Je ještě spojenec? Turecko se dramaticky vzdaluje Západu | info.cz

Články odjinud

Je ještě spojenec? Turecko se dramaticky vzdaluje Západu

Turecký prezident Erdogan sbližuje svou zemi s Ruskem, směřuje k autokratické vládě a islamizuje společnost. Zásadní otázkou je, zda Ankara pod jeho vedením opustí západní struktury, především NATO, kde má významnou roli. Jisté je, že na Západ teď „sultán“ Erdogan svaluje kde co.

„Jsme vašimi spojenci v NATO. Jak můžete – pro všechno na světě – podporovat teroristy, a ne nás? Jsou snad tito teroristé vašimi přáteli v alianci? Ne, to je prostě nepřijatelné!“ hřímal koncem loňského roku v Ankaře před shromážděnými vědci turecký prezident Recep Tayyip Erdogan.

Rozhodně nešlo o jeho první výtku vůči Spojeným státům a Západu. Přesně naopak. Vztah Tureckem a Západu byl vždy pragmatický – často fungující a vzájemně výhodný, málokdy ale srdečný. Teď se zhoršil do té míry, že komentátoři spekulují o odchodu země ze Severoatlantické aliance a o jejím novém spojenectví s Ruskem, ba Čínou. Co se děje? A proč? 

Puč a čistky, Gülen a svoboda

Současný prezident (v letech 2003 až 2014 premiér) Erdogan nebyl vždy nepřítelem demokracie, ani svobody. Sám seděl ve vězení z politických důvodů. Vůdce, který vzešel z konzervativního muslimského prostředí, zkraje vystupoval (alespoň verbálně) proevropsky, přijímal demokratické zákony a reformoval ekonomiku. Což bylo po desetiletích polovojenské, sekulární a zkostnatělé vlády osvěžující.

Záhy se ale přiklonil k myšlence, že jeho země má po osmanském vzoru ovlivňovat, nebo dokonce řídit dění v blízkovýchodním (převážně islámském) regionu. Jinými slovy: postupně otočil svou zemi k východu a sebe pasoval do role vůdce sunnitských muslimů. Učinil tak nejpozději v roce 2011, kdy Blízký východ zachvátilo svobodomyslné arabské jaro a Erdogan se načas cítil být jeho patronem. Patrně aby získal prestiž v sunnitském světě, zastal se Palestinců z Pásma Gazy a bez rozpaků zpřetrhal vazby k Izraeli, byť mu necitlivým chováním nahrála i druhá strana.

Později premiér Erdogan udělal maximum pro to, aby posílil prezidentské pravomoci. A stal se prezidentem. To už Západ kritizoval jeho autokratické tendence. Když loni v červenci proběhl zpackaný puč provedený částí armády a policie, podle některých (snad konspirativních) teorií zorganizovaný samotným Erdoganem, prezident nelenil a za šéfa i inspirátora pučistů označil Fethullaha Gülena. Islámského duchovního sídlícího už téměř dvě desetiletí v dobrovolném exilu v USA.

Kazatel, který byl do roku 2010 Erdoganovým spojencem, se s nynějším prezidentem rozešel ve zlém. Turecké úřady označily Güllena za teroristu a přes sto tisíc jeho reálných i domnělých stoupenců zavřely nebo vyhodily z práce. Ankara požádala Spojené státy o Gülllenovo vydání, což Američané odmítají s tím, že nedostali přesvědčivé důkazy. Turecko zuří, nebo se tak alespoň tváří.

Al-Báb: Turecká brána do Sýrie

Dalším a zcela současným jablkem sváru je město al-Báb, o které tuze stojí Turecko. Leží tři desítky kilometrů jižně od jeho hranice a asi 40 kilometrů severovýchodně od syrského Aleppa. Z města, jehož název lze přeložit i jako brána, právě teď Turci a jejich syrští spojenci vyhánějí samozvaný Islámský stát.

Problém tkví v tom, že o kontrolu nad al-Bábem mají zájem nejen Turci, ale i jejich nepřátelé, syrští Kurdové ze Sjednocené demokratické strany (PYD) a jejich milice známé pod zkratkou YPG. Ty mají podporu Spojených států, zato Turci je mají za teroristy. Proto Erdogan v Ankaře vyzýval NATO, aby podpořila Turecko, tedy svého spojence, ne „kurdské teroristy“.

USA se ocitly v jen obtížně řešitelné situaci. Snaží se lavírovat mezi nepřáteli, Turky a syrskými Kurdy. Ne vždy se jim to daří. „Pokaždé, když potřebujeme vzdušnou podporu pro boj s Islámským státem, zeptáme se Američanů na základně v Incirliku. Dozvíme se, že taková podpora zrovna není prioritou. Případně, že je špatné počasí. Jsme velmi, velmi zklamaní,“ svěřil se nejmenovaný turecký důstojník deníku Hürriyet.

Tak se stalo, že Turecko útočilo u al-Bábu raději s podporou ruského letectva. „Proč se – pro všechno na světě – pustila členská země NATO do společné operace s Ruskem?“ ptá se proto komentátor Murat Yetkin. A hned si odpovídá: „Protože Turecko nevěří, že jej podpoří USA, tedy jiná členské země NATO, v boji s teroristy z Islámského státu. USA odmítají podpořit Turecko, protože by znevýhodnily svého partnera, tedy kurdskou Sjednocenou demokratickou stranu (PYD), která je syrskou odnoží ilegální turecké Strany kurdských pracujících (PKK). A ta je na seznamu teroristických organizací USA i Turecka. Jednoduché, není-liž pravda?“

Východ vs. Západ

Moskvu takový zmatek těší. „Rusko chce využít krize mezi Tureckem a Západem k podkopání soudržnosti NATO,“ řekl agentuře Reuters bývalý diplomat, nyní analytik think-tanku Carnegie Europe Sinan Ulgen. Erdogan také profituje: dostal šanci ukázat Západu, že má i jiné strategické nápadníky. Obě země – Rusko a Turecko – ale mají řadu protichůdných zájmů, o čemž dobře vědí. K tomu, aby se Ankara definitivně odvrátila od Západu, je proto ještě daleko.

Turečtí intelektuálové ze sekulárních městských vrstev přesto bijí na poplach, někteří už slyší umíráček. Bojí se islamizace země a odklonu od sekulárních hodnot, kterou vnímají jako most k Západu a jeho stylu, který přijali za svůj.

„Turecko se nachází na křižovatce, možná už je za ní. Naše města se proměnila v bojiště teroristů, protože vláda rezignovala na demokracii a je nepoučitelná i co se angažmá v Sýrii týče. Kdysi jsme předpokládali, že Turecko bude vzorem pro zbytek muslimského světa. Teď máme strach, že pro něj bude naopak tím nejhorším příkladem,“ uvedla pro britský list The Guardian hořce proslulá turecká spisovatelka Elif Safaková.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud