Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Káhirské děti ulice: tři generace nejhlubší chudoby

Káhirské děti ulice: tři generace nejhlubší chudoby

Na rušných káhirských ulicích člověk velmi snadno přehlédne malé postavičky, které se bosé a špinavé potulují buď kolem svých žebrajících matek, anebo se v džungli dvacetimilionové metropole pokoušejí přežít na vlastní pěst. Jsou to děti, pro něž je ulice jediným domovem. Podle odhadů mezinárodní organizace UNICEF jich v Egyptě žije přes  milion, a tvoří tedy 1 % celosvětového počtu dětí bez domova (oficiální údaje nicméně hovoří o „pouhých“ 16 tisících). Takové děti nemají rodné listy, ani žádné jiné dokumenty, nemohou proto chodit do školy, nemají přístup k veřejné zdravotní péči a pro většinu společnosti zkrátka neexistují. 

Jedním z nich je i Ádil, který se o svůj životní příběh podělil s pracovníky UNICEF: „Otec mě denně po návratu z práce zbil, i když jsem doma dělal všechno, co bylo potřeba. Pořád se zlobil a tloukl mě vším, co mu přišlo pod ruku. A já už to nedokázal dál snášet.“ Po čtyřech letech strávených na ulici už ale někdejší modřiny a šrámy nebolí zdaleka tolik a Ádil by se rád vrátil domů. „Když vidím jiné děti, jak jdou do školy, přeji si být jako ony. Na ulici mě nečeká žádná budoucnost.“ Žádný domov už však nemá.

Ádilův příběh je podobný spoustě dalších, které by mohly děti bez domova vyprávět. Podle Nádiry Zakí z UNICEF jejich úděl běžné Egypťany nijak zvlášť nedojímá. „Většina lidí považuje děti ulice za zlodějíčky, kteří se dopouštějí drobné kriminality a kteří si plně zasluhují drsné zacházení, jehož se jim od policie a úřadů dostává.“

Děti se často ocitají na ulici v důsledku trýznivých rodinných podmínek. Bruno Maes, zástupce UNICEF v Egyptě, řadí mezi hlavní faktory, které děti vyhánějí na ulici, dlouhodobou nezaměstnanost, násilí, incest a zneužívání drog. Ulice se však k těmto dětem obvykle nezachová o moc lépe. Děti se často uchylují pod ochranu místních gangů a cena, kterou pak zaplatí, je obrovská. Zajnab Abd al-Azíz popsala pro NBC News běžnou praktiku kriminálních gangů, které děti ulice hromadně znásilňují a pak jim pořežou tvář. Rána je znamením, že dítě bylo připraveno o panenství/panictví a další útoky pak na sebe nenechávají dlouho čekat.

Fenomén dětí ulice není v Egyptě ničím novým, přestože zhoršující se ekonomická situace rozhodně nevede ke snížení jejich počtu. Přibližně 24 milionů Egypťanů, tedy téměř třetina z celkových 90 milionů obyvatel země, žije pod hranicí světové chudoby a mají tudíž příjem nižší než 1,9 dolaru (zhruba 50 korun) na den. Podle Haná Abú al-Ghár, pediatričky Nadace Banátí, jež pomáhá posledních osm let především dívkám bez domova, se situace stále zhoršuje. „Drtivá většina těchto dětí pochází z chudých vesnic na jihu země a ze slumů v okolí hlavního města a Alexandrie. V posledních zhruba deseti letech ovšem počet obyvatel slumů exponenciálně rozrostl, “ popsala deníku al-Arab. Podle oficiálních údajů v nich v současnosti žije na osm milionů lidí. Kolik je to ve skutečnosti, nedokáže nikdo říct.

Vedle nevládních organizací se snaží problematiku dětí ulice už řešit také egyptská vláda. Ministerstvo sociální solidarity rozjelo program nazvaný „Děti bez přístřeší“. Jeho pracovníci se pohybují především v chudých oblastech, kde žije už několik generací dětí ulice. Kromě poskytnutí elementární lékařské péče směřuje jejich snaha především k co nejrychlejšímu vyřízení nezbytných osobních dokumentů. „Zákon totiž znemožňuje přijmout do útulku děti bez rodného listu,“ popsal pro Arab News vedoucí týmu „Děti bez přístřeší“ Ahmad Muhammad Ahmad.

„Většina z nich pochází z druhé nebo třetí generace dětí ulice, nemají žádné oficiální dokumenty a jejich otcové se k nim nehlásí.“ Také podle doktorky Haná Abú al-Ghár je klíčovým problémem fakt, že na ulici žije už víc než jedna generace. „Mnoho dívek se provdá několikrát, někdy dokonce i víc než desetkrát. Trpí různými nemocemi, nic pořádně neumí a na ulici nemají žádnou rodinu, která by jim zajistila bezpečí.“

K takovým ženám patří i dvaadvacetiletá Amíra a její tři děti. Sama Amíra se na ulici ocitla v pěti letech. „Na tenhle život jsem si už dávno zvykla. Nejvíc se mi líbí, že mi nikdo neříká, co mám dělat, do ničeho mě nenutí a všechno je dovolené.“ Přesto si přeje, aby bývala chodila do školy. „Kdybych měla vzdělání, mohl se ze mě stát skutečně dobrý člověk,“ konstatuje.

Amíra se nikdy oficiálně neprovdala a její děti tak neměly šanci získat rodné listy. Banátí Amíře pomohlo sňatek s otcem dětí, který je momentálně ve výkonu trestu, oficiálně stvrdit a děti tak dodatečně získaly osobní dokumentaci. Děti tak bylo možné umístit do jednoho z azylových domů nadace. Ženám nadace pomáhá zajistit například šicí stroje, aby si mohly na živobytí samy vydělat.

Zaměstnanci ministerského programu se pohybují po chudé čtvrti Sajjidy Zajnab v totožných zelených tričkách se sloganem: „Jsme s vámi… bezpečný a slušný život pro všechny děti“ a předvádí malým špinavým bosým dětem zásady první pomoci. Jak ale vysvětlit dětem, které neznají nic než ulici, že existuje i jiný život? Egyptská vláda slibuje světlé zítřky, v nichž by měly děti ulice zůstat jen temnou vzpomínkou na minulost. Ovšem podobně jako s dalšími projekty současné egyptské vlády (včetně výstavby krásného nového hlavního města), veškeré podrobnosti oné budoucnosti zůstávají přísně střeženým státním tajemstvím.

 

 

Kouká jako vyvoraná myš, nebo hledí jak žaba z kyšky? Mapy ukazují, jak se napříč ČR liší používání slov

Některá slova patří do nářečí nebo jsou pevně spojená s určitým regionem, třeba šufánek (naběračka) či zapackovat (klopýtnout). Co ale třeba slova jako koukat se, dívat se a hledět – máte pocit, že je jen tak volně zaměňujeme nebo volíme třeba podle formálnosti situace? Ve skutečnosti byla nebo jsou všechna tato slova regionálně vázaná.

Neznamená to sice, že by se v určité oblasti používalo výhradně jen jedno z nich, ale jsou oblasti, ve kterých je znatelná tendence volit některé z nich častěji.

U trojice slov koukat, dívat, hledět je současná situace podobná té původní nářeční. V Čechách i na Moravě se díváme, ale v Čechách se navíc často i koukáme. Na střední a východní Moravě a v části Slezska navíc i hledíme. Rozdíly se zachovávají i v ustálených spojeních kouká jako vyvoraná myš nebo hledí jak žaba z kyšky.

 

Kde lidé spíše hledí a kde spíše koukají

Kde lidé spíše hledí a kde spíše koukají • Foto https://syd.korpus.cz/

Link

Co děláme, když nás tlačí čas? V severní polovině Čech a také v části Moravy se pospíchá, kdežto v jihozápadní části Čech se častěji chvátá. Na východě Čech se spěchá, což dříve plynule přecházelo ve středomoravské spíchá, které ale dnes slyšíme už jen výjimečně.

V Českém jazykovém atlasu najdeme zaznamenané i další zeměpisné rozdíly u běžně užívaných slov, které však už v dnešní mluvě nejsou tak patrné. Zatímco v severovýchodní polovině Čech a na severní a severozápadní Moravě se říkalo, že je člověk bojácný, v jihozápadní polovině Čech a na jihozápadní a střední Moravě se používalo spíš označení bázlivý.

 

Je bojácný, nebo bázlivý?

Je bojácný, nebo bázlivý? • Foto Český jazykový atlas, Ústav pro jazyk český AV ČR 2012, http://cja.ujc.cas.cz

Link

Člověku bez pokrývky hlavy se říkalo v severovýchodní polovině Čech vlasatý, v jihozápadní prostovlasý. Když se někomu nechtělo pracovat, byl na většině území Čech prostě líný, ale na jižním okraji lenivý a na Moravě lenošný nebo dokonce shnilý (což se používá dodneška).

Porovnání dalších dvojic slov najdete v aplikaci SyD Českého národního korpusu

Další mapy, které ukazují, jak odlišnou mají lidé tendenci používat obecně známá slova naleznete na webu Reflex.cz. 

 

Komunální volby 2018 se blíží. Aktuální informace i zpravodajství o sestavování politických koalic naleznete zde>>>

-1