Drogový král a jeho město. Pablo Escobar rozděluje kolumbijský Medellín i šestadvacet let po smrti | info.cz

Články odjinud

Drogový král a jeho město. Pablo Escobar rozděluje kolumbijský Medellín i šestadvacet let po smrti

Již příjezd z letiště do údolí, v němž se bezmála třímiliónová megapole nachází, je nezapomenutelný zážitek, zejména večer a v noci. Právě tehdy nápadně připomíná obrovský koráb, ukrytý v hlubinách temného oceánu, z něhož vyzařují žluté, oranžové, jasně i temně červené, fialové a modré záblesky. K důležitým prvním vjemům patří i specifická vůně či, chcete-li intenzivní příznačný zápach, který je cítit, už když z vysokohorského José María Córdova International Airport klesáte do přibližně patnácti set metrů nad mořem, ve kterých se město rozkládá. Při vjezdu do jeho nikdy neusínajícího nitra pak doslova fyzicky pocítíte ještě jednu věc: ničím nespoutanou energii a živočišnost, s jakou jsem nikde jinde ve světě nesetkal. Vítejte v Medellínu, ve druhém největším městě Kolumbie a v hlavním městě drogového krále Pabla Escobara (ne)blahé paměti.

Slova „(ne)blahé paměti“ jsem zvolil schválně. Pablo Escobar je totiž už, shodou okolností právě dnes, šestadvacet let mrtev, Medellín [čti Mededín] dnešních dnů, jedno z nejvýznamnějších průmyslových center Kolumbie a zároveň jedno z nejdynamičtěji se rozvíjejících měst celé Latinské Ameriky, si navíc na zdůrazňování svého spojení s ním nijak nepotrpí, ba přímo naopak. Zejména v posledních letech se vedení radnice (nejednou i ve spolupráci s kolumbijskou vládou) snaží likvidovat všechny stopy po bývalém drogovém králi. Jako příklad lze uvést únor letošního roku, kdy medellínské úřady nechaly vyhodit do vzduchu vilu, přesněji řečeno osmipatrovou pevnost Monaco v centru města, ve které Escobar několik let žil a na niž, mimochodem, zaútočili v roce 1988 ve snaze zabít jej jeho nepřátelé z konkurenčního klanu v Cali.

Výše zmíněná akce je pro medellínské úřady charakteristická, stejně jako názor místních obyvatel na ni. Větší část z nich postup radnice schvaluje – jedná se přece o likvidaci kultu (velko)obchodníka s drogami, mnohonásobného vraha a největšího škůdce v zemi. Menší část Medellíňanů ovšem zastává odlišný názor, jenž má (nejméně) dvě různé příčiny. Podle první je ničení všeho, co upomíná na Escobara, špatná věc, neboť tak nevratně mizí i kus historie města (ať byla, jaká byla, byla jeho významnou součástí); podle druhé postupuje vedení města rovněž špatně, protože Pablo Escobar nebyl jen drogový dealer a vrah, ale i člověk, který pro mnoho (především) chudých obyvatel města udělal leccos dobrého; není nijak náhodné, že escobarovský kult žije zejména ve slumech vzpínajících se ze „dna korábu“, zmíněného v úvodu článku, do hor, svírajících město.

Jaký tedy ve skutečnosti byl životní příběh muže, který na vrcholu moci, tj. na konci osmdesátých let minulého století, představoval vzhledem k množství drog, které do nich hlavně přes Floridu distribuoval, reálnou hrozbu i pro Spojené státy americké? Pablo Emilio Escobar Gaviria, jak zní jeho celé jméno, se narodil před sedmdesáti lety, 1. prosince 1949, ve městě Rionegro v departmentu Antioquia. Vyrůstal ovšem již v Medellínu, který se stal jeho osudovým městem. Krátce dokonce navštěvoval místní Universidad de Antioquia, univerzitní svět nicméně nebyl prostředím, do něhož by chtěl patřit. Svět mladého Pabla – to byly naopak krádeže aut a jejich následný prodej, stejně jako černý obchod s cigaretami a s alkoholem, únosy, vydírání, vymáhání výpalného a, přirozeně, drogy.

Neobyčejný talent pro provozování zločinných aktivit, jejž v sobě Escobar již v mládí nalezl, se naplno projevil právě v „drogovém průmyslu“. Po nesmělých začátcích založil v roce 1976 později celosvětově proslulý Medellínský kartel, jenž obchodoval především s kokainem. Vzhledem k brutalitě, jež byla i na poměry tohoto „odvětví“ mimořádná (Escobarovi lidé neváhali „ve velkém“ vraždit policisty, politiky, soudce i státní úředníky, o konkurenci nemluvě), se don Pablo stal brzy jedním z nejvlivnějších a nejbohatších mužů v zemi, což prokázal, mimo jiné, vybudováním velkolepé soukromé rezidence zvané Hacienda Nápoles (kde kromě nechvalně proslulých „jednání“ probíhaly i kokainové večírky za účasti politických, obchodních i „uměleckých“ špiček země, a jejíž součástí byla i zoologická zahrada).

V roce 1982 byl Escobar dokonce za liberály zvolen do kolumbijského Kongresu, díky čemuž získal vliv na řadu státních a městských (tj. medellínských) projektů, včetně budování sportovišť obecně (nejen fotbalových stadionů a podpory fotbalových klubů v čele s Atlético Nacional, jak se často píše), což mu přineslo značnou oblibu u chudých obyvatel města. Escobar jejich přízně využíval a pečlivě si budoval kult kolumbijského či, přesněji řečeno, „medellínského Robina Hooda“, obírajícího boháče a přispívajícího nemajetným a jejich dětem. Právě to stojí za dodnes přetrvávajícím, poměrně silným „escobarovským sentimentem“ části Medellíňanů. 

Ze stále ostřejších střetů s představiteli zákona a justice, ať se jednalo o politiky, policisty či soudce, za nimiž Escobar stál a jež z něj učinily živoucí legendu (primárně ve zlém, ale i, jakkoli to zní podivně, v dobrém slova smyslu; záleželo totiž na tom, kdo jeho činy posuzoval), lze uvést zavraždění ministra spravedlnosti Rodriga Lary Bonilly v roce 1984, útok na bogotský Justiční palác v roce 1985 či zabití prezidentského kandidáta Luise Carlosa Galána v roce 1989. Vyvrcholením byly atentát na letadlo společnosti Avianca 203 (na linku z Bogoty do Cali) v listopadu 1989 a útok na velitelství bezpečnostních složek v hlavním kolumbijském městě v prosinci téhož roku. Při prvním útoku zahynulo více než sto osob (včetně, což bylo velmi důležité pro další vývoj, dvou občanů USA), avšak cíl, na nějž Escobar mířil – další prezidentský kandidát a budoucí politický vůdce země César Gaviria Trujillo – na palubě nebyl; druhý útok měl více než šest desítek obětí. Právě tehdy Escobarova již tak velká troufalost překročila pomyslný Rubikon. Pád, který následoval, byl ve všech ohledech nevyhnutelný.

V roce 1991 se Escobar, na jehož zatčení a vydání začal mít eminentní zájem i Washington, vzdal kolumbijské vládě výměnou za slib, že bude moci pobývat ve vězení, které si sám postaví (La Catedral) a že nebude vydán do Spojených států. Poté, co na veřejnost pronikly zprávy, o jaký druh „vězení“ se jedná (don Pablo s rodinou zde žil v luxusu, výjimkou nebyly ani výjezdy do města, ať už za nákupy, za byznysem či za fotbalem a další zábavou), se jej vláda v létě 1992 pokusila přemístit do skutečného kriminálu. Escobarovi se ale podařilo uprchnout a od té doby se se svými nejbližšími skrýval před neúprosnou spravedlností.

Štvanice, do níž se kromě kolumbijských bezpečnostních složek zapojily rovněž americké zvláštní jednotky Delta Force a krátce nato i Navy SEALs, nemluvě o tzv. Los Pepes, skupině složené z bývalých Escobarových obětí (která se nemilosrdně mstila na jeho příbuzných a přátelích), mohla mít jenom jediný výsledek. Druhého prosince 1993 se podařilo dona Pabla obklíčit v klidné medellínské čtvrti Los Olivos, kde také po krátké přestřelce zemřel. Zda Escobara na střeše domu, v němž se ukrýval, zastřelili kolumbijští policisté, či zda spáchal v beznadějné situaci sebevraždu, není úplně jisté, na konci jeho fascinujícího životního příběhu to ovšem nic nemění.

Medellín si tak na konci roku 1993 zhluboka vydechl. Násilí, které antioquijskou metropoli paralyzovalo více než desetiletí, jehož výsledkem byly tisíce mrtvých a jehož pro cizince stěží pochopitelnou atmosféru smrti a krve nejlépe popsal Fernando Vallejo ve své „Madoně zabijáků“ (1994), skončilo. Město, mající zřejmě oprávněně pověst nejnebezpečnějšího místa na zemi, se mohlo pozvolna začít nadechovat k novému životu. Nebylo to nic snadného. Ještě patnáct let po Escobarově smrti, v roce 2009, kdy jsem se svým kolegou Jaromírem Soukupem navštívil Medellín poprvé, byl jeho „duch“ v ulicích stále všudypřítomný a místní stále ještě dělili čas na dobu „před Pablem, za Pabla a po něm“, na čemž se v řadě ohledů mnoho nezměnilo ani v dalších letech.

Třebaže je dnešní Medellín, jak jsem již uvedl na začátku, jedním z nejdynamičtěji se rozvíjejících měst celé Latinské Ameriky, přivádí sem nemalé množství cizinců právě tzv. „narkoturistika“ (putování po stopách Pabla Escobara), která je tudíž i nezanedbatelným zdrojem příjmů místních obchodníků a lidí zaměstnaných ve službách. Vydáte-li se do města, takřka kamkoli, například na světově proslulou Metrocable (lanovka do slumů v horách, obklopujících město, odkud je jeden z nejkrásnějších výhledů na ně), na centrální náměstí Plaza Botero (kde je i v dnešní době velmi, velmi nebezpečno) či do nenápadného a pouze insiderům známého Baru Berlin 1930, nacházejícího se poblíž diskotéky, kde si v osmdesátých letech užívala escobarovská „zlatá mládež“, všude na vás „vypadne“ ta či ona vzpomínka na legendárního dona Pabla a na léta, kdy byl nekorunovaným králem svého města. Vzpomínka, která navzdory úsilí většiny Medellíňanů hned tak nezmizí, zmizí-li kdy vůbec.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud