Islamisté jsou jako Le Penová. Stejní, jen mění taktiku, říká muž, jenž mapuje oběti války | info.cz

Články odjinud

Islamisté jsou jako Le Penová. Stejní, jen mění taktiku, říká muž, jenž mapuje oběti války

„Alžířané mají nyní společného nepřítele, o svržení nynějšího režimu stojí všichni. Co bude ale dál? Je to jako s podporou národního týmu ve fotbale – všichni mu fandí, pak se ale zase vracejí k svým týmům, a to už je něco docela jiného,“ upozorňuje na rizika současného dění Nazim Mikbál, jehož otce zavraždili v 90. letech islamističtí teroristé. Nevylučuje přitom, že by svobodné volby nemohli vyhrát islamisté.

Jeho otci v 90. letech islamisté opakovaně vyhrožovali, v březnu 1994 se ho pokusili zabít. Sajíd Mikbál nejprve unikl, o pár měsíců později ho už ale dvě kulky teroristů zasáhly do hlavy. Slavný novinář se tak stal jednou z mnoha obětí takzvaného černého desetiletí, v němž v devadesátých letech zuřila v Alžírsku občanská válka.

Mikbálův syn Nazim nyní ve své rodné zemi supluje práci historiků, kteří se kvůli kontroverznímu zákonu o amnestii zločiny z devadesátých let nezabývají. Nazim Mikbál mapuje anonymní oběti tehdejšího konfliktu a obnovuje tak historickou paměť svého národa. Data, k nimž se dostal, mu pomohla i vystudovat sociologii.

Inspirace z židovského státu

„Inspirovalo mě židovské pátrání po obětech holokaustu. Oni dokázali identifikovat asi tři miliony obětí, my tady v Alžírsku mluvíme o 200 tisících obětech, aniž víme, zda jsou skutečně mrtví a o koho jde. Tak jsem si řekl, že se pokusím vytvořit jmenný seznam obětí u nás a pracovat tak na národní paměti,“ vypráví v alžírské kavárně Isly.

Manifestace v metropoli Alžíru, pátek 14. června 2019 autor: Milan Rokos

Mikbál pracuje s archivy, čerpá například z dobového tisku a výpovědí pamětníků, ale i z mnohých webů včetně těch islamistických. Svou práci dělá ve volném čase, když přijde po 16. hodině domů z práce v PR agentuře. Honorář za ni žádný nemá, naopak si musí dávat pozor, aby se nedostal do konfliktu se zákonem – Alžírsko totiž v roce 2005 schválilo zákon o amnestii, který nařizuje udělat tlustou čáru a nezabývat se tím, co se dělo v minulosti. Dělá to proto nepřímou cestou, mluví pouze o obětech, které byly zabity.

„Vzhledem k tomu, že mu zavraždili otce, ho režim nechává na pokoji. Vypadali by před lidmi špatně, když nedokázali jeho otce ochránit, a ještě by pronásledovali syna,“ říká mi později jeden z Nazimových přátel.

Úmrtí otce ale v Nazimově rozhodnutí zabývat se historickou pamětí národa nehrálo roli: „Vzpomínky na něj měli všichni, pojmenovali po něm ostatně i náměstí. Mně jde naopak o lidi, kteří jsou anonymní, které nikdo neznal. Ve všech zemích, kde probíhá nějaký konflikt, se vždy vzpomíná na slavné lidi, nikdy se ale nemluví o anonymních obětech. Právě pro ně přitom můj otec psal. Když bychom teď mluvili pouze o něm a ne o jeho čtenářích, trochu bychom tím jeho práci zrazovali,“ říká Nazim Mikbál.

Poté, co se jeho internetová stránka Ajouat Algérie mémoire stala známou, se na něj obrací stále více lidí s příběhy svých známých či příbuzných, kteří se stali oběťmi islamistů. „Důležité je, že se stala stránkou, na níž se odkazuje,“ říká.

Hrdý je i na to, že se díky práci několika nadšenců podařilo ustanovit Den národní paměti, který si Alžířané připomínají 22. března. Je to proto, že 22. března 1993 a 22. března 1994 byly jedny z největších manifestací v historii Alžírska, kdy vyšli lidé do ulic, aby řekli ne islámskému integrismu a podpořili demokracii. Od roku 2011 si tak v tento den Alžířané doma i ve světě připomínají takzvané černé desetiletí a všechny umělce, básníky a další osobnosti, které byly v této době zavražděny.

Identifikoval už 30 tisíc obětí

Mikbál dosud identifikoval na 30 tisíc obětí, upozorňuje ale, že běžně uváděný údaj 200 tisíc mrtvých je zřejmě nadsazený. „I když přidáme všechny pohřešované a všechny zabité islamisty, dostáváme se někam k maximálně 80 tisícům. Proč? Protože ve válkách se vždy nadsazují počty obětí,“ říká.

Mnozí Alžířané s ním ale nesouhlasí, někteří naopak tvrdí, že obětí bylo nejméně 300 tisíc, nebo i více. Mikbál ale oficiální odhady zpochybňuje: „Dám vám konkrétní příklad – alžírský stát oficiálně udává, že v zemi zmizelo 4 700 lidí. Různé asociace zmizelých ale mluví až o deseti až dvaceti tisíci zmizelých. To jsou dost rozdílná čísla, že? Když budu mít tři děti a jedno z nich unesou islamisté, budu přece vědět, které to bylo a že bylo jedno, ne tři. Oni ale mluví o tisících zmizelých, aniž by měli jejich jména. To je divné. Když potom neziskové organizace operují s těmito čísly, média je bez ověření přebírají, a máme tu problém,“ upozorňuje.

Proč tedy různé neziskovky i stát používají nepřesná čísla? Podle Nazima Mikbála k tomu mají různé důvody – neziskové organizace tím ukazují, že stát nedokázal ochránit své občany. Svou roli ale hraje i psychologie války. Armáda často nepřiznává skutečný počet obětí, aby tak nesnižovala bojovou morálku mužstva.

„Lidé se nedokážou shodnout ani na tom, kdo byl černým desetiletím nejvíc postižený. Někteří říkají, že Kabýlie, druzí tvrdí, že okolí Oranu, další soudí, že komunisté. Slyšel jsem pak jednoho z šéfů islamistů říkat, že největšími oběťmi byli právě oni, islamisté. To je lež, největší obětí byla anonymní alžírská populace. Jako v každé válce,“ je přesvědčen Mikbál. Matoucí údaje mu znesnadňují práci, pro jejich důvody má ale pochopení.

Nynější revoluci vede celá alžírská populace, islamisté jsou pak v očekávání. „Je to podobné jako v Íránu s pádem šáha – tamní revoluci začali levicoví studenti, a kdo z toho nakonec těžil...,“ pokládá Mikbál řečnickou otázku. Výsledek íránské revoluce je pro Alžířany dostatečným varováním – desítky let trvající nadvláda ajatolláhů, porušování lidských práv a opakující se konflikty se Západem i v regionu.

Chceme pád režimu, co ale nastane poté?

V pohledu na současné dění ve své zemi je proto Nazim Mikbál poněkud opatrný: „Řeknu vám jednu věc, a to je můj osobní názor: myslím, že Alžířané nepochopili, že Alžír není Alžírsko. Hlavní město je jedna věc, zbytek země je ale mnohem konzervativnější. Ve velkých městech, jako je Alžír, Oran, Tiziuzu nebo Constantine je v ulicích mnoho žen, pak jsou ale menší města, kde vycházejí jen muži,“ krotí všeobecné revoluční nadšení.

„Je třeba si přiznat, že ti lidé vycházející do ulic tam nechodí kvůli nějaké budoucí politice, ale jen kvůli svržení dnešního režimu. V tom se shodnou, co ale bude pak? Je to jako s podporou národního týmu ve fotbale – všichni mu fandí, když ale dohraje, stávají se zase fanoušky svých týmů, a to je už něco docela jiného,“ říká s tím, že svobodné volby by v zemi mohli vyhrát i právě islamisté. Ti se podle něj po 90. letech opět začlenili do společnosti, většina z nich pracuje a byla by schopná financovat kampaň své strany ve volbách.

Z většiny lidí, kteří chodí na manifestace a usilují o pád režimu, je ale znát spíše obrovské nadšení a entusiasmus. A to i od těch starších: „Islamisté nemají v Alžírsku šanci, zvlášť ne u nás v Kabýlii. Ve volbách mohou dostat maximálně 10 či 15 procent,“ soudí šedesátník Muhammad, který před svým současným angažmá ve školství zastával vysoký post v armádě.

Při současných protestech se islamisté drží spíše v pozadí, cítí totiž, že by je revoluční ulice nepřijala. „Párkrát se tu objevili a snažili se prosazovat svoji ideologii. Vyhnali jsme je,“ řekla INFO.CZ 20letá studentka architektury Karima, která patří do organizačního výboru úterních studentských manifestací. Stejný postoj veřejnosti platí i při hlavních protestech, které se v Alžíru i zbytku země uskutečňují každý pátek.

Jedním z požadavků demonstrantů je přitom oddělení státu od náboženství – alžírská vláda nejenže staví mešity ze státních peněz, ale financuje i poutě do Mekky částkou, která je vyšší, než kolik stát vydává například na podporu chudých dětí. Mikbál upozorňuje na tamní hlubokou zakořeněnost víry ve společnosti. „Když se bavíte s Alžířany, můžete o čemkoliv, jen se nedotýkejte dvou tabu: matky a náboženství,“ říká.

Umírněný islamismus neexistuje

Možná i díky prožitému černému desetiletí v 90. letech je Mikbál přesvědčen, že umírněný islamismus neexistuje. „Asi znáte Jeana-Marieho Le Pena. Byl to násilný, anisemitský politik. Když se dnes podíváte na jeho vnučku, Marion Maréchalovou, ta má mnohem příjemnější projev. Jeho obsah je ale stejný jako v případě jejího dědy. A stejné je to s islamisty. Ve skutečnosti mají stále stejný projev, jen se mění jejich taktika. A to je nebezpečné.“

Nedávno položil Mikbál na Facebooku svým přátelům jednoduchou otázku: Co ještě chybí alžírské společnosti, aby byla ještě muslimštější než už je? „Nikdo mi nedokázal odpovědět. Jedinou odpovědí je aplikace práva šaría,“ myslí si.

Nad otázkou, jak moc je ohledně nynější revoluce optimistický, nebo ne, se chvíli zamýšlí. „Upřímně řečeno, nevím, kam se řítíme.“

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud