INFO.CZ v Alžírsku: „Prezident prodal zemi pod stolem, vládne nám mafie s konty ve Švýcarsku“ | info.cz

Články odjinud

INFO.CZ v Alžírsku: „Prezident prodal zemi pod stolem, vládne nám mafie s konty ve Švýcarsku“

„Za rok se musíte přijet podívat, kam se revoluce posunula. Já už budu třeba ministrem,“ smál se na závěr našeho rozhovoru aktivista a novinář Idír Tazirút, který proti alžírskému režimu perem bojuje už přes pět let. Do střetu se dostal i s alžírskými islamisty, když protestoval proti tomu, aby ovládli mešitu v jeho rodné vesnici. Teď promluvil pro INFO.CZ.

V roce 2014 jste zakládal protestní hnutí Barakat, které už tehdy odmítalo další kandidaturu prezidenta Abdalazíze Butefliky. Ten letos v dubnu po měsících protestů rezignoval. Jaká na ty roky nahlížíte?

V roce 2014 se prezident Buteflika připravoval na svůj čtvrtý mandát. O rok dříve ho ale postihla mozková příhoda, po které strávil 84 dní v nemocnici v Paříži. Takže jsme od té doby měli invalidního prezidenta.

Hlavní úkrok od demokracie nastal už v roce 2008, kdy Buteflika poprvé porušil ústavu. Ta zaručovala střídání u moci po dvou mandátech, Buteflika si ale zařídil třetí a z Alžírska se tak oficiálně stala diktatura. Okruh lidí okolo prezidenta – já jim říkám mafiánská rodina – se po roce 2013 rozhodl udržet moc za každou cenu. Od té doby zažíváme neustálou korupci, úpadek vzdělání, zneužívání justice a rozklad národní ekonomiky.

Daeš v mojí vesnici
Idír Tazirút se před dvěma lety ocitl před soudem v takzvané aféře Daeš v mojí vesnici (Daeš je arabská zkratka pro tzv. Islámský stát). Tazirút napsal na Facebook stejnojmenný post, v němž odsoudil salafistické extremisty, kteří se chtěli zmocnit rozestavěné mešity v jeho rodné vesnici Aghribs. V článku novinář rovněž popsal, jak mu tamní islamisté vyhrožovali. Jeden z nich poté podal žalobu kvůli pomluvě a soud vynesl 9. dubna 2017 rozsudek, podle něhož byl Tazirút odsouzen z šesti měsícům podmíněně a pokutě 50 tisíc dinárů (asi šest tisíc korun). „Režim mého obvinění využil,“ říká novinář.

Vzpomínám si, jak jsme tehdy s přáteli diskutovali a říkali si, že není normální takhle pokračovat. V té době už lidé vnímali, že Buteflika je všehoschopný diktátor, který ničí zemi. Vedle něj byl ale zničený lid, jenž měl za sebou černé desetiletí plné terorismu, které zanechalo 250 tisíc mrtvých. Lidé se báli, aby se to zase celé nevrátilo, a Buteflika nám nabízel: Buď přijmete diktaturu, anebo se vrátí islámský terorismus, jenž tu byl dříve. My jsme se ale rozhodli pro jinou, třetí cestu – pro demokracii a odstranění korupce.

Riziko bylo ale v roce 2014 vysoké: režim si tehdy se svými penězi mohl kohokoliv koupit, dokonce i západní země, které poté mlčely o zločinech, jež se v Alžírsku děly. Buteflika mezitím pod stolem prodával naši zemi. Vyšli jsme proto do ulic a od 20. února do 17. dubna, tedy asi během padesáti dnů, jsme byli já a moji přátelé zatýkáni každý týden. Já osobně jsem byl zatčen jedenáctkrát. Zastrašovali nás, přišel jsem také o práci.

Když letos režim chtěl pro Butefliku pátý mandát, aby se udržel u moci, byla už situace poněkud jiná – státní kasa se vyprazdňovala a cena barelu ropy už nebyla taková, jako dříve. Lidé už pak cítili jako ponížení, že by si měli zvolit na další roky prezidenta, jenž není už od roku 2013 schopný ani vyslovit své jméno. A mafie už nemůže všechny uplácet. Ostatně oni Alžírsku ani dnes nevládnou Alžířané, já jim říkám vystěhovalci. Mají svá konta ve Švýcarsku, jejich děti studují ve Francii, pak tam i žijí. Jsou tam celé rodiny a oni se vracejí domů jen proto, aby nás dál sráželi na kolena.

Po demisi Butefliky jsou dnes vnímáni jako hlavní symboly režimu premiér Núreddín Beduí a dočasná hlava státu Abdalkádir Binsalah. Dalším mocným mužem je šéf alžírské armády Káis Salah. Jak ho vnímáte ve srovnání s prvně jmenovanými?

Od února jsou lidé v ulicích a vývoj se tak zrychlil, že mafie u moci už není schopná ulici kontrolovat. Zároveň ale chce zůstat za každou cenu u moci. Jak to udělat? Je třeba najít někoho, kdo za ně udělá špinavou práci. A to je Káis Saláh.

K tomu, aby uspěl, potřebuje i velmoci, které v Alžírsku působí, ať už to jsou Američané, Rusové, nebo Francouzi. A je třeba dodat, že Káis Salah působil jako důstojník ve francouzské armádě, narodil se roku 1930 (Alžírsko získalo nezávislost v roce 1962, pozn. redakce). Jeho syn je pak jedním z nejzkorumpovanějších byznysmenů na východě země. A tenhle člověk nám teď bude vysvětlovat, jak udělat Alžírsko lepším, jak zamete se korupcí… Vždyť on sám je jejím obrazem!

Studentská demonstrace v ulicích Alžíru, 11. června 2019 autor: Info.cz

Myslím, že nyní nemají na vybranou, odejít musí všichni včetně Káise Salaha. On opravdu není a nemůže být tím, kdo by nás provedl složitým přechodným obdobím k demokracii. My se nyní snažíme mírumilovnými protesty vylepšit poškozený obraz země, která je vnímaná jako špinavá a násilná. To chceme změnit. Ona nakonec ani Francie, která je pyšná na svou demokracii, nezvládá vše skvěle. Podívejte se na žluté vesty.

Zmínil jste zahraniční mocnosti. Jak vnímáte vliv Francie v současném Alžírsku?

Jak víte, jsme považováni za bývalou francouzskou kolonii, těch ostatně měli v Africe většinu. Na konci padesátých let je sice Francie opustila – země získaly suverenitu a nezávislost – dosadila do nich ale své lidi. A s Alžírskem podepsala dohodu, která například zachovala francouzský vliv v alžírském ropném průmyslu. Ten vláda znárodnila až v roce 1971. Takže jsme čekali od roku 1962 do roku 1971.

Říkalo se sice, že máme nezávislost, Francouzi ale ve skutečnosti nikdy neodešli. Dokazují to i trhy. Například od roku 1999 doteď jsme utratili 1,2 bilionu dolarů, jak ale byly rozděleny? Část z toho šla do zahraničí, Alžírsko se stalo děvkou a pokladnou Západu. Třeba takové Tunisko potřebuje na svůj roční rozpočet sedm miliard dolarů. No a podívejte se na mešitu tamhle v dálce – stála tolik, jako roční rozpočet nějakého státu. To je strašné, ne?

Před třemi týdny zemřel ve vězení po hladovce lidskoprávní aktivista Kamaladdín Fikhar, nyní je ohrožen život další vězněné, šéfky Strany práce Luisy Hanúnové. Jaká byla reakce režimu, pokud vůbec nějaká byla?

Kamaladdín Fikhar byl můj přítel. Patřil k etnické menšině mozabitů, kteří žijí na jihu země. Proti režimu se stavěl dlouhých třicet let a ve vězení byl už několikrát. Tentokrát nám ale chtěla vláda přes něj vzkázat, jak můžeme skončit, když budeme dál protestovat. Jemu ta mafie nikdy neodpustila, co dělal, protože to byl aktivista. Hanúnová je trochu jiný případ – stojí v čele Strany práce, je tedy i součástí mezinárodní socialistické internacionály. Její uvěznění vidím spíše jako výsledek klanové války, boje o moc, ona je součástí jednoho klanu, další klan ji poslal do vězení.

Zmínil jste menšinu mozabitů, k níž Fikhar patřil. Jaká je jejich situace, a vůbec postavení etnických menšin v Alžírsku?

Začnu trochu zeširoka – slovo Alžírsko je francouzským výmyslem, zrodilo se v roce 1913. Předtím tu nebylo nic, i hranice mezi Alžírskem a Marokem nebo Tuniskem byly narýsovány až v roce 1959. Francie tedy Alžírsko vytvořila. Zemi tvoří její území, hranice, obyvatelé, jazyk, identita, atd. Sever Alžírska býval zemí Berberů, ostatně i já jsem Kabyl, což je jeden z berberských kmenů.

Francie nám ale vnutila svůj republikánský model, tedy unitární stát s centrálním řízením. My ale nemůžeme být unitárním státem, protože Alžírsko tvoří asi čtyři desítky menšin. No, pokládáme je za menšiny, ve skutečnosti to je ale většina. Francouzský model menšiny včetně mozabitů potlačuje, protože jdou proti systému jednotného řízení státu včetně justice.

Volby plánované režimem na 4. července byly odloženy, jaký nyní odhadujete další scénář? Nemůže další protesty ohrozit příchod léta, lidé si budou brát dovolené…

Volby opravdu nebudou, takovou hanbu a maškarádu alžírský lid nedovolil. Nejvyšší autoritou v zemi musí být zákon, konkrétně alžírská ústava. Ta byla ale porušena a prezidentovi, který ani nedokázal mluvit, všichni tleskali. Podle ústavního článku 88 měl být prezident sesazen, režim ho ale odstranil a nahradil ho článkem 102. Ten stanoví, že v případě demise hlavy státu by ji měl po přechodné období dvou měsíců nahradit dočasný prezident. I to má ale háček – prezidentem musí být člověk, který se narodil v Alžírsku. Nynější hlava státu Binsalah ale není Alžířanem – alžírské občanství dostal až v roce 1975.

Dva měsíce požadované ústavou uběhly, lidé ale volby odmítli a představitele režimu vyzývají k odchodu. Nyní je potřeba schválit nový zákon, který by zavedl výjimečný stav – v tom se také nyní nacházíme. Režim nám nabízí různá jména, demokracie ale není o jménech, je o fungujících mechanismech. My potřebujeme takové mechanismy, které by nám umožnily hlasovat ve skutečně svobodných a transparentních volbách.

A léto jen vítáme. Alžířané už dokázali, že umějí manifestovat každý den, v noci, během ramadánu, manifestují staří, mladí, děti, páry, muži, ženy… Z protestů se v Alžírsku stala nová forma boje. Nevíte přitom, kdo je svolává a řídí, jsou to anonymní pochody, které nahánějí režimu strach. Kdyby režim znal vůdce, mohl by ho nechat zabít, nebo alespoň uvěznit. Takhle ale nemohou a revoluce náleží nám všem.

Je v alžírské společnosti nějaká významná skupina, která by stála za Buteflikovým režimem?

Když stojíte v čele státu 20 let, vytvoříte si pomocí klientelismu své sítě, koupíte si různé lidi, a to i v justici. To všechno jsou ale zloději, kteří vás podporují jen tehdy, pokud jim dáváte peníze. Teď se ale situace mění a státní pokladna je prázdná. No a mnozí lidé, kteří stáli za Buteflikou, budou podporovat i vládu, jež přijde po něm. Já sám znám lidi, kteří leštili Buteflikovi kliky a teď chodí na manifestace.


Další původní texty Milana Rokose z návštěvy Alžírska vyjdou na INFO.CZ v příštích dnech

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud