Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Informoval o zvěrstvech Islámského státu a jen stěží přežil. Teď se novinář bojí zpátky domů

Informoval o zvěrstvech Islámského státu a jen stěží přežil. Teď se novinář bojí zpátky domů

Bez konce syrského diktátora Bašára Asada mír v Sýrii nebude, říká Mohamad Almusari, jeden ze členů novinářské skupiny Raqqa Is Being Slaughtered Silenty (Rakka je tiše masakrována), která donedávna informovala svět o zločinech radikálů z teroristické organizace Islámský stát přímo z jejich hlavního města Rakky. Asad posiluje své pozice a Sýrie je podle Almusariho hřištěm velmocí. Zločiny islamistů nahradilo porušování lidských práv dalšími vládci Sýrie. Novináři se stále bojí o život.

Utekl jste do Německa kvůli obavě o svůj život, protože vám vyhrožovali radikálové z teroristické organizace Islámský stát. Uvažujete nyní, když jsou islamisté téměř poraženi, o návratu do Sýrie, do Rakky?

Chci se vrátit do své země a nejen pro to, že naučit se jazyk a integrovat se do německé společnosti není snadné. Stejně jako většina lidí mého typu jsem se vždy chtěl vrátit. Někteří lidé se dokonce už začali vracet. Já o tom ale v současné době nemohu uvažovat z bezpečnostních důvodů. Situace v Sýrii není lepší, spíše se to zhoršuje. Z praktických důvodů pro mne nepřipadá návrat v úvahu, byl bych ohrožen. Už asi rok a půl jsem zasažen určitým, téměř paranoidním strachem. Když vyjdu na ulici, tak se rozhlížím, kdo jde za mnou, kdo kolem mne rychle prochází, jestli mne nesleduje. Doufám, že se toho zbavím.

Sýrie (březen/duben 2018)Sýrie (březen/duben 2018)autor: INFO.CZ

Co se v Sýrii podle vás zhoršilo?

Budoucnost Sýrie je mlhavá. Jsem přesvědčen, že mír a stabilita v Sýrii nemůže nastat dříve, než bude dosaženo politického řešení, které bude zahrnovat konec režimu Bašára Asada. Jenže tomu nic nenasvědčuje, Asad naopak dobývá na povstalcích stále nová území. V oblastech, které režim znovu dobyl, pak může docházet k pomstě na místních obyvatelích, kteří byli proti Asadovi.

Dalším velkým problémem je úloha velmocí a dalších zemí v tomto konfliktu. Už to není jen boj mezi Syřany, je to hřiště, na kterém hrají i další státy ať už jsou to Rusové nebo Američané. Kdykoliv je to možné, vznikne tu či onde v Sýrii další ohnisko konfliktu mezi velmocemi. Mocnosti za sebe nechávají bojovat jiné a manipulují s jejich pomocí s děním na syrské scéně.

Budete pokračovat v podávání zpráv ze Sýrie, kde stále máte spolupracovníky?

S koncem Islámského státu neskončila potřeba dokumentovat to, co se v Sýrii děje. V provincii Rakka, kde jsem žil, teď působí dvě síly, které obě porušují práva civilních obyvatel. Na jihu je to režim Bašára Asada, na severu jsou to kurdské jednotky. Proto jako skupina Raqqa Is Being Slaughtered Silenty pokračujeme ve své práci. Chceme zdokumentovat, co se tam děje a podávat o tom zprávy, jako jsme to dělali dříve o Islámském státu, který měl v Rakce hlavní město.

Ukřižování, popravy a život ve strachu. Zprávy z hlavního města Islámského státu
Krátce poté, co v roce 2014 teroristická skupina Islámský stát obsadila syrské město Rakka začali o dění tam na sociálních sítích informovat amatérští novináři sdružení ve skupině Raqqa Is Being Slaughtered Silenty (česky Rakka je tiše masakrována). Jejich zprávy popisovali a ukazovali všední život pod vládou radikálních islamistů, popravy i islamistickou propagandu a odpor místních obyvatel. Zprávy byly o to důležitější, že Rakka se stala hlavním městem Islámského státu, který ovládl v Iráku a v Sýrii území o velikosti přibližně odpovídající rozloze Velké Británie. Skupina měla několik členů v zahraničí a 17 na území ovládaných Islámským státem z toho 12 přímo ve městě Rakka. Používali skryté kamery a tajné úkryty. Dva členové skupiny byli zabiti na území kontrolovaných Islámský státem, jeden v syrské provincii Idlíb a jeden v tureckém městě Gaziantep. Kromě toho teroristé zabili deset příbuzných a přátel novinářů. Po osvobození Rakky z nadvlády Islámského státu v minulém roce skupina pokračuje ve své činnosti a dokumentuje zločiny vůči civilnímu obyvatelstvu spáchanými vojáky syrského diktátora Bašára Asada a Kurdy řízenými Syrskými demokratickými silami v provincii Rakka. Na filmovém festivalu Jeden svět pořádaném organizací Člověk v tísni byl promítán film Město duchů o skupině Raqqa Is Being Slaughtered Silenty a jeden z jejích členů, Mohamad Almusari, byl hostem festivalu.

Mohl byste blíže popsat, co konkrétně myslíte porušováním lidských práv v severosyrské Rakce?

Rakka je arabské město a je teď kontrolováno Syrskými demokratickými silami, milicemi, kde dominují Kurdové. Kurdské milice se snaží provést demografické změny v celé oblasti. Jde o určitou formu kolektivní pomsty vůči arabskému obyvatelstvu (Kurdové často tvrdí, že Arabové podporovali Islámský stát). Například brání lidem v návratu do jejich vesnic, zadržují je v uprchlických táborech, které jsou ohražené a nelze z nich odejít. V provincii Rakka jsou také porušována politická práva obyvatel včetně svobody projevu. Každý, kdo kritizuje vládnoucí kliku, je ohrožen, lidé jsou za kritiku zatýkáni. Je tu snaha potřít svobodnou novinařinu.

Mohamed Almusari, Raqqa Is Being Slaughtered SilentyMohamed Almusari, Raqqa Is Being Slaughtered Silentyautor: Jeden svět/Lukáš Bíba

Proti Kurdům ale v jiné oblasti Sýrie bojuje Turecko a objevují se zprávy, že by se Kurdové mohli dohodnout s Asadem na rozdělení Sýrie. Je to podle vás pravděpodobné?

K rozdělení Sýrie nakonec nedojde. Turecko nikdy nepřijme to, aby v Sýrii vznikl kurdský stát a ovlivňoval dvacet milionů tureckých Kurdů. Kurdské jednotky v Sýrii zatím nemají ambice vytvořit nějaké státní uskupení, jde jim spíše o určitou formu decentralizované vlády. V budoucnu půjde spíš o to, jak se rozdělí vliv v této oblasti po nějaké dohodě mezi Američany na jedné straně a Ruskem, Íránem a Tureckem na druhé. Je ve hvězdách, jak taková dohoda bude vypadat.

A co radikální islamisté? Je Islámský stát definitivně poražen?

Islámský stát není v Rakce vojensky poražen, ale to neznamená, že byl zlikvidován. Mohou existovat jeho spící buňky a zároveň přežívají zbytky Islámského státu v pásmu na irácko-syrských hranicích. Může to být podobné jako s Al-Káidou, která byla v Afghánistánu a najednou se ze dne na den objevila na druhém konci světa, třeba v Africe. Není jisté, zda se Islámský stát nemůže objevit znovu v Libyii, získat vliv v Egyptě nebo v úplně jiné zemi. Islámský stát není zdaleka vyřešená otázka.

Proč vůbec Islámský stát vznikl a měl takovou podporu mezi částí obyvatel Sýrie a Iráku?

Je to složitá otázka, ale stručně se ale dá říci, že u počátků organizace Islámský stát v Iráku a později v Iráku a v Levantě stejně jako Fronta an-Nusra byl syrský stát. Zpočátku proto, aby bojovali proti Američanům a později aby získal ospravedlnění pro své zásahy proti vlastním obyvatelům. Aby z těch, co chtěli revoluci proti režimu Bašára Asada, udělal teroristy.

Podporovatele a příslušníky Islámského státu můžeme rozdělit do tří skupin. První jsou vůdci, kteří musí být v každém případě napojeni na tajné služby některého ze států, ať už je to syrský režim, Američané, nebo někdo jiný. Jsou to pragmatici, kteří jednají podle zájmu velmocí. Druhou skupinou jsou lidé, kteří jdou za penězi. Je jim jedno, jestli je naverbuje islámský chalífát, nebo marxisté. Jen když z toho budou mít zisk. A pak je tu třetí skupina, která tvoří až osmdesát procent členů a podporovatelů těchto organizací. Naivní lidé, kteří se nechají snadno ovlivnit a uvěří třeba myšlence, že je třeba vybudovat chalífát, který bude Boží vládou na zemi.

Říkal jste, že Islámský stát byla jinou organizací než předchozí povstalecké skupiny, které ovládli Rakku před ním. Čím se lišili a jak jste tuto odlišnost osobně poprvé poznal?

Ten okamžik přišel v roce 2013, když jsem se osobně setkal s příslušníky Fronty An-Nusra, kteří později přešli k Islámskému státu. Dal jsem se s nimi do řeči a povídali jsme si o tom, co si myslíme o syrské revoluci. Najednou jsem od nich slyšel, že tento svět je zkažený, nevěřící, že oni přišli pro to, aby zabíjeli nevěřící, že budou likvidovat křesťany a muslimy, kteří se nemodlí. Že chtějí zavést Boží právo a tak dál. Dokonce i o syrské revoluci proti režimu Bašára Asada říkali, že revoluce je zakázaná věc. Udivilo mě to a uvědomil jsem si, že to je něco úplně jiného než dosud.

Jedno je ale třeba Islámskému státu přiznat. Byl v určitém smyslu upřímný, jeho členové realizovali to, co tvrdili, ať už to byly sebehroznější věci. Zatímco Al-Káida a An-Nusra jsou ve skutečnosti lživé organizace, které dělají něco jiného, než říkají.

Jak se žilo pod vládou Islámského státu?

Život obyčejných lidí pod nadvládou Islámského státu byl peklem na zemi, mnoho z nich to později popisovalo tak, že to bylo jedno velké vězení. Islámský stát zakázal školy, omezil svobodu pohybu, zavedl kontrolní stanoviště, takže lidé ani nemohli chodit svobodně po městě mezi jednotlivými čtvrtěmi. Nemohli ani navštívit své přátele ze sousední čtvrti. Ženy nemohly na ulici samy vyjít vůbec, bylo i určité předepsané oblečení, které se muselo nosit. Muži museli nosit tříčtvrteční kalhoty, byla zakázaná trička s jakýmkoliv nápisem, muži si nesměli holit vousy, byla zakázaná kadeřnictví, byly zakázány dlouhé vlasy stejně jako příliš krátké. Bylo zakázáno kouření.

Člověk se musel nazpaměť naučit náboženské předpisy, kterými příslušníci Islámského státu věřili. Kdykoliv ho mohli zastavit na ulici a zkoušet ho z toho. Když to někdo nedodržel, hrozila mu pokuta nebo vězení. Existoval celý seznam zakázaných věcí, hudby, internetu, televizních satelitů, televize. Lidé v Rakce si už dělali legraci, že jim možná příště zakáže Islámský stát dýchat.

Jak se v tomhle prostředí novinářsky pracovalo?

Velmi obtížně a v utajení. My jsme byli nakonec spolu s dalšími v zahraničí, ale našich 17 dopisovatelů bylo v terénu. Já se z Rakky přesunul do Turecka a pak do Německa, když v Turecku zabili našeho spolupracovníka. Tureckým úřadům totiž bylo jedno, jestli je v jejich zemi zabit nějaký Syřan nebo není. Šlo jim jen o bezpečnost tureckých obyvatel. Když jsme si to uvědomili, vedlo nás to k rozhodnutí odejít do Evropy. Dokonce pravděpodobně existovala tichá dohoda mezi Tureckem a Islámským státem, že Islámský stát bude moci skrytě operovat na území Turecka a Turci za to budou mít nějaký vliv v Sýrii a v Iráku a že se Islámský stát vyhne přímým útokům na turecké území. Ke změně přístupu Turecka došlo až v okamžiku, když Islámská stát obhajoval sebevražedné, útoky k nimž došlo přímo v Turecku.

Zahynulo několik vašich spolupracovníků, členové vašich rodin, přátelé. Vám stále vyhrožují smrtí radikální islamisté. Kdybyste se rozhodoval znovu, stal byste se opět členem této skupiny a informoval o dění na území pod vládou Islámského státu?

Byli jsme smířeni s myšlenkou, že riskujeme svůj život už od syrské revoluce v roce 2011. Viděli jsme, že syrský režim je ochoten střílet do demonstrantů a když se člověk rozhodl jít na demonstraci, tak věděl, že je možné, že obětuje svůj život za své přesvědčení. S příchodem Islámského státu se změnil způsob zabití, které člověku hrozilo. Nakonec přišly i obavy ze skrytého vraha, kterého za člověkem Islámský stát vyslal. Ale i kdybych mohl stokrát vrátit čas, udělal bych to samé. Ničeho nelituji.

 

Migrant do každé rodiny? Do Česka míří projekt „Uprchlíci, vítejte“

Do Česka přichází poněkud se zpožděním projekt „Uprchlíci, vítejte“. Ten zprostředkovává bydlení lidem na útěku v zemích, kde našli útočiště; pokud možno co nejblíž starousedlíkům, tedy rovnou u nich doma. S českou verzí projektu pomáhá Michal Sikyta, který byl před třemi lety u zrodu stejné platformy v Rakousku. „Nejsme sluníčkáři. My jenom nevítáme, ale nabízíme řešení,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

Ačkoli se migrační krize z roku 2015 Česku prakticky úplně vyhnula a počet lidí, kterým ČR ročně udělí azyl, se počítá jen na desítky, rozdělila migrace českou společnost.

„V Česku je migrace jistě kontroverzní. Ale nemyslím, že to, jak k ní přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti,“ říká Michal Sikyta. Podle něj jsou Češi schopní si uvědomovat, že nic není černobílé, ani otázka přijímání uprchlíků.

Link

Sám má zkušenosti z Rakouska, které v roce 2015 přijalo necelých 100 tisíc lidí. Tamní verze projektu je proto taky mnohem větší než kdy asi bude ta česká, kterou zaštiťuje Sdružení pro integraci a migraci.

„To, že teď přichází méně uprchlíků. neznamená, že se to nemůže rychle a dramaticky změnit. A pak tu budeme mít funkční platformu, která v takové situaci nabídne řešení,“ říká.

Spolubydlení uprchlíků s domácími podle jeho zkušenosti urychluje integraci, pomáhá uprchlíkům najít práci a naučit se rychleji jazyk. V Česku chce zatím „Uprchlíci, vítejte“ ubytovat řádově jednotky až desítky osob.

Link

Proč v Česku s projektem začínáte až tři roky po poslední migrační vlně? Není to pozdě?

Myslíme si, že to téma je aktuální pořád, i když už se tolik neobjevuje v médiích. Situace v Česku se zas tak moc nezměnila – pořád je tu hodně lidí s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, kteří mají problém najít adekvátní bydlení. Týká se to počtu lidí v řádu několika stovek.

Druhá věc je integrace uprchlíků – myšlenkou projektu je umožnit jim sdílet domácnost s místními lidmi. Podle nás je to klíč k úspěchu – je pro ně pak mnohem jednodušší naučit se češtinu, najít si zaměstnání, zorientovat se v novém prostředí a navázat sociální vazby.

Převzali jste název projektu z původní německé verze tak, jak byl – tedy „Uprchlíci, vítejte“. Nemůže vás to v očích řady Čechů diskvalifikovat už od začátku? Tenhle národ se rozdělil na „vítače“ a „odmítače“, jakoby nic jiného ani neexistovalo…

Samozřejmě je to určitý politický statement, ale na druhé straně to vyjadřuje, že ten projekt je konstruktivní odpovědí na celou tuhle problematiku. Tím, že se snažíme uprchlíkům zprostředkovat bydlení. Takže podle mě je to hlavně odpovědný přístup.

Když jsme u těch vítačů a odmítačů…. Jste sluníčkář?

Já vlastně nevím, co to je. Možná to má popisovat určitou naivitu – ale náš projekt rozhodně naivní není. My ty uprchlíky jenom nevítáme, my nabízíme řešení. Konstruktivní a odpovědný přístup. Ne, že řekneme „všechny vás vítáme“, ale taky to vítání nějak aplikujeme. Tím, že umožníme uprchlíkům bydlet s místními.

Link

Vy jste se podílel na rozjezdu stejné platformy v Rakousku v roce 2015. Jak to zafungovalo tam?

Na začátku nás bylo jen pár, ale pak se to začalo velmi dynamicky rozrůstat a před pár dny jsme ubytovali pětistého člověka, takže myslím, že to funguje velmi dobře.

Situace v současném Česku je ale jiná, nepřichází sem desítky tisíc lidí jako tehdy do Rakouska a Česko má kapacity, jak uprchlíky, kteří sem při současných počtech přijdou, ubytovat.

Nějaké ubytovací kapacity tu jsou, ale musíme se ptát, jakou mají úroveň a jestli není lepší, aby uprchlíci byli spíš v centru společnosti a sdíleli domácnosti s místními lidmi.

Není ale tenhle přístup jen střídání dvou extrémů? Na jedné straně může být přetížená státní infrastruktura pro uprchlíky, nedostatečná empatie státních institucí vůči nim. Na straně druhé ale vy nabízíte nastěhovat si uprchlíky domů. Nejde to ještě jinak?

Je potřeba si říct, co tomu předchází – nejde jen o to, že zprostředkujeme kontakt mezi majitelem bytu a uprchlíkem. Obě strany se registrují na našich stránkách a my se pak od nich snažíme získat podrobnější informace, jak tráví volný čas, jaké mají představy o sdílení jedné domácnosti a podobně. Tenhle „screening“ trvá několik týdnů.

Link

Jak obě strany kontaktujete – po telefonu, nebo s nimi děláte osobní pohovory.

Jako první krok vyplní poměrně obsáhlý registrační formulář, pak přichází komunikace po telefonu nebo mailem. A nakonec osobní setkání v bytě, kde se znovu probírá, jak by vypadalo to případné soužití, obě strany si vyzkouší, jestli jsou tam řekněme nějaké vzájemné sympatie a jestli by do toho vlastně chtěli jít. Teprve pak se rozhodnou.

Naše Podpora tím nekončí. Třeba v Rakousku existuje i psychosociální tým, takže pokud se objeví nějaké problémy, můžou se na nás obrátit. Klienti tedy mají k dispozici rozsáhlé poradenství.

Jaký je ideální profil uprchlíka pro tenhle program?

Jsou to lidé s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, můžou to být i lidé, kterým ještě běží azylové řízení. Ta nemožnost najít adekvátní bydlení, se v Česku týká i řady lidí, kteří tu žijí už řadu měsíců a třeba už i umí trochu česky. Pro ně je ten projekt určený, naopak lidé, kteří jsou v Česku úplně čerstvě, nejsou naše primární cílová skupina.

Cítíte už po takovém ubytovávání uprchlíků v Česku poptávku – z obou stran?

Kdybychom ji necítili, nikdy bychom s tím projektem nezačali. Máme už pár registrací, zatím v řádu jednotek zájemců.

Link

Kdo může ubytovat uprchlíka u sebe doma? Jsou tam nějaké minimální požadavky?

Může to být naprosto kdokoli – třeba studentské spolubydlení nebo rodina. Pro nás je důležité, aby to byl samostatný pokoj, aby ten pokoj byl nabídnutý minimálně na šest měsíců, ideálně na rok nebo déle, a to kvůli určité stabilitě pro uprchlíka.

Kromě té samotné klíčové myšlenky – integrace soužitím – máte v projektu ještě nějaké jiné nástroje, jak uprchlíka motivovat k tomu, aby se o integraci opravdu aktivně snažil?

V Rakousku, kde je projekt nesrovnatelně větší, a je vlastně součástí celé sítě projektů, jsou v rámci podpůrného týmu k dispozici třeba i sociální pracovníci, kteří dotyčnému můžou pomoct s hledáním práce, jsou tam zdravotníci, je tam školní projekt a tak dál. Celou tuhle infrastrukturu mají k dispozici jak uprchlíci, tak jejich hostitelé, u kterých bydlí.

Co se stalo s uprchlíky, kteří programem prošli v Rakousku? Jsou nějaká spolehlivá data k tomu, jak dopadla jejich integrace?

My s těmi lidmi zůstáváme v kontaktu, děláme společné aktivity. Jeden příklad z mojí zkušenosti – mladík, kterému jsme zprostředkovali ubytování, začal studovat ve Vídni ekonomii a založil organizaci, která pomáhá lidem v Somálsku, odkud on sám pochází, s podporou vzdělávání a škol. V Česku se hodně zdůrazňuje, že je potřeba pomáhat v zemích, odkud lidé utíkají, spíše než pomáhat jim tady v Evropě. Tohle je dobrý příklad toho, jak člověk, který sám utekl, té zemi zpětně pomáhá, aby neutíkali ostatní.

Link

Jak často jste museli řešit ve spolubydlení Rakušanů s uprchlíky nějaké konflikty?

Velice málo, to mě dost překvapilo. Sám bydlím ve studentském bytě a ta míra konfliktů tam je poměrně vysoká – a s tím i fluktuace. Znám spoustu lidí, co takové bydlení mění po roce i dříve. Bavíme se tady o zhruba pěti stech zprostředkovaných spolubydlení a ta míra konfliktů byla velmi nízká.

Vídeň je specifické město, zvyklé na migraci, sociálně nebývale soudržné, s vysokou kvalitou života. Sousedským projektům se tam daří, včetně těch na integraci cizinců. Jsou tyhle podmínky vůbec přenositelné do Česka?

Proč by ne? Projekt „Uprchlíci, vítejte“ v současnosti běží ve 13 evropských zemích, nově také ve Francii, a dále v Austrálii a Kanadě. Samozřejmě, že realita z hlediska zákonů a dalších věcí je v těch jednotlivých státech odlišná. Ale ta základní myšlenka zůstává stejná.

V Česku je to jistě kontroverzní téma. Ale nemyslím, že to, jak k němu přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti.

Takže Češi jsou ve skutečnosti k uprchlíkům méně nepřátelští, než se obecně předpokládá?

Ano, do určité míry. Minimálně ve schopnosti uvědomit si, že to téma není černobílé. Ani my neříkáme, že v integraci nejsou problémy. Ale snažíme se to řešit konstruktivně. Zprostředkovávat kontakty a pak ty nové vazby podporovat.

Článek původně vyšel na webu HlídacíPes.org. INFO.CZ ho publikuje se souhlasem redakce.

-1