Každý, kdo se zajímá o dění ve světě, nepochybně zaznamenal vyhrocení již tak špatných vztahů mezi USA a Íránem poté, co Američané 3. ledna letošního roku na letišti v iráckém Bagdádu zlikvidovali íránského generála Kásima Sulejmáního, faktickou „dvojku“ teheránského režimu. Touto ráznou akcí Trumpovy vlády a následnými pokusy Íránců o odvetu (opakované útoky na vojenské základny a velvyslanectví USA v Iráku) znovu (vy)eskalovalo dlouhodobé napětí mezi oběma zeměmi, dané již od časů íránské islámské revoluce z roku 1979, jejíž finální fázi si právě v těchto dnech v Íránu připomínají.
Je to už jedenačtyřicet let – nejčastěji uváděné datum, kdy převrat vyvrcholil, je 11. února 1979 – od chvíle, kdy se fakticky zhroutil odpor posledních vojenských jednotek věrných vládě šáha Rezy Pahlavího (celým jménem Muhammad Rezá Šáh Pahlaví Árjamehr; 1919–1980), který již v těch dnech nebyl ve své zemi, nýbrž na cestě do nejprve amerického a poté egyptského exilu. Hlavním výsledkem „revoluce“ z přelomu let 1978–1979 byl nástup konzervativních šíitských duchovních v čele s ajatolláhem Rúdolláhem Chomejním k moci a vytvoření teokratické islámské republiky, jež přetrvala dodnes.
Co tuto převratnou událost s mimořádným dopadem na blízkovýchodní, středovýchodní a vlastně celosvětovou politiku způsobilo? Podstatou revolty proti režimu Rezy Pahlavího, jenž vládl od roku 1941 (s výjimkou krátkého exilu, kdy na sebe strhl moc premiér Muhammad Mosaddek; 1952–1953), byl narůstající odpor vůči jeho stále silnějším autoritářským tendencím a proti stále zjevnějšímu podléhání „nežádoucím západním vlivům“ v sedmdesátých letech.
Jednalo se, svým způsobem, o ironii. Šáh se totiž zejména v předchozí dekádě prezentoval jako šéf „demokratické vlády“, prosazující četné hospodářské a sociální reformy (sekularizace společnosti, rozdělení půdy venkovských velkostatkářů rolníkům, volební právo pro ženy, podpora vzdělání a boj proti negramotnosti atd. – tzv. „bílá revoluce“; 1963) ve prospěch většiny obyvatelstva.
