Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Íránští umělci pro INFO.CZ: V USA je silnější cenzura než v Íránu, jen o tom nikdo nemluví

Íránští umělci pro INFO.CZ: V USA je silnější cenzura než v Íránu, jen o tom nikdo nemluví

Dvojice mladých íránských umělců navštěvuje Prahu pravidelně. Esha Sadr zná Prahu, kde strávila doktorské studium, jako své boty. „V Praze jsem dospěla,“ říká v rozhovoru, který pro INFO.CZ poskytla spolu se svým kolegou a partnerem Raminem Etemadi-Bozorgem. Ramin (nar. 1977) se věnuje především novým uměleckým proudům: performancím, videoartu, instalacím a sochařství, je členem „Íránské malířské společnosti“ a „Íránské propagace vizuálních umění“, má za sebou čtrnáct samostatných výstav a více než sedmdesát skupinových. Esha (nar. 1983) vystudovala Univerzitu Ázád v Teheránu, doktorská studia strávila v Praze a Vídni, kde získala titul Ph.D. z Divadelních, filmových a mediálních studií. Podílela se na řadě interkulturních a intedispicplinárních uměleckých projektů včetně dokumentárních filmů, divadelních představení, videoartu a literárních děl. Oba přednášejí na teheránské Univerzitě Ázád.

Je velký rozdíl mezi českou a íránskou uměleckou scénou? Vnímáte, že by mezi naší a íránskou kulturní scénou zela propast?

Esha: Pokaždé, když sem přijedu – a jezdím sem každý rok navštěvovat kamarády a známé –, jsem překvapená. Když jsem před deseti lety přijela poprvé, bylo mi dvacet tři let, byla jsem dítě! V Praze jsem dospěla, úplně poprvé žila bez rodiny. Ale umělec si podle mě vždycky nějak poradí a vysloveně propast nevnímám. Naše kultury jsou samozřejmě naprosto rozdílné – ta naše je muslimko-íránská, ta vaše evropsko-křesťanská. Jako dítě jsem kvůli otcově práci hodně cestovala, takže jsem byla na různé kultury a jejich specifika zvyklá, a říkala jsem si: dobře, musíš se dívat kolem a musíš si najít svou cestu.

Jaký je největší rozdíl mezi českou a íránskou kulturou?

Esha: Největší rozdíl není vysloveně kulturní. My jsme ve spoustě věcí hodně emotivní – třeba když mi bude opravdu chutnat nějaké jídlo, budu nadšená a hlasitě ho budu chválit, ale Češi řeknou: jo, je to fajn. Když jsem přijela poprvé, trvalo mi několik měsíců, než jsem dokázala poznat, jestli se lidem moje práce skutečně líbí, nebo ne. A vášeň se zrcadlí i v umění. Teď, když už znám vaši kulturu opravdu dobře, dokážu v uměleckých dílech najít emoce – v použitém materiálu, v myšlenkách; ale vášeň, tu tam nenacházím.

Ramin: Pro mě je umění jako jídlo. Každé jídlo z každé oblasti má svou vlastní specifickou chuť, tvoří jej atmosféra daného místa a některá jídla chutnají vyloženě mezinárodně. Když někam přijedete, chutná nové jídlo úplně nově, ale postupem času novost vymizí, a pak můžete přemýšlet, jak moc se vám ta chuť líbí – a s uměním je to stejně. V Praze jsem viděl pár děl využívajících nová média, například se mi velmi líbí sochy Davida Černého, ale žádné mladé současné české umělce neznám.

Esha: Ani já ne.

Ramin: Možná kdybych současné české umělce znal, líbila by se mi jejich tvorba víc a víc. Musím poznat víc, vidět víc, abych mohl říct, co a jak moc se mi líbí.

720p 360p
„Smrt Americe!“ Na Blízkém východě to vře, spustí pád íránské dohody jaderné zbrojení?

Zmínili jste Davida Černého, který je nejspíš neznámějším moderním českým umělcem. Žádnou jinou tvář výraznou natolik, aby ji znali i lidé, kteří se umění nevěnují, u nás momentálně asi ani nemáme. Jak je tomu v Íránu s mladými uměleckými tvářemi?

Esha: Doma v Teheránu chodíme každý pátek do galerií a uměleckých institutů a prohlédneme si všechny výstavy, setkáváme se s mladými umělci a předáváme si nápady, dělíme se o myšlenky a ideje a oba učíme na Umělecké univerzitě v Teheránu. Protože je pro nás důležité, abychom věděli, co nového se na uměleckém poli děje, jak nová média a proudy mění v poslední době umění. V Praze pro nás bylo mnohem těžší tohle najít, navštěvujeme výstavy, každý rok chodíme do Centra současného umění DOX, jeho kurátor je náš přítel a povídáme si s ním o mladých umělcích. Ale ani on nám toho většinou moc neřekne. Třeba v Berlíně jsme navštívili několik uměleckých ateliérů, viděli jsme, jak tamější umělci tvoří, ale v Praze jsem se nikdy do žádného ateliéru nedostala. A je to pro mě po všech těch letech zvláštní, jako kdyby byly zavřené před veřejností.

Ramine, vy jste průkopník na celé řadě uměleckých polí. Jak Íránci nové umělecké formy vnímají? Jaké jsou jejich reakce?

Ramin: Asi bych mohl jejich reakci rozdělit podle toho, zda jde o videoart nebo o performanci. Mé zkušenosti se totiž liší. I díky kinu a filmům například Abbáse Kiarostamího nemají lidé s videoartem problémy, mají ho rádi a velice snadno ho přijali. S performancí je to ale úplně jiná káva, pro lidi je extrémně těžké ji přijmout a pochopit, dokonce i teď je pro nás velice obtížně věnovat se jí. V galeriích je to snazší, protože lidé, kteří přijdou, vědí, co je čeká, tuší, jak to bude probíhat. Ale když chceme udělat nějakou performanci na ulici nebo kdekoliv jinde na veřejnosti, je to velice obtížné. Na jedné straně jsou tu reakce lidí, kteří na tento druh umění nejsou připravení a může je to vyděsit, a pak je tu také povolení, jež musíme dostat z kanceláře ministra kultury. My jsme nezávislí umělci a performance nám velmi pomáhá, protože se dá skvěle dělat i s minimálním rozpočtem. Navíc si všechno můžeme natočit a následně s videem pracovat.

720p 360p
Co je Islám? Animace vysvětluje spor mezi sunnity a šíity

Esho, vy jste psala doktorskou práci o cenzuře divadla a filmu v Íránu. Jak je tomu v současné době?

Esha: Povím to takhle: Podle mého názoru, a o tom jsem přesvědčená, existuje cenzura po celém světě a nejde jenom o Írán. Myslím si, že v některých zemích je cenzura mnohem silnější než u nás. Domnívám se, že když jste inteligentní umělec, dokážete najít způsob, jak vyjádřit cokoliv, co chcete říct. Některé věci jsou u nás vysloveně tabu a není to dané politickým systémem, ale kulturním zázemím. Jsou věci které by lidé prostě nepřijali – i kdyby ministerstvo kultury dovolilo, aby daná věc vznikla, lidé by se proti ní postavili. Takže podle mě, když chcete mluvit se svými lidmi, chcete jim něco sdělit – a já si myslím, že umění by mělo klást otázky –, musíte hovořit jazykem jejich kulturního prostředí.

A osobně jste se s cenzurou někdy setkali?

Esha: Stalo se mi to s mou první knihou, ale pokrčila jsem nad tím rameny a řekla si, že nejsem ani první, ani poslední. A dodnes jsem přesvědčená, že to byla v zásadě omyl. Poslala jsem svou knihu na ministerstvo a po nějaké době, zhruba po třech letech, odstranili z každé stránky jeden odstavec. Já si myslím, že to ale udělal hloupý počítač a ne skutečný člověk. Protože ty vymazané věty neměly žádný erotický obsah, bylo to vyprávění o běžném, každodenním životě. Nám to přišlo vážně vtipné – dneska jsou všechny tyhle věci snadno dostupné na internetu a sociálních sítích, a když chce někdo něco publikovat, může. A podle mě třeba ve Spojených státech je mnohem silnější cenzura než v Íránu, jen o tom nikdo nemluví.

Ramin: Celá řada mých přátel v Íránu cenzuru hodně řeší a mluví o ní. Já ji přijímám jako nástroj v mé práci, podle mě je totiž jedno, kde po světě budu tvořit, všude bude nějaká míra cenzury existovat. Mně vlastně pomáhá k větší kreativitě. Cenzura existuje v íránských dějinách po celá století. Když skládal ve čtrnáctém století Háfez své verše, věděl, jaké metafory použít, aby jeho čtenáři přesně věděli, co chtěl říct, aniž by to napsal otevřeně. Íránci jsou takoví dodnes – raději používají metafory, než aby to řekli narovinu. Třeba, když někoho milují, neřeknou mu: miluji tě. Ne, přinesou mu dárek nebo dají svoje boty vedle jeho, aby dali jasně najevo, jaké k němu chovají city. A já také používám tuhle techniku, myslím, že když nějakou část schováte, lidé budou zvědavější, budou se snažit přijít na to, co je za dílem skryto. Vytvořil jsem takhle fragmenty soch a lidé si pak mohli domýšlet, jak by celé sochy vypadaly.

720p 360p
Proč: Facebook a data, která na vás má

Část vaší práce se zaměřuje na způsob, jakým média manipulují s informacemi. Myslíte si, že umění může lidem pomoci pochopit, že ne všechno, co je k vidění v televizi nebo novinách, je skutečné?

Ramin: Já dělám například to, že zachytím lidi v nějaké situaci, v nějakém okamžiku a pak to použiji ve své performanci – a oni vzápětí vidí výsledek. Myslím, že napříště jsou už mnohem opatrnější a mnohem víc přemýšlejí. I dlouho poté, co se tahle performance odehrála, se mě pak lidé pokaždé, když jsem je fotil, ptali: „Počkej, počkej, co s tou fotkou hodláš dělat?“ Lidi tohle skutečně ovlivní. Úspěšné umění je podle mě takové, které člověka dokáže přimět, aby se zastavil a zamyslel.

Vaše umělecká díla se často točí kolem lidí, těl, figurativní tvorby. Obvykle ovšem panuje přesvědčení, že veškerá tvorba v muslimských zemích je založená především na slově – na literární tvorbě, na kaligrafii, na ornamentální výzdobě, snad s výjimkou knižních iluminací a sem tam nějakého„výstřelku“ například v podobě jordánského loveckého zámečku Kusejr Amra. Je to tomu tak doopravdy, nebo je to jen důsledek přetrvávajících orientalistických představ a v íránské kultuře figurativní tvorba existovala a existuje?

Esha: U nás ve škole se učíme to samé, vždycky se mluví akorát tak o iluminátorech. Ale v Íránu máme mnoho figurativních umělců. Podle mě je kaligrafie tak populární proto, že se v cizině dobře prodávala, představovala něco exotického, něco, co se proslavilo. Dneska ale tohle už v podstatě nikdo nedělá. A přestože je performance nová, máme z čeho čerpat – v minulosti vystupovali na dvorech králů tzv. „gúsán“, kteří zpívali, tančili a hráli loutkové divadlo. Nedávno jsme vydali katalog, v němž jsme porovnávali staré a nové umění – staré sochy, nové sochy, aby lidé viděli, že tu všechno už bylo.

Ramin: Umění prošlo vývojem – ve starověku, v době, kdy zažívala vrchol perská říše, vznikalo například v Persepolisu velké množství úžasných soch, jedny z nejlepších vůbec a umělci té doby se na figurativní tvorbu výrazně soustředili. Lidé pak o ni ztratili zájem, ale teď ji začínají znovu objevovat a znovu se o ni zajímají.

A co íránská revoluce? Přinesla do íránského umění nějakou změnu?

Esha: Podle mě tam žádný výrazný přelom nenastal. Například Parviz Tanavoli, jeden z nejznámějších íránských umělců, tvořil před revolucí i po ní. A ona neproběhla jen revoluce, po ní přišla válka s Irákem, takže máme za sebou těžké období, ale umělci stejně tvořili. Zásadní rozdíl byl jenom v kontaktech se zahraničím. Před revolucí měli umělci těsné vztahy se zahraničními ateliéry. Nicméně teď už se to zase lepší. Přetrvávají ovšem některá tabu, jež není možné překročit – třeba nemůžete vytvořit nahou sochu a vystavit ji v galerii.

Co politické umění?

Ramin: Vláda platí některým umělcům za to, že tvoří na zakázku – to se nám nestává, protože my jsme nezávislí. Máme vlastně dvě umělecké scény, jednu placenou státem a jednu nezávislou. Já se politice nevěnuji, mě zajímá společnost, lidé, sociální témata. Občas se stane, že mají společenská témata společnou půdu s politikou, tomu se nedá vyhnout, ale i v takovém případě se soustředím na lidi a sociální stránku věci. Takže i když některá má díla mohou vypadat jako politicky angažovaná, není tomu tak, pro mě je a bude vždycky mnohem, mnohem, mnohem důležitější lidskost a lidé.

Esha: Umělci placení režimem většinou nejsou slavní, lidé jejich tvorbu neznají, myslím, že bych ani nedokázala žádného jmenovat. Vystupují na různých festivalech, třeba na těch věnovaných válečným obětem, ale já mám možnost se rozhodnout, jestli tam půjdu nebo ne – a já tam nechodím a nikdo nás k tomu nenutí.

Jak vlastně vypadá politické umění? Máte třeba sochy Chomejního?

Esha: Ne, to vážně ne, nemáme ani sochy Chámeneího. Nemáme žádné velké sochy íránských vůdců.

Esho, vy se soustředíte mimo jiné na otázku osobního prostoru. Liší se náš osobní prostor od osobního prostoru v Íránu?

Esha: Když tady nastoupíte do tramvaje... počkejte, my tramvaje nemáme, tak když tady nastoupíte do autobusu nebo metra, lidé si kolem sebe nechávají prostor, do něhož nikdo nevstupuje. Vsadím se, že kdybyste nastoupila do metra v Teheránu, byla byste v šoku. Tam se všichni na sebe mačkají. Mám spoustu přátel po celém světě a můžu říct, že dokážu v zásadě okamžitě poznat, kdo je ze Západu a kdo z Východu a obzvláště, kdo je z Blízkého východu. Lidé z Blízkého východu jsou opravdu velice emotivní – nese to s sebou spoustu otázek. Klidně by se vás začali rovnou ptát: „Ty máš ale krásné vlasy, kde sis je nechala nabarvit? A jsi vdaná? A proč nejsi vdaná? A ty ještě nemáš miminko? Měla bys mít miminko, protože si musíš zachránit manželství – měla bys na to dneska v noci myslet!“ A přesně takhle to opravdu vypadá. V Praze se mě na osobní otázky zeptala akorát moje velice blízká přítelkyně. Ale nikdy nikdo jiný. Když jsem se před pěti lety vrátila do Íránu, měla jsem hotové Ph.D., živila jsem se jako umělkyně a byla jsem už trochu známá a všichni se mě ptali: „Tak jo, kolik vyděláváš?“ A já si říkala: „Proč bych vám to měla říkat?“ Tohle je vysloveně kulturní záležitost.

Žila jste tady, vracíte se sem pravidelně, stejně jako Ramin, zažili jste někdy v souvislosti s vaší národností nějaké problémy? A připadá vám, že se atmosféra v posledních letech v souvislosti s uprchlickou krizí nějak změnila?

Esha: Ne, tady v Praze nikdy. Možná jeho tvář může lidem připadat zvláštní, ale každý se na nás na ulici i v metru usmívá, dokonce i na něj! (smích) Akorát jednou mě oslovil nějaký muž s tím, že mluvím krásným jazykem – odkud že jsem? Myslím, že mám veliké štěstí.

 

Volby 2018

Senátní volby 2018

Termín senátních voleb Kandidáti do Senátu Voličský průkaz

Komunální volby 2018

Termín komunálních voleb Jak volit do zastupitelstva

Praha Brno Ostrava

V rámci voleb do Senátu není třeba volební lístek nijak upravovat, stačí lístek s vybraným kandidátem vložit do příslušné obálky a vhodit do volební urny. Volby do zastupitelstev fungují jinak, je možné udílet preferenční hlasy. Všechny kandidující subjekty jsou na jednom velkém hlasovacím lístku.

Základní shrnutí informací pro VOLBY 2018 -  Senátní i komunální >>>

Může vyklíčit nová totalita. Lidé milují Babiše, protože podvádějí stejně jako on, tvrdí Kroupa

Vyslechl už stovky příběhů politických vězňů, ale i donašečů StB. Většinu z nich si mohou zájemci prohlédnout v nejrozsáhlejší pamětnické databázi v Evropě – Paměti národa. Ředitel a zakladatel Post Bellum Mikuláš Kroupa už hleděl do očí lidem, kteří trpěli za nacismu i komunismu, ale i těm, kteří za jejich útrapy mohli. Je možné, že se podobní lidé brzy opět dostanou k moci. „Současná společenská atmosféra tvoří podhoubí, ze kterého nová totalita v nějaké nové podobě klidně vyklíčí. Tvoříme tu pekelný guláš ze strachu z uprchlíků, nenávisti k Evropské unii a NATO, přesně to zadělává na pěkný malér. Naštvaní, vystrašení lidé zmanipulovaní fake news, které se dnes šíří doslova virovou rychlostí, mají prostě sklon hledat jednoduchá řešení. Není divu, že lidé nacházejí útěchu u populistů,” vysvětluje v rozhovoru pro INFO.CZ Mikuláš Kroupa.

Kolik příběhů Paměť národa zhruba uchovává?

V databázi jsme zpřístupnili příběhy kolem čtyř tisíc lidí. Ve skutečnosti jich máme ale kolem sedmi tisíc. Řadu z nich ještě zpracováváme a nechceme publikovat nedokončenou práci. Další část vzpomínek, které ještě nejsou veřejné, pořídili žáci a studenti v rámci projektu Příběhy našich sousedů. Pak máme nahrávky, které nejsou přístupné veřejnosti, protože pamětník si to nepřál, těch je jen několik desítek. 28. října, přesně po deseti letech od vzniku webu Paměti národa, chceme spustit novou podobu této jedinečné databáze s novým designem a novým způsobem, jak příběhy zveřejňovat. Uvažujeme o tom, že zpřístupníme i ty nahrávky, které anonymizujeme. Hlavně Paměť národa proměníme v komfortní publicistický web pro širokou veřejnost, ale zároveň ji ponecháme jako rozsáhlý archiv zpřístupňující celé neupravované mnohahodinové nahrávky určené pro studenty, učitele, spisovatele, scénáristy, a pro ty, kteří ke své práci prostě potřebují celý záznam a písemnou a fotografickou dokumentaci.

Link

Proč se někteří pamětníci rozhodli své vzpomínky poskytnout, ale zakázali je publikovat?

Pro nás je velice důležité, aby každá vzpomínka měla svého jmenného vypravěče, ale jsou lidé, kteří se bojí k vlastnímu příběhu přihlásit. Tak například: když jsme natáčeli lidi, kteří prošli sovětskými gulagy, někteří se nám svěřili, že i dnes mají strach z tajných služeb Ruské federace. Pak jsou tady i pamětníci, kteří se za svůj příběh prachobyčejně stydí. Vypráví s velkými detaily, ale s podmínkou, že neprozradíme jejich jméno. Mají obavy, jak by veřejnost jejich vysvětlení přijala, někteří souhlasili, že je můžeme jmenovitě publikovat až po jejich smrti. Jsou to ale jen výjimečné případy a velmi to zvažujeme. Jde například o některé udavače Státní bezpečnosti.

Jaké to je mluvit s člověkem, který Vám líčí, jak ubližoval jiným lidem? Je těžké v té chvíli zachovat novinářský odstup?

Paměť národa dává prostor lidem, aby vyprávěli svůj příběh tak, jak uznají za vhodné. Nechodíme lynčovat. Jsem vděčný, že tito lidé vypráví. Je výjimečné rozpovídat člověka, který se dopouštěl zločinů třeba v 50. letech. Někteří současnou dobu berou jako dočasnou a mají pocit, že se režim brzo překlopí a oni se opět chopí kormidla. Chápou to tak, že byli dočasně poraženi, ale blíží se doba, kdy nám to natřou. S tím jsem se taky už několikrát setkal. Svůj příběh nám ale svěřují i lidé, které jen trápí svědomí. Krátce před svojí smrtí mi popisovali, za jakých okolností se k udávání dostali, že vnímali svojí situaci bezvýchodně a chtěli využít nabízené cesty, jak si zařídit pohodlnější život. Nejeden z nich mi řekl, že je mu to líto a že si tím zkazil život. Bohužel ale převažuje u bývalých fízlů a donašečů názor, že taková holt byla doba. Osobní charakterové selhání vylučují.

A dostanou se podle Vás komunisté opět k moci? Platí výrok, že historie se opakuje?

Komunisté či jiní darebáci. Dříve nebo později ano. A ten výrok platí i neplatí. To, co se děje, je vždycky jiné, ale přitom můžeme vidět historické paralely. Přítomnost neexistuje bez minulosti a bez znalosti minulosti nemůžeme předvídat. Tvrdím, že ten okřídlený výrok „kdo nezná svou minulost, je nucen ji opakovat“ dává smysl jakožto morální apel. Takže by měl podle mě znít „chovejme se tak, jako kdyby se historie mohla opakovat“. Určité tendence a podobnosti s dobou před rokem 1989 nelze nevidět. Přehnaná loajalita k těm, kdo jsou zrovna u moci, nedostatek odvahy ve veřejném životě, bezzásadovost, nenávist k náboženským či etnickým menšinám stejně jako rozšířená česká xenofobie mají určitě kořeny i v době komunistického experimentu.

3677646:article:true:true:true

Dnešní politická atmosféra těmto odpudivým vlastnostem spíš nahrává. Někteří podnikatelé nám třeba řeknou, že by Paměť národa rádi podpořili. Jenže mají obavu, když rýpeme do Babiše, že by mohli mít problémy. Ale také jich naštěstí moc není. V lidech také přetrvává shovívavost k totalitnímu komunistickému režimu, zvlášť k době normalizace. Jezdili do Jugošky, měli zajištěnou rekreaci, na Vánoce kolekci, na ulicích nebyli bezdomovci a nebyl problém s uprchlíky. Děsivý omyl. Lidé zapomínají nesvobodu té doby a na zločiny, které komunisté páchali.

Ale o KSČM teď nejde. U ní aspoň víme, s kým máme tu čest. Horší jsou údery z jiných a nečekaných stran. Třeba mě mrzí, jak se zachovala ČSSD. Současná společenská atmosféra tvoří podhoubí, ze kterého nová totalita v nějaké nové podobě klidně vyklíčí. Tvoříme tu pekelný guláš ze strachu z uprchlíků, nenávisti k Evropské unii a NATO, přesně to zadělává na pěkný malér. Naštvaní, vystrašení lidé zmanipulovaní fake news, které se dnes šíří doslova virovou rychlostí, mají prostě sklon hledat jednoduchá řešení. Není divu, že lidé nacházejí útěchu u populistů. Stačí jim říci, že tohle všechno vyřeším, když mi do toho ostatní nebudou kecat, Parlament je žvanírna a zdržuje mě od makání. Omezíte veřejnoprávní média, ty nejčtenější si koupíte, šlápnete na krk občanskému sektoru – neziskovkám, zkomplikujete spolkaření, podnikání začnete masivně kontrolovat a zčásti i ovládat. Přesně tak se rodí diktátoři a totalitní režim.

Když se zeptáte lidí, co pro ně znamená svoboda, tak většina řekne, že „dělat si co chce“, a k tomu potřebujete peníze. Pro diktátora je tak nejsnazší lidem naslibovat bohatství a bezpečnost, ve skutečnosti pak všechny ožebračí a ohrozí. Podívejte se třeba na Venezuelu. Jedna z nejbohatších zemí na ropu a jak tam vypadá onen slibovaný ráj na zemi – socialismus? To bohatství pro každého? Lidé tam umírají hlady. Milion lidí ze země prchnul jen za posledních pár let, denně se snaží utéct pět tisíc zoufalých lidí. Jak tento diktátorský režim reaguje? Uzavírá hranice a pronásleduje oponenty.

Link

I když se Vám už podařilo nasbírat tisíce vzpomínek, je přesto osobnost, kterou jste zaznamenat nestihli, a mrzí Vás to?

Těch je obrovské množství. A mrzí mě to moc. Škoda, že jsme s Pamětí národa začali tak pozdě, až v roce 2001. Jeden z úplně prvních pamětníků, za kterým jsem se vydal, byl nesmírně zajímavý válečný veterán z východní fronty druhé světové války, vězeň gulagů a politický vězeň. Žil v Karlových Varech a já jsem se na ten rozhovor hrozně těšil. Když jsem za ním přijel, tam řekl mi, že si to rozmyslel, že nechce, ať se obrátím na tiskového mluvčí obce legionářské. Dodnes mě mrzí, že jsem mu nedokázal vysvětlit, o co nám jde. Nestihli jsme například Rudolfa Pernického, legendárního parašutistu z války a bývalého politického vězně, nebo osudy třeba pátera Josefa Zvěřiny nebo Jiřího Dienstbiera staršího. S Václavem Havlem jsme natočili jen asi hodinu, ale pak už mu nebylo dobře a k dalším setkáním nedošlo. Máme tak zdokumentované jen jeho vzpomínky na dětství a mládí. Ale i dnes takřka denně někdo vzácný a důležitý pro Paměť národa zemře a my ho třeba sice máme mezi těmi, které chceme oslovit, ale už je pozdě, nestihli jsme ho. Je nás málo a nemáme dost peněz, abychom se rozšířili. Skládáme rozpočet na Paměť národa především ze soukromých darů.

Zaznamenáváte pouze vzpomínky přímých účastníků událostí, nebo třeba v případě jejich úmrtí zpovídáte i potomky a příbuzné?

Řada příběhů na Paměti národa přináší svědectví o někom jiném, se kterým vypravěč trávil část života a vzpomínky na něj může předat. Třeba s generálem Heliodorem Píkou jsme mluvit pochopitelně nemohli, ale s jeho synem Milanem ano. Dáváme prostor i příbuzným, ale vždy pečlivě zvažujeme, protože zaznamenat a zpracovat něčí paměti stojí několik tisíc korun. Je důležité si ale uvědomit, že i děti politických vězňů nesou samy velice silné svědectví o životě, který byl tím utrpením maminky nebo tatínka zásadně poznamenaný.

V poslední době se často mluví o tom, že společnost je rozdělená. Co nebo kdo ji rozděluje?

Žijeme v době, kdy dostávájí opět nemalý prostor různé ideologie založené na násilí. Na jedné straně v globálním měřítku to je jistě islamismus, politický islám. Na druhé straně hlásají násilí ti, kteří volají po boji proti islámu a uprchlíkům. A ještě navíc se zaštitují křesťanstvím. Právě ti stejně jako islamisté ničí demokracii nebo ji chtějí takzvaně „řídit“. Někteří politici promyšleně šíří nenávist a manipulují, ti ostatní často přizvukují. Dost to připomíná dobu, kdy se rodila masová podpora komunismu. Co jiného než násilí proti nějaké menšině hlásá marxistická nebo nacistická ideologie. Principy jsou podobné. Vždy jsou založené na nenávisti k nějaké skupině třeba majetných lidí, sudeťáků, židů, cikánů, věřících, homosexuálů… Politici si vědomě a účelově s nenávistí zahrávají, přiživují je – nenávist vůči uprchlíkům, náboženským menšinám, takzvaným. „pravdoláskařům“, „pražské kavárně“. To vytváří strašně nebezpečné klima nenávisti. Stačí dost málo, abyste paušálními polopravdami skupinu pomluvili a už máte své voliče, kteří vás v boji proti nim následují.

Diktátor si v tu chvíli obléká uniformu, opentlí se krvavými symboly. Ano, symboly je dost prozrazují. Všimněte si třeba, jaké klikyháky, odkapávající písmo používají třeba neonacisté, kapely jako Ortel, šibenice na náměstích, placky s přeškrtnutou mešitou... A také jak mluví. Používají arogantní útočné fráze nadřazenosti a pohrdlivost, odmítají chodit do diskuzí. To přeci známe z minulosti. Třeba: „Nevyšším přáním je vůle lidu!“, „Kolik ti je, aby ses do toho pletl?“ a „Politické neziskovky rozkrádají stát.“ Jen mimochodem, jedinými politickými neziskovkami jsou samy politické strany. To, že někdo z neziskových organizací kritizuje vládnoucí garnituru, je přece zcela v pořádku, je to přirozený demokratický a sebevědomý občanský postoj, který ovšem strašně vadí arogantním politikům opilým mocí.

Link

Myslíte, že Češi se nedokázali vyrovnat s minulostí?

Důležité je osobní vyrovnání. V rodinách se minulost mnohdy raději ani neotvírá, zůstává tabu. Pokud se člověk s tím, co se dělo, nevyrovná, nesrovná se a nevyjasní si, co bylo špatně, může i příště zaváhat. Jiný druh vyrovnávání se s minulostí, která s tím osobním a společenským souvisí, je soudní vyrovnání, spravedlnost. To se nepodařilo a napravit se to už nedá. Generace bývalých politických vězňů odchází a spravedlnosti se dočkali jen ve výjimečných případech. Je to hrozná tragédie. Bohužel je to i tím, že se tady režim držel tak dlouho, takže zajistit důkazy po několika desítkách let je prostě těžké nebo takřka nemožné. Problém je také v tom, že soudci často měli v rodině nějakého komunistu, byli vychovávaní v komunismu, nebo sami měli stranickou knížku. Jak mohou nezaujatě soudit? Dneska platí, že kde není žalobce a obžalovaný, není ani soudce. A tak o zločinech a bolesti, kterou nacisté a komunisté způsobili, lze už jen vyprávět. A to je taky hodně důležité, abychom nezapomněli.

Je tedy podle Vás český národ národem bez paměti?

Zdá se mi, že český národ je spíše hlavně národem pragmatiků, kteří se snadno vzdávají principů, protože nám to přinese určité výhody, komfort a klid. Podle mého i to je důvod, proč vítězí ANO, dřív klausovská ODS. A také tím pádem není problém vládnout s komunisty, i když voličům slibovali, že to nikdy neudělají. Voliči jsou holt také pragmatici. Pod heslem „stabilní vláda“ nebo „lepší komouši než okamurovci“, se ovšem skrývá touha po moci doprovozená působivým politickým marketingem. Lidé se rádi nechávají nakrmit heslem „bude líp“, a bodrým vystupováním. Tisíce lidí pana Babiše nekriticky miluje. Zeptejte se jich proč? Odpovědi vás dost překvapí. Třeba: „Je už dost bohatý, takže nemusí krást.“ nebo „Myslí to s námi dobře. Rozumí nám.“ „Zatočí s politickými zločinci, co nás tu osmadvacet let okrádají.“ Jsou jim jedno jeho podvody třeba s Čapím hnízdem, koncentrace moci, estébácká minulost. Proč to tolerují? Proč ho volí? Protože to dělají taky. Přemýšlí, jak obejít finanční úřad, získat peníze na úkor někoho jiného a ještě mít škodolibou radost, že se to tak povedlo. Čtyřicet let se tady kradlo. Říkalo se, že kdo nekrade, okrádá rodinu. Lidem to poničilo charakter. Demokracie je slabá, když nemá dost politiků a dost voličů charakterních, chytrých a vzdělaných, kterým jde o princip.

Link

Nedávno jste publikovali výzkum, podle kterého polovina mladých lidí netuší, co se stalo v roce 1938. Máte nápad, jak by se ta situace dala zlepšit?

Máme třeba projekt Příběhy našich sousedů. Ten spočívá v tom, že žáky a studenty učíme, jak hledat a zpracovávat zajímavé osudy. Ukazujeme jim, jaké dobrodružství mohou při hledání příběhů zažít a jak úžasné je mluvit se starými lidmi a objevovat jejich životy. Na závěr půlročního projektu pak studenti vystoupí před publikem, kterému převypráví pamětníkův příběh a řeknou, co při tom objevili zajímavého. Zjistí tak nejen něco o historii. Projekt Příběhy našich sousedů sbližuje generace – tu mladší a nejstarší. Dědečkové a babičky se setkávají s mladými lidmi a obě dvě generace si na sebe udělají čas. Starý člověk vypráví svůj příběh a i děti – tedy žáci a studenti – jim říkají o svém pohledu na svět. Nejednou jsme se setkali s tím, že vznikla velká přátelství, děti chodí k pamětníkům pravidelně, pomáhají jim, a třeba je učí jak zacházet s mobilem nebo počítačem. Pamětníci mají radost, když vidí, že jejich příběh nebude zapomenutý a posloužil něčemu dobrému. A studenti zase vidí, že staří lidé jsou úžasní, a mají životní zkušenosti. Nevím přesně, jak změnit výuku systémově, ale tvrdím, že do výuky patří příběhy. Byli jsme přizvaní, abychom diskutovali nad takzvaným Rámcovým vzdělávacím programem, ale myslím, že to je jen základ, doporučení ministerstva. Zásadně záleží na učitelích a jejich snaze a ta, jak se zdá, roste.

Nyní chystáte velkou výstavu ke stému výročí založení republiky. Umístit ji chcete na Letnou do podzemních prostor pod bývalým Stalinovým pomníkem. Proč zrovna tam?

Stalin je úžasné místo. Je tam podzemní sloupová síň s neuvěřitelnými možnostmi vystavování. Něco podobného v Praze nenajdete. V podzemí budeme vyprávět příběhy z války a komunismu a v další části se návštěvník stane dokonce svědkem bitvy o Anglii z kokpitu pilota RAF, přenesme ho prostřednictvím animovaných triků do dobytčího vagonu, na samotku 50. let, do ulic 21. srpna 1968 a na Národní třídu 17. listopadu 1989. Stalin je místo úžasné i svým horizontem nad Prahou. Postavíme na něm padesát metrů dlouhou a pět metrů vysokou zeď symbolizující rozdělenou společnost, jakoby berlínskou zeď, symbol totalitních režimů.

3744652:article:true:true:true

Stalin je uprostřed krásného parku. Když se zajedete podívat do zahraničních muzeí o totalitních režimech, bývají obklopeny zelení. Člověk se ztiší a je připravenější nechat se vést příběhy do minulosti. Mimochodem v Polsku za posledních tuším pět let vznikly nejméně čtyři muzea reflektující totalitní režimy, jedno se zabývá Solidaritou, druhé druhou světovou válkou, třetí historií polských židů a tak dále. Každé z nich je v obrovských a nesmírně architektonicky zajímavých a oceňovaných stavbách, hlavní moderní expozice jsou v podzemí. A každé stálo přes miliardu. U nás takové muzeum chybí, vynechám-li památník Vítkov s výstavou plnou vitrín. Chtěli bychom zde vytvořit Institut Paměti národa. Nyní ale chystáme na onom místě, kde by podle mě mohlo takové expoziční místo a zdaleka ne tak drahé vzniknout, velkou výstavu ke stému výročí republiky. Chceme používat nové technologie, videomapping, působivé instalace vyprávějící příběhy a přinášející svědectví o 20. století. Chceme ukázat, že to umíme a že by to stálo za dlouhodobou expozici.

Link

Jak dlouho výstava na místě bude?

Výstava potrvá do té doby, dokud nám to úřady povolí. Zatím máme svolení od 1. října do poloviny prosince. Co bude dál, o tom rozhodne nová politická reprezentace Prahy.

Jak se vám daří výstavu financovat?

Skučíme. A všechno se snažíme umenšit, zlevnit. Máme spoustu nápadů, ale nemáme dost peněz. Například je potřeba desítky velmi výkonných projektorů, abychom mohli pracovat s celým prostorem. Musíme vestavět do podzemí tunely. Na realizaci projektu sbíráme peníze na našich webových stránkách www.nastalina.cz. Zájem přispěvatelů je zatím největší od vzniku Post Bellum a Paměti národa. Lidé už nám poslali více než tři miliony korun. Přispěli i větší donátoři. Další tři miliony nám poskytl magistrát a v tuto chvíli nám chybí asi dva miliony do ideálního stavu. Každá koruna je pro nás teď vzácná. Dary nejsou jen úžasnou pomocí, ale obrovskou vzpruhou, že o co se snažíme, má smysl a veřejnost o to stojí. Za to moc děkuji.

 35718