Jako krajské město v poušti. Jak se žije syrským uprchlíkům v obřím táboře Zátarí?

Erik Siegl

Když se řekne uprchlický tábor, většině lidí se vybaví bída, nuzné bydlení a vykolejení lidé bez perspektivy, které vyhnala válka. V mnoha případech taková představa není daleko od pravdy. Na druhou stranu i zde mohou žít v rámci poměrů důstojněji a stavět se na nohy. Češi se jim v tom snaží pomáhat v Jordánsku i jinde v regionu.

Největší syrský uprchlický tábor Zátarí s 80 tisíci obyvateli je velký jako průměrné české krajské město. Tím však asi veškerá podobnost končí. V jordánské polopoušti tu za sedm let vyrostly desítky škol, čtyři nemocnice, čistička vody, velké zásobovací sklady, provizorní obchody, komunitní centra a nespočet malých opravárenských dílen. Na jedné z úzkých asfaltových cest, protínajících vyprahlou půdu bez vegetace, se nachází „Champs d’ Elysseé“, které místní jednoduše říkají „Šamps“. Zde nakupují potraviny a běžné denní potřeby, chodí k holiči, nebo si sednout se známými na čaj a pizzu. Dokonce tady zapůjčíte i svatební šaty, protože Syřané nechtějí sňatek odbýt ani s málo penězi. Obyvatelé Zátarí žijí velmi nuzně, díky soustředěné mezinárodní pomoci však už ne tak provizorně, jako dříve. 

Původně stanový tábor nahradily prefabrikované unimobuňky a obytné kontejnery, někde i s latrínou a kuchyňským koutem. Vybudovala se částečně kanalizace a vodovodní potrubí, o kterých mohou uprchlíci v jiných provizorních táborech nejen na Blízkém východě či přístřeších jen snít. Místní mají elektřinu aspoň 12 hodin denně díky české podpoře výstavby nové elektrické sítě a Němci vybudovanému solárnímu parku. Mohou déle svítit, používat lednice, ti šťastnější „doma“ i sledovat televizi. A také se mýt v rámci denního limitu 35 litrů na osobu, což je zhruba třetina spotřeby průměrného Čecha. Někteří uprchlíci si našli práci v okolí tábora či v rámci jeho správy a mohou ho také víceméně volně přes den opouštět.

sinfin.digital