Hizballáh má větší palebnou sílu než většina zemí NATO. Válka v Sýrii ho ještě posílila | info.cz

Články odjinud

Hizballáh má větší palebnou sílu než většina zemí NATO. Válka v Sýrii ho ještě posílila

V Sýrii jednal Hizballáh (libanonská šíitská organizace, pozn. red.) nejenom jako teroristická, ale i jako vojenská organizace. Zvýšil tam svůj operační potenciál i stupeň spolupráce s Íránem. Teherán ho může donutit k otevření další fronty s Izraelem, tvrdí Ron Prosor, bývalý izraelský velvyslanec při OSN, který nyní působí v Interdisciplinárním centru v Hercliji. Do Prahy přijel na pozvání vysoké školy Cevro.

Izrael je v posledních měsících politicky ochromený kvůli neschopnosti sestavit vládu. Nebojíte se, že tento stav poškodí židovský stát i na diplomatickém poli?

Izrael dokazuje, že má živoucí demokracii – lidé mají možnost vyjádřit názor nejen v jedněch volbách, ale i ve dvou nebo možná třech… Nicméně skutečnost, že nemáme tak dlouho vládu, je problém, a byl by to problém pro jakoukoliv zemi. Doufám, že máme před sebou ještě několik týdnů, během nichž budeme schopni sestavit vládu národní jednoty. Zdá se, že právě ta je tím, co si izraelští voliči přejí. Jsem optimista a věřím, že k dalším volbám už nebudeme muset chodit.

Írán oznámil porušení mezinárodní dohody o svém jaderném programu (JCPOA), opět začne obohacovat uran v komplexu ve Fordo. Když nyní vidíte, co se děje, nelitujete toho, že USA od této dohody odstoupily?

Naopak. Íránci už dokonce před existencí té smlouvy překračovali červené linie. Mezinárodní společenství nad zařízením ve Fordo přivíralo oči. A co nám nyní Íránci říkají? Vracíme se k obohacování uranu. V dohodě se přitom píše o tom – a to lidé zapomínají – že ve Fordo se dá obohacovat uran jedině v tom případě, že je k tomu dobrý důvod. Íránci tak dohodu porušují a dokazují, že ji ani neměli v úmyslu dodržovat. Zvláštní je, že mezinárodní společenství se neozývá s tím, že to je překročení červené linie. Íránci celou dobu lhali a měli plán vyrobit jadernou zbraň. Myslím, že pro mezinárodní společenství a každého, kdo chce dosáhnout stability v regionu, by to měl být budíček.

Nedávno jsme zažili pravděpodobně íránský útok na saúdskoarabská ropná zařízení. Myslíte, že v této agresivní politice bude Írán pokračovat, a to i vůči Izraeli?

Tady přesně vidíte způsob, jakým Íránci pracují. Nejdříve sestřelí americký dron. Čekají, jestli přijde odpověď. Když nepřišla, zaútočí na tanker. Když opět nepřijde odpověď, vystřelí rakety proti ropným polím v Saúdské Arábii. Příště se pokusí překročit další hranice, ať už ve státech Perského zálivu nebo jinde v regionu. Zároveň pracují velmi sofistikovaně se svými zástupci v Jemenu nebo Hizballáhem v Sýrii – neustále tlačí na posouvání hranic. A když se poté nic nestane, motivuje je to k posunutí se na další úroveň.

Jak v této souvislosti vnímáte poslední vývoj v Sýrii? Po nedávné dohodě mezi Tureckem a Ruskem se zdá, že hlavním vítězem je ruský prezident Vladimir Putin, který je také spojencem Íránu. Souhlasíte?

To, že zmiňujete Rusko, je správné, posunulo se náhle do středu dění. Pokud budete z Turecka, stavíte se u Vladimira Putina zeptat, kolik území si můžete zabrat. Pokud budete Bašár Asad, ukrojíte si podobně z druhého konce. U Íránu je ale třeba připomenout, že ruské a íránské zájmy nejsou stejné. Pokud budete Íránec, musíte také své činy koordinovat s Ruskem. Musí to ostatně dělat i Izrael, pokud jde o to, co dělá na syrské půdě. Rusko se v Sýrii stalo středobodem, a není to jen kvůli tomu, že má námořní základny v Tartúsu a Latákii.

V Sýrii působí od války i bojovníci hnutí Hizballáh…

Hizballáh přebírá – podobně jako Hamás – stále více a více činností, aniž by za ně nesl zodpovědnost. Lidé by měli vědět, že má větší palebnou sílu než většina členů NATO. Sto třicet tisíc raket a střel, které mají díky Íránu přesné navádění a jsou schopny mířit na jakékoliv místo v Izraeli, ale také v Libanonu. Hizballáh je tak důležitým faktorem pro nestabilitu regionu.

Ze strategického pohledu nyní Hizballáh nemá zájem na otevření nové fronty na severu Izraele, protože vědí, jaké by to mělo důsledky. Stejně tak Izrael nemá zájem na zahájení války s Hizballáhem. Přesto se to ale může stát, a to kvůli íránskému tlaku na Hizballáh.

Vysvětlím vám, jak hluboce je Hizballáh Íránem ovlivňovaný. Když jsme v minulosti Hizballáh analyzovali, došli jsme k závěru, že je to v podstatě libanonská organizace s libanonskými zájmy. Proto Hizballáh potřebuje svoji nezávislou armádu, aby mohl Libanon chránit před Izraelem. Pak ale Teherán řekl Hasanu Nasralláhovi (vůdce Hizballáhu, pozn. red.): Potřebujeme tě, pošli armádu zabíjet sunnity a alávity v Sýrii. Hizballáh tam ztratil dva tisíce lidí, dalších 8000 bylo zraněno – bojovali mimo Libanon právě kvůli íránskému tlaku. A proč to říkám? Protože když se Írán rozhodne otevřít severní frontu proti Izraeli, má k tomu Hizballáh jako zástupnou sílu a může destabilizovat celý region.

Evropa nedělá dost proto, aby odlišila politické křídlo Hizballáhu od toho vojenského. Umožňuje mu získávat prostředky praním špinavých peněz, z pašování drog a od charitativních organizací v evropských zemích. Hizballáh pak za ně nakupuje zbraně a financuje terorismus po celém světě.

Zmínil jste počty padlých bojovníků Hizballáhu. Myslíte, že je hnutí kvůli konfliktu v Sýrii oslabeno?

Staly se dvě věci: tím, že Hizballáh nejednal jenom jako teroristická, ale i jako vojenská síla, dokázal náhle rozšířit své operační schopnosti. V Sýrii nepracovali jen ve skupinách po dvou či třech lidech, ale v celých jednotkách, operační potenciál organizace se díky tomu zvýšil. Zároveň také upgradovala spolupráce s Íránem, například v otázce výzbroje. Spíš bych tedy řekl, že tato zkušenost Hizballáh posílila. Samozřejmě, množství obětí, o které přišli, je krátkodobě poznamená. Jinak si ale myslím, že čelíme mnohem sofistikovanější organizaci, než byla před pár lety.

Po desetiletí vlád Benjamina Netanjahua se zdá, že diplomatický obraz Izraele v Evropě poněkud utrpěl. Netanjahua lze častěji vidět s vůdci typu Rodriga Duterteho nebo Viktora Orbána než s lídry Francie, Německa nebo Velké Británie…

Netanjahu se právě v Londýně setkal s Borisem Johnsonem… Když se my Izraelci díváme na Evropu, snažíme se vytvářet vazby se všemi státy, zvláště v Evropské unii. Cítíme, že jsme zemí stojící na frontové linii, a to poznávají západní demokracie až nyní. Nerozumíme tomu, že Evropa nechápe, čemu musíme čelit. Dám vám příklad: asi před dvaceti pěti lety jsme začali kontrolovat pasažéry na letištích a kritizovali nás kvůli soukromí a lidským právům. No a co se stalo poté? Všude ve světě teď demokracie zjišťují, že se nějak musejí chránit. Otázkou je, jak vyvážit potřebu soukromí svých občanů, a zároveň to nepřehnat.

Izrael čelí výzvám, jako je terorismus a celkové strategické prostředí kolem nás, a tomu, myslím, Evropa – minimálně její část – plně nerozumí. Izrael se snaží všude ve světě svou pozici vysvětlovat, aby více a více zemí pochopilo, že Izrael je součástí řešení. A když se dnes dívám na sunnitské země – Saúdskou Arábii, Jordánsko, atd. – vidím, že vnímají Izrael jako součást řešení, ne jako součást problému. Samozřejmě v tom hrají roli obavy z Íránu, zároveň si ale uvědomují, že mohou spolupracovat s Izraelem a mít z toho prospěch.

Kritika směrem k Izraeli přichází i z USA. Jak se díváte na debatu mezi demokratickými prezidentskými kandidáty o vojenskou pomoc Izraeli? Někteří z nich by ji chtěli využít jako páku při jednání s izraelskými vládami…

My můžeme se Spojenými státy diskutovat a hádat se o různých věcech, to je naprosto v pořádku. Ale použít pomoc na obranu státu Izrael jako politickou páku? Tím se ohrozí přežití izraelského státu a jeho různorodé společnosti jako jediné demokratické země v moři okolních diktatur. To je naprosto nelegitimní, nekonstruktivní a já s tím hluboce nesouhlasím.

Takzvaná dohoda století, jak o svém mírovém plánu pro Blízký východ mluví americký prezident Donald Trump, ještě stále nespatřila světlo světa. Co dělat, když několikrát odložený plán vůbec nepřijde?

Když se nad tím zamyslíte, je to logické. Plán přece představíte ve chvíli, kdy existuje vláda, která by na něj mohla reagovat. Když ale nemáte vládu (v Izraeli), nemáte ani návrh. Jsem si jistý, že až budeme mít vládu, návrh bude na stole, a to je důležité, aby se pak mohl Izrael angažovat.

Uvítal byste v této souvislosti nějakou mírovou iniciativu Evropské unie?

Na Blízkém východě není problém v tom, že by tu chyběly mírové plány. Já sám jsem sloužil na ministerstvu zahraničí 30 let, zažil jsem Camp David, viděl jsem, co nabízel Ehud Barak i Ehud Olmert. Problémem tedy nejsou plány, ale jejich realizace. Problém je pochopit, že potřebujeme partnera, který chce opravdu dosáhnout míru. Když se palestinská samospráva rozhodne dát ze svého rozpočtu peníze vrahům, kteří zabili Izraelce, a pojmenovávají po nich ulice a náměstí, vidíte, jaký vzkaz společnosti vysílají. Říká se, že uzavíráte mír se svými nepřáteli. Já bych to opravil na rčení, že uzavíráte mír se svými bývalými nepřáteli. Nemůžete pojmenovávat ulice po sériových vrazích, a zároveň říkat, že chcete mír. Palestinská samospráva by se tedy měla dramaticky změnit. Na druhé straně je tu ale také Hamás v Gaze, který neopomene jedinou příležitost, aby střílel rakety na Izrael.

Přesto si někteří Izraelci myslí, že k dosažení míru je nutné jednat i s tímto hnutím. Před pár lety mi to v rozhovoru řekl i bývalý šéf Mosadu Efraim Halevy. Co si o tom myslíte?

Na to mám jasný názor. Když se podíváte na Hamás jako organizaci, zjistíte, že je velice otevřená, co se týče její ideologie. Hamás neuznává právo Izraele na existenci a chce nás nahnat do moře. Vzhledem k tomu, že moře není vždy až tak teplé, to podle mě není úplně dobrý nápad. O čem můžete jednat s někým, kdo vás chce zlikvidovat? Vyjednávat můžete leda o tom, jak hlubokou jámu vykopete na svůj hrob, nebo jaké dát květiny na rakev.

Chápu, na druhou stranu ale nelze uzavřít mír jen s částí Palestinců. Když přijmete fakt, že Hamás má podporu, řekněme desítek procent Palestinců, co s tím?

Nejdřív je nechme uzavřít mír mezi Hamásem a Palestinskou samosprávou. Až se přestanou vzájemně zabíjet, ať přijdou za námi.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud