Články odjinud

Co týden, to masakr na škole. Příběh učitelek, které měly děti na starosti v minutách pekla

Co týden, to masakr na škole. Příběh učitelek, které měly děti na starosti v minutách pekla

Tohle není Klub rváčů Chucka Palahniuka, který má jediné pravidlo - že se o něm nemluví. Naopak. Yvonne Cechová a Dianna Perriová byly členy klubu, do kterého se žádná z nich přidat nechtěla, ale tím spíše o něm nyní hovoří. Do neoficiální společnosti lidí, kteří přežili masakr na některé z amerických škol. Těch proběhlo za posledních pět let hrozivé číslo - průměrně se odehrála jedna masová střelba týdně. Hovořit o nich je ale nejenom možnost, jak se se situací vyrovnat, ale také jak při příští střelbě zachránit nevinné životy. 

Obě přítelkyně věděly, že je pojí jakési zvláštní pouto. Potkaly se v jednom rádiu, pak se odstěhovaly na stovky kilometrů daleko. Přesto zůstaly v kontaktu, vystudovaly stejný obor na škole, potomka na svět přivedly ve stejném roce. A obě také zažily masakr na americké střední škole. Cechová na škole v Sandy Hooku, kde zemřelo 20 dětí a 6 učitelů, Perriová nyní v parklandské škole, kde vyloučený student pozabíjel 17 lidí.

Yvonne to nevěděla, ale své kamarádce Dianně po masakru v Sandy Hooku nejspíše zachránila život, vypráví pro deník Washington Post. „Vždycky měj u sebe klíče od třídy, mobilní telefon,“ řekla jí to základní, co jí pomohlo přežít šílenou střelbu. „A začni si více všímat svého okolí. Jak se můžeš dostat z místnosti, kudy utéct či kam se schovat.“ Perriová měla štěstí, že si tyto rady dokázala zapamatovat. Bohužel pro ní, dostala se do situace, kdy to byla otázka života a smrti.

Když střelba na škole v Sandy Hooku vypukla, Cechová se s osmnácti malými dětmi zabarikádovala v kabinetu. A tu samou strategii před necelými dvěma týdny využila i její kamarádka Dianna. Když se ve 14:20 rozezněl pištivý požární alarm, myslela, že se jen spálilo jídlo ve školní kuchyni. Byla právě v mediálním centru, kousek stranou od školní knihovny. Zřetelně si pamatovala, jak dětem trochu otráveně otevřela dveře na chodbu a nechala je, aby pomalu opustily budovu. Další zbytečný alarm, myslela si nejspíš.

Přesně to ale vrah Nikolas Cruz plánoval. Pár chvil předtím totiž spustil požární alarm, aby mohl střílet do dětí zmateně vybíhajících ze školních tříd.

„Červený kód, červený kód,“ rozezněl se náhlý hlas ve školním rádiu, které měla Perriová u sebe. Jeho tón ji nenechal ani na vteřinu na pochybách. Tohle není ani žert, ani planý poplach. Hlasitě zavolala děti zpět do učebny a rychle zamknula. Snažila se přemýšlet co nejrychleji, nepanikařit. Do dvou přilehlých kabinetů, kde se tísnily jen nepotřebné krabice, vrácené knihy a počítačové vybavení nasoukala děti, kterým z očí čišela nevyřčená panika. Zhasla, zatemnila okna přebytečnými kartony. Okamžitě si vzpomněla na svojí kamarádku Yvonnu. Na to, jak jí říkala, aby nikomu neotevírala. Za žádných okolností. Aby, až snad bude po všem, policisty nejdříve nechala identifikovat se pomocí průkazu podstrčeného pod dveřmi. Perriová nakonec neotevřela ani jim. Policisté museli nakonec dveře rozsekat, aby vystrašené děti z místnosti dostali.

Počet lidí, kteří si s sebou ve Spojených státech nesou traumata školního masakru, neustále přibývá. Každý týden se v USA odehraje alespoň jedna školní střelba, ukazují statistiky. A spolužáků, kteří pohřbívají své nejlepší kamarády, studentů, kteří si do konce života nesou zranění utrpěné během incidentu, bratrů pochovávajících své sestry či učitelů, kteří se snaží marně zachránit co nejvíce svých studentů před zbytečnou smrtí, přibývá.

720p 360p
Střelba na Floridě

„To nemůže být pravda, to se mi musí jenom zdát,“ říkala si Cechová, když se dozvěděla o masakru v parklandské škole, kde pracovala její kamarádka. „Okamžitě jsem cítila potřebu tam jet a být s Diannou. Pamatovala jsem si, jak mi pomáhalo, jak tehdy byli lidé mně oporou.“ 

„Násilí na školách bude pokračovat do té doby, než s tím někdo něco neudělá,“ vysvětluje Cechová, která se nyní věnuje aktivismu za větší kontrolu zbraní v USA. „I když jsem ráda, že Dianna měla informace, které jí pomohly přežít, jsem naštvaná, že je vůbec musela použít,“ říká pro Washington Post

„Je těžké si pro kohokoliv, kdo podobnou situací neprošel, jaké to je. Čím si pak procházíte,“ vysvětluje Cechová. Najít útěchu, smířit se se situací není jednoduché. I proto existuje neoficiální klub Everytown, která sdružuje všechny, kteří byli masakrem nějakým způsobem zasaženi a pomáhá jim vrátit se zpět do běžného života. 

 

 

Články odjinud