Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Kdo jsou lidé, kteří za vás řeší virtuální odpad? Filipínští "čističi" platí za svou práci i životem

Kdo jsou lidé, kteří za vás řeší virtuální odpad? Filipínští "čističi" platí za svou práci i životem

Komu vděčíme za to, že na nás hnusná videa plná násilí, bolesti a utrpení nevyskakují z internetu častěji? A do jaké míry je vůbec možné a žádoucí se obrazovému důkaznímu materiálu o stavu našeho světa vyhnout? Unikátní film „Čističi“ německých režisérů Hanse Blocka a Moritze Riesewiecka se po festivalu Sundance objevil i na letošním Jednom světě a přináší zdrcující obraz pečlivě kamuflovaných obyvatel Filipín, kteří se musejí denně proklikat stovkami virtuálního odpadu a činit morálně zodpovědná rozhodnutí, o nichž se nemají s kým poradit a s nimiž se nesmějí svěřit ani vlastní rodině. Pozadí filmu přibližuje druhý jmenovaný režisér, Moritz Riesewieck.


Narazil jste někdy na internetu nedobrovolně na obsah, o němž jste si pomyslel, že měl být smazán? Byl to moment, kdy vás napadlo natočit film zabývající se tím, kam takový „nevhodný“ obsah mizí?

Ano, v roce 2013 jsem na facebooku narazil na video sexuálního zneužití dítěte. Než bylo vymazáno, bylo sdíleno více než 16.000x. To byla chvíle, kdy jsme si s mým kamarádem a kolegou režisérem Hansem položili dvě otázky: za prvé, jak je možné, že se to na facebooku vůbec objevilo? A za druhé, jak to, že se to tedy nestává ještě častěji? Začalo nám docházet, že za tím musí být nějaký proces kontroly a monitoringu, který probíhá před tím, než dojde ke zveřejnění. Nejdřív jsme automaticky pomýšleli na algoritmy, respektive roboty, kteří to mají na starost. Když jsme si ale udělali online rešerši, zjistili jsme, že tak by to nefungovalo. Umělá inteligence by mohla sledovat nějaké vzorce, ale uvádět je do kontextu nebo třeba rozpoznat ironii apod., zatím neumí. Roboti tedy přicházejí na řadu v prvním kroku, po němž musí bezpodmínečně následovat předání k lidské kontrole.

Tehdy jste se tedy začali zajímat o identitu těchto „kontrolorů“...

Ano, našli jsme studii americké vědkyně, odbornice na média Sarah T. Robertsové a spojili se s ní. Stala se pak částečně naší konzultantkou. Její průzkum se věnoval zejména oblasti Spojených států, ale věděla už, že tato práce zajišťovaná zejména z jiných zemí a neprobíhá na půdě největších společností, vlastnících sociální média. Že je za tím obrovský průmysl, jehož součástí jsou firmy, o nichž nikdo v životě neslyšel a které dennodenně odvádějí práci pro vedoucí společnosti a že jedno z hlavních center takových firem jsou Filipíny. Zajímalo nás, jestli na toto téma existují nějaké další výzkumy a zjistili jsme, že prakticky ne. Pak jsme tedy obdrželi grant a vydali se přímo na místo.

Znamená to, že jste de facto první, kdo tuto problematiku zachytil formou dokumentu?

Ano, na toto téma předtím vyšel ještě nějaký článek, ale nejsem si ani jistý, zda se jeho autoři sami na Filipíny vydali. Když jsme tam dorazili, bylo dost zjevné, že spojit se s někým z takové firmy bude extrémně těžké. Společnosti dělaly všechno pro to, aby své zaměstnance skryly. Dávali té pozici nejrůznější zavádějící názvy jako „community operations analyst“, „data analyst“ apod. Bylo taky nemožné zjistit, která z těch firem pracuje pro Facebook, která pro Twitter a která třeba pro Youtube. Nakonec se nám podařilo si vytvořit síť místních obyvatel, kteří s námi spolupracovali. S jejich pomocí jsme zjistili, že existují slova sloužící jako kód, která zaměstnanci používají ke kamufláži názvu sociální sítě. Když pracovali pro facebook, museli říct, že pracují na projektu „Honeybadger“ - což je zvíře (Medojed kapský, pozn.red.), které se kdysi stalo na facebooku virálním a mimochodem také oblíbené zvíře Steva Bannona. Když jsme zjistili kód, bylo pro nás najednou mnohem snazší identifikovat ty, kdo pro facebook pracují. Než tam ovšem nastoupili, museli podepsat dohodu o mlčenlivosti, která jim zakazovala mluvit o pracovní náplni dokonce i s přáteli nebo rodinou. Museli jsme tedy hledat jiná řešení. Nakonec jsme jejich výpovědi uveřejnili formou protokolu chatu, respektive jsme našli lidi, kteří už byli rozhodnutí, že z této práce odejdou.

Když jste to téma zkoumali, přišli jste i na to, zda byla funkce kontrolora obsahu součástí internetového průmyslu od samého počátku?

Podle mě tam byl na začátku pokus to zadat jako crowdwork. Pak ale došlo k tomu, že jedna z osob pracující na volné noze „pustila“ na veřejnost informace o směrnicích, které od facebooku dostala. V tu chvíli si asi ve vedení uvědomili, že je to dosti nechráněná metoda a že nemají nad svými pověřenci kontrolu. Dnes si tak tyto společnosti dokonce najímají soukromé bezpečnostní firmy, které kontrolují profily zaměstnanců na sociálních sítích. Když poruší mlčenlivost, mohou čelit žalobě.

Máte vysvětlení pro takovou potřebu kontroly?

Můžu se jen dohadovat. Snažili jsme se s někým z těchto společností spojit nesčetněkrát, odpověď ale nikdy nepřišla. Podle mého názoru je to proto, že je jim jasné, že ve chvíli, kdy si veřejnost začne do hloubky uvědomovat, jak a kým je práce čističů vykonávána, dojde jí, že to není v pořádku. Že to není jen otázka obsahů jako je zneužívání dětí, ke kterým má většina z nás podobný postoj, ale také velmi kontroverzního obsahu, u kterého je skutečně nezbytné se o jeho zveřejnění či odstranění rozhodovat důkladně a s rozmyslem. V jistém smyslu jde o stejnou práci, jakou dělají tiskoví editoři, kteří se o některých konkrétních obsazích, které jsou například kruté, nicméně významné, mohou rozhodovat i několik hodin či dokonce dnů. Naši čističi se o stejných obrazech musí rozhodovat v řádu vteřin. To je velmi špatný přístup.

Čističi čelí obřím morálním dilematům a zodpovědnosti – jak je vidět ve filmu, někteří končí dokonce sebevraždou. Jsou si toho jejich zaměstnavatelé vědomi? Kompenzují jim takové vypětí finančně? Mají k dispozici odbornou psychologickou pomoc a podporu?

Plat těchto lidí je na Filipínách 1-3 dolary za hodinu. Některé ze společností se snaží předstírat, že poskytují psychologickou pomoc, což v praxi znamená, že uspořádají hromadné sezení, kde se firmou najatý psycholog zeptá: „tak co, jak se cítíte“? V tak nejistém prostředí se pak obvykle nikdo neodváží odpovědět upřímně. Ve filipínské kultuře navíc není obvyklé veřejně mluvit o psychických problémech. Ti lidé se dokonce často cítí povinni se té práce držet, protože je to přece bezpečné prostředí pro prestižní společnost...

Ve filmu je zachycena i poměrně zřetelná paralela s místními sběrači odpadků, jejichž činnost je filipínským žákům dávána jako odstrašující příklad toho, jak „nedopadnout“...

To je pravda, je ale třeba dodat, že zatímco sběrači odpadu na skládkách mohou mít i velmi krvavá zranění například od krys, zranění čističů nejsou navenek nijak patrná. Když došlo k oné sebevraždě zaměstnance, odmítla firma přiznat zodpovědnost za to, že šlo o čin spojený s prací. Tvrdila, že šlo o problémy v soukromí. A pak nechala shromáždit zbylé zaměstnance a vymývala jim mozek v tom smyslu, aby o tom s nikým nemluvili.

Mají obyvatelé Filipín i jinou – třetí – cestu nebo je to skutečně tak, že se mohou stát bud sběrači odpadu či mít jinou špatně placenou práci, anebo čistit virtuální prostor?

Mají, problém je ale v tom, že inzerce těchto pozic se často skrývá za něco jiného a člověk tak nedokáže přesně určit, kam se vlastně hlásí. Lidi lákají „západně“ znějící názvy společností a jakmile se tam jednou ocitnou, je pro ně velmi těžké se odtamtud dostat. I pro to, že v asijské kultuře platí opuštění kvalifikované práce za obrovské selhání. K tomu se mnohdy cítí zahanbeně, protože už slíbili výhled lepší finanční situace své početné rodině a podobně.

Jsou čističi i jinde ve světě?

Jejich centrem jsou Filipíny, některé mnohem menší základny ale mají kupříkladu i v Berlíně nebo ve Varšavě – Poláci jsou jako pracovní síla „levnější“. Tam se ale specializují zejména na hate speech a projevy rasismu. Na Filipínách nicméně probíhají masivní náborové akce, při kterých náboráři používají skutečně zvláštní rétoriku. Vysvětlují místním, že díky 300 let trvající španělské a americké kolonizaci mají k západnímu typu kultury blíže než sousední nebo další země jako je například Indie.

Pravidla a směrnice jsou pro všechny stejné. Řídí se ale všechny podle jediného vzoru - kulturního niveau Spojených států?

Odpověď jste asi uhodla. Když srovnáte toleranci k nahotě s tolerancí k násilí, je to skutečně dosti zjevné. Jde ale třeba i o to, kdo je považován za teroristu. Považuji to za dosti skandální, protože se vychází ze seznamu, který pochází výhradně z amerického ministerstva vnitřní bezpečnosti Homeland security. Představte si všechny ty složité situace ve světě, v Evropě, Rusku, Číně… A pak tu máte země jako je Turecko nebo Izrael, jejichž vlády tlačí na velké společnosti, aby jim umožnily aplikovat svá vlastní pravidla.

Pokládáte skutečnost, že velké společnosti jsou svolné ke spolupráci s některými autokratickými lídry za pokrytectví a/ nebo přímo potlačení lidských práv?

Na to se neodpovídá snadno.Jejich hlavní argument zní tak, zda by bylo skutečně lepší, kdyby se jejich služby v daných zemích neposkytovaly. Takhle mají jejich lidé alespoň možnost je využívat, tvrdí. Moc nechápu, jaký má smysl moci využívat tuto službu a žit v mylném dojmu, že tak mohu činit svobodně, když mám ve skutečnosti přístup jen k velmi omezenému výseku. Nepovažuji to za správné a vlastně si nakonec myslím, že by tam skutečně své služby poskytovat neměli. Takové Turecko je ale pochopitelně až příliš velký trh na to, aby se od něj drželi dál… A další krok bude Čína, která už teď tvrdí, že chce mít nainstalovaný vlastní počáteční filtr.

Čističi se věnují zejména dvěma oblastem: sexuálnímu obsahu a nahotě a násilí či s násilím spojenému názornému obsahu. Kde vy osobně máte hranici toho, co už by nemělo být viděno a sdíleno? A jak je to s válečnými zločiny: měli by být lidé konfrontováni s tím, co se děje? Nemůže množství explicitních obrazů způsobit, že otupí?

Ještě před časem bych vám řekl, že nemám zapotřebí sledovat válečné hrůzy. Teď jsem přesvědčen, že nemáme právo být před nimi chráněni, protože jde o válku, na níž má svůj podíl i Evropa, USA, Rusko ad. Region je destabilizovaný kvůli našim intervencím. Velmi důležité jsou i alternativní zdroje informací, protože naše země nedokáží vzdorovat vlivu armády na obraz, zprostředkovávaný o válečném konfliktu. S tímto vědomím by měl existovat alternativní informační zdroj založený na konkrétních občanech země, kde konflikt probíhá. A ten dokážou zajistit sociální sítě, díky tomu, že sem lidé mohou snadno a rychle umístit svá videa a snímky z mobilů. Ve většině případů je ale i tento obsah odstraněn, jakmile jej nějaký uživatel nahlásí. Já osobně chci sociální sítě, které budou ještě mnohem kontroverznější. Přeju si být rozrušován, nechci být chráněný. Chci být konfrontován se sociálními problémy. Nemyslím si, že by lidé měli mít možnost si vybrat, před čím chtějí raději zavřít oči.

Jako je to v Matrixu…

Ano, nebo v knize Pipi dlouhá punčocha, jejíž hrdinka říká, že si udělá takový svět, jaký bude chtít. Potřebujeme veřejnou digitální sféru, která by nebyla vlastněna společnostmi. Ty by měly do své práce buď zapojit editory ze všech koutů světa, nebo dát sítě do rukou lidem. A my lidé bychom měli sdílet zhruba stejný vjem existujícího světa, abychom dokázali získat důkazy o věcech, které je třeba měnit. Neměli bychom připouštět, že jsou problémy mazány či ignorovány, namísto toho, aby se řešily.

 

 

Kouká jako vyvoraná myš, nebo hledí jak žaba z kyšky? Mapy ukazují, jak se napříč ČR liší používání slov

Některá slova patří do nářečí nebo jsou pevně spojená s určitým regionem, třeba šufánek (naběračka) či zapackovat (klopýtnout). Co ale třeba slova jako koukat se, dívat se a hledět – máte pocit, že je jen tak volně zaměňujeme nebo volíme třeba podle formálnosti situace? Ve skutečnosti byla nebo jsou všechna tato slova regionálně vázaná.

Neznamená to sice, že by se v určité oblasti používalo výhradně jen jedno z nich, ale jsou oblasti, ve kterých je znatelná tendence volit některé z nich častěji.

U trojice slov koukat, dívat, hledět je současná situace podobná té původní nářeční. V Čechách i na Moravě se díváme, ale v Čechách se navíc často i koukáme. Na střední a východní Moravě a v části Slezska navíc i hledíme. Rozdíly se zachovávají i v ustálených spojeních kouká jako vyvoraná myš nebo hledí jak žaba z kyšky.

 

Kde lidé spíše hledí a kde spíše koukají

Kde lidé spíše hledí a kde spíše koukají • Foto https://syd.korpus.cz/

Link

Co děláme, když nás tlačí čas? V severní polovině Čech a také v části Moravy se pospíchá, kdežto v jihozápadní části Čech se častěji chvátá. Na východě Čech se spěchá, což dříve plynule přecházelo ve středomoravské spíchá, které ale dnes slyšíme už jen výjimečně.

V Českém jazykovém atlasu najdeme zaznamenané i další zeměpisné rozdíly u běžně užívaných slov, které však už v dnešní mluvě nejsou tak patrné. Zatímco v severovýchodní polovině Čech a na severní a severozápadní Moravě se říkalo, že je člověk bojácný, v jihozápadní polovině Čech a na jihozápadní a střední Moravě se používalo spíš označení bázlivý.

 

Je bojácný, nebo bázlivý?

Je bojácný, nebo bázlivý? • Foto Český jazykový atlas, Ústav pro jazyk český AV ČR 2012, http://cja.ujc.cas.cz

Link

Člověku bez pokrývky hlavy se říkalo v severovýchodní polovině Čech vlasatý, v jihozápadní prostovlasý. Když se někomu nechtělo pracovat, byl na většině území Čech prostě líný, ale na jižním okraji lenivý a na Moravě lenošný nebo dokonce shnilý (což se používá dodneška).

Porovnání dalších dvojic slov najdete v aplikaci SyD Českého národního korpusu

Další mapy, které ukazují, jak odlišnou mají lidé tendenci používat obecně známá slova naleznete na webu Reflex.cz. 

 

Komunální volby 2018 se blíží. Aktuální informace i zpravodajství o sestavování politických koalic naleznete zde>>>

-1