Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Je bez vize a zkostnatělý. Předseda Evropské komise pod palbou kritiky

Je bez vize a zkostnatělý. Předseda Evropské komise pod palbou kritiky

Šéf Evropské komise Jean-Claude Juncker se musí stále častěji potýkat s kritikou. Podle europoslanců a lidí z blízkosti Komise postrádá vizi, je příliš zapleten do skandálů s daňovými ráji a nezdravě se soustředí na staré členské státy, kterým vévodí Německo, a upřednostňuje je před zbytkem Evropy.

Kontroverzní německý eurokomisař Günther Oettinger, který má na kontě několik skandálů včetně sexistických poznámek na adresu žen a gayů, prošel slyšením před Evropským parlamentem a míří do křesla komisaře zodpovědného za rozpočet EU a lidské zdroje. Místo získá po bulharské kolegyni, která odešla za lepším do Světové banky.

Vítězným pocitům po Oettingerové obhajobě před europoslanci, která byla podle mnohých procházkou růžovým sadem, se pravděpodobně neubránil ani jeho šéf a zároveň předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker, který Němce na uvolněnou pozici prosazoval. „Včerejší Oettingerovo slyšení bylo přesným obrazem dnešní Komise. Nepříjemné otázky po něm stekly, nebo se k nim pro jistotu vůbec nevyjádřil,“ svěřil se redakci zdroj z blízkosti Komise, který si nepřál být jmenován.

Tato slova zapadají do kritiky, se kterou se Evropská komise, a především její předseda Juncker, musí v poslední době čím dál častěji vyrovnávat. Český europoslanec Tomáš Zdechovský (KDU-ČSL), který se hlásí ke stejné politické skupině jako Juncker, vzpomíná, že lucemburského politika do čela Komise podpořil hlavně kvůli očekáváním, která si s ním spojoval.

„Věřili jsme, že je to politik z neutrální země, který dokáže vyjednávat a zvládne Evropu protáhnout dobou po hospodářské krizi, která potřebuje hlavně nové investice. Zjistili jsme ale, že Junckerovi chybí vize a neví co dál. Není tu potřebné nadšení a entuziasmus a my máme neustále pocit, že jsme v jakési udržovací fázi,“ řekl redakci INFO.CZ.

Zaslepenost starými pořádky

Bývalý dlouholetý lucemburský premiér Jean-Claude Juncker má přitom pro práci šéfa Komise ty nejlepší předpoklady. V bruselském prostředí se vyzná jako málokdo a to zejména proto, že pochází ze země, která stála na počátku evropské integrace. Měl tím pádem možnost zblízka sledovat všechny důležité události, v jejichž čele stojí pád železné opony, rozšiřování EU o země bývalého východního bloku včetně ČR či hluboká finanční a ekonomická krize.

Řada lidí mu ale vyčítá přílišnou zkostnatělost a zaslepenost starými pořádky, které jsou v současné době neobhajitelné. „Agenda Komise je často poháněna aktuálními otázkami a Juncker kličkuje, aby si nerozzlobil hlavně vlády v šesti zakládajících zemích,“ řekl redakci zdroj z Bruselu. K nim kromě jeho rodného Lucemburska patří Belgie, Nizozemsko, Francie, Itálie a Německo. „Co Juncker umí velmi dobře, je vytočit číslo na německou kancléřku Merkelovou. To dělá hodně často,“ poznamenává zdroj z blízkosti Komise.

Novináři z bruselského serveru Politico spočítali, že v prvních 19 měsících svého úřadování Juncker do zakládajících zemí EU vycestoval celkem 51krát. Jeho předchůdce v úřadu José Manuel Barroso v nich byl pouze 25krát.

Juncker by měl odstoupit

Když se Juncker v listopadu 2014 ujímal úřadu, slíbil, že jeho tým komisařů nebude sborem pouhých úředníků, ale bude se chovat jako „evropská vláda“. „To se mu skutečně podařilo, jeho Komise je politická a zastává určitý politický názor. I proto častěji vstupuje do konfliktů s politickými oponenty,“ myslí si analytik Asociace pro mezinárodní otázky Ondřej Mocek.

„Junckerovu Komisi musíme posuzovat i z tohoto úhlu pohledu,“ dodává k tomu Vít Beneš z Ústavu mezinárodních vztahů. „Nejsem si ale jistý, jestli Juncker zcela pochopil, co to znamená být politický. Sice se pouští do politických střetů, ale nemám pocit, že by chtěl nést politickou zodpovědnost,“ dodává. Poté, co se Britové v referendu rozhodli, že už dále nechtějí být součástí evropské integrace, Junckerova už tak nízká popularita se ještě víc propadla a začaly se objevovat hlasy (mj. i z úst českého ministra zahraničí Zaorálka), které požadovaly, aby ze své funkce odstoupil. Juncker to odmítl.

Podobnou krizi ale Lucemburčan Juncker ustál i dva roky před tím, když Evropský parlament hlasoval o vyslovení nedůvěry jeho Komisi v souvislosti s aférou LuxLeaks. Investigativním novinářům se tehdy do rukou dostaly tajné materiály, které odhalily, že lucemburské úřady nabízely velkým nadnárodním firmám lukrativní daňové podmínky. Vše se dělo v době, kdy byl Juncker premiérem a ministrem financí a podle odborníků je prakticky vyloučeno, aby o tom jako šéf vlády nevěděl. V poslední době navíc vyšlo najevo, že Juncker coby premiér pravděpodobně blokoval přijetí reforem, které by donutily nadnárodní společnosti řádně platit daně.

Má to pod palcem pravá ruka

Kritika šéfa Evropské komise nesouvisí ale pouze s jeho skandály. Zmiňovaný server Politico vyzpovídal víc než čtyři desítky politiků, diplomatů a úředníků napříč členskými státy, kteří se řadí jak k Junckerovým obdivovatelům, tak kritikům, a dospěl k závěru, že šéf Komise se stále častěji ocitá mimo centrum dění.

Není žádným tajemstvím, že řízení evropské exekutivy mají pod palcem spíše jeho první místopředseda a také pravá ruka Nizozemec Frans Timmermans a šéf Junckerova kabinetu Němec Martin Selmayr. „Je otázkou, zda to tak bylo nastaveno od začátku a Juncker má být tím, kdo reprezentuje Komisi navenek, nebo si Timmermans stahuje pravomoci na sebe,“ upozorňuje Ondřej Mocek z Asociace pro mezinárodní otázky.

„Pravdou je, že ho (Junckera) moc nevídáme. Nestěžujeme si ale, protože pro každodenní chod instituce není jeho přítomnost nutná. Někdy si toho, že chybí, ani nevšimneme,“ řekl bruselským novinářům vysoce postavený diplomat z velké členské země EU. „Nevím, čím to je, ale byl jsem několikrát svědkem, jak podřízení Junckera svého šéfa na jednání podkopávali,“ přidává se zdroj z Bruselu, který se často pohybuje v blízkosti jednání v Komisi.

Má to hlavu a patu

Evropská unie neprochází jednoduchým obdobím a rok 2017 pro ni bude v mnoha ohledech zlomový. Kromě volební sezóny v několika západoevropských státech v čele s Německem, ji čeká vyjednávání o podmínkách brexitu, vypořádávání se s migrační krizí a hledání odpovědí na otázky, jak se postavit k nové americké administrativě.

Snadný rok proto nemůže očekávat ani předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker. Kromě toho, že bude ústřední postavou výše zmíněného dění, za několik dnů bude jasno o novém šéfovi Evropského parlamentu, který je pro jednání o evropské legislativě klíčovým partnerem. Za fungování tzv. velké koalice mezi největšími politickými skupinami v europarlamentu, lidovci a socialisty, se ve spolupráci s Komisí podařilo zmírnit byrokracii a dotáhnout do konce celou řadu důležitých návrhů – například zrušení poplatků za roaming. Dohoda ale padla a předsedu (a další klíčové funkce v Parlamentu) budou europoslanci vybírat v otevřeném střetu.

Mandát Junckerovy Komise vyprší v roce 2019.

Podlomené zdraví a „Zdravím, diktátore!“
O své zdravotní kondici, která mu zřejmě brání v účasti na některých jednáních a diskusích, dvaašedesátiletý Jean-Claude Juncker často nemluví, ale v Bruselu se o ní vedou dlouhé diskuse. Juncker je také pověstný svým kladným vztahem k alkoholu, avšak veškerá obvinění z alkoholismu odmítá. Pověstným je jeho vystoupení na summitu v Rize v květnu 2015, kde ve viditelně rozverné náladě oslovil maďarského premiéra Viktora Orbána slovy: „Zdravím, diktátore!“ Vlnu kritiky si Juncker vysloužil i nedávným tweetem po smrti kubánského vůdce a revolucionáře Fidela Castra. Juncker napsal: „Smrtí Fidela Castra ztratil svět muže, který byl pro mnohé hrdinou.“

 

 

Migrant do každé rodiny? Do Česka míří projekt „Uprchlíci, vítejte“

Do Česka přichází poněkud se zpožděním projekt „Uprchlíci, vítejte“. Ten zprostředkovává bydlení lidem na útěku v zemích, kde našli útočiště; pokud možno co nejblíž starousedlíkům, tedy rovnou u nich doma. S českou verzí projektu pomáhá Michal Sikyta, který byl před třemi lety u zrodu stejné platformy v Rakousku. „Nejsme sluníčkáři. My jenom nevítáme, ale nabízíme řešení,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

Ačkoli se migrační krize z roku 2015 Česku prakticky úplně vyhnula a počet lidí, kterým ČR ročně udělí azyl, se počítá jen na desítky, rozdělila migrace českou společnost.

„V Česku je migrace jistě kontroverzní. Ale nemyslím, že to, jak k ní přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti,“ říká Michal Sikyta. Podle něj jsou Češi schopní si uvědomovat, že nic není černobílé, ani otázka přijímání uprchlíků.

Link

Sám má zkušenosti z Rakouska, které v roce 2015 přijalo necelých 100 tisíc lidí. Tamní verze projektu je proto taky mnohem větší než kdy asi bude ta česká, kterou zaštiťuje Sdružení pro integraci a migraci.

„To, že teď přichází méně uprchlíků. neznamená, že se to nemůže rychle a dramaticky změnit. A pak tu budeme mít funkční platformu, která v takové situaci nabídne řešení,“ říká.

Spolubydlení uprchlíků s domácími podle jeho zkušenosti urychluje integraci, pomáhá uprchlíkům najít práci a naučit se rychleji jazyk. V Česku chce zatím „Uprchlíci, vítejte“ ubytovat řádově jednotky až desítky osob.

Link

Proč v Česku s projektem začínáte až tři roky po poslední migrační vlně? Není to pozdě?

Myslíme si, že to téma je aktuální pořád, i když už se tolik neobjevuje v médiích. Situace v Česku se zas tak moc nezměnila – pořád je tu hodně lidí s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, kteří mají problém najít adekvátní bydlení. Týká se to počtu lidí v řádu několika stovek.

Druhá věc je integrace uprchlíků – myšlenkou projektu je umožnit jim sdílet domácnost s místními lidmi. Podle nás je to klíč k úspěchu – je pro ně pak mnohem jednodušší naučit se češtinu, najít si zaměstnání, zorientovat se v novém prostředí a navázat sociální vazby.

Převzali jste název projektu z původní německé verze tak, jak byl – tedy „Uprchlíci, vítejte“. Nemůže vás to v očích řady Čechů diskvalifikovat už od začátku? Tenhle národ se rozdělil na „vítače“ a „odmítače“, jakoby nic jiného ani neexistovalo…

Samozřejmě je to určitý politický statement, ale na druhé straně to vyjadřuje, že ten projekt je konstruktivní odpovědí na celou tuhle problematiku. Tím, že se snažíme uprchlíkům zprostředkovat bydlení. Takže podle mě je to hlavně odpovědný přístup.

Když jsme u těch vítačů a odmítačů…. Jste sluníčkář?

Já vlastně nevím, co to je. Možná to má popisovat určitou naivitu – ale náš projekt rozhodně naivní není. My ty uprchlíky jenom nevítáme, my nabízíme řešení. Konstruktivní a odpovědný přístup. Ne, že řekneme „všechny vás vítáme“, ale taky to vítání nějak aplikujeme. Tím, že umožníme uprchlíkům bydlet s místními.

Link

Vy jste se podílel na rozjezdu stejné platformy v Rakousku v roce 2015. Jak to zafungovalo tam?

Na začátku nás bylo jen pár, ale pak se to začalo velmi dynamicky rozrůstat a před pár dny jsme ubytovali pětistého člověka, takže myslím, že to funguje velmi dobře.

Situace v současném Česku je ale jiná, nepřichází sem desítky tisíc lidí jako tehdy do Rakouska a Česko má kapacity, jak uprchlíky, kteří sem při současných počtech přijdou, ubytovat.

Nějaké ubytovací kapacity tu jsou, ale musíme se ptát, jakou mají úroveň a jestli není lepší, aby uprchlíci byli spíš v centru společnosti a sdíleli domácnosti s místními lidmi.

Není ale tenhle přístup jen střídání dvou extrémů? Na jedné straně může být přetížená státní infrastruktura pro uprchlíky, nedostatečná empatie státních institucí vůči nim. Na straně druhé ale vy nabízíte nastěhovat si uprchlíky domů. Nejde to ještě jinak?

Je potřeba si říct, co tomu předchází – nejde jen o to, že zprostředkujeme kontakt mezi majitelem bytu a uprchlíkem. Obě strany se registrují na našich stránkách a my se pak od nich snažíme získat podrobnější informace, jak tráví volný čas, jaké mají představy o sdílení jedné domácnosti a podobně. Tenhle „screening“ trvá několik týdnů.

Link

Jak obě strany kontaktujete – po telefonu, nebo s nimi děláte osobní pohovory.

Jako první krok vyplní poměrně obsáhlý registrační formulář, pak přichází komunikace po telefonu nebo mailem. A nakonec osobní setkání v bytě, kde se znovu probírá, jak by vypadalo to případné soužití, obě strany si vyzkouší, jestli jsou tam řekněme nějaké vzájemné sympatie a jestli by do toho vlastně chtěli jít. Teprve pak se rozhodnou.

Naše Podpora tím nekončí. Třeba v Rakousku existuje i psychosociální tým, takže pokud se objeví nějaké problémy, můžou se na nás obrátit. Klienti tedy mají k dispozici rozsáhlé poradenství.

Jaký je ideální profil uprchlíka pro tenhle program?

Jsou to lidé s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, můžou to být i lidé, kterým ještě běží azylové řízení. Ta nemožnost najít adekvátní bydlení, se v Česku týká i řady lidí, kteří tu žijí už řadu měsíců a třeba už i umí trochu česky. Pro ně je ten projekt určený, naopak lidé, kteří jsou v Česku úplně čerstvě, nejsou naše primární cílová skupina.

Cítíte už po takovém ubytovávání uprchlíků v Česku poptávku – z obou stran?

Kdybychom ji necítili, nikdy bychom s tím projektem nezačali. Máme už pár registrací, zatím v řádu jednotek zájemců.

Link

Kdo může ubytovat uprchlíka u sebe doma? Jsou tam nějaké minimální požadavky?

Může to být naprosto kdokoli – třeba studentské spolubydlení nebo rodina. Pro nás je důležité, aby to byl samostatný pokoj, aby ten pokoj byl nabídnutý minimálně na šest měsíců, ideálně na rok nebo déle, a to kvůli určité stabilitě pro uprchlíka.

Kromě té samotné klíčové myšlenky – integrace soužitím – máte v projektu ještě nějaké jiné nástroje, jak uprchlíka motivovat k tomu, aby se o integraci opravdu aktivně snažil?

V Rakousku, kde je projekt nesrovnatelně větší, a je vlastně součástí celé sítě projektů, jsou v rámci podpůrného týmu k dispozici třeba i sociální pracovníci, kteří dotyčnému můžou pomoct s hledáním práce, jsou tam zdravotníci, je tam školní projekt a tak dál. Celou tuhle infrastrukturu mají k dispozici jak uprchlíci, tak jejich hostitelé, u kterých bydlí.

Co se stalo s uprchlíky, kteří programem prošli v Rakousku? Jsou nějaká spolehlivá data k tomu, jak dopadla jejich integrace?

My s těmi lidmi zůstáváme v kontaktu, děláme společné aktivity. Jeden příklad z mojí zkušenosti – mladík, kterému jsme zprostředkovali ubytování, začal studovat ve Vídni ekonomii a založil organizaci, která pomáhá lidem v Somálsku, odkud on sám pochází, s podporou vzdělávání a škol. V Česku se hodně zdůrazňuje, že je potřeba pomáhat v zemích, odkud lidé utíkají, spíše než pomáhat jim tady v Evropě. Tohle je dobrý příklad toho, jak člověk, který sám utekl, té zemi zpětně pomáhá, aby neutíkali ostatní.

Link

Jak často jste museli řešit ve spolubydlení Rakušanů s uprchlíky nějaké konflikty?

Velice málo, to mě dost překvapilo. Sám bydlím ve studentském bytě a ta míra konfliktů tam je poměrně vysoká – a s tím i fluktuace. Znám spoustu lidí, co takové bydlení mění po roce i dříve. Bavíme se tady o zhruba pěti stech zprostředkovaných spolubydlení a ta míra konfliktů byla velmi nízká.

Vídeň je specifické město, zvyklé na migraci, sociálně nebývale soudržné, s vysokou kvalitou života. Sousedským projektům se tam daří, včetně těch na integraci cizinců. Jsou tyhle podmínky vůbec přenositelné do Česka?

Proč by ne? Projekt „Uprchlíci, vítejte“ v současnosti běží ve 13 evropských zemích, nově také ve Francii, a dále v Austrálii a Kanadě. Samozřejmě, že realita z hlediska zákonů a dalších věcí je v těch jednotlivých státech odlišná. Ale ta základní myšlenka zůstává stejná.

V Česku je to jistě kontroverzní téma. Ale nemyslím, že to, jak k němu přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti.

Takže Češi jsou ve skutečnosti k uprchlíkům méně nepřátelští, než se obecně předpokládá?

Ano, do určité míry. Minimálně ve schopnosti uvědomit si, že to téma není černobílé. Ani my neříkáme, že v integraci nejsou problémy. Ale snažíme se to řešit konstruktivně. Zprostředkovávat kontakty a pak ty nové vazby podporovat.

Článek původně vyšel na webu HlídacíPes.org. INFO.CZ ho publikuje se souhlasem redakce.

-1