Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Konec Trumpova otloukánka. Prezident se s Tillersonem hádal o KLDR, jeho pozici podkopával

Konec Trumpova otloukánka. Prezident se s Tillersonem hádal o KLDR, jeho pozici podkopával

Jejich společné působení provázely dlouhodobé rozpory. Zkušení diplomaté říkali, že nepamatují časy, kdy by prezident tak moc podkopával svého ministra zahraničí. Přesto Donald Trump odmítal, že by uvažoval o odvolání šéfa americké diplomacie Rexe Tillersona. V úterý tak učinil. Tillersona nahradil dosavadním šéfem CIA Mikem Pompeem. Tillerson oznámil, že svůj úřad předá ještě dnes svému náměstkovi Johnu Sullivanovi. Z funkce pak oficiálně odejde k 31. březnu. Poté odejde z politiky.

Donald Trump zvolil k ohlášení změny na postu ministra zahraničí svůj oblíbený komunikační kanál – Twitter. Práci Rexe Tillersona ocenil, ve vyjádřeních pro americká média ale dodal, že oba měli na různé věci odlišné názory.

„Nepřemýšleli jsme stejně. S Mikem Pompeem máme podobný myšlenkový proces,“ komentoval Trump.

„Nejdůležitější je zajistit hladký přechod v čele diplomacie v době, kdy země nadále čelí důležitým výzvám v politice i národní bezpečnosti,“ uvedl později Tillerson.

Právě dlouhodobé tenze mezi prezidentem a ministrem zahraničí byly důvodem, kvůli kterým se o Tillersonově konci spekulovalo již od loňského léta. Trump ale informace amerických médií odmítal a označoval je za šíření falešných zpráv. Ještě v prosinci na Twitter napsal, že i přes neshody velice dobře spolupracují.

 

Třecí plochy: Severní Korea a Írán

Jedním z hlavních bodů, na kterých se Trump s Tillersonem neshodovali, byla otázka řešení severokorejské krize. Zatímco ministr zahraničí prosazoval diplomatické řešení problému, prezident se často nezdráhal ostrých prohlášení.

„Pokud bude Severní Korea Spojeným státům vyhrožovat, stihne ji ohnivá zloba, jakou svět neviděl,“ pravil Trump po zveřejnění informací o výrazném pokroku jaderného programu komunistické technologie. Tillersonovi prezident jindy vzkázal, že ztrácí čas jednáním s „Malým rakeťákem“.

Když se Trump rozhodl přijmout nabídku k jednání se severokorejským vůdcem Kim Čong-unem, s ministrem zahraničí to nekonzultoval. „Učinil to rozhodnutí sám,“ řekl Tillerson. Ten navíc dodal, že k přímému setkání vede ještě dlouhá cesta.

Severní Korea ale nebyla jedinou záležitostí, na níž se dvojice rozcházela. Rozdílné názory měli například také na dohodu o íránském jaderném programu. Tu uzavřela ještě administrativa Baracka Obamy a Trump ji kritizoval. Prohlásil, že je to nejhorší dohoda, jakou kdy svět viděl.

Rezignujte, vyzývali Tillersona

Tillerson naopak po Trumpovi chtěl, aby ji dodržel. Stejně tak požadoval, aby Trump na summitu Severoatlantické aliance ujistil spojence, že jim USA v případě potřeby přijdou na pomoc. To loni v květnu prezident neudělal. Učinil tak až o pár týdnů později po vlně kritiky.

Ministr zahraničí se také distancoval od Trumpových výroků po útoku v Charlottesville, kde příznivec krajní pravice najel autem do davu demonstrantů a zabil jednu ženu. Trump tehdy za viníky tragédie označoval obě strany.

Nevraživost se zřejmě přenášela i na osobní úroveň. CNN informovala, že Tillerson měl loni v červnu Trumpa označit za debila. Ministr to ani nepotvrdil, ani nepopřel.

Trump pozici svého ministra zahraničí podrýval. Američtí spojenci kvůli zmíněným rozepřím nevěděli, který z hlasů ve Washingtonu reprezentuje reálnou politiku Spojených států. I proto zkušení diplomaté vyzývali Tillersona k rezignaci.

Další v řadě odchodů

Ministr zahraničí svoji funkci opustil až nyní. A způsob, jakým k tomu došlo, byl podivuhodný. Personální šéf Bílého domu John Kelly měl Tillersonovi o jeho odvolání říct už minulý týden, nespecifikoval však, kdy k němu dojde. Mluvčí ministerstva po prezidentově rozhodnutí řekl, že Tillerson s Trumpem vůbec nemluvil, nezná důvod a ve funkci by zůstal. Bílý dům posléze mluvčího odvolal také.

 

Tillerson se tak zařadil mezi další osoby z blízkého prezidentova okolí, které v Trumpově týmu skončily předčasně. Už dříve odešel kvůli stykům s tehdejším ruským velvyslancem hlavní bezpečnostní poradce Bílého domu Michael Flynn. Trump se zbavil také hlavního stratéga Bílého domu Steva Bannona. Asi největší kontroverze vyvolalo odvolání šéfa FBI Jamese Comeyho. 

Zatím posledním odchodem byla rezignace hlavního ekonomického poradce Garyho Cohna, který podle médií opustil Bílý dům kvůli nesouhlasu se zavedením cel na dovoz hliníku a oceli.

 

Migrant do každé rodiny? Do Česka míří projekt „Uprchlíci, vítejte“

Do Česka přichází poněkud se zpožděním projekt „Uprchlíci, vítejte“. Ten zprostředkovává bydlení lidem na útěku v zemích, kde našli útočiště; pokud možno co nejblíž starousedlíkům, tedy rovnou u nich doma. S českou verzí projektu pomáhá Michal Sikyta, který byl před třemi lety u zrodu stejné platformy v Rakousku. „Nejsme sluníčkáři. My jenom nevítáme, ale nabízíme řešení,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

Ačkoli se migrační krize z roku 2015 Česku prakticky úplně vyhnula a počet lidí, kterým ČR ročně udělí azyl, se počítá jen na desítky, rozdělila migrace českou společnost.

„V Česku je migrace jistě kontroverzní. Ale nemyslím, že to, jak k ní přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti,“ říká Michal Sikyta. Podle něj jsou Češi schopní si uvědomovat, že nic není černobílé, ani otázka přijímání uprchlíků.

Link

Sám má zkušenosti z Rakouska, které v roce 2015 přijalo necelých 100 tisíc lidí. Tamní verze projektu je proto taky mnohem větší než kdy asi bude ta česká, kterou zaštiťuje Sdružení pro integraci a migraci.

„To, že teď přichází méně uprchlíků. neznamená, že se to nemůže rychle a dramaticky změnit. A pak tu budeme mít funkční platformu, která v takové situaci nabídne řešení,“ říká.

Spolubydlení uprchlíků s domácími podle jeho zkušenosti urychluje integraci, pomáhá uprchlíkům najít práci a naučit se rychleji jazyk. V Česku chce zatím „Uprchlíci, vítejte“ ubytovat řádově jednotky až desítky osob.

Link

Proč v Česku s projektem začínáte až tři roky po poslední migrační vlně? Není to pozdě?

Myslíme si, že to téma je aktuální pořád, i když už se tolik neobjevuje v médiích. Situace v Česku se zas tak moc nezměnila – pořád je tu hodně lidí s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, kteří mají problém najít adekvátní bydlení. Týká se to počtu lidí v řádu několika stovek.

Druhá věc je integrace uprchlíků – myšlenkou projektu je umožnit jim sdílet domácnost s místními lidmi. Podle nás je to klíč k úspěchu – je pro ně pak mnohem jednodušší naučit se češtinu, najít si zaměstnání, zorientovat se v novém prostředí a navázat sociální vazby.

Převzali jste název projektu z původní německé verze tak, jak byl – tedy „Uprchlíci, vítejte“. Nemůže vás to v očích řady Čechů diskvalifikovat už od začátku? Tenhle národ se rozdělil na „vítače“ a „odmítače“, jakoby nic jiného ani neexistovalo…

Samozřejmě je to určitý politický statement, ale na druhé straně to vyjadřuje, že ten projekt je konstruktivní odpovědí na celou tuhle problematiku. Tím, že se snažíme uprchlíkům zprostředkovat bydlení. Takže podle mě je to hlavně odpovědný přístup.

Když jsme u těch vítačů a odmítačů…. Jste sluníčkář?

Já vlastně nevím, co to je. Možná to má popisovat určitou naivitu – ale náš projekt rozhodně naivní není. My ty uprchlíky jenom nevítáme, my nabízíme řešení. Konstruktivní a odpovědný přístup. Ne, že řekneme „všechny vás vítáme“, ale taky to vítání nějak aplikujeme. Tím, že umožníme uprchlíkům bydlet s místními.

Link

Vy jste se podílel na rozjezdu stejné platformy v Rakousku v roce 2015. Jak to zafungovalo tam?

Na začátku nás bylo jen pár, ale pak se to začalo velmi dynamicky rozrůstat a před pár dny jsme ubytovali pětistého člověka, takže myslím, že to funguje velmi dobře.

Situace v současném Česku je ale jiná, nepřichází sem desítky tisíc lidí jako tehdy do Rakouska a Česko má kapacity, jak uprchlíky, kteří sem při současných počtech přijdou, ubytovat.

Nějaké ubytovací kapacity tu jsou, ale musíme se ptát, jakou mají úroveň a jestli není lepší, aby uprchlíci byli spíš v centru společnosti a sdíleli domácnosti s místními lidmi.

Není ale tenhle přístup jen střídání dvou extrémů? Na jedné straně může být přetížená státní infrastruktura pro uprchlíky, nedostatečná empatie státních institucí vůči nim. Na straně druhé ale vy nabízíte nastěhovat si uprchlíky domů. Nejde to ještě jinak?

Je potřeba si říct, co tomu předchází – nejde jen o to, že zprostředkujeme kontakt mezi majitelem bytu a uprchlíkem. Obě strany se registrují na našich stránkách a my se pak od nich snažíme získat podrobnější informace, jak tráví volný čas, jaké mají představy o sdílení jedné domácnosti a podobně. Tenhle „screening“ trvá několik týdnů.

Link

Jak obě strany kontaktujete – po telefonu, nebo s nimi děláte osobní pohovory.

Jako první krok vyplní poměrně obsáhlý registrační formulář, pak přichází komunikace po telefonu nebo mailem. A nakonec osobní setkání v bytě, kde se znovu probírá, jak by vypadalo to případné soužití, obě strany si vyzkouší, jestli jsou tam řekněme nějaké vzájemné sympatie a jestli by do toho vlastně chtěli jít. Teprve pak se rozhodnou.

Naše Podpora tím nekončí. Třeba v Rakousku existuje i psychosociální tým, takže pokud se objeví nějaké problémy, můžou se na nás obrátit. Klienti tedy mají k dispozici rozsáhlé poradenství.

Jaký je ideální profil uprchlíka pro tenhle program?

Jsou to lidé s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, můžou to být i lidé, kterým ještě běží azylové řízení. Ta nemožnost najít adekvátní bydlení, se v Česku týká i řady lidí, kteří tu žijí už řadu měsíců a třeba už i umí trochu česky. Pro ně je ten projekt určený, naopak lidé, kteří jsou v Česku úplně čerstvě, nejsou naše primární cílová skupina.

Cítíte už po takovém ubytovávání uprchlíků v Česku poptávku – z obou stran?

Kdybychom ji necítili, nikdy bychom s tím projektem nezačali. Máme už pár registrací, zatím v řádu jednotek zájemců.

Link

Kdo může ubytovat uprchlíka u sebe doma? Jsou tam nějaké minimální požadavky?

Může to být naprosto kdokoli – třeba studentské spolubydlení nebo rodina. Pro nás je důležité, aby to byl samostatný pokoj, aby ten pokoj byl nabídnutý minimálně na šest měsíců, ideálně na rok nebo déle, a to kvůli určité stabilitě pro uprchlíka.

Kromě té samotné klíčové myšlenky – integrace soužitím – máte v projektu ještě nějaké jiné nástroje, jak uprchlíka motivovat k tomu, aby se o integraci opravdu aktivně snažil?

V Rakousku, kde je projekt nesrovnatelně větší, a je vlastně součástí celé sítě projektů, jsou v rámci podpůrného týmu k dispozici třeba i sociální pracovníci, kteří dotyčnému můžou pomoct s hledáním práce, jsou tam zdravotníci, je tam školní projekt a tak dál. Celou tuhle infrastrukturu mají k dispozici jak uprchlíci, tak jejich hostitelé, u kterých bydlí.

Co se stalo s uprchlíky, kteří programem prošli v Rakousku? Jsou nějaká spolehlivá data k tomu, jak dopadla jejich integrace?

My s těmi lidmi zůstáváme v kontaktu, děláme společné aktivity. Jeden příklad z mojí zkušenosti – mladík, kterému jsme zprostředkovali ubytování, začal studovat ve Vídni ekonomii a založil organizaci, která pomáhá lidem v Somálsku, odkud on sám pochází, s podporou vzdělávání a škol. V Česku se hodně zdůrazňuje, že je potřeba pomáhat v zemích, odkud lidé utíkají, spíše než pomáhat jim tady v Evropě. Tohle je dobrý příklad toho, jak člověk, který sám utekl, té zemi zpětně pomáhá, aby neutíkali ostatní.

Link

Jak často jste museli řešit ve spolubydlení Rakušanů s uprchlíky nějaké konflikty?

Velice málo, to mě dost překvapilo. Sám bydlím ve studentském bytě a ta míra konfliktů tam je poměrně vysoká – a s tím i fluktuace. Znám spoustu lidí, co takové bydlení mění po roce i dříve. Bavíme se tady o zhruba pěti stech zprostředkovaných spolubydlení a ta míra konfliktů byla velmi nízká.

Vídeň je specifické město, zvyklé na migraci, sociálně nebývale soudržné, s vysokou kvalitou života. Sousedským projektům se tam daří, včetně těch na integraci cizinců. Jsou tyhle podmínky vůbec přenositelné do Česka?

Proč by ne? Projekt „Uprchlíci, vítejte“ v současnosti běží ve 13 evropských zemích, nově také ve Francii, a dále v Austrálii a Kanadě. Samozřejmě, že realita z hlediska zákonů a dalších věcí je v těch jednotlivých státech odlišná. Ale ta základní myšlenka zůstává stejná.

V Česku je to jistě kontroverzní téma. Ale nemyslím, že to, jak k němu přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti.

Takže Češi jsou ve skutečnosti k uprchlíkům méně nepřátelští, než se obecně předpokládá?

Ano, do určité míry. Minimálně ve schopnosti uvědomit si, že to téma není černobílé. Ani my neříkáme, že v integraci nejsou problémy. Ale snažíme se to řešit konstruktivně. Zprostředkovávat kontakty a pak ty nové vazby podporovat.

Článek původně vyšel na webu HlídacíPes.org. INFO.CZ ho publikuje se souhlasem redakce.

-1