Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Domácí péče by měla být číslem jedna – říká Češka, která se ve Francii stará o seniory

Domácí péče by měla být číslem jedna – říká Češka, která se ve Francii stará o seniory

Do Francie přijela před deseti lety studovat arabistiku, ekonomii a mezinárodní obchod. Kristýna M. (31) ale nakonec našla své poslání jinde. Už čtyři roky pracuje na jihu Francie jako terénní ošetřovatelka pro seniory, handicapované a nemocné. Na domácí péči nedá dopustit. Evropské státy by jí podle ní měly do budoucna věnovat mnohem větší pozornost, vzhledem k nevyhnutelnému populačnímu stárnutí.

Jak se studentka mezinárodního obchodu dostane k péči o seniory?

Seniorům jsem chodívala pomáhat při studiích. Při škole jsem pak nastoupila na stáž v perspektivní firmě, která působí v oblasti solární energie. I když to byla skvělá zkušenost a s kolegy jsme si rozuměli, uvědomila jsem si, že se ze mě postupně stává robot, který ráno přijde k počítači a večer od něho unavený stejně tak prázdně odejde, aniž by svůj den prožil plnohodnotně. Připadala jsem si zkrátka jako pytel brambor za monitorem a byla frustrovaná z nedostatku zdravého pohybu. Bývala bych měla možnost tam zůstat, ale vyžadovali po mně ještě větší výkon, přesčasy a podobně. Tehdy jsem se definitivně rozhodla, že svůj život jen tak někomu nedám a půjdu dělat něco smysluplného – a to pomoc lidem v domácnostech dokonale splňuje.

Kristýna M.Kristýna M.autor: Archiv

Jak vypadá tvůj denní program?

Mám na starost několik pacientů, které obcházím. Ráno jim pomáhám vstávat, vykonávat běžnou hygienu, připravovat snídani, brát si léky, ustlat postel, nakoupit či poklidit podle potřeby. Následně jdu třeba do další rodiny uvařit oběd - s tím, že někdy ho rozváží městská služba. Odpoledne jdeme na vycházku,  k lékaři nebo na nákup. Večer se samozřejmě podává večeře. Na rozdíl od své předchozí profese obchodní asistentky se cítím svobodněji, díky přirozeným každodenním činnostem si opět připadám jako člověk a na nedostatek pohybu si, díkybohu, rozhodně nemohu stěžovat. Večery tedy trávím převážně jinak než sportem. Není nad hezkou knížku, kterou si nyní mohu v klidu přečíst, aniž by mě pálily oči z počítače, z klimatizace či z umělého osvětlení mé bývalé kanceláře.

Musela sis udělat nějakou speciální kvalifikaci?

Základní úklid nebo běžné nákupy může zajišťovat i člověk bez kvalifikace. Já jsem si ale prošla ročním ošetřovatelským kurzem na zdrávce, protože mi rozšiřuje možnosti i obzory. Například jsem se naučila, jak bezpečně provádět přesuny, třeba z lůžka na vozík a z vozíku na WC. Vzdělání mi také umožnilo dostat se na stáže do různých domovů, nemocnic a center, kde jsem si právě uvědomila, že žádná instituce se domácí péči jen tak nevyrovná.

V čem vidíš její hlavní výhody?

U sebe doma je pacient ve svém přirozeném prostředí a snadněji lze dodržovat jeho přirozený rytmus. V domovech důchodců například často všichni musí vstávat v půl osmé, třebaže by si rád někdo pospal do desíti. Samozřejmě je to dané nedostatkem personálu, kdy na individuální péči zkrátka nezbývá čas. Běžně se stává, že berete pokoje „od jedničky do desítky” a ne podle toho, jaké má kdo potřeby. Vše je podivně nalajnované, a váš názor nikoho nezajímá.

Jde to tam ale zařídit jinak, když, jak říkáš, trpí nedostatkem lidí?

To je věčná polemika. Podle mě by se třeba nic nestalo, kdyby paní Hubáčkovou osprchovali ráno a paní Botičkovou v rámci možností až odpoledne. Lidé se tam navíc cítí opuštěněji než doma. Co naplat, máte na ně patnáct minut. Nedivte se pak, že vás čapnou a vymýšlí si různé drobné úkoly a rozkazy, aby přitáhli vaši pozornost. Kdežto doma se jim věnujete minimálně hodinu. Ve Francii za nimi navíc chodívají na jejich adresu fyzioterapeuti, sestry, lékaři nebo logopedi.

V Čechách je pro většinu rodin domácí péče finančně nákladná, máš srovnání s Francií?

Ve Francii je využívanější a tím pádem i rozvinutější. Já bydlím v městečku, kde jsou desítky agentur, které tyto služby domácnostem zajišťují. Výše příspěvku záleží jak na zdravotním stavu pacientů, tak na jejich příjmech. Poskytují jim ho departementy na základě lékařských posudků, ale mohou čerpat i z penzijních fondů. V závěru je jim tedy přidělen určitý počet hodin týdně s možností přikoupit si eventuálně hodiny navíc.

A dají se srovnat podmínky ošetřovatelů v obou zemích?

Těžko říct, zda bych mohla se stejným zaměstnáním v ČR vůbec vyžít. Jedna moje blízká kamarádka říká, že jde u nás o velmi náročnou a špatně placenou profesi, ale pomáhají nám oběma přesčasy, kvalifikace a auto. Vždyť i tady jsem placená jen o málo víc než minimální mzdou. Ve Francii s ní lze ovšem skromně vyžít, na rozdíl od ČR, kde toto bohužel možné není. Mojí prioritou za těchto podmínek už tedy dávno nejsou peníze. Člověk nemůže mít všechno a já si vybrala spokojit se s málem. Práce ošetřovatelky je nesmírně důležitá, protože umožňuje lidem odkázaným na pomoc druhých bydlet co nejdéle doma.

Nedostatek personálu je ale obou zemím společný…

Přesně tak. Zdravotníků se nedostává téměř po celém světě. Neuvědomujeme si totiž, jak rychle populace stárne, a my zdaleka nejsme připraveni se o ni pořádně postarat. Stoletých lidí přibývá, avšak prostředků ubývá. Toto všechny státy musí vzít v potaz ještě dříve, než se nám zbortí zdravotní a sociální systémy. Domácí péče by měla být číslem jedna, a to ona bude. Mezigenerační aktivity by rovněž měly být na denním pořádku, aby už odmalička děti byly vedené setkávat se se seniory, komunikovat s nimi a pomáhat jim. V tomto ohledu mi přijde, že se ve Francii o nemocích spjatých se stárnutím, jako například o Alzhaimerově chorobě, mluví více než v ČR.

Vypozorovala jsi nějaký rozdíl mezi francouzskými a českými seniory?

Francouzští senioři jsou velmi aktivní, mají lepší životní úroveň a dbají na svůj životní styl. Nedají dopustit na vyváženou pestrou stravu a nosí veselé elegantní oblečení. Na stará kolena sportují, cestují anebo dobrovolničí, pokud jim to zdravotní stav dovolí. Existuje množství klubů, díky kterým mohou podnikat různá dobrodružství. My Češi jsme oproti Francouzům pesimističtější. Oni si své starosti až tak nepřipouštějí. U nás si připadáme v osmdesáti tak nějak odepsaní, tady se chodí do tanečních. Samozřejmě ale záleží na okolnostech. Zatímco někteří svůj rytmus zpomalí a rádi relaxují v klidu doma, jiné na jejich adrese sotva zastihnete.

Ty jsi se seniory v kontaktu každý den, co je nejvíc trápí?

Někdy samota anebo rodinné vztahy, ale především zdravotní problémy. Pro gurmána je velmi těžké zjistit, že mu to hůře tráví. Samotné stárnutí vůbec není snadné přijmout. Ubývá sil. Jedna moje pacientka si nechala zhotovit ortopedické vložky do bot nedaleko svého bydliště, se kterými nakonec vůbec nebyla spokojená. Nejela si je objednat tam, kam by bývala chtěla, protože se bála, že by tak daleký přesun už nezvládla. Hůře se jí totiž chodí. Možnost doprovodit mé klienty, kam chtějí či potřebují, mě motivovala, abych se dobře naučila řídit auto. V neposlední řadě senioři také vidí odcházet své přátele v jejich věku či své životní partnery. Ovdověním se pak často dostávají do nelehké finanční situace.

V podobných profesích často hrozí burn out, jak s tím bojuješ?

Beru práci s humorem. Pravda, je náročná. V domácnostech ji lze ale zvládat lépe než v institucích. Nikdo mi nestopuje, kolik minut máme na ranní hygienu. V institucích hrozí podle mě syndrom vyhoření mnohem více. Tam pracovní podmínky semelou i toho, kdo přichází s ideály. S rodinami, ke kterým docházíte domů, se navíc snadněji vytváří pevné vazby. Nejdříve sice chvíli trvá, než vám dají svoji důvěru, ale pak vás milují jako vnučku. Proto nás vždy jejich skon velmi zasáhne.

Zpátky k tomu veselejšímu, říkala jsi, že si zapisuješ veselé historky, některé dokonce zhudebňuješ…

Kromě polévky nalité v kávovaru nebo všelijakých ztracených předmětů, které vehementně hledáme, vznikají i další různé situace, při kterých se člověk od srdce nasměje. Třeba mi jedna klientka dohazovala svého pětapadesátiletého vnuka. S poděkováním jsem jí vysvětlila, že ho neberu, ale příště užuž otevřu dveře a hle, v předsíni veliké pánské boty. A v obýváku nachystaná hostina. Přichází mně pozdravit oholený, voňavý a elegantně oblečený prošedivělý muž. Smál se. Věděl, o co jde, ale přesto se naprosto seriózně zapojil do projektu své babičky, aby jí potěšil. Jindy jsem zase byla u jedné paní, jejíž děti spolu úplně netáhly za jeden provaz. Mluvila jsem s jejím synem, když vtom volala její dcera na pevnou linku. On mi říkal, ať ho do telefonu zapřu, že prý tam není. Dcera ale bydlela hned o patro výše a měla zapnutou chůvičku, díky které mohla slyšet vše, co se děje u její maminky. Tím pádem celý náš předchozí rozhovor slyšela. Často se stanete součástí rodiny více, než byste čekali. Anebo se ocitnete na obrovském sídlišti se dvěma vchody číslo šest a zazvoníte na zvonek v tom nesprávném paneláku, kde ale shodou okolností ve třetím patře napravo také bydlí nějaká babička. Ta ovšem vůbec nechápe, proč by ji měl kdo ošetřovat…

Mluvíš několika cizími jazyky, mělas nakročeno ke kariéře v mezinárodním obchodu, nelituješ přece jenom někdy?

Naopak, mnohokrát mi vědomosti a zkušenosti z mezinárodního obchodu pomáhají zvládat zapeklité situace. Nezřídka se dostávám do arabských rodin, které mě učí jejich dialekt. To mě baví. Mediaci a diplomatické vyjednávání uplatňuji takřka denně. Vysvětlete například pacientovi trpícímu Alzheimerovou chorobou, že opravdu nemusí spěchat na žádnou schůzku, o které je skálopevně přesvědčen. Přesvěčte ho, aby vám otevřel dveře, ve kterých zapomněl svůj klíč, když vás zrovna nepoznává. Svoji práci miluji a chci v ní pokračovat, jak jen to půjde. Umožňuje mi šířit radost kolem sebe a vracet se domů s čistou hlavou.

 

„Prostě končíš!" Jak Babiš zachází se svými lidmi. Komentář Markéty Žižkové

Už za pár hodin bude jasno o tom, jaké složení vlády si představuje designovaný premiér Andrej Babiš. Události, které k tomuto rozzuzlení vedou, zatím nepřinesly žádné velké překvapení. Už delší dobu se spekulovalo o tom, že ministerské křeslo opustí šéfka resortu obrany Karla Šlechtová nebo ministr průmyslu Tomáš Hüner. Příznačný je ovšem způsob, kterým se o svém konci dozvěděli.

Šéfovi hnutí ANO se daří až do poslední chvíle tajit jména ministrů za ANO. Ví je Hrad a pak zřejmě několik Babišových nejbližších. K jejich zveřejnění vyzývali designovaného premiéra i sociální demokraté (kteří by jako koaliční partneři alespoň občas něco rádi věděli), na veřejnost se ale nedostala. Jak opakují členové hnutí stále dokola, své záležitosti si strana umí řešit za zavřenými dveřmi. Prostor pro úniky je minimální. Už kvůli tomu, že sami členové „této firmy“ toho ví jen pomálu a spoléhají na svého šéfa.

Link

Páteční ráno přitom opět ukázalo, jak Babiš ke svým lidem přistupuje. O svém konci v čele resortů se „nechtění“ ministři dozvěděli až dnes. Během telefonátu. A bez vysvětlení. Alespoň tak to popsala médiím Šlechtová. Telefon jí zazvonil v sedm ráno před zasedáním vlády.

4987065:article:true:true:true

O důvodech, proč už s ní Babiš není spokojený, se napsalo mnoho. Osobně jí ale prý nic nevysvětlil. „Pan předseda nic nezdůvodňuje. Prostě mi řekl, že nebudu součástí nového návrhu vlády,“ komentovala to pro média smířeně končící ministryně.

Dnes ráno se Babišovo rozhodnutí dozvěděl i šéf resortu průmyslu a obchodu. Právě okolo Hünera, potažmo obsazení významného ministerstva vedl Babiš se Zemanem spor. Už nyní – ač neznáme přesné jméno nového ministra – panují obavy z toho, jakým směrem Česko povede v důležitých rozhodnutích, jako je dostavba jaderných elektráren.

Link

Kdy se tento člověk i další „nováčci“ o své nominaci od Babiše dozvěděli, je otázka. Také jim zazvonil telefon dnes ráno?

Faktem přitom je, že i ministři, kteří odchází o „své vůli“ a rozhodnutí oznámili už před časem, to nelíčí zrovna v optimistických barvách. Ministr spravedlnosti v demisi Robert Pelikán pochopil, že se znelíbil Zemanovi mimo jiné tím, že vydal hackera Jevgenije Nikulina do Spojených států. Kritizuje i poměry v ANO a tvrdí, že jeho názory se od směřování hnutí liší. Jeho odchod z resortu v posledních dnech působí tiše. Příliš nekomunikuje. Nevyjadřuje se ani k otázkám na resort. Nejvíce by se jeho kroky daly přirovnat k vytracení, kdy za sebou jen potichu zavře dveře.

Končící ministr zahraničí Martin Stropnický si zas po letech uvědomil, že politika je vlastně špinavá hra, na kterou nemá nervy.

Link

Když se podíváme na chvilku mimo vládu – třeba na pražský magistrát – tak uvidíme Adrianu Krnáčovou, která se rozčiluje, že ji obklopuje parta neschopných lidí. Zároveň je ale jasné, že k jejímu konci vedlo i to, že ztratila Babišovu podporu.

5017080:article:true:true:true

Zpátky ke kabinetu: už v pátek večer by mělo být jasno v tom, kdo za ANO získá místo v pověstném vládním autobusu. Jedno je ale jisté už teď. Každý jmenovaný bude muset počítat s tím, že přes přátelskou atmosféru na PR fotkách hnutí, ho může kdykoliv potkat krátký telefonát: „Končíš a není ti nic do toho proč“. A to i firemní šéfové svým podřízeným vyjadřují větší porci úcty.

32744