filmu získal producent, režisér, scénárista a animátor Walter Elias „Walt“ Disney, celkem 22 (kromě toho získal i nejvíc nominací, 59). Každý, kdo viděl jeho Sněhurku a sedm trpaslíků z roku 1937, tak jako já v malém jičínském kině Svět v časech mého dětství, na ni nikdy v životě nezapomene, stejně jako nezapomene na Mickeyho Mouse a na další příběhy z Disneyova pohádkového světa. Jiní velcí tvůrci to naopak neměli, pokud jde o Oskary, snadné: filmy již v úvodu zmíněného Woodyho Allena získaly celkem 54 nominací, cen ale obdržely „pouze“ 12 (sám Allen čtyři; dvě za Annie Hallovou a po jedné za Hanu a její sestry a za Půlnoc Paříži); Steven Spielberg získal ze 17 nominací za nejlepší film a režii „jen“ tři Oscary (za Schindlerův seznam dva a Zachraňte vojína Ryana jednoho), můj milovaný Martin Scorsese nevyhrál jako režisér ani za Zuřícího býka, ani za Poslední pokušení Ježíše Krista, ani za Mafiány, ani za Gangy New Yorku, ani za Letce, až se nakonec dočkal jako režisér teprve v roce 2007 za Skrytou identitu, která  – při veškeré úctě – ani náhodou nedosahuje kvalit výše zmíněných snímků, ani těch, které byly nominované na nejlepší film roku (Hugo a jeho velký objev, Vlk z Wall Streetu, Irčan), tak už to ale holt někdy – nejen ve světě filmu – chodí. Ironií je, že ani geniální Alfred Hitchcock nedostal žádného Oscara za režii a na jediného si musel počkat do roku 1967, kdy jej obdržel za celoživotní dílo…

U Oscarů jde nicméně o víc než jen o samotné ocenění, o onu slavnou, nevelkou sošku, o data, čísla a rekordy. Jde také, často dokonce především, o peníze – „cena“ vítězů jde totiž prudce nahoru (nezapomínejme, že Hollywood je na prvním místě velký byznys), a o „všechno to kolem“ – o červený koberec, o róby, šperky a účesy filmových hvězd, o to kdo s kým přijde, jak se bude tvářit, chovat a co řekne, o velká média, o politiku a, v posledních letech, bohužel, o politickou, genderovou i jinou korektnost, o popularitu, o slávu (a i o zapomnění, když se Vám zrovna nedaří, nebo Vás, nedej bože, nepozvou!), a hlavně, řečeno (do třetice) s Woodym Allenem, o ten fascinující, neuchopitelný a dechberoucí „hvězdný prach“, o „stříbrné plátno“, o tu magii, o to napjaté ticho, o tu vteřinu ticha, kdy se v sále zhasne a kdy všichni čekají na první záběr… 

Shrnuto a podtrženo, jak říkal Miloš Forman, jenž o tom věděl víc než kdokoli jiný: „Ať si kdo chce co chce říká, Oscar je absolutně, úplně bez diskuse, nejvíc, čeho můžete v naší branži dosáhnout. A tečka“. Tak hezké narozeniny, Oscare!

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud