Hrůza v „srdci temnoty“: Ebola – nejstrašnější z afrických krvácivých horeček | info.cz

Články odjinud

Hrůza v „srdci temnoty“: Ebola – nejstrašnější z afrických krvácivých horeček

SVĚTOVÉ EPIDEMIE | Každý, kdo si přečetl bestseller amerického spisovatele Richarda Prestona „The Hot Zone: A Terrifying True Story“ z roku 1994 (česky vyšla pod názvem „Zákeřná ebola“ o dva roky později) si nepochybně udělal jasnou představu o tom, jak strašlivé je onemocnění zvané ebola, podobně jako ti, kteří shlédli strhující film Wolfganga Petersena „Smrtící epidemie“ („Outbreak“; 1995) a Dustinem Hofmanem v hlavní roli. Svět, konkrétně západní Afrika, přitom měl v době, kdy byla napsána kniha a kdy byl natočen film, nejhorší epidemii této krvácivé horečky teprve před sebou: v letech 2013–2016 zde zanechala přes jedenáct tisíc mrtvých.

První zprávy o epidemii eboly tehdy přišly z Guineje na počátku roku 2014, třebaže se o ní neoficiálně mluvilo už v prosinci předchozího roku. Nemoc zasáhla nejprve jižní oblasti země a následně i hlavní město Conakry, pak se rozšířila do Libérie a Sierry Leone a v menší míře i do Konga, Mali, Nigérie a Senegalu. Ve finále byla zaznamenána rovněž v Evropě, konkrétně ve Španělsku a ve Velké Británii, a také ve Spojených státech amerických. Vyvolalo to mimořádný poprask. Rada bezpečnosti OSN mluvila o urgentní hrozbě pro světovou bezpečnost a do boje proti nemoci se zapojily organizace jako Lékaři bez hranic či Hospitálský řád sv. Jana z Boha (Špitální řád milosrdných bratří); především díky nim a díky pomoci Spojených států amerických nakonec zůstalo u „pouhých“ jedenácti tisíců obětí. Původní odhady totiž byly mnohem vyšší.

Chceme-li se ohlédnout za historií eboly, musíme se vrátit do roku 1976. Právě tehdy se v dnešní Demokratické republice Kongo (někdejší Zair) objevil její první kmen (Ebola-Zaire nebo Ebola-Z či ZEBOV; smrtnost kolem 90 %). Původně se virus a nemoc měly jmenovat Yambuku podle vesnice jejich prvního výskytu, nakonec ale bylo použito jméno řeky či spíše říčky Eboly protékající v blízkosti vesnice a znamenající v překladu, více než příznačně, Černá řeka. Mužem, jehož jméno je nejčastěji spojováno s objevem viru a s klasifikací nemoci, byl belgický mikrobiolog Peter Piot (*1949), pracující v roce 1976 v Zairu jako výzkumník Institute of Tropical Medicine z Antverp; mimochodem – právě on později zásadně přispěl rovněž k objevení viru HIV, respektive nemoci zvané syndrom získaného selhání imunity (AIDS).

Prakticky současně s výskytem nemoci v Yambuku, kde podle dostupných informací zemřelo 280 z 318 nakažených (včetně 11 zaměstnanců nemocnice) se nákaza objevila i v jihosúdánském městě Nzara, odkud se rychle rozšířila do dalších center – Maridi, Tambury i hlavního města Džuby (kmen Ebola-Súdán nebo Ebola-S či SEBOV), který nicméně ve srovnání se zairským kmenem vykazoval nižší smrtnost (60 %). Podobně jako v případě zairského kmene i zde se na zastavení šíření nemoci zásadním způsobem podílela přísná karanténa, znemožňující přijít zdravým lidem do jakéhokoli kontaktu s těmi, kteří onemocněli.

Seriál Světové epidemie

Třetí z hlavních kmenů eboly, zvaný Ebola-Bundibugyo (nebo Ebola-B či BEBOV, nejnověji pak EobaBDBV), se poprvé objevil až v roce 2007, a sice v západní Ugandě, konkrétně v oblasti, podle níž byl vzápětí nazván. Zatímco v Ugandě samotné dosahovala smrtnost relativně nízkých 25 %, v Demokratické republice Kongo, kde byl virus diagnostikován o pět let později (2012), to bylo až 50 %; poměrně velký rozdíl odborníci nejčastěji vysvětlují kvalitou lékařské péče v obou zemích.

Jsme-li už u klasifikace jednotlivých typů eboly, poslední dva nesou název Ebola-Reston (Ebola-R nebo RESTOV, nejnověji RESTV podle města v americké Virginii, kde došlo k jejímu prvnímu výskytu v karanténním zařízení pro makaky v roce 1989) a Ebola-Pobřeží Slonoviny (CIEBPOV, nejnověji TAFV [z anglického Taï Forest Ebolavirus]; poprvé v roce 1994). Ani jeden z těchto dvou typů však není pro lidi nebezpečný, respektive jeho symptomy jsou velmi mírné, takže v souvislosti s ním nebylo doposud zaznamenáno žádné úmrtí.

Onemocnění, jehož původcem je filovirus (tzv. nitkový vir) Ebola napadající lidi a některé primáty (kteří krátkodobě, než sami zemřou, působí jako přenašeči), začíná nejčastěji sedm až deset dnů a maximálně tři týdny po nakažení, a to poměrně nenápadně – sílící bolestí hlavy, bolestí v krku, svalů, kloubů a horečkou, posléze přichází dávení, zvracení, průjem a vnitřní i vnější krvácení (vesměs ze všech tělesných otvorů), končící nezřídka – primárně v důsledku těžkého poškození vnitřních orgánů, na prvním místě jater – smrtí ve velkých bolestech.

 Sugestivní popis nemoci a v tomto konkrétním případě i „zázračného“ vyléčení zaznamenal komunikační poradce UNICEF Timothy La Rose působící v roce 2014 v guinejském Conakry. Příběh tehdy šestadvacetileté studentky medicíny jménem Kadiatou Fanta(ová) je mimořádný jednak tím, že jako medička dokázala vnímat a posléze racionálně a odborně popsat průběh nemoci a léčbu, jednak tím, že jako zřejmě vůbec první podala svědectví o „smrtelném stigmatu“, s nímž se museli přeživší následně potýkat (krátce po vyléčení se s ní rozešel její přítel, spolužáci i učitelé odmítali její přítomnost při výuce, někteří příbuzní se s ní nechtěli setkat atd.). „Ebola mi zničila život, třebaže jsem se z nemoci samotné uzdravila“, vyprávěla Kadiatou novinářům z agentury AP. „Nikdo se mnou nechtěl být za žádnou cenu ani minutu pohromadě, aby se náhodou nenakazil a nezemřel. Bylo to tak deprimující, že jsem naprosto vážně přemýšlela o sebevraždě“, dodala. Velmi podobně se vyjadřoval i druhý známý přeživší, Sulaiman Kamokai ze Sierry Leone, a další.

Světové epidemie

Zatím poslední epidemie eboly propukla v létě 2018 v provincii Severní Kivu v Demokratické republice Kongo a krátce poté i v sousední Ugandě. Jeden z hlavních problémů spočíval v tomto případě v tom, že se jednalo a doposud jedná o – fakticky vzato – válečnou zónu (bojuje se zejména o nerostné suroviny – zlato, koltan a kasiterit [cínovec]) s velkým množstvím uprchlíků, do níž je jakýkoli přístup s jakoukoli pomocí velmi obtížný a silně rizikový. Z téhož důvodu jsou i informace o počtu nakažených a mrtvých (několik tisíc) kusé, neúplné a pravděpodobně velmi nepřesné.

Smutnou skutečností je, že opravdu efektivní, zaručená léčba eboly dosud neexistuje; tradiční pokusy o vyléčení tak stále spočívají především v neustálém dodávání mírně sladké a slané tekutiny (ať už orálně či nitrožilně). Jedním z několika vyvíjených a testovaných léků, jež mají alespoň částečný účinek, byl i přípravek s názvem remdesivir, o kterém se často mluví i v souvislosti se současnou epidemií koronaviru (právě tento lék byl nasazen pacientovi, jenž se doposud léčí ve Všeobecné fakultní nemocnici v Praze). Lék byl vyvíjen v době epidemie eboly americkou farmaceutickou firmou Gilead Sciences, zaměřující se zejména na antivirotika, ale uplatnění se nedočkal. Velkou reklamou pro českou vědu i tak bylo a je, že v čele výzkumného týmu stál biochemik, virolog a viceprezident společnosti Tomáš Cihlář (*1967), absolvent pražské Vysoké školy chemicko-technologické (VŠCHT) a úspěšný doktorand Ústavu organické chemie a biochemie (UOCHAB) Akademie věd ČR.

Jak bude boj s ebolou, jednou z nejsmrtonosnějších nákaz v celých lidských dějinách, pokračovat, nevíme, stejně jako nevíme, zda nedojde například k pokusu využít ji jako biologickou zbraň (o čemž se vede nejen na čistě vědecké úrovni poměrně živá diskuse). I bez toho je ale jedním z velkých „strašáků“ dnešní doby. Nemnozí očití svědkové toho, co se v temné africké džungli i v bezútěšných afrických městech během nákazy dělo, se vyjadřují tak, že si v té souvislosti nelze nevzpomenout na slavnou novelu britského spisovatele polského původu Josepha Conrada „Srdce temnoty“ („Heart of Darkness“) z roku 1899 (časopisecky), respektive z roku 1902 (knižně), odehrávající se právě v Kongu a končící mrazivými slovy „Jaká hrůza, jaká hrůza…“

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud