Jako krajské město v poušti. Jak se žije syrským uprchlíkům v obřím táboře Zátarí? | info.cz

Články odjinud

Jako krajské město v poušti. Jak se žije syrským uprchlíkům v obřím táboře Zátarí?

Když se řekne uprchlický tábor, většině lidí se vybaví bída, nuzné bydlení a vykolejení lidé bez perspektivy, které vyhnala válka. V mnoha případech taková představa není daleko od pravdy. Na druhou stranu i zde mohou žít v rámci poměrů důstojněji a stavět se na nohy. Češi se jim v tom snaží pomáhat v Jordánsku i jinde v regionu.

Největší syrský uprchlický tábor Zátarí s 80 tisíci obyvateli je velký jako průměrné české krajské město. Tím však asi veškerá podobnost končí. V jordánské polopoušti tu za sedm let vyrostly desítky škol, čtyři nemocnice, čistička vody, velké zásobovací sklady, provizorní obchody, komunitní centra a nespočet malých opravárenských dílen. Na jedné z úzkých asfaltových cest, protínajících vyprahlou půdu bez vegetace, se nachází „Champs d’ Elysseé“, které místní jednoduše říkají „Šamps“. Zde nakupují potraviny a běžné denní potřeby, chodí k holiči, nebo si sednout se známými na čaj a pizzu. Dokonce tady zapůjčíte i svatební šaty, protože Syřané nechtějí sňatek odbýt ani s málo penězi. Obyvatelé Zátarí žijí velmi nuzně, díky soustředěné mezinárodní pomoci však už ne tak provizorně, jako dříve. 

Původně stanový tábor nahradily prefabrikované unimobuňky a obytné kontejnery, někde i s latrínou a kuchyňským koutem. Vybudovala se částečně kanalizace a vodovodní potrubí, o kterých mohou uprchlíci v jiných provizorních táborech nejen na Blízkém východě či přístřeších jen snít. Místní mají elektřinu aspoň 12 hodin denně díky české podpoře výstavby nové elektrické sítě a Němci vybudovanému solárnímu parku. Mohou déle svítit, používat lednice, ti šťastnější „doma“ i sledovat televizi. A také se mýt v rámci denního limitu 35 litrů na osobu, což je zhruba třetina spotřeby průměrného Čecha. Někteří uprchlíci si našli práci v okolí tábora či v rámci jeho správy a mohou ho také víceméně volně přes den opouštět.

Inovace proti chudobě

Zátarí je otevřeným mikrosvětem, který kromě jordánských úřadů a policie spravují agentury OSN a velké nevládní organizace. Vypadá jako obří vesnice a má překvapivě mnoho inovací, které přesahují poměry uprchlického tábora a někdy i regionu. Místo aut zde místní z nouze jezdí na kole, kterých je tady více než v celém devítimiliónovém Jordánsku. Hlavní cesty v táboře jsou tak klidnější a vzduch čistší, což ocení nejen leckterý Evropan. Správa tábora také zřídila recyklační centrum, založené německou agenturou pro technickou spolupráci, a zaměstnává při jeho třídění a sběru desítky lidí. Díky tomu se zde povaluje na místní poměry málo volně vyhozených plastových odpadů. Ostatně hodně věcí zde žije svůj druhý život, protože mrhání se zde nepraktikuje.

Obyvatelé většinou dostávají od agentury OSN na osobu a měsíc 28 amerických dolarů, které mohou utratit v prodejnách, kde technologie na bázi blockchainu biometricky potvrzuje identitu a eviduje jejich útratu (bez nutnosti autentizace prostředníkem či složitého IT systému). Zmíněný fotovoltaický park o velikost třiceti fotbalových hřišť, napojený na bezpečnou elektrickou síť postavenou za české peníze, ušetří ročně 5 milionů dolarů na výdajích za elektřinu. O celý systém se stará 150 vyškolených elektrikářů, vesměs z řad samotných uprchlíků, kteří tak získali odbornost, k níž by se v samotné Sýrii i za mírových podmínek asi nedostali.   

Přesto je jejich život v Zátarí těžký. Za deště se rozblátí vše kromě úzkých asfaltek, v létě je v jordánské polopoušti nesnesitelné vedro přes 40 stupňů, v zimě velký chlad, což lidi ještě více uzavírá v jejich malých plechových příbytcích. Kromě výkyvů počasí většinu z nich trápí monotónnost jejich každodennosti a chybějící perspektiva. Ta sice díky i mezinárodní humanitární pomoci není tolik zaměřená na holé materiální přežití, přesto se odehrává v malém kruhu, který může u těch schopnějších a šťastnějších narušit práce v táboře nebo jeho okolí.

„Ztracená generace“?

„Někdy se sama ráno přesvědčím, že někam spěchám a musím vyřídit spoustu věcí. Rychle vstanu, obléknu se a ve spěchu sním snídani. Vyjdu ven a rychlým krokem někam jdu. Je jedno kam, protože ve skutečnosti nemám co na práci.“ Tak před časem popsala své táborové trauma mladá Syřanka Alad. Když prchala s rodiči ze Sýrie, byla zrovna ve třetím ročníku střední školy. „Plánovala jsem, že půjdu na práva. Dnes bych už možná měla vystudováno a věnovala se své profesi“. Místo toho musí několikátým rokem snášet jednotvárné táborové provizorium.

Její pocity nejsou ojedinělé. Uprchlíci mají totiž v Jordánsku omezené možnosti zaměstnání, aby nekonkurovali domácím obyvatelům. V zemi ne příliš bohaté je to daň za udržení sociálního míru. Jordánců je skoro deset milionů, uprchlíků oficiálně 750 tisíc, ve skutečnosti možná i k milionu a čtvrt. Zejména pro muže nemožnost pracovat a živit své rodiny znamená vážné trauma.

Syrským uprchlíkům v Zátarí nestačí jen uspokojovat jejich základní materiální potřeby, ale chtějí něco v sobě nebo kolem sebe rozvíjet, nejen přežívat. To je dobře vidět při procházce na „Šamps“, která svým obchodním ruchem chvílemi připomíná běžnou arabskou ulici, pouze bez aut.

V Zátarí se měsíčně v průměru narodí 320 dětí a pětina obyvatel tábora je předškolního věku. V životě nepoznali jiné místo a na rozdíl od svých rodičů tak nejsou ztrátou domova a válkou přímo traumatizované. I tak ale syrská válka jejich život stále formuje. Podle statistiky pouze 53 procent dětí v Zátarí chodí do školy, o něco více než v jordánských městech, kde žije velká většina uprchlíků. Lze to přičíst snadnější dostupnosti škol provozovaných například UNICEF a cílené materiální podpoře těm nejchudším rodinám, které své děti posílají do školy. Mnoho z nich (spíše chlapců) i tak tráví své dny běháním po táboře a úsilím vylepšit materiálně život své rodiny. Ve čtrnácti jsou často považováni za dospělé – chlapci zralí na levnou práci, dívky na vdávání a rodinu.

Pro leckterého českého rodiče je dnes otázkou, jak skloubit učení a početné kroužky svých dětí, které tráví až moc času na mobilech. V Zátarí tento problém neexistuje nejen kvůli tomu, že dotykový mobil je zde často luxus i pro dospělé. Možností jak smysluplně trávit čas mimo školu a domov je minimum a dospělí i děti bez rozdílu si je velmi cení. Necelá polovina syrských uprchlíků v Jordánsku je mladší 15 let, a průměrný věk přesahuje lehce přes dvacet.

Jedním z míst, kde se kromě školy mohou něco naučit a smysluplně či jen zábavně trávit čas, jsou komunitní centra založená mezinárodními organizacemi. „Peace Oasis“ provozuje Světový luteránský svaz (LWF) s podporou české Diakonie a vládní pomoci. Dospělí bez práce se díky nim mohou častěji dostat mimo klaustrofobní příbytky a v různých kurzech rozvíjet své dovednosti a potkávat se. To hodně oceňují ženy, jejichž sociální role se často soustředí na domácnost a děti. Mnoho mužů frustruje jejich „neschopnost“ ve složitých podmínkách dostát své roli živitele jako před válkou. Vzděláváním v kurzech smysluplněji naplňují svůj čas, zlepšují své budoucí šance pracovat v táboře nebo mimo něj. Profesní školení na opraváře, počítačové kurzy, krejčovství či zkrášlování pro ženy nebo angličtina oživuje monotónní kruh každodennosti. Propast mezi zájmem „něco dělat“ a schopností nevládních organizací ho uspokojit je ale veliká a tak kurzy často nejsou snadno dostupné; někdy jsou navíc omezené věkovou hranicí 32 let.

Odebírejte newsletter INFO.CZ

Vedou je vesměs místní, kteří mají buď vzdělání nebo zkušenosti. Stálá práce to není, protože obyvatel tábora může jako placený dobrovolník pracovat na jednom místě maximálně rok. Jedním z nich je i Ahmad, kterému sice chybí prsty pravé ruky a vede kroužek malých kutilů, kteří vytváří malé zlepšováky pro denní potřebu. Jeden z jeho svěřenců se chlubí světelným měřičem hladiny vody v nádrži, stojící vedle každého obydlí: „Matka mě posílá kontrolovat, kolik vody tam je, abychom vyšli s naším denním přídělem. Když je zima nebo naopak moc vedro, tak se mi nechce ven a tento zlepšovák množství změří za mě“. Sám Ahmad je hrdý na podomácku vyrobenou klimatizaci. „Vyrobil jsem ji ze staré nefunkční pračky, aby v našem obydlí bylo v létě snesitelněji. Je plně funkční a lze ji napájet i z baterie, kterou si dobiju, když fotovoltaická elektrárna dodává proud“.

Hodně populárními aktivitami v komunitním centru jsou kurzy zumby nebo fotbalový kroužek na zastíněném kobercovém povrchu, který místní kluci hrají na boso. Letos v květnu v „Peace Oasis“ otevřela i vůbec první táborová školka s hřištěm, která alespoň zevnitř připomíná naše poměry. Byla postavena díky množství malých příspěvků českých dárců a také podpoře českého velvyslanectví v Jordánsku. Kromě celodenní péče a aktivit pro sedmdesát dětí poskytuje některým matkám šanci využít omezené pracovní příležitosti, či si jen zajít na kurzy, k doktorovi, nebo si na správě tábora vyřídit potřebné. Až dvacet procent všech domácností v Zátarí vedou samoživitelky a stovky z nich pracují. Byť školka funguje jen krátce, je plně vytížená a musí proto nové děti i odmítat.

Návrat do své zničené země stále většina místních Syřanů považuje za nemožný či příliš nebezpečný. Podle průzkumu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) pouze šest procent uprchlíků ho bezprostředně plánuje v nejbližším roce. Je velkou otázkou, kdy pro ně bude lepší alternativou než nuzný, ale ohledně těch nejzákladnějších potřeb alespoň v jisté míře zaběhnutý a zajištěný život v uprchlickém táboře jako Zátarí.

Autor pracuje jako vedoucí zahraničních projektů Diakonie ČCE, Střediska humanitární a rozvojové pomoci.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud