Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Erdogan se považuje za Che Guevaru, z médií jsou továrny na lži. Může za to i Evropa, říká novinářka

Erdogan se považuje za Che Guevaru, z médií jsou továrny na lži. Může za to i Evropa, říká novinářka

Za současnou situaci v Turecku – kde setrvale rostou autoritářské tendence prezidenta Recepa Tayyipa Erdoğana, jsou zavíráni novináři a nefunguje demokracie – může i Evropa. V rozhovoru pro INFO.CZ to říká turecká novinářka Nevşin Mengü pracující pro německou televizi Deutsche Welle. V Evropském parlamentu Nevşin Mengü kritizovala omezování svobody médií v zemi a růst islamismu.


Jaká je současná situace médií v Turecku?

Ve vězení je minimálně 179 novinářů. Mám tam některé kolegy a někteří z nich jsou dokonce mí přátelé. Od vyhlášení výjimečného stavu po předloňském pokusu o puč je ale těžké je navštívit. Každý den je někdo zatčen a nejde jen o novináře. Zároveň se změnila média, vládní média se stala továrnami na falešné zprávy, fake news. Dokonce i ta považovaná za představitele solidního hlavního proudu žurnalistiky. Například provládní list Yeni Şafak (Nový úsvit) zveřejnil šílené historky o tom, jak si opoziční strany vybírají svého kandidáta do voleb. Podle nich rozhodují o kandidátech v těchto stranách ilumináti a svobodní zednáři.

Znamená to, že už v Turecku neexistují svobodná média?

Je tu jen pár médií, které se věnují skutečné novinařině. Ostatní dělají jen propagandu. Například list Cumhuriyet, jehož 14 novinářů bylo nedávno odsouzeno za obvinění spojená s terorismem, se stále snaží dělat skutečnou žurnalistiku. Problém je ale v tom, že v autoritativním systému, který je nyní v Turecku, nefunguje volný trh. Například děláte dobré kvalitní zprávy, máte kvalitní noviny, ale na jejich financování potřebujete reklamu. Kvůli tlaku vlády ji zadavatele reklamy nedají do kvalitních novin. Můžete mít webový server s miliony návštěvníků, ale firmy se budou bát vlády a raději vám nedají žádnou reklamu. Navíc část médií přebírají lidé spojení se současným režimem prezidenta Erdoğana.

Turecké úřady tvrdí, že část novinářů je ve spojení s teroristy. Jak to vnímá veřejnost?

Minimálně polovina tureckého publika se domnívá, že jsme něco jako žoldáci imperialistů. Sám prezident Erdoğan se cítí jako revolucionář Che Guevara, který bojuje proti Západu, proti imperialismu. A terorismu.

Musím ale říci, že druhá polovina turecké veřejnosti zůstává stále racionální a nezávislá na vládní propagandě. Cítíme jako novináři velkou podporu od publika. Například když jsme na internetu cílem útoků takzvaných trollů, kteří jsou financováni vládou. Naši čtenáři nám v tom případě vyjadřují na sociálních sítích podporu.

Mnoho lidí bylo zatčeno třeba jen za poznámky na Twitteru nebo za sdílení kritických zpráv na síti. Dáváte si teď trochu víc pozor na to, co píšete na sociální sítě?

Nevím, funguje tu mechanismus sebecenzury. Už jsme to zřejmě přijali za vlastní a nevnímáme to.

V Turecku jsou z organizace předloňského nepovedeného vojenského puče proti prezidentu Erdoğanovi označováni příznivci duchovního Fettulláha Gülena, který žije v USA a jeho hnutí dlouhou spolupracovalo s prezidentem Erdoğanem. Pokračuje stále pronásledování skutečných i domnělých Gülenistů?

Turecko je v situaci v jaké nyní je kvůli Gülenistům. Gülenisté nemají právo si stěžovat. Pomáhali dostat Turecko do současné situace. Společně s Erdoğanem tlačili Turecko mimo demokratické země (a pomáhali islamizaci země) a pak se pohádali o rozdělování peněz. Víc za tím nehledejte. Gülenisté nejsou žádní demokraté, zabili tureckou demokracii a fungující turecké instituce.

Část viny za současnou situaci nese také Evropa. Viděla turecké sekularisty jako elitáře a mluvila o islamistické demokracii. Když si někdo stěžoval, Evropané tvrdili, že turečtí islamisté jsou něco jako evropští křesťanští demokraté. Jenže v Evropě je to jiné, už před staletími jste církev omezili a je pod kontrolou. V Turecku jsou u moci islamisté a nemůžete mít dohromady islámské fundamentalisty a demokracii.

Řekla jste, že čekáte na konkrétní kroky z Evropy, aby se situace v Turecku zlepšila. Co by to mělo být?

Jen mluvit a psát zprávy nepomůže nikomu. Jsou potřeba konkrétní koordinované kroky. Například v Turecku byl uvězněn německý novinář Deniz Yücel a soud ho odmítal propustit. Německo tlačilo na Turecko a na Evropskou banku pro obnovu a rozvoj, která půjčuje Turecku peníze. A Deniz Yücel byl propuštěn. Možná by bylo možné použít podobný způsob.

Evropská unie si ale možná nechce popudit Turecko, protože EU má s Ankarou smlouvu o tom, že Turecko nebude pouštět do Evropy další uprchlíky. V Turecku jsou více než tři miliony Syřanů.

Na to, jak to je, byste se měli zeptat evropských byrokratů. Není to ale tak, že pokud Turecko otevře své hranice, tak tři miliony uprchlíků, kteří žijí v Turecku, zaplaví Evropskou unii. Tito lidé nejsou v Turecku jen dočasně, oni tam skutečně žijí své životy. Mají tam domy a mají tam rodiny. Nemají zájem jít do Evropy. Šli by tam, jen pokud by museli. Erdoğan využívá uprchlickou kartu pro vyjednávání s Evropskou unií. Ale není tu racionální důvod bát se přílivu uprchlíků. Že Evropa s Erdoğanem vyjednává je minimálně neetické.

 

Migrant do každé rodiny? Do Česka míří projekt „Uprchlíci, vítejte“

Do Česka přichází poněkud se zpožděním projekt „Uprchlíci, vítejte“. Ten zprostředkovává bydlení lidem na útěku v zemích, kde našli útočiště; pokud možno co nejblíž starousedlíkům, tedy rovnou u nich doma. S českou verzí projektu pomáhá Michal Sikyta, který byl před třemi lety u zrodu stejné platformy v Rakousku. „Nejsme sluníčkáři. My jenom nevítáme, ale nabízíme řešení,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

Ačkoli se migrační krize z roku 2015 Česku prakticky úplně vyhnula a počet lidí, kterým ČR ročně udělí azyl, se počítá jen na desítky, rozdělila migrace českou společnost.

„V Česku je migrace jistě kontroverzní. Ale nemyslím, že to, jak k ní přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti,“ říká Michal Sikyta. Podle něj jsou Češi schopní si uvědomovat, že nic není černobílé, ani otázka přijímání uprchlíků.

Link

Sám má zkušenosti z Rakouska, které v roce 2015 přijalo necelých 100 tisíc lidí. Tamní verze projektu je proto taky mnohem větší než kdy asi bude ta česká, kterou zaštiťuje Sdružení pro integraci a migraci.

„To, že teď přichází méně uprchlíků. neznamená, že se to nemůže rychle a dramaticky změnit. A pak tu budeme mít funkční platformu, která v takové situaci nabídne řešení,“ říká.

Spolubydlení uprchlíků s domácími podle jeho zkušenosti urychluje integraci, pomáhá uprchlíkům najít práci a naučit se rychleji jazyk. V Česku chce zatím „Uprchlíci, vítejte“ ubytovat řádově jednotky až desítky osob.

Link

Proč v Česku s projektem začínáte až tři roky po poslední migrační vlně? Není to pozdě?

Myslíme si, že to téma je aktuální pořád, i když už se tolik neobjevuje v médiích. Situace v Česku se zas tak moc nezměnila – pořád je tu hodně lidí s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, kteří mají problém najít adekvátní bydlení. Týká se to počtu lidí v řádu několika stovek.

Druhá věc je integrace uprchlíků – myšlenkou projektu je umožnit jim sdílet domácnost s místními lidmi. Podle nás je to klíč k úspěchu – je pro ně pak mnohem jednodušší naučit se češtinu, najít si zaměstnání, zorientovat se v novém prostředí a navázat sociální vazby.

Převzali jste název projektu z původní německé verze tak, jak byl – tedy „Uprchlíci, vítejte“. Nemůže vás to v očích řady Čechů diskvalifikovat už od začátku? Tenhle národ se rozdělil na „vítače“ a „odmítače“, jakoby nic jiného ani neexistovalo…

Samozřejmě je to určitý politický statement, ale na druhé straně to vyjadřuje, že ten projekt je konstruktivní odpovědí na celou tuhle problematiku. Tím, že se snažíme uprchlíkům zprostředkovat bydlení. Takže podle mě je to hlavně odpovědný přístup.

Když jsme u těch vítačů a odmítačů…. Jste sluníčkář?

Já vlastně nevím, co to je. Možná to má popisovat určitou naivitu – ale náš projekt rozhodně naivní není. My ty uprchlíky jenom nevítáme, my nabízíme řešení. Konstruktivní a odpovědný přístup. Ne, že řekneme „všechny vás vítáme“, ale taky to vítání nějak aplikujeme. Tím, že umožníme uprchlíkům bydlet s místními.

Link

Vy jste se podílel na rozjezdu stejné platformy v Rakousku v roce 2015. Jak to zafungovalo tam?

Na začátku nás bylo jen pár, ale pak se to začalo velmi dynamicky rozrůstat a před pár dny jsme ubytovali pětistého člověka, takže myslím, že to funguje velmi dobře.

Situace v současném Česku je ale jiná, nepřichází sem desítky tisíc lidí jako tehdy do Rakouska a Česko má kapacity, jak uprchlíky, kteří sem při současných počtech přijdou, ubytovat.

Nějaké ubytovací kapacity tu jsou, ale musíme se ptát, jakou mají úroveň a jestli není lepší, aby uprchlíci byli spíš v centru společnosti a sdíleli domácnosti s místními lidmi.

Není ale tenhle přístup jen střídání dvou extrémů? Na jedné straně může být přetížená státní infrastruktura pro uprchlíky, nedostatečná empatie státních institucí vůči nim. Na straně druhé ale vy nabízíte nastěhovat si uprchlíky domů. Nejde to ještě jinak?

Je potřeba si říct, co tomu předchází – nejde jen o to, že zprostředkujeme kontakt mezi majitelem bytu a uprchlíkem. Obě strany se registrují na našich stránkách a my se pak od nich snažíme získat podrobnější informace, jak tráví volný čas, jaké mají představy o sdílení jedné domácnosti a podobně. Tenhle „screening“ trvá několik týdnů.

Link

Jak obě strany kontaktujete – po telefonu, nebo s nimi děláte osobní pohovory.

Jako první krok vyplní poměrně obsáhlý registrační formulář, pak přichází komunikace po telefonu nebo mailem. A nakonec osobní setkání v bytě, kde se znovu probírá, jak by vypadalo to případné soužití, obě strany si vyzkouší, jestli jsou tam řekněme nějaké vzájemné sympatie a jestli by do toho vlastně chtěli jít. Teprve pak se rozhodnou.

Naše Podpora tím nekončí. Třeba v Rakousku existuje i psychosociální tým, takže pokud se objeví nějaké problémy, můžou se na nás obrátit. Klienti tedy mají k dispozici rozsáhlé poradenství.

Jaký je ideální profil uprchlíka pro tenhle program?

Jsou to lidé s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, můžou to být i lidé, kterým ještě běží azylové řízení. Ta nemožnost najít adekvátní bydlení, se v Česku týká i řady lidí, kteří tu žijí už řadu měsíců a třeba už i umí trochu česky. Pro ně je ten projekt určený, naopak lidé, kteří jsou v Česku úplně čerstvě, nejsou naše primární cílová skupina.

Cítíte už po takovém ubytovávání uprchlíků v Česku poptávku – z obou stran?

Kdybychom ji necítili, nikdy bychom s tím projektem nezačali. Máme už pár registrací, zatím v řádu jednotek zájemců.

Link

Kdo může ubytovat uprchlíka u sebe doma? Jsou tam nějaké minimální požadavky?

Může to být naprosto kdokoli – třeba studentské spolubydlení nebo rodina. Pro nás je důležité, aby to byl samostatný pokoj, aby ten pokoj byl nabídnutý minimálně na šest měsíců, ideálně na rok nebo déle, a to kvůli určité stabilitě pro uprchlíka.

Kromě té samotné klíčové myšlenky – integrace soužitím – máte v projektu ještě nějaké jiné nástroje, jak uprchlíka motivovat k tomu, aby se o integraci opravdu aktivně snažil?

V Rakousku, kde je projekt nesrovnatelně větší, a je vlastně součástí celé sítě projektů, jsou v rámci podpůrného týmu k dispozici třeba i sociální pracovníci, kteří dotyčnému můžou pomoct s hledáním práce, jsou tam zdravotníci, je tam školní projekt a tak dál. Celou tuhle infrastrukturu mají k dispozici jak uprchlíci, tak jejich hostitelé, u kterých bydlí.

Co se stalo s uprchlíky, kteří programem prošli v Rakousku? Jsou nějaká spolehlivá data k tomu, jak dopadla jejich integrace?

My s těmi lidmi zůstáváme v kontaktu, děláme společné aktivity. Jeden příklad z mojí zkušenosti – mladík, kterému jsme zprostředkovali ubytování, začal studovat ve Vídni ekonomii a založil organizaci, která pomáhá lidem v Somálsku, odkud on sám pochází, s podporou vzdělávání a škol. V Česku se hodně zdůrazňuje, že je potřeba pomáhat v zemích, odkud lidé utíkají, spíše než pomáhat jim tady v Evropě. Tohle je dobrý příklad toho, jak člověk, který sám utekl, té zemi zpětně pomáhá, aby neutíkali ostatní.

Link

Jak často jste museli řešit ve spolubydlení Rakušanů s uprchlíky nějaké konflikty?

Velice málo, to mě dost překvapilo. Sám bydlím ve studentském bytě a ta míra konfliktů tam je poměrně vysoká – a s tím i fluktuace. Znám spoustu lidí, co takové bydlení mění po roce i dříve. Bavíme se tady o zhruba pěti stech zprostředkovaných spolubydlení a ta míra konfliktů byla velmi nízká.

Vídeň je specifické město, zvyklé na migraci, sociálně nebývale soudržné, s vysokou kvalitou života. Sousedským projektům se tam daří, včetně těch na integraci cizinců. Jsou tyhle podmínky vůbec přenositelné do Česka?

Proč by ne? Projekt „Uprchlíci, vítejte“ v současnosti běží ve 13 evropských zemích, nově také ve Francii, a dále v Austrálii a Kanadě. Samozřejmě, že realita z hlediska zákonů a dalších věcí je v těch jednotlivých státech odlišná. Ale ta základní myšlenka zůstává stejná.

V Česku je to jistě kontroverzní téma. Ale nemyslím, že to, jak k němu přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti.

Takže Češi jsou ve skutečnosti k uprchlíkům méně nepřátelští, než se obecně předpokládá?

Ano, do určité míry. Minimálně ve schopnosti uvědomit si, že to téma není černobílé. Ani my neříkáme, že v integraci nejsou problémy. Ale snažíme se to řešit konstruktivně. Zprostředkovávat kontakty a pak ty nové vazby podporovat.

Článek původně vyšel na webu HlídacíPes.org. INFO.CZ ho publikuje se souhlasem redakce.

-1