Do války proti „velkému Satanovi“? Írán si připomíná výročí islámské revoluce | info.cz

Články odjinud

Do války proti „velkému Satanovi“? Írán si připomíná výročí islámské revoluce

Každý, kdo se zajímá o dění ve světě, nepochybně zaznamenal vyhrocení již tak špatných vztahů mezi USA a Íránem poté, co Američané 3. ledna letošního roku na letišti v iráckém Bagdádu zlikvidovali íránského generála Kásima Sulejmáního, faktickou „dvojku“ teheránského režimu. Touto ráznou akcí Trumpovy vlády a následnými pokusy Íránců o odvetu (opakované útoky na vojenské základny a velvyslanectví USA v Iráku) znovu (vy)eskalovalo dlouhodobé napětí mezi oběma zeměmi, dané již od časů íránské islámské revoluce z roku 1979, jejíž finální fázi si právě v těchto dnech v Íránu připomínají.

Je to už jedenačtyřicet let – nejčastěji uváděné datum, kdy převrat vyvrcholil, je 11. února 1979 – od chvíle, kdy se fakticky zhroutil odpor posledních vojenských jednotek věrných vládě šáha Rezy Pahlavího (celým jménem Muhammad Rezá Šáh Pahlaví Árjamehr; 1919–1980), který již v těch dnech nebyl ve své zemi, nýbrž na cestě do nejprve amerického a poté egyptského exilu. Hlavním výsledkem „revoluce“ z přelomu let 1978–1979 byl nástup konzervativních šíitských duchovních v čele s ajatolláhem Rúdolláhem Chomejním k moci a vytvoření teokratické islámské republiky, jež přetrvala dodnes.

Co tuto převratnou událost s mimořádným dopadem na blízkovýchodní, středovýchodní a vlastně celosvětovou politiku způsobilo? Podstatou revolty proti režimu Rezy Pahlavího, jenž vládl od roku 1941 (s výjimkou krátkého exilu, kdy na sebe strhl moc premiér Muhammad Mosaddek; 1952–1953), byl narůstající odpor vůči jeho stále silnějším autoritářským tendencím a proti stále zjevnějšímu podléhání „nežádoucím západním vlivům“ v sedmdesátých letech.

Jednalo se, svým způsobem, o ironii. Šáh se totiž zejména v předchozí dekádě prezentoval jako šéf „demokratické vlády“, prosazující četné hospodářské a sociální reformy (sekularizace společnosti, rozdělení půdy venkovských velkostatkářů rolníkům, volební právo pro ženy, podpora vzdělání a boj proti negramotnosti atd. – tzv. „bílá revoluce“; 1963) ve prospěch většiny obyvatelstva.

Současně si ale šáh a jeho lidé vytvářeli velké množství zuřivých nepřátel, ať už naznačeným příklonem k autoritářské formě vlády, nepotismem a korupcí, nebo – to především – odklonem od národních a hlavně náboženských tradic. Klíčovou věcí se nakonec ukázala schopnost dlouho roztříštěné opozice nalézt svého duchovního i politického vůdce ve zmíněném Rúdolláhovi Chomejním (1902–1989). Tento konzervativní odpůrce vládních reforem (zejména sekularizace státu) byl sice v šedesátých letech donucen k odchodu do exilu, po útěku Rezy Pahlavího ze země na počátku roku 1979 se ale do Íránu vrátil a rázem se stal, plně v souladu se svou teorií o „vládě islámského právníka“, nejmocnějším mužem v zemi. Podporu nalezl jak u konzervativního duchovenstva a u „revolučních gard“, tak u velké části veřejnosti, znechucené degenerací šáhova režimu.

Nový režim, který Chomejní stvořil, je svérázný a zejména v oblasti Blízkého a Středního východu zcela atypický „hybrid“. U nezasvěcených pozorovatelů může na první pohled vyvolávat dojem, že se jedná o poněkud rázovitou, nicméně přece jen „demokracii“, s volbami do parlamentu, s vládou a s prezidentem, stojícím formálně v čele země. Realita je ale jiná. O osudu této regionální mocnosti a osmdesátimiliónového národa (tvořeného mnoha etniky a etnickými skupinami) s pozoruhodnou historií a kulturou, fakticky rozhodují šíitští duchovní (nejvyšší duchovní vůdce, rada dohlížitelů), v jejichž čele v současné době stojí ajatolláh Sajjid Alí Chameneí.

Skutečnost, že za druhého nejmocnějšího muže Íránu byl až do své nedávné smrti pokládán generál Sulejmání, vrchní velitel jednotek Quds íránské revoluční armády (tj. jednotek operujících převážně v zahraničí) a muž, označovaný experty za neoficiálního ministra zahraničí, náčelníka generálního štábu íránské armády a šéfa íránské rozvědky v jednom, pak svědčí o tom, že vedle duchovních hrají v Íránu nejdůležitější roli vojáci. Civilní politikové v čele s prezidentem (tím nynějším je Hasan Rúhání) jsou při veškerém respektu druhořadí.

Gen. mjr. Kásim Sulejmání byl velitelem speciálních jednotek Kuds íránských revolučních gard.

Vztah Íránu se Spojenými státy americkými byl špatný od samého počátku existence islámské republiky, kdy šíitští vládci obvinili Washington z toho, že usiluje o znovudosazení šáha do čela země. Třebaže se toto obvinění nezakládalo na pravdě (vztahy mezi Rezou Pahlavím a administrativou prezidenta Jimmyho Cartera se v letech 1977–1979 výrazně zhoršily, sám šáh byl navíc smrtelně nemocen), vedlo nakonec spolu s dalšími faktory v listopadu 1979 k útoku (především, avšak nikoli výhradně) studentských radikálů na budovu velvyslanectví USA v Teheránu a k zajetí více než šesti desítek amerických rukojmích. Na počátku roku 1981 sice byla poslední, největší část rukojmích propuštěna, vztahy Íránu se Spojenými státy ale zůstaly nadále na bodu mrazu.

V osmdesátých letech Írán zaměstnávala hlavně zničující válka s Irákem Saddáma Husajna (1980–1988), čas od času se napětí mezi ním a Spojenými státy ale znovu vyostřilo. Jako příklad lze uvést rok 1988, kdy americký křižník USS Vincennes omylem sestřelil íránské civilní letadlo s téměř třemi sty lidmi na palubě (Iran Air Flight 655), neboť je (údajně) pokládal za útočící stíhačku F-14 Tomcat. Ani vyjádření lítosti a následné přiznání viny, omluva a vyplacení vysokého odškodného ze strany Washingtonu v roce 1996 nemohly na silně kritickém názoru drtivé většiny Íránců na USA nic změnit.

Pro íránsko-americké vztahy byl a dodnes je velmi důležitý vztah islámské republiky k Izraeli, jenž je klíčovým spojencem Washingtonu nejen na Blízkém a Středním východě. Proto není divu, že to byly právě opakované verbální i faktické útoky vůči Izraeli ze strany Teheránu (tj. podpora hnutí Hamás a hlavně Hizballáhu), stejně jako jeho podpora dalších radikálních islamistů (primárně ve spojitosti s útokem Al-Káidy na newyorská Dvojčata a sídlo Pentagonu ve Washingtonu z 11. září 2001), jež vedly amerického prezidenta George Bushe mladšího k tomu, že v roce 2002 zařadil Írán mezi země tzv. osy zla (Axis of Evil). K dalšímu zhoršení vzájemných vztahů došlo poté, co se díky podpoře duchovních stal místo umírněného Muhammada Chátamího íránským prezidentem konzervativní Mahmúd Ahmadínežád, mimo jiné aktivní popírač holocaustu, posedlý nenávistí vůči židovskému státu i USA.

„Velký satan“, jak Spojené státy poprvé označil Rudolláh Chomejní v listopadu 1979, tak i na počátku 21. století zůstával pro většinu íránských politických elit i pro velkou část íránské populace jedním z hlavních nepřátel (dalšími jsou již zmíněný Izrael a sunnitská Saúdská Arábie). Do jisté míry to platí i dnes, jednak kvůli pokračující americké podpoře Izraele, jednak vzhledem k tomu, že USA odstoupily od mezinárodní jaderné dohody s Íránem, kterou vláda prezidenta Trumpa pokládá za „z principu špatnou“ a, fakticky vzato, umožňující Teheránu pokračovat v rozvoji svého jaderného programu, a uvalily na Írán další sankce. V tomto kontextu nebylo nedávné zabití generála Sulejmáního ničím víc než „pouhým přilitím další kapky oleje do ohně“ více než čtyři desítky let trvajícího nesmiřitelného nepřátelství.

Na otázku, zda dnešní napětí může vyústit ve velkou válku se vším všudy, jak se o tom psalo bezprostředně po Sulejmáního smrti, není snadné s určitostí odpovědět, pravděpodobné to ale není. Íránská vláda si je dobře vědoma toho, že se vojensky nemůže s USA měřit, Donald Trump pro změnu nemá důvod podstoupit riziko většího ozbrojeného konfliktu v době, kdy se kampaň před listopadovými prezidentskými volbami vyvíjí v jeho prospěch.

Válka by ale byla chybou i z dalších důvodů, především proto, že pod „fasádou“ autoritativního režimu se skrývá mnohem pestřejší společnost, než by se mohlo na první pohled zdát: nemalá část Íránců pokládá stávající konzervativní vládu za dlouhodobě neudržitelnou, touží po zavedení „nějaké formy demokracie“, včetně „demokracie západního typu“, a navíc chová odpor k islámskému radikalismu (a s ním souvisejícímu terorismu). V případě „amerického útoku“ na Írán by se však mohla přinejmenším část z nich znovu přimknout k vládě, což by oslabilo možnost postupné demokratizace země, jež není – řekněme ve střednědobém výhledu – zcela vyloučená. Je tomu tak tím spíš, že „vláda ajatolláhů“ trvá už více než čtyřicet let, což dávno převyšuje „průměrnou dobu životnosti“ podobných režimů všude ve světě.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud