Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Íránští umělci pro INFO.CZ: V USA je silnější cenzura než v Íránu, jen o tom nikdo nemluví

Íránští umělci pro INFO.CZ: V USA je silnější cenzura než v Íránu, jen o tom nikdo nemluví

Dvojice mladých íránských umělců navštěvuje Prahu pravidelně. Esha Sadr zná Prahu, kde strávila doktorské studium, jako své boty. „V Praze jsem dospěla,“ říká v rozhovoru, který pro INFO.CZ poskytla spolu se svým kolegou a partnerem Raminem Etemadi-Bozorgem. Ramin (nar. 1977) se věnuje především novým uměleckým proudům: performancím, videoartu, instalacím a sochařství, je členem „Íránské malířské společnosti“ a „Íránské propagace vizuálních umění“, má za sebou čtrnáct samostatných výstav a více než sedmdesát skupinových. Esha (nar. 1983) vystudovala Univerzitu Ázád v Teheránu, doktorská studia strávila v Praze a Vídni, kde získala titul Ph.D. z Divadelních, filmových a mediálních studií. Podílela se na řadě interkulturních a intedispicplinárních uměleckých projektů včetně dokumentárních filmů, divadelních představení, videoartu a literárních děl. Oba přednášejí na teheránské Univerzitě Ázád.

Je velký rozdíl mezi českou a íránskou uměleckou scénou? Vnímáte, že by mezi naší a íránskou kulturní scénou zela propast?

Esha: Pokaždé, když sem přijedu – a jezdím sem každý rok navštěvovat kamarády a známé –, jsem překvapená. Když jsem před deseti lety přijela poprvé, bylo mi dvacet tři let, byla jsem dítě! V Praze jsem dospěla, úplně poprvé žila bez rodiny. Ale umělec si podle mě vždycky nějak poradí a vysloveně propast nevnímám. Naše kultury jsou samozřejmě naprosto rozdílné – ta naše je muslimko-íránská, ta vaše evropsko-křesťanská. Jako dítě jsem kvůli otcově práci hodně cestovala, takže jsem byla na různé kultury a jejich specifika zvyklá, a říkala jsem si: dobře, musíš se dívat kolem a musíš si najít svou cestu.

Jaký je největší rozdíl mezi českou a íránskou kulturou?

Esha: Největší rozdíl není vysloveně kulturní. My jsme ve spoustě věcí hodně emotivní – třeba když mi bude opravdu chutnat nějaké jídlo, budu nadšená a hlasitě ho budu chválit, ale Češi řeknou: jo, je to fajn. Když jsem přijela poprvé, trvalo mi několik měsíců, než jsem dokázala poznat, jestli se lidem moje práce skutečně líbí, nebo ne. A vášeň se zrcadlí i v umění. Teď, když už znám vaši kulturu opravdu dobře, dokážu v uměleckých dílech najít emoce – v použitém materiálu, v myšlenkách; ale vášeň, tu tam nenacházím.

Ramin: Pro mě je umění jako jídlo. Každé jídlo z každé oblasti má svou vlastní specifickou chuť, tvoří jej atmosféra daného místa a některá jídla chutnají vyloženě mezinárodně. Když někam přijedete, chutná nové jídlo úplně nově, ale postupem času novost vymizí, a pak můžete přemýšlet, jak moc se vám ta chuť líbí – a s uměním je to stejně. V Praze jsem viděl pár děl využívajících nová média, například se mi velmi líbí sochy Davida Černého, ale žádné mladé současné české umělce neznám.

Esha: Ani já ne.

Ramin: Možná kdybych současné české umělce znal, líbila by se mi jejich tvorba víc a víc. Musím poznat víc, vidět víc, abych mohl říct, co a jak moc se mi líbí.

720p 360p
„Smrt Americe!“ Na Blízkém východě to vře, spustí pád íránské dohody jaderné zbrojení?

Zmínili jste Davida Černého, který je nejspíš neznámějším moderním českým umělcem. Žádnou jinou tvář výraznou natolik, aby ji znali i lidé, kteří se umění nevěnují, u nás momentálně asi ani nemáme. Jak je tomu v Íránu s mladými uměleckými tvářemi?

Esha: Doma v Teheránu chodíme každý pátek do galerií a uměleckých institutů a prohlédneme si všechny výstavy, setkáváme se s mladými umělci a předáváme si nápady, dělíme se o myšlenky a ideje a oba učíme na Umělecké univerzitě v Teheránu. Protože je pro nás důležité, abychom věděli, co nového se na uměleckém poli děje, jak nová média a proudy mění v poslední době umění. V Praze pro nás bylo mnohem těžší tohle najít, navštěvujeme výstavy, každý rok chodíme do Centra současného umění DOX, jeho kurátor je náš přítel a povídáme si s ním o mladých umělcích. Ale ani on nám toho většinou moc neřekne. Třeba v Berlíně jsme navštívili několik uměleckých ateliérů, viděli jsme, jak tamější umělci tvoří, ale v Praze jsem se nikdy do žádného ateliéru nedostala. A je to pro mě po všech těch letech zvláštní, jako kdyby byly zavřené před veřejností.

Ramine, vy jste průkopník na celé řadě uměleckých polí. Jak Íránci nové umělecké formy vnímají? Jaké jsou jejich reakce?

Ramin: Asi bych mohl jejich reakci rozdělit podle toho, zda jde o videoart nebo o performanci. Mé zkušenosti se totiž liší. I díky kinu a filmům například Abbáse Kiarostamího nemají lidé s videoartem problémy, mají ho rádi a velice snadno ho přijali. S performancí je to ale úplně jiná káva, pro lidi je extrémně těžké ji přijmout a pochopit, dokonce i teď je pro nás velice obtížně věnovat se jí. V galeriích je to snazší, protože lidé, kteří přijdou, vědí, co je čeká, tuší, jak to bude probíhat. Ale když chceme udělat nějakou performanci na ulici nebo kdekoliv jinde na veřejnosti, je to velice obtížné. Na jedné straně jsou tu reakce lidí, kteří na tento druh umění nejsou připravení a může je to vyděsit, a pak je tu také povolení, jež musíme dostat z kanceláře ministra kultury. My jsme nezávislí umělci a performance nám velmi pomáhá, protože se dá skvěle dělat i s minimálním rozpočtem. Navíc si všechno můžeme natočit a následně s videem pracovat.

720p 360p
Co je Islám? Animace vysvětluje spor mezi sunnity a šíity

Esho, vy jste psala doktorskou práci o cenzuře divadla a filmu v Íránu. Jak je tomu v současné době?

Esha: Povím to takhle: Podle mého názoru, a o tom jsem přesvědčená, existuje cenzura po celém světě a nejde jenom o Írán. Myslím si, že v některých zemích je cenzura mnohem silnější než u nás. Domnívám se, že když jste inteligentní umělec, dokážete najít způsob, jak vyjádřit cokoliv, co chcete říct. Některé věci jsou u nás vysloveně tabu a není to dané politickým systémem, ale kulturním zázemím. Jsou věci které by lidé prostě nepřijali – i kdyby ministerstvo kultury dovolilo, aby daná věc vznikla, lidé by se proti ní postavili. Takže podle mě, když chcete mluvit se svými lidmi, chcete jim něco sdělit – a já si myslím, že umění by mělo klást otázky –, musíte hovořit jazykem jejich kulturního prostředí.

A osobně jste se s cenzurou někdy setkali?

Esha: Stalo se mi to s mou první knihou, ale pokrčila jsem nad tím rameny a řekla si, že nejsem ani první, ani poslední. A dodnes jsem přesvědčená, že to byla v zásadě omyl. Poslala jsem svou knihu na ministerstvo a po nějaké době, zhruba po třech letech, odstranili z každé stránky jeden odstavec. Já si myslím, že to ale udělal hloupý počítač a ne skutečný člověk. Protože ty vymazané věty neměly žádný erotický obsah, bylo to vyprávění o běžném, každodenním životě. Nám to přišlo vážně vtipné – dneska jsou všechny tyhle věci snadno dostupné na internetu a sociálních sítích, a když chce někdo něco publikovat, může. A podle mě třeba ve Spojených státech je mnohem silnější cenzura než v Íránu, jen o tom nikdo nemluví.

Ramin: Celá řada mých přátel v Íránu cenzuru hodně řeší a mluví o ní. Já ji přijímám jako nástroj v mé práci, podle mě je totiž jedno, kde po světě budu tvořit, všude bude nějaká míra cenzury existovat. Mně vlastně pomáhá k větší kreativitě. Cenzura existuje v íránských dějinách po celá století. Když skládal ve čtrnáctém století Háfez své verše, věděl, jaké metafory použít, aby jeho čtenáři přesně věděli, co chtěl říct, aniž by to napsal otevřeně. Íránci jsou takoví dodnes – raději používají metafory, než aby to řekli narovinu. Třeba, když někoho milují, neřeknou mu: miluji tě. Ne, přinesou mu dárek nebo dají svoje boty vedle jeho, aby dali jasně najevo, jaké k němu chovají city. A já také používám tuhle techniku, myslím, že když nějakou část schováte, lidé budou zvědavější, budou se snažit přijít na to, co je za dílem skryto. Vytvořil jsem takhle fragmenty soch a lidé si pak mohli domýšlet, jak by celé sochy vypadaly.

720p 360p
Proč: Facebook a data, která na vás má

Část vaší práce se zaměřuje na způsob, jakým média manipulují s informacemi. Myslíte si, že umění může lidem pomoci pochopit, že ne všechno, co je k vidění v televizi nebo novinách, je skutečné?

Ramin: Já dělám například to, že zachytím lidi v nějaké situaci, v nějakém okamžiku a pak to použiji ve své performanci – a oni vzápětí vidí výsledek. Myslím, že napříště jsou už mnohem opatrnější a mnohem víc přemýšlejí. I dlouho poté, co se tahle performance odehrála, se mě pak lidé pokaždé, když jsem je fotil, ptali: „Počkej, počkej, co s tou fotkou hodláš dělat?“ Lidi tohle skutečně ovlivní. Úspěšné umění je podle mě takové, které člověka dokáže přimět, aby se zastavil a zamyslel.

Vaše umělecká díla se často točí kolem lidí, těl, figurativní tvorby. Obvykle ovšem panuje přesvědčení, že veškerá tvorba v muslimských zemích je založená především na slově – na literární tvorbě, na kaligrafii, na ornamentální výzdobě, snad s výjimkou knižních iluminací a sem tam nějakého„výstřelku“ například v podobě jordánského loveckého zámečku Kusejr Amra. Je to tomu tak doopravdy, nebo je to jen důsledek přetrvávajících orientalistických představ a v íránské kultuře figurativní tvorba existovala a existuje?

Esha: U nás ve škole se učíme to samé, vždycky se mluví akorát tak o iluminátorech. Ale v Íránu máme mnoho figurativních umělců. Podle mě je kaligrafie tak populární proto, že se v cizině dobře prodávala, představovala něco exotického, něco, co se proslavilo. Dneska ale tohle už v podstatě nikdo nedělá. A přestože je performance nová, máme z čeho čerpat – v minulosti vystupovali na dvorech králů tzv. „gúsán“, kteří zpívali, tančili a hráli loutkové divadlo. Nedávno jsme vydali katalog, v němž jsme porovnávali staré a nové umění – staré sochy, nové sochy, aby lidé viděli, že tu všechno už bylo.

Ramin: Umění prošlo vývojem – ve starověku, v době, kdy zažívala vrchol perská říše, vznikalo například v Persepolisu velké množství úžasných soch, jedny z nejlepších vůbec a umělci té doby se na figurativní tvorbu výrazně soustředili. Lidé pak o ni ztratili zájem, ale teď ji začínají znovu objevovat a znovu se o ni zajímají.

A co íránská revoluce? Přinesla do íránského umění nějakou změnu?

Esha: Podle mě tam žádný výrazný přelom nenastal. Například Parviz Tanavoli, jeden z nejznámějších íránských umělců, tvořil před revolucí i po ní. A ona neproběhla jen revoluce, po ní přišla válka s Irákem, takže máme za sebou těžké období, ale umělci stejně tvořili. Zásadní rozdíl byl jenom v kontaktech se zahraničím. Před revolucí měli umělci těsné vztahy se zahraničními ateliéry. Nicméně teď už se to zase lepší. Přetrvávají ovšem některá tabu, jež není možné překročit – třeba nemůžete vytvořit nahou sochu a vystavit ji v galerii.

Co politické umění?

Ramin: Vláda platí některým umělcům za to, že tvoří na zakázku – to se nám nestává, protože my jsme nezávislí. Máme vlastně dvě umělecké scény, jednu placenou státem a jednu nezávislou. Já se politice nevěnuji, mě zajímá společnost, lidé, sociální témata. Občas se stane, že mají společenská témata společnou půdu s politikou, tomu se nedá vyhnout, ale i v takovém případě se soustředím na lidi a sociální stránku věci. Takže i když některá má díla mohou vypadat jako politicky angažovaná, není tomu tak, pro mě je a bude vždycky mnohem, mnohem, mnohem důležitější lidskost a lidé.

Esha: Umělci placení režimem většinou nejsou slavní, lidé jejich tvorbu neznají, myslím, že bych ani nedokázala žádného jmenovat. Vystupují na různých festivalech, třeba na těch věnovaných válečným obětem, ale já mám možnost se rozhodnout, jestli tam půjdu nebo ne – a já tam nechodím a nikdo nás k tomu nenutí.

Jak vlastně vypadá politické umění? Máte třeba sochy Chomejního?

Esha: Ne, to vážně ne, nemáme ani sochy Chámeneího. Nemáme žádné velké sochy íránských vůdců.

Esho, vy se soustředíte mimo jiné na otázku osobního prostoru. Liší se náš osobní prostor od osobního prostoru v Íránu?

Esha: Když tady nastoupíte do tramvaje... počkejte, my tramvaje nemáme, tak když tady nastoupíte do autobusu nebo metra, lidé si kolem sebe nechávají prostor, do něhož nikdo nevstupuje. Vsadím se, že kdybyste nastoupila do metra v Teheránu, byla byste v šoku. Tam se všichni na sebe mačkají. Mám spoustu přátel po celém světě a můžu říct, že dokážu v zásadě okamžitě poznat, kdo je ze Západu a kdo z Východu a obzvláště, kdo je z Blízkého východu. Lidé z Blízkého východu jsou opravdu velice emotivní – nese to s sebou spoustu otázek. Klidně by se vás začali rovnou ptát: „Ty máš ale krásné vlasy, kde sis je nechala nabarvit? A jsi vdaná? A proč nejsi vdaná? A ty ještě nemáš miminko? Měla bys mít miminko, protože si musíš zachránit manželství – měla bys na to dneska v noci myslet!“ A přesně takhle to opravdu vypadá. V Praze se mě na osobní otázky zeptala akorát moje velice blízká přítelkyně. Ale nikdy nikdo jiný. Když jsem se před pěti lety vrátila do Íránu, měla jsem hotové Ph.D., živila jsem se jako umělkyně a byla jsem už trochu známá a všichni se mě ptali: „Tak jo, kolik vyděláváš?“ A já si říkala: „Proč bych vám to měla říkat?“ Tohle je vysloveně kulturní záležitost.

Žila jste tady, vracíte se sem pravidelně, stejně jako Ramin, zažili jste někdy v souvislosti s vaší národností nějaké problémy? A připadá vám, že se atmosféra v posledních letech v souvislosti s uprchlickou krizí nějak změnila?

Esha: Ne, tady v Praze nikdy. Možná jeho tvář může lidem připadat zvláštní, ale každý se na nás na ulici i v metru usmívá, dokonce i na něj! (smích) Akorát jednou mě oslovil nějaký muž s tím, že mluvím krásným jazykem – odkud že jsem? Myslím, že mám veliké štěstí.

 

„Prostě končíš!" Jak Babiš zachází se svými lidmi. Komentář Markéty Žižkové

Už za pár hodin bude jasno o tom, jaké složení vlády si představuje designovaný premiér Andrej Babiš. Události, které k tomuto rozzuzlení vedou, zatím nepřinesly žádné velké překvapení. Už delší dobu se spekulovalo o tom, že ministerské křeslo opustí šéfka resortu obrany Karla Šlechtová nebo ministr průmyslu Tomáš Hüner. Příznačný je ovšem způsob, kterým se o svém konci dozvěděli.

Šéfovi hnutí ANO se daří až do poslední chvíle tajit jména ministrů za ANO. Ví je Hrad a pak zřejmě několik Babišových nejbližších. K jejich zveřejnění vyzývali designovaného premiéra i sociální demokraté (kteří by jako koaliční partneři alespoň občas něco rádi věděli), na veřejnost se ale nedostala. Jak opakují členové hnutí stále dokola, své záležitosti si strana umí řešit za zavřenými dveřmi. Prostor pro úniky je minimální. Už kvůli tomu, že sami členové „této firmy“ toho ví jen pomálu a spoléhají na svého šéfa.

Link

Páteční ráno přitom opět ukázalo, jak Babiš ke svým lidem přistupuje. O svém konci v čele resortů se „nechtění“ ministři dozvěděli až dnes. Během telefonátu. A bez vysvětlení. Alespoň tak to popsala médiím Šlechtová. Telefon jí zazvonil v sedm ráno před zasedáním vlády.

4987065:article:true:true:true

O důvodech, proč už s ní Babiš není spokojený, se napsalo mnoho. Osobně jí ale prý nic nevysvětlil. „Pan předseda nic nezdůvodňuje. Prostě mi řekl, že nebudu součástí nového návrhu vlády,“ komentovala to pro média smířeně končící ministryně.

Dnes ráno se Babišovo rozhodnutí dozvěděl i šéf resortu průmyslu a obchodu. Právě okolo Hünera, potažmo obsazení významného ministerstva vedl Babiš se Zemanem spor. Už nyní – ač neznáme přesné jméno nového ministra – panují obavy z toho, jakým směrem Česko povede v důležitých rozhodnutích, jako je dostavba jaderných elektráren.

Link

Kdy se tento člověk i další „nováčci“ o své nominaci od Babiše dozvěděli, je otázka. Také jim zazvonil telefon dnes ráno?

Faktem přitom je, že i ministři, kteří odchází o „své vůli“ a rozhodnutí oznámili už před časem, to nelíčí zrovna v optimistických barvách. Ministr spravedlnosti v demisi Robert Pelikán pochopil, že se znelíbil Zemanovi mimo jiné tím, že vydal hackera Jevgenije Nikulina do Spojených států. Kritizuje i poměry v ANO a tvrdí, že jeho názory se od směřování hnutí liší. Jeho odchod z resortu v posledních dnech působí tiše. Příliš nekomunikuje. Nevyjadřuje se ani k otázkám na resort. Nejvíce by se jeho kroky daly přirovnat k vytracení, kdy za sebou jen potichu zavře dveře.

Končící ministr zahraničí Martin Stropnický si zas po letech uvědomil, že politika je vlastně špinavá hra, na kterou nemá nervy.

Link

Když se podíváme na chvilku mimo vládu – třeba na pražský magistrát – tak uvidíme Adrianu Krnáčovou, která se rozčiluje, že ji obklopuje parta neschopných lidí. Zároveň je ale jasné, že k jejímu konci vedlo i to, že ztratila Babišovu podporu.

5017080:article:true:true:true

Zpátky ke kabinetu: už v pátek večer by mělo být jasno v tom, kdo za ANO získá místo v pověstném vládním autobusu. Jedno je ale jisté už teď. Každý jmenovaný bude muset počítat s tím, že přes přátelskou atmosféru na PR fotkách hnutí, ho může kdykoliv potkat krátký telefonát: „Končíš a není ti nic do toho proč“. A to i firemní šéfové svým podřízeným vyjadřují větší porci úcty.

32744