Češi proti koronaviru: Na Saipanu máme jednu z nejfotogeničtějších karantén na světě | info.cz

Články odjinud

Češi proti koronaviru: Na Saipanu máme jednu z nejfotogeničtějších karantén na světě

Češi proti koronaviru: Na Saipanu máme jednu z nejfotogeničtějších karantén na světě
 

V seriálu Češi proti koronaviru jsme vám na INFO.CZ představovali Čechy, kteří zůstali během pandemie v zahraničí. Každému jsme položili stejné otázky. V posledním díle na ně odpovídá Šárka Glajchová. Ta strávila tři roky v Austrálii a potom se i s rodinou přesunula na odlehlý ostrov Saipan. Jak prožívá život v Pacifiku, jaká zde mají opatření a proč je hrdá na Čechy?

Jak je země, v níž žijete, zasažena koronavirem? 

Ostrov Saipan má něco přes 50 tisíc obyvatel. Pro ty z vás, co též marně přibližujete a zase oddalujete Google Maps, se skutečně jedná o tu malou „tečku“ v rámci Severních Mariánských ostrovů, jež dostaly svůj název podle nejhlubšího známého místa na světě.

Ke konci dubna jsme měli jen 14 nakažených, dvě úmrtí a zbytek uzdravený bez dalších nových případů. Ve srovnání se světem je to fantastická bilance. Je ovšem třeba brát v úvahu izolovanost ostrova o rozloze 10x20 kilometrů, kde se velice často a nevyhnutelně „promořujeme“ i v případě běžných viróz. Navíc testy k nám dorazily až v těchto dnech, zato v množství, jež dokonce převyšuje počet místních obyvatel. Je tu snad šance, že díky velice striktním opatřením a vzájemné ohleduplnosti místních obyvatel pandemii zcela předejdeme.

Těžko soudit, protože v absolutních číslech je na tom Česká republika jednoznačně hůř, ovšem je třeba brát v úvahu poměr populace vůči dostupnosti testů, respirátorů, lůžek, lékařské pomoci, zásob jídla, roušek atd. V tomto smyslu dle mého ostrov na pandemii vybaven není. Ovšem s ohledem na nulové přírůstky nakažených a negativní výsledky testů všech lékařů teď ostrovní život velice vítáme.

Jaká jsou v zemi opatření?

Obdobná zbytku světa, tj. pozavírané školy, resorty, sportoviště, restaurace fungují pouze pro výdej jídla s sebou, obchody mají omezenou otevírací dobu a jsou tu striktní pravidla pro nošení roušek.

Jednou z mála výhod života na ostrově v době pandemie je jeho členitost, převaha přírody nad zastavěnou, tudíž osídlenou častí a množství divokých pláží, kde tzv. „social distancing“ běžně zažíváme. Můžeme proto volně sportovat, plavat a pobývat na slunci, což je v místě, které se díky stálosti celoročního teplotního rozmezí kolem 30 stupňů Celsia dostalo do Guinnessovy knihy rekordů, zcela zásadní. Naše karanténa je tedy rozhodně jedna z „nejfotogeničtějších“.

Máme omezený pohyb venku na dobu 6.00–19.00. Za nedodržení hrozí pokuta až do výše 500 dolarů či pobyt ve vězení, s čímž si na území USA není radno zahrávat. Za nešťastné považuji zavření hranic až po velkém propuknutí nákazy v Koreji, Číně a bohužel i na přilehlém ostrově Guam. Právě asijský trh dosud plně pokrýval turistickou poptávku a zvýšil tak riziko příletu „pacienta 0“.

A jaká je zde atmosféra?

Co do izolovanosti, nic, na co bychom jako „ostrované“ nebyli zvyklí. Nota bene po dvou nejsilnějších tajfunech z roku 2015 (Soudelor) a 2018 (Yutu). Těžko říci, co považuji po psychické stránce za náročnější. V případě tajfunu se jedná o velice intenzivní, leč časově omezenou zkušenost a míra stresu je dána tím, kde se zrovna nacházíte. Lidé, kteří během jedné noci přijdou naprosto o vše a jsou v přímém ohrožení života, samozřejmě končí s posttraumatickými syndromy, které rozhodně lépe zvládají místní obyvatelé, nedotknuti „luxusem“ zděných domovů s klimatizací, televizí, internetem, lednicí, pitnou či teplou vodou.

Ve srovnání s touto apokalypsou se opatření všude ve světě, včetně České republiky, jeví jako „snesitelná“. Přesto to většina z nás nedává a nadává, čemuž velmi rozumím, neboť pandemie nemá jasné časové omezení a ta bezmoc při sledování umírajících lidí bez důstojného rozloučení, ekonomických dopadů a nejisté budoucnosti má pro většinu z nás silný psychický dopad.

Já osobně nejhůře nesla to náhlé ticho a situaci, kdy všude přestala hrát hudba, zmizela auta, živá pouliční vystoupení… Ale po pár dnech nastal jistý zlom, kdy jsem si uvědomila, že na světě nikdy není absolutní ticho a začala vnímat jinou hladinu „hluku“ – přírodu! Své nejbližší tím teď jistě rozesměju, protože dokážu být sama velice „hlučná“ a doslova závislá na městském ruchu, davech a společenském vyžití. Přesto najednou slyším ptáky, oceán, vrzání palem… Je to jako přírodní „vipassana“, která mi v jistém smyslu dodává klid a sílu to zkrátka přežít.

Máte povinné nošení roušky? Popř. nosíte ji dobrovolně a jak na vás v tom případě reaguje okolí?

Roušky všeho druhu (viděla jsem i vydlabaný kokosový ořech) jsou povinné výhradně v obchodech a veškerých uzavřených veřejných prostorách. Tam jsou skutečně důsledná opatření – u vchodu povinné rukavice či dezinfekce, někde dokonce měří i teplotu, na zemi jsou „značky“ pro dvoumetrový odstup a platí jednosměrný pohyb nákupu. Venku naštěstí roušky nikdo nevymáhá a potřeba skutečně nejsou. Lidé na sebe nikterak nereagují, neboť jsou zvyklí na turisty ze všech koutů světa, kteří se i v obchodech běžně pohybovali v plném potápěčském vybavení či naopak zimní pletené čepici.

Výrazem osobní sounáležitosti je i změna pozdravu z místního Hafa Adai (ahoj) na Stay Safe (zůstaň v bezpečí) či Stay Strong (buď silný). Běžné i v době tajfunu.

Onemocněl někdo z vašich přátel nebo kolegů?

Jeden náš kamarád ze Slovenska onemocněl, ale myslím, že trauma z tamního karanténního zařízení pro něj mělo horší následky než vlastní virus. Úmrtí na covid jako takový naštěstí ve svém okolí nemáme. Bohužel ale vím o dvou sebevraždách s koronou spojených.       

Co byste vzkázala lidem v Česku?

Miluji citát Jaroslava Haška: „Člověk by chtěl být gigantem a je hovno, kamaráde!“ Co dodat? Snad jen, že krize a propady jsou bohužel nedílnou součástí života a dějí se všude! Proto se, prosím, neporovnávejme, nesuďme a ani nelitujme. V dobách, jako je tato, je naopak zapotřebí velkorysost, pokora, vzájemný soucit (nikoli lítost) a především humor. Češi nejednou dokázali, že vše výše uvedené v sobě mají a já jsem na nás nesmírně hrdá! Samozřejmě nejvíc na zdravotnický personál, všechny dobrovolníky, herce a zpěváky, jejichž vstupy živě sledujeme a bavíte nás. Ovšem nejvíce v tuto chvíli smekáme před učiteli na všech stupních. Po zkušenosti s domácí výukou to považuji za skutečně obdivuhodnou a nedoceněnou profesi. Celý svět o nás též mluví v souvislosti s rouškami a šnorchly pro doktory. Kéž by ještě rozuměli geniálnosti našeho humoru, který je dle mého v tuto chvíli jedinou dostupnou „protilátkou“. Tak buďme pozitivní mysli a pokud možno negativní na covid. Stay strong!

Další díly seriálu Češi proti koronaviru si můžete přečíst >>ZDE<< 

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud