Články odjinud

HEBRON NA VLASTNÍ KŮŽI: Palestinské město, kde má každý židovský osadník svého bodyguarda

720p360p

Na prázdné, prašné, strnulé ulici se pohybují jen izraelské vlajky ve větru. Zamčené, někdy i zaletované dveře starých domů nepustí nikoho dovnitř. Čas od času tu projede auto s židovskými osadníky, které hlídají mladí izraelští vojáci… Třepot praporů s Davidovou hvězdou právě přerušilo volání z okolních mešit, přišel čas modlitby. Jsem v palestinském Hebronu, jehož historické centrum se proměnilo v město duchů.

„Musíte počkat na vojenskou hlídku,“ říká izraelský voják na kraji opuštěného centra a přivolává kolegy. Ti nás po celou dobu provázejí středem města, kterým projíždějí jen vozy osadníků a autobusy spojující zdejší židovskou osadu se zbytkem Izraele. „Chtěl bych vidět, jestli by nás Arabové takhle provázeli po jejich městě,“ křikne na nás i izraelské vojáky rozčileně spěchající muž oděný po zvyku ortodoxních věřících.

Další, který čeká na autobus, reaguje na otázky rázným i jasným gestem – běžte pryč, nejsem na vás zvědavý!

Jiný osadník naopak zvědavý je. Natáčí si všechny evropské novináře a hlavně jejich průvodce na mobilní telefon. Prý obrázky použije pro svůj facebookový účet. Nedaleko stojící izraelští vojáci jej raději zkontrolují, i když ho podle všeho dobře znají. Nakonec se fotografujme vzájemně, což ho rozesměje. Jméno mi přesto neřekne, ani na Facebook nepozve, jen zopakuje, že „Hebron je odjakživa naše město“.

Hebron

Čí je Hebron? Abraháma nebo Ibrahíma?

A v tom je problém. Židé považují Hebron za druhé nejdůležitější město své víry, podle tradice tu žil a v tzv. Jeskyni patriarchů byl pochován biblický Abrahám a jeho žena Sára. Další dodávají, že tu spočinuli i Adama s Evou, Izák s Rebekou a Jákob s Leou, což jiní (výběrově) odmítají. Židé k městu vzhlíží rovněž proto, že podle tradice bylo také dočasným sídlem krále Davida.

Zmíněné praotce ale uctívají i křesťané a muslimové, kteří se modlí v Abrahámově, tedy Ibrahímově mešitě. Ta je historicky částí mauzolea a právě tady v únoru 1994 židovský osadník Baruch Goldstein zezadu postřílel 29 modlících se muslimů a 125 jich zranil. Chtěl tak zastavit mírový proces, k čemuž opravdu přispěl. Islámští radikálové v odvetě rozpoutali násilí. Je ovšem na místě dodat, že pojmem „hebronský masakr“ se často označuje také krvavý pogrom z roku 1929, během kterého Arabové ve městě zabili 69 převážně ultraortodoxních židů.

Jakkoli se moderní dějiny Hebronu zdají být kronikou nekonečného násilí obou stran, nebylo tomu tak vždy. Teď každopádně ve městě žije asi 215 tisíc Palestinců a zhruba 850 židovských osadníků, které chrání zřejmě přes šest stovek izraelských vojáků – od pohledu mladíků v základní službě, která je v zemi povinná. Takřka každý zde usazený izraelský občan – obvykle náboženský nacionalista s nepřátelským vztahem k arabskému okolí – tedy má svého bodyguarda ve státní uniformě.

Střed města prý z bezpečnostních důvodů izraelská armáda vyklidila: dveře buď zamknula, nebo dokonce zaletovala. Podle legend se sem arabské rodiny vracejí zezadu, po střechách a v prvních patrech svých domů stále přespávají. Opuštěné trhy nyní každopádně zdobí jen osadnické malůvky a izraelské vlajky, okenice jsou zavřené a na zemi se v prachu povalují jen odpadky.

Na návštěvě v opravdové osadě

Na cestě zpět nás míjí dlouhý proud vracejících se školaček z nedaleké osady Kirjat Arba, které se také byly uvnitř historického centra podívat. Některé dívky jsou oděné na ortodoxní způsob, mnohé z nich ale vyhlížejí jako jejich vrstevnice kdekoli na světě. A hlavně se tak chovají: švitoří, pořizují si společné fotky a nahlas se překřikují.

Osady totiž vyhlížejí různě. Některé připomínají, nebo vlastně jsou jakýsi squat, což platí pro centrum Hebronu. Jiné sestávají jen z několika obytných vozů. Takové však jsou na úbytě a jde spíše o cosi jako osadnickou nostalgii. Místa jako Kirjat Arba – nemluvě o komplexech blízko Jeruzaléma – připomínají spíše evropská, byť moderní sídliště. A často mají i podobné nájemníky: nijak zvlášť angažované Izraelce, které do osad lákají nižší životní náklady.

Nicméně, tato sídliště vznikají na okupovaném území Palestinské autonomie, proto je mezinárodní společenství včetně OSN považuje bez výjimky za nelegální. Židovský stát argumentuje tím, že jím schválené osady stojí na státní, nikoli soukromé půdě, což ale právníci v řadě případů úspěšně napadli. Podle amerického časopisu Time žilo ke konci loňského roku na Západním břehu asi 435 tisíc Izraelců, přičemž dalších 200 tisíc občanů židovského státu bydlí na území převážně arabského východního Jeruzaléma.

Hebronem nás provázel Jehuda Šaul, jeden ze spoluzakladatelů organizace Breaking the Silence (Prolomit ticho). Tedy izraelské nevládní skupiny, která shromažďuje výpovědi bývalých vojáků a která leží vládě židovského státu velmi hluboko v žaludku. Proto jí někteří žurnalisté upírají hodnověrnost. Jehuda sám ale v Hebronu sloužil. A jeho postoj, se kterým se svěřil INFO.CZ, vyplývá snad ze zkušenosti.

„Pokud se sám sebe ptáte, oč jde Izraeli v ulicích Hebronu a obecně v Palestinské autonomii, odpověď je jednoduchá. Chce Palestinu na kolenou, pokořenou, poraženou. K tomu má všechno dění v Hebronu vést, o to jde. Mám na mysli značné omezení pohybu Palestinců, velmi agresivní chování armády, tolerance k osadnickému násilí na Arabech… To vše má vést k porážce Palestinců,“ konstatuje bývalý voják, jak se podle něj věci mají. „Já si ale myslím, že to není možné. Že není možné dotlačit miliony lidí k tomu, aby trvale žili bez svých práv i důstojnosti,“ dodává.

Jehudův názor je jistě radikální i paušální. Osadníci z Hebronu ale nemají velké sympatie ani mezi jinými, mnohem pravicovějšími Izraelci. Od nynějších obyvatel malé enklávy uvnitř hebronské čtvrti duchů se distancovali dokonce i někteří pozůstalí po obětech pogromu z roku 1929, na které se tito osadníci tak rádi odkazovali.

 

Články odjinud