Články odjinud

Jako kočka, která přišla o poslední život. Kdo je Mariano Rajoy, šéf první padlé vlády od diktatury?

Jako kočka, která přišla o poslední život. Kdo je Mariano Rajoy, šéf první padlé vlády od diktatury?

Když se s ním kdysi zřítil vrtulník, vyváznul jen se zlomeným prstem. A jakoby tato nehoda předznamenala styl a grácii, s jakou Mariano Rajoy od té doby prohrával. V čele španělských lidovců dokázal přežít několikery neúspěšné volby, jako první ministr musel zavádět nepopulární úsporná opatření po dluhové krizi a stejně jej lidé znovu zvolili. A politický vaz mu nezlomily ani separatistické ambice nezbedného Katalánska, které ve vidině samostatnosti vyšlo do ulic. Osudným se mu stalo až sedmé přikázání: Nepokradeš!

K politice Rajoy pořádně přičichnul, když byl ještě velmi mladý; bylo mu sotva 26 let, když se stal zástupcem regionálního volebního lídra strany Partido Popular (PP) – pravicových, konzervativních lidovců. Strana v mladém Marianovi rychle rozeznala ty správné ingredience politického těsta: přemýšlivý vystudovaný právník z rodiny provinčního soudce. Hovoří uváženě, byť často používá truismy; „Španělsko je země plná skvělých Španělů," utahují si kritici z jednoho takového. Jeho plnovous - po automobilové nehodě se nemohl holit - nicméně dotváří archetypický portrét konzervativního politika vhodného pro nejvyšší patra strany. 

Politické ostruhy získal Rajoy jako pravá ruka španělského premiéra José María Aznara. Ten stál v čele pyrenejské země osm let až do roku 2004 a byl to právě Rajoy, který v jeho vládách zastával různé ministerské funkce; od školství a kultury přes vnitro až k veřejné správě. Aznar svému zástupci předal stranu rok před volbami v roce 2004 a vše nasvědčovalo tomu, že Partido Popular bude potřetí v řadě u vlády. V posledních dnech ale přišel nečekaný obrat a strana podlehla socialistům (PSOE) José Zapatera. Rajoy to tehdy připsal na vrub bombovým útokům v Madridu, které proběhly jen pár dní před volbami a obrátily preference naruby. 

Neúspěch v roce 2004 byl první velkou Rajoyovou politickou porážkou, zdaleka však ne poslední. Lidovci se k moci nedostali ani o čtyři roky později, byť ve volbách získali jak více hlasů, tak i poslaneckých křesel. Rajoy však ve vedení strany přežil.

Zlom pro třiašedesátiletého politika s mírnou zálibou v cigaretách přinesly až volby v roce 2011; v době, kdy bylo Španělsko sraženo na kolena hospodářskou krizí. Nezaměstnanost dosahovala vysokých dvouciferných čísel, financování státního dluhu se nezvladatelně prodražovalo a stavebnictví, dříve hnací motor ekonomiky, bylo na pokraji kolapsu.

Jižní evropské státy PIGS (Portugalsko, Itálie, Španělsko a Řecko) si tou dobou uvědomovaly, že od ekonomického kolapsu a bankrotu je nyní dělí jen přísná rozpočtová disciplína, což znamenalo nepopulární utahování opasků. Šlo však o jedinou alternativu, benefity a sociální štědrost, kterou reprezentovali socialisté v tu dobu vedení Alfredem Rubalcabou, nebyly cestou k budoucnosti. Podle očekávání tak konzervativci vyhráli, socialisté přitom zaznamenali nejhorší porážku od prvních demokratických voleb z roku 1977. Mariano Rajoy mohl konečně slavit; dokonce dvojnásobně: ve stejný rok totiž vyhrál první španělskou fotbalovou ligu i jeho milovaný klub Real Madrid.

Pro Španěly byl Rajoy krizový manažer. Jeho prací bylo zajistit fungování země a její ekonomiky, ať to stojí, co to stojí. A přesně to premiér dělal. Dohlížel na implementaci úsporných opatření a nasměroval zemi, čtvrtou největší ekonomiku eurozóny, zpět k ekonomickému růstu. A to přesto, že mu jeho kritici vyčítali, že růst byl velmi křehký, nezaměstnanost pořád vysoká a jediná pracovní místa byla ta špatně placená a s nejistým výhledem. I to byl důvod, proč v roce 2015 země zažila jedny z nejbouřlivějších voleb v novodobé španělské historii. Obě hlavní strany v nich dosáhly suverénně nejhoršího výsledku a parlament byl na španělské poměry extrémně roztříštěný. Pro zemi zvyklou na dvě hlavní politické strany to byl šok. Přestože Rajoy ve volbách zvítězil, stabilní vládu se mu sestavit nepodařilo a volby se v roce 2016 opakovaly.

Lidovci v nich sice pod vedením Rajoye opět vyhráli, ale k pohádce se šťastným koncem měl tehdejší povolební vývoj pořádně daleko. Během vyjednávání o nové vládě totiž stranu zasáhla vlna korupčních skandálů sahající až tři roky zpátky. Představitelé strany odstupovali a byli zatýkáni, v sídlech se rojili policisté jako mravenci. Pod drobnohled se dostalo jak financování strany, tak i různé veřejné kontrakty, které strana u moci vypsala. Sám Rajoy měl dostávat peníze z tajného fondu strany plného úplatků od jejího pokladníka Luise Bárcenase. 

A právě tato kauza vedla k aktuálnímu svržení Rajoyovy vlády, minulý měsíc totiž v této otázce španělský soud vynesl verdikt s vysokými tresty. Rajoy se před poslanci hájil s tím, že nikdo z jeho ministrů ani ze současného vedení PP odsouzen nebyl a že korupce existuje ve všech stranách, nakonec však přišla porážka, které se Rajoy vyhnout nemohl. Španělští poslanci poprvé od pádu diktatury v roce 1975 vyslovili nedůvěru vládě.

„Španělsko zanechává ještě více rozdělené, společnost i politická kultura dostaly od jeho vlády přímý zásah,“ hodnotí Rajoyův odkaz Alejandro Ouiroga, profesor španělské historie na Univerzitě Newcastle. „Míra korupce byla naprosto brutální.“