Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Hamza bin Ládin jako nová globální hrozba. Syn teroristy může sjednotit džihádisty

Hamza bin Ládin jako nová globální hrozba. Syn teroristy může sjednotit džihádisty

Smrt Usámy bin Ládina byla po celém světě vnímána jako symbol (alespoň částečné) výhry nad terorismem. Západní státy si však neoddechly na dlouho – krátce poté se začal ozývat Islámský stát, který ovládl rozsáhlá území v Sýrii a Iráku. I chalífát na Blízkém východě se však postupně rozpadá a džihádisté pomalu přicházejí o své vedení. Podle odborníků z Combating Terrorism Centre však existuje kandidát, který může teroristickou organizaci i džihádisty z celého světa včetně odpadlíků z Islámského státu sjednotit – je jím oblíbený syn Usámy bin Ládina, který se už v sedmi letech objevoval na propagandistických videích po boku otce. Dnes jde v jeho šlépějích a vyzývá k páchání útoků na židovské cíle a státy NATO. Právě kvůli jeho příbuznosti a podobě s bin Ládinem je dost možné, že ho budou radikálové následovat. Jeho příběh přinesl server Daily Beast.

Usáma bin Ládin – syn miliardáře, který finančně podporoval mudžahedíny v boji proti Sovětům v Afghánistánu – měl dvě ženy, když potkal dětskou psycholožku ze Saúdské Arábie Khairiu Sabarovou. Ta sice nebyla bin Ládinovou poslední manželkou, všichni v jeho okolí však věděli, že byla jeho nejmilovanější. Po třech letech snažení se jim v roce 1989 narodil syn, kterého pojmenovali Hamza, neboli „vytrvalý“.

Jak říká bývalý bin Ládinův bodyguard, Khairia byla „ naprosto všemi respektována“. V Súdánu, kam její manžel v roce 1991 přesunul základnu teroristické organizace Al Káida, založila školu pro manželky a děti teroristů. Zde je učila o islamistické teologii a čas od času poskytovala i manželské poradenství. Khairia pro Al Káidu znamenala klidný přístav, kdy i v těch nejtěžších chvílích její nekonečný optimismus pomáhal držet organizaci pohromadě.

Když bylo Hamzovi sedm let, byla Al Káida ze Súdánu vytlačena. Usáma bin Ládin a jeho bojovníci odešli do Afghánistánu, kde jim poskytlo útočiště hnutí Tálibán. Během Hamzova dospívání se z něj stával jeden z neoblíbenějších synů bin Ládina. Objevoval se po jeho boku na propagandistických videích a prošel i výcvikem k útoku, jeho čas s otcem se však chýlil ke konci.

V předvečer teroristického útoku z 11. září bin Ládin poslal manželky a mladší děti včetně dvanáctiletého Hamzy z úkrytu v Kandaháru do východoafghánského Džalálábádu. Měl strach z americké odvety, nechtěl proto, aby mu byly jeho ženy a děti na blízku. Z Džalálábádu pak cestovaly do Pákistánu a nakonec do Íránu. Myslely si, že tu našly bezpečný úkryt, ale i tady byli členové al-Kajdy pod neustálým dohledem. V roce 2003 byl Hamza s matkou íránskými silami zadržen a následující roky strávil za vysokými zdmi a pod dozorem kamer, odříznutý od okolního světa. Ani za mřížemi ale Khairia nechtěla ve výuce polevit – kromě ní Hamzu v islamistické ideologii vzdělávali i další členové Al Káidy, kteří byli v íránském vězení spolu s nimi.

Za mřížemi se Hamza brzy oženil s dcerou jednoho ze svých učitelů, která mu porodila dceru Khairiu a syna Usámu. Po otci se mu za mřížemi stýskalo a nikdy nepřestal věřit, že ho zase uvidí. „Kolikrát jsem si z hloubi svého srdce přál být vedle tebe,“ napsal bin Ládinovi v roce 2009. Následující rok byl Hamza spolu se svou rodinou a matkou díky výměně vězňů z íránského vězení propuštěn. Nový domov našli ve Vazíristánu – hornaté pákistánské oblasti nedaleko afghánských hranic. Hamza však stále toužil stát po boku otce. V roce 2011 se mu to už téměř povedlo, setkat se s ním ale nestihl – v květnu byl Usáma bin Ládin speciálními jednotkami Spojených států zabit.

Následující čtyři roky zůstal Hamza v ústraní, poprvé ho bylo možné slyšet na nahrávce z roku 2015, ve které oslavoval „mučednictví“ svého otce a bratra Khálida, ocenil lídry Al Káidy v Sýrii, Jemenu a v severní Africe a pochválil teroristické útoky včetně toho během bostonského maratonu. Další projevy bin Ládinova oblíbeného syna se objevily v květnu, červenci a srpnu roku 2016. Jeho výkřiky vyzývající k násilí nenechaly Spojené státy bez odezvy a v lednu letošního roku Hamzu zařadily na globální seznam teroristů.

Tři měsíce poté Hamza zveřejnil další dvě nahrávky. Ve svých poselstvích nejčastěji volá po útocích na židovské a západní zájmy a nabádá sebevražedné atentátníky z celého světa, aby četli Inspire – internetový magazín Al Káidy. V něm džihádisti najdou například návody, jak sestrojit zbraň, a jedno z nedávných videí je nabádá například i k zabíjení lidí pomocí nožů a automobilů. Na květnové nahrávce Hamza také představil hierarchický seznam cílů, na které se mají džihádisti zaměřit – na prvním místě jsou ti, kteří vystupují proti islámu, po nichž následují židovské cíle, Spojené státy, další země NATO a nakonec Rusko.

Z nahrávek i zpráv Al Káidy z poslední doby je patrné, že se postavení Hamzy stále zvyšuje. Naznačuje to i fakt, že při zveřejňovaní letošních nahrávek ho Al Káida poprvé uvedla jako „šejcha“ – titulem, který je vyhrazený pro ty nejvýše postavené. Na cestě stát se novou hlavou organizace by mu navíc mohla pomoct podoba s jeho otcem a styl vystupování, kterým bin Ládina často připomíná.

Hamza má však dobře našlápnuto nejen k sesazení dnešních domnělých vůdců Al Káidy, které už v pozici lídra této teroristické organizace dost možná nahradil. Osmadvacetiletý syn nejslavnějšího teroristy historie má obrovský potenciál k tomu přilákat k sobě všechny džihádisty světa. Samozvaný Islámský stát se totiž postupně rozkládá a jeho bývalí členové budou brzy hledat další vlajkovou loď, ke které budou moct vzhlížet.

A právě Hamza by mohl být tím správným kandidátem – na rozdíl od ostatních představitelů Al Káidy totiž Islámský stát nikdy výslovně nekritizoval. Je sice pravda, že nemá žádnou zkušenost z první bojové linie jako jeho otec, ani to však není takový zádrhel. Hamza je oblíbený syn historicky nejslavnějšího džihádisty světa a v kultuře, kde při předání moci hraje roli právě pokrevní spojení, jeho rodný list chabé bojové zkušenosti zřejmě předčí.

 

Migrant do každé rodiny? Do Česka míří projekt „Uprchlíci, vítejte“

Do Česka přichází poněkud se zpožděním projekt „Uprchlíci, vítejte“. Ten zprostředkovává bydlení lidem na útěku v zemích, kde našli útočiště; pokud možno co nejblíž starousedlíkům, tedy rovnou u nich doma. S českou verzí projektu pomáhá Michal Sikyta, který byl před třemi lety u zrodu stejné platformy v Rakousku. „Nejsme sluníčkáři. My jenom nevítáme, ale nabízíme řešení,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

Ačkoli se migrační krize z roku 2015 Česku prakticky úplně vyhnula a počet lidí, kterým ČR ročně udělí azyl, se počítá jen na desítky, rozdělila migrace českou společnost.

„V Česku je migrace jistě kontroverzní. Ale nemyslím, že to, jak k ní přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti,“ říká Michal Sikyta. Podle něj jsou Češi schopní si uvědomovat, že nic není černobílé, ani otázka přijímání uprchlíků.

Link

Sám má zkušenosti z Rakouska, které v roce 2015 přijalo necelých 100 tisíc lidí. Tamní verze projektu je proto taky mnohem větší než kdy asi bude ta česká, kterou zaštiťuje Sdružení pro integraci a migraci.

„To, že teď přichází méně uprchlíků. neznamená, že se to nemůže rychle a dramaticky změnit. A pak tu budeme mít funkční platformu, která v takové situaci nabídne řešení,“ říká.

Spolubydlení uprchlíků s domácími podle jeho zkušenosti urychluje integraci, pomáhá uprchlíkům najít práci a naučit se rychleji jazyk. V Česku chce zatím „Uprchlíci, vítejte“ ubytovat řádově jednotky až desítky osob.

Link

Proč v Česku s projektem začínáte až tři roky po poslední migrační vlně? Není to pozdě?

Myslíme si, že to téma je aktuální pořád, i když už se tolik neobjevuje v médiích. Situace v Česku se zas tak moc nezměnila – pořád je tu hodně lidí s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, kteří mají problém najít adekvátní bydlení. Týká se to počtu lidí v řádu několika stovek.

Druhá věc je integrace uprchlíků – myšlenkou projektu je umožnit jim sdílet domácnost s místními lidmi. Podle nás je to klíč k úspěchu – je pro ně pak mnohem jednodušší naučit se češtinu, najít si zaměstnání, zorientovat se v novém prostředí a navázat sociální vazby.

Převzali jste název projektu z původní německé verze tak, jak byl – tedy „Uprchlíci, vítejte“. Nemůže vás to v očích řady Čechů diskvalifikovat už od začátku? Tenhle národ se rozdělil na „vítače“ a „odmítače“, jakoby nic jiného ani neexistovalo…

Samozřejmě je to určitý politický statement, ale na druhé straně to vyjadřuje, že ten projekt je konstruktivní odpovědí na celou tuhle problematiku. Tím, že se snažíme uprchlíkům zprostředkovat bydlení. Takže podle mě je to hlavně odpovědný přístup.

Když jsme u těch vítačů a odmítačů…. Jste sluníčkář?

Já vlastně nevím, co to je. Možná to má popisovat určitou naivitu – ale náš projekt rozhodně naivní není. My ty uprchlíky jenom nevítáme, my nabízíme řešení. Konstruktivní a odpovědný přístup. Ne, že řekneme „všechny vás vítáme“, ale taky to vítání nějak aplikujeme. Tím, že umožníme uprchlíkům bydlet s místními.

Link

Vy jste se podílel na rozjezdu stejné platformy v Rakousku v roce 2015. Jak to zafungovalo tam?

Na začátku nás bylo jen pár, ale pak se to začalo velmi dynamicky rozrůstat a před pár dny jsme ubytovali pětistého člověka, takže myslím, že to funguje velmi dobře.

Situace v současném Česku je ale jiná, nepřichází sem desítky tisíc lidí jako tehdy do Rakouska a Česko má kapacity, jak uprchlíky, kteří sem při současných počtech přijdou, ubytovat.

Nějaké ubytovací kapacity tu jsou, ale musíme se ptát, jakou mají úroveň a jestli není lepší, aby uprchlíci byli spíš v centru společnosti a sdíleli domácnosti s místními lidmi.

Není ale tenhle přístup jen střídání dvou extrémů? Na jedné straně může být přetížená státní infrastruktura pro uprchlíky, nedostatečná empatie státních institucí vůči nim. Na straně druhé ale vy nabízíte nastěhovat si uprchlíky domů. Nejde to ještě jinak?

Je potřeba si říct, co tomu předchází – nejde jen o to, že zprostředkujeme kontakt mezi majitelem bytu a uprchlíkem. Obě strany se registrují na našich stránkách a my se pak od nich snažíme získat podrobnější informace, jak tráví volný čas, jaké mají představy o sdílení jedné domácnosti a podobně. Tenhle „screening“ trvá několik týdnů.

Link

Jak obě strany kontaktujete – po telefonu, nebo s nimi děláte osobní pohovory.

Jako první krok vyplní poměrně obsáhlý registrační formulář, pak přichází komunikace po telefonu nebo mailem. A nakonec osobní setkání v bytě, kde se znovu probírá, jak by vypadalo to případné soužití, obě strany si vyzkouší, jestli jsou tam řekněme nějaké vzájemné sympatie a jestli by do toho vlastně chtěli jít. Teprve pak se rozhodnou.

Naše Podpora tím nekončí. Třeba v Rakousku existuje i psychosociální tým, takže pokud se objeví nějaké problémy, můžou se na nás obrátit. Klienti tedy mají k dispozici rozsáhlé poradenství.

Jaký je ideální profil uprchlíka pro tenhle program?

Jsou to lidé s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, můžou to být i lidé, kterým ještě běží azylové řízení. Ta nemožnost najít adekvátní bydlení, se v Česku týká i řady lidí, kteří tu žijí už řadu měsíců a třeba už i umí trochu česky. Pro ně je ten projekt určený, naopak lidé, kteří jsou v Česku úplně čerstvě, nejsou naše primární cílová skupina.

Cítíte už po takovém ubytovávání uprchlíků v Česku poptávku – z obou stran?

Kdybychom ji necítili, nikdy bychom s tím projektem nezačali. Máme už pár registrací, zatím v řádu jednotek zájemců.

Link

Kdo může ubytovat uprchlíka u sebe doma? Jsou tam nějaké minimální požadavky?

Může to být naprosto kdokoli – třeba studentské spolubydlení nebo rodina. Pro nás je důležité, aby to byl samostatný pokoj, aby ten pokoj byl nabídnutý minimálně na šest měsíců, ideálně na rok nebo déle, a to kvůli určité stabilitě pro uprchlíka.

Kromě té samotné klíčové myšlenky – integrace soužitím – máte v projektu ještě nějaké jiné nástroje, jak uprchlíka motivovat k tomu, aby se o integraci opravdu aktivně snažil?

V Rakousku, kde je projekt nesrovnatelně větší, a je vlastně součástí celé sítě projektů, jsou v rámci podpůrného týmu k dispozici třeba i sociální pracovníci, kteří dotyčnému můžou pomoct s hledáním práce, jsou tam zdravotníci, je tam školní projekt a tak dál. Celou tuhle infrastrukturu mají k dispozici jak uprchlíci, tak jejich hostitelé, u kterých bydlí.

Co se stalo s uprchlíky, kteří programem prošli v Rakousku? Jsou nějaká spolehlivá data k tomu, jak dopadla jejich integrace?

My s těmi lidmi zůstáváme v kontaktu, děláme společné aktivity. Jeden příklad z mojí zkušenosti – mladík, kterému jsme zprostředkovali ubytování, začal studovat ve Vídni ekonomii a založil organizaci, která pomáhá lidem v Somálsku, odkud on sám pochází, s podporou vzdělávání a škol. V Česku se hodně zdůrazňuje, že je potřeba pomáhat v zemích, odkud lidé utíkají, spíše než pomáhat jim tady v Evropě. Tohle je dobrý příklad toho, jak člověk, který sám utekl, té zemi zpětně pomáhá, aby neutíkali ostatní.

Link

Jak často jste museli řešit ve spolubydlení Rakušanů s uprchlíky nějaké konflikty?

Velice málo, to mě dost překvapilo. Sám bydlím ve studentském bytě a ta míra konfliktů tam je poměrně vysoká – a s tím i fluktuace. Znám spoustu lidí, co takové bydlení mění po roce i dříve. Bavíme se tady o zhruba pěti stech zprostředkovaných spolubydlení a ta míra konfliktů byla velmi nízká.

Vídeň je specifické město, zvyklé na migraci, sociálně nebývale soudržné, s vysokou kvalitou života. Sousedským projektům se tam daří, včetně těch na integraci cizinců. Jsou tyhle podmínky vůbec přenositelné do Česka?

Proč by ne? Projekt „Uprchlíci, vítejte“ v současnosti běží ve 13 evropských zemích, nově také ve Francii, a dále v Austrálii a Kanadě. Samozřejmě, že realita z hlediska zákonů a dalších věcí je v těch jednotlivých státech odlišná. Ale ta základní myšlenka zůstává stejná.

V Česku je to jistě kontroverzní téma. Ale nemyslím, že to, jak k němu přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti.

Takže Češi jsou ve skutečnosti k uprchlíkům méně nepřátelští, než se obecně předpokládá?

Ano, do určité míry. Minimálně ve schopnosti uvědomit si, že to téma není černobílé. Ani my neříkáme, že v integraci nejsou problémy. Ale snažíme se to řešit konstruktivně. Zprostředkovávat kontakty a pak ty nové vazby podporovat.

Článek původně vyšel na webu HlídacíPes.org. INFO.CZ ho publikuje se souhlasem redakce.

-1

', perex: '

Prezident Miloš Zeman se na Žofínském fóru zase rozpovídal. Nikoho sice tentokrát neposlal do tepláků jako vloni Zdeňka Bakalu, ani v Česku nehledal novičok, díky jeho moudrosti ale zase máme spoustu nových „idiotů“. Kromě komentátorů nově do hrdého klubu mentálů přibyli i sportovní komentátoři, ti kvůli komentování olympijské jízdy Ester Ledecké. Je škoda, že Zeman mezi idioty skromně nezahrnul i sebe, ve skutečnosti by jim totiž měl dělat předsedu.

', image: 'https://img.cncenter.cz/img/12/normal1050/4986174-img-milos-zeman-zofinske-forum-prezident-v0.jpg?v=0', views: 4211, title: 'Zoufalec týdne: Miloš Zeman. Komentář Petra Holce', imgCount: 7, type: 'wide gallery', url: 'https://www.info.cz/nazory/zoufalec-tydne-milos-zeman-komentar-petra-holce-30871.html' }, ]; // Spust controller $('.main-article.next-article').nextArticleController({ articles: articles, mainArticleId: mainArticleId, nextArticleRenderer: { element: '.main-article.next-article', options: { renderCallbacks: [function(selectedArticle) { if (selectedArticle.type.indexOf('normal') < 0) $('.four-col.left.second').css({marginTop: 776}); }] } }, nextArticleLoader: { element: loaderSelector, options: { duration: 10 } }, scrollTarget: { element: loaderSelector, options: { tolerance: 200 } } }); }); })(jQuery);