Italská spisovatelka pro INFO.CZ: Italové znovu objevili, že jsou národ | info.cz

Články odjinud

Italská spisovatelka pro INFO.CZ: Italové znovu objevili, že jsou národ

Wolftraud de Concini se narodila v roce 1940 v Radvanicích u Trutnov a od roku 1964  žije v severoitalském regionu Trentino. Je autorkou více než 20 knih zejména o italských regionech a menšinách. V rozhovoru s INFO.CZ popisuje náladu v severní Itálii, která je z hlediska rozšíření koronaviru a počtu úmrtí aktuálně zřejmě nejpostiženější oblastí na světě. Italové podle ní vykazují obdivuhodnou míru solidarity.

První otázka nemůže být jiná. Jak to u vás právě teď vypadá?

Není lehké jednoduše popsat dnešní situaci v severní Itálii. Ráda bych ale řekla především jednu věc: všechna přijatá opatření v rámci karantény, tedy například uzavření obchodů a praktický zákaz vycházení, Italové přijímají a dodržují s neobvyklou disciplínou. Vesnice a města jsou liduprázdná, když někdo musí vyjít ven a potká jinou osobu, udržuje se předepsaný odstup. Nakupuje se pouze s rouškami a v rukavicích. Ze dne na den se tady všem lidem totálně změnil život. Nikdo si ale nestěžuje, nebo já aspoň nikoho takové neznám.

V Česku vláda zavedla podobná opatření a ministři na tiskové konferenci varovali před tím, abychom “nedopadli jako Itálie”, která prevenci na začátku podcenila. Jak vnímají takovou kritiku sami Italové?

Musím říct, že tím Itálie hodně trpí, protože to vůbec není spravedlivé. Pokud vím, první evropský případ nákazy byl odhalen v Mnichově. Obvinění, že právě Italové rozšířili po Evropě koronavirus, se tady hodně lidí osobně dotýká. Podobně byla kdysi Itálie bez důkazů odsouzena za rozšíření středověkého moru.

Wolftraud de Concini (80)
Spisovatelka a fotografka. Narodila se v Radvanicích u Trutnova v sudetoněmecké rodině, její otec byl ředitelem místní školy. Po válce byla celá rodina, v níž nebyli aktivní nacisté, odsunuta z republiky. Vystudovala filozofii a historii umění na univerzitě v Mnichově, pak etnografii a románské jazyky na univerzitě v Innsbrucku. Od roku 1964 žije v Itálii a je autorkou více než dvaceti knih věnovaných zejména italským regionům a menšinám. V roce 2015 si pěšky zopakovala cestu svého odsunu z Čech a napsala o tom knihu „Böhmen: hin und zurück (Čechy tam a nazpátek)“.

Dobře, ale faktem přece je, že Itálie dnes eviduje v poměru k počtu obyvatel nejvíce nakažených a zemřelých na světě. Opravdu jsou Italové přesvědčeni, že jejich vláda nic nepodcenila?

Ono se to snadno hodnotí z dnešního pohledu. Ano, zpočátku si nikdo neuvědomoval plně závažnost situace. To ale není jen případ Itálie, ale všech zemí, které se dnes učí z italských zkušeností. Tyto země měly jen to štěstí, že prostě získaly víc času, než k nim nákaza dorazila. Itálie byla však první evropskou zemí, který zahájila důsledný monitoring nákazy a zavedla příslušná, velmi tvrdá opatření, přijímaná teď i v jiných zemích. Itálie možná reagovala pozdě, další státy ale ještě později. Až dnes například vychází najevo, alespoň o tom píše rakouský tisk, že se většina virem infikovaných obyvatel Dánska a Norska nakazila nikoliv v Itálii, ale v Rakousku.

Italové jsou v obecném, řekněme středoevropském povědomí považováni za horkokrevný národ, který, na rozdíl třeba od Němců, není příliš nakloněn nějaké disciplíně. Jak snášejí všechna ta omezení?

U nás v Trentinu (nemohu mluvit za jiné regiony), skutečně nemůžeme prakticky vycházet, školy jsou zavřené, stejně jako divadla nebo kina. Děti se ale učí přes televizi nebo internet, mnoho umělců také už na internetu vyzývá obyvatele, aby si četli, hráli si s dětmi, užívali si v rámci možností maximálně rodinného života. Lidé si telefonují, píší e-maily, snaží se navzájem povzbuzovat. Práce zdravotnického personálu, od lékařů v nemocnicích až po ošetřovatelky v domovech důchodců, je naprosto obdivuhodná, nebojím se říci hrdinská. Všichni dělají, co můžou. Italové znovu objevili, že jsou národ. To je všechno, co k tomu mohu říci.

Podle vás tedy Itálii pandemie sjednotila?

Ano. Možná mě obviníte z přílišného patriotismu, ale já si opravdu myslím, že si Itálie zaslouží velkou úctu. Velmi se mi líbilo vyjádření předsedkyně Evropské komise Ursuly von der Leyenové, která v projevu v italštině řekla: „Evropa se musí učit od Itálie... Itálie není sama. V Evropě jsme všichni Italové“ Taková slova solidarity nám dodávají odvahu. Necítíme se tak osamělí ani méněcenní. Itálie potřebuje solidaritu.

V českých i zahraničních médiích se objevují zprávy o tom, že přetížené italské zdravotnictví musí při péči o nakažené vybírat mezi starými a mladými a dát v případě nutnosti přednost mladým. Jak se tenhle fakt projevuje například na současných mezigeneračních vztazích v Itálii?

Co k tomu mohu říci? Já mám přímou, osobní zkušenost s tím, jak se dnes v Itálii zachází se seniory. A mohu jednoznačně potvrdit, že se s nimi zachází s maximální lidskostí a laskavou péčí. Zprávy, o kterých mluvíte, byly podle mého názoru vytržené z kontextu, rozhodně se nejedná o nějaký obecný jev. Italové mají své seniory ve velké úctě a podle toho se k nim také chovají.

Narodila jste se v rodině sudetských Němců v Česku, prožila konec války, poté byla s rodinou odsunuta do dnešního Polska a poté do Německa. Kdybyste měla přirovnat vaše pocity ze současné virové pandemii v Itálii k nějakým vašim dřívějším životním zážitkům, někdy velmi dramatickým, co by to bylo?

Mé pocity jako vyhnance se k tomu, co se dnes děje v souvislosti s virovou epidemií v Itálii, vůbec nedají srovnávat. Je to úplně něco jiného, zcela nový zážitek, který nemá s mými životními zkušenostmi vůbec nic společného. Jedno vím ale jistě a musím to znovu zopakovat: když se podívám kolem sebe, vidím, jak se lidé k sobě navzájem chovají, jsem nesmírně hrdá na to, že jsem Italka.

 
 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud